tomtomtoma

Lidé deště jsou americkým dramatem na evropský způsob. Francis Ford Coppola byl sice zručným vypravěčem, ale nebyl psychologem a intelektuální vyznění je ve spotřebních podmínkách amerického trhu často zdeformováno. Lidé deště jsou efektním příběhem, přesto je vyprávění ploché. Emoce vřou díky kumulaci znetvořených vnitřních světů, lidskému strachu a intenzivní bolesti intimní osamělosti. Hovořit o náhledu do ženského světa je velmi troufalé, neboť jde o mužský pohled na věc. Coppola nedokázal proniknout pod povrch věci, ale spokojil se s cestou k bouřlivému střetu podrážděných lidských bolestí, bijící na poplach a k úporné ochraně niterné bázně. Osamělost je nechtěným aspektem moderní prosperity. Hlavní postavou úzkosti lidského strachu je Natalie Ravenna (zajímavá Shirley Knight), žena, nepřipravená na roli matky. Strach z neznáma, lítost nad omezenou zkušeností rozkoše, nejistota, pochybnosti a neochota přijmout zodpovědnost se projevuje rozpolceností. Útěk nepřináší úlevu, ani svobodu, jen se nechává vléci pudy instinktu a touhou po doposud nepoznaném. Vnější svět je odrazem vnitřního rozkolu. Hlavním mužským hrdinou je Jimmy Kilgannon (sympatický James Caan), bývalý úspěšný univerzitní hráč amerického fotbalu s trvalými následky poškození běžných mozkových činností. Prostoduchost je odzbrojující i destruktivní, přesto je hlavní vnitřní bolestí lidská osamělost. Důležitou postavou je Gordon (příjemný Robert Duvall), policejní motorizovaná hlídka. Intimní samota požaduje uspokojení svých potřeb a nebere ohledy na své nejbližší okolí. Osamělost zdrsňuje lidská srdce, bolest si nevšímá nespravedlnosti, strach se zmocňuje duší a pomalu je stravuje. K výraznějším postavám patří také Rosalie (zajímavá Marya Zimmet), pubertální Gordonova dcera s nevolí k jeho sexuální aktivitě. Osamělost a vzájemné nedorozumění bouří, oheň rozervanosti v nitrech plápolá a následný střet dusí nejen sám sebe. Z dalších rolí: úspěšný venkovský obchodník s novou vidinou zbohatnutí Alfred (Tom Aldredge), Jimmyho bývalá přítelkyně z univerzitních časů Ellen (Laura Crews), její přívětivý otec Artie (Andrew Duncan), či jeho opatrnější manželka Marion (Margaret Fairchild). Lidé deště si zaslouží pozornost za snahu o umělečtější podání komerčního filmového díla i za způsob svého nezávislejšího vzniku, přesto nejde o skutečnou psychologii, ale jen o její zdání a konzumní efektnost, která zvyšuje atraktivitu, byť pouze tu povrchní. Coppola nebyl vyzrálým umělcem, byť byl velmi schopným a nadmíru úspěšným filmovým vypravěčem.

Teď už jsi velký chlapec je osvěžujícím uvolněním dle literární předlohy Davida Henryho Benedictuse. Mladík Francis Ford Coppola chytil svou profesní příležitost ve vhodném okamžiku, dychtivě a pevně ji sevřel v dlaních i zubech a hned vzápětí se již sebevědomě procházel okázale rozkvetlou zahradou splněného přání. Teď už jsi velký chlapec je nadšením mládí a s rozverným nadhledem se rozhlíží po sladkém věku dospívání. Poznávání života nasává nové informace, zahoří pro krásu a seznamuje se s probuzenou tělesností člověka. Tvůrcovo mládí je předností i slabinou, nezkušenost se nekrčí ustrašeně v pozadí, ale v náhlé euforii exhibuje a s lehce zarudlou tváří ejakuluje své vlastní vitální nadšení. Teď už jsi velký chlapec je neposednou taškařicí, zbavuje se přebytečných zábran a oslavuje rozkoš i rozpaky dospívání. Uvolněnost jízlivě škádlí a směje se z nakažlivé radosti ze života. Odlehčení sice občas sklouzne až k dětinskému vyústění vtipu, přesto je nadšení a nekončící veselí stále jemně osvěžující. Hlavním objektem rozverně neposedné vitality je Bernard Chanticleer (příjemný Peter Kastner), mladík dobrého původu na prahu dospělosti. Dětská bezstarostnost je znenadání vyhnána na zkušenou do samostatného prosévání životem. Probuzená tělesnost chce ukojit svou zvědavost mrazení podbřišku i přes viditelné stopy červenání nezralého studu. Život touží po poznávání a nechává se strhnout živočišnými pudy, romance nevyznává uctivou spořádanost. Hlavní ženskou postavou je Barbara Darling (velmi zajímavá Elizabeth Hartman), mladá a atraktivní divadelní herečka a go-go tanečnice noční sexuality New Yorku. Rozpolcený postoj ve vztazích k mužům nezná slitování a mlsně si vybírá svoji potřebnou porci zábavy. Vztah je pouze chvilkovým vybočením ze stereotypu všeobecného mužského obdivu a chtíče. Výraznou postavou je Margery Chanticleer (pozoruhodná Geraldine Page), Bernardova matka, velmi neochotně se vyrovnávající s nenadálým synovým vysláním do samostatnosti. Přestože sama uvízla ve snobství existenčního pohodlí, dohání ji synovo poznávání života až k zuřivosti. Významnou postavou je I.H. Chanticleer (zajímavý Rip Torn), Bernardův otec, majitel velkého knižního domu a kurátor newyorské veřejné knihovny. Pro bezstarostnou rozjívenost už nemá jeho syn věk a dospělost vyžaduje především zodpovědnost. K výraznějším postavám patří také Nora Thing (velmi zajímavá Julie Harris), pronajímatelka nájemních bytů a nová Bernardova domácí. Stará panna trpí osamělostí, zajíká se představou a pečlivě dbá na bezúhonnost svého nového, mladého a na úplný život velmi zvědavého podnájemníka. A patří k nim také Amy Partlett (velmi příjemná Karen Black), sekretářka Chanticleerova knihkupectví se zájmem o Bernarda. Nenechává se odradit drobnými neúspěchy a vytrvale čeká na svoji příležitost k naplnění. Z dalších rolí: Chanticllerův úslužný tajemník, Bernardův souputník i rival v lásce Raef del Grado (sympatický Tony Bill), další Nořin podnájemník a policista s výhružným pohledem Francis Graf (Dolph Sweet), nejbližší muž Barbary, trpaslík Richard Mudd (Michael Dunn), či neúprosný albín a hypnoterapeut s dřevěnou nohou Kurt Doughty (Michael O'Sullivan). Teď už jsi velký chlapec je příjemným osvěžením filmovou taškařicí. Coppolovo mládí je sice cítit nezkušeností a ne všechny aspekty a pozice odlehčeného humoru dokáží udržet potřebnou míru vkusu, přesto jde stále o zábavně neposedné nadšení ze života i tvoření.

Dementia 13 je filmovým brakem a díky svému hororovému zaměření nepřekvapí vítaným nátěrem kultu. Dementia 13 je prvním samostatným vykročením Francise Forda Coppoly v profesi filmové režie. Starobylý irský hrad Howth byl obrozen ve vyceněných zubech neogotického slohu stavebního i žánrového. Motivace protagonistů se v gotickém rozechvění děsu mění v dětinskost, mentální zuřivost, prospěchářství, tvrdohlavost, maniakální euforii, starobní demenci a všemožná stadia rozpuku šílenství. Naštěstí nepatřím k fanouškům hororu a dějové, rozumové, či smyslové vrávorání mě nepřekvapí, neboť jsou předem očekávána. Oficiální text distributora záměrně láká na provazochodcovu exhibici, leč lano je položené jen v nízké trávě na břehu hradního jezera. Rozhovory občas zrezivěle skřípají, přesto kamera dokáže vykouzlit obraz, úhledně zabalený napětím i zvědavostí. Hlavní mužskou postavou je Richard Haloran (ucházející William Campbell), nerudný a starší ze synů majitelky panství. Sebetrýznivě lítostivá temnota nevybíravě ukončuje své obklíčení i těsné sevření hradu a nespokojenost se vybíjí v sochařské tvorbě a nevrle vrčí na nezvané hosty. Hlavní ženskou postavou je Kane (příjemná Mary Mitchel), mladá a atraktivní Richardova snoubenka. Přijetí neprobíhá podle představ, navíc se kolem krku obmotává a nezadržitelně stahuje smyčka hrůzy a strachu. Důležitou postavou je Billy Haloran (sympatický Bart Patton), nejmladší ze synů majitelky panství. Je jedním z mála laskavějších momentů rodinného přijetí, přesto se bez problémů podrobuje rituálu tryzny při budování pietního pomníku. Výraznou postavou je Louise Haloran (snaživá Luana Anders), manželka třetího z bratrů majitelky panství. Jejím cílem je získat výraznější podíl z budoucího dědictví a plně si vychutnává svou psychickou převahu. Výraznější postavou je lady Haloran (Eithne Dunne), majitelka panství s trvalým zármutkem z úmrtí malé dcerky před sedmi lety. Tryzna je velkolepou ukázkou slabomyslnosti! K výraznějším postavám patří také Justin Caleb (příjemný Patrick Magee), bystrý rodinný lékař, který se konečně odhodlal k rozpletení záhadného tajemství smrti a krve. Z dalších rolí: Louisiin manžel se srdeční vadou John Haloran (Peter Read), nenapravitelně drzý pytlák Simon (Karl Schanzer), dlouhá léta spolehlivý komorník Arthur (Ron Perry), ochotná služka Lillian (Derry O'Donavan), či malá mrtvá sestra bratrů Kathleen Haloran (Barbara Dowling). Dementia 13 je žánrovou zábavou, pro kterou nemám příliš citu zastání. Francis Ford Coppola upoutá svou připraveností na první samostatný krok ve filmové režii, ale rozplývat se nad gotickým oparem druhořadé kvality opravdu není na místě.

Strašení je příjemnou improvizací na hrůzostrašnou náladu podle návodu Edgara Allana Poea. Roger Corman společně s přáteli vytvořil filmové dílo z materiálních zbytků, přetrvávajícího pracovního nadšení a hravé rozvernosti. Uvozující rám vzpomínek byl přidán až po mnoha letech. Skutková pointa běhu událostí převrací v nihilistickém záchvatu vše naruby, v tuzemském prostředí podobné vyústění příběhu dovedlo k dokonalosti Divadlo Járy Cimrmana. Strašení je hororovou anekdotou, vpřed se filmová hříčka ubírá ve staccatovém pohybovém rytmu, touha je nadřazena rozumu, otřásá barevnou virgulí za temné noci a neohroženě vyplňuje nezbytné formuláře zakletých mocností. Nejsmutnější záhadnou bytostí je Victor Frederick von Leppe alias Eric (dobrý Boris Karloff), pruský baron v trudně osamělém životě na svém venkovském sídle. Smutek tragédie se po dvaceti letech vrací v ozvěně zpět a zlovolně buší na zapečetěná železná vrata pohřební krypty. Psychologické hrátky slibují dychtivou náruč i konečné vysvobození. Nejzvídavější postavou je Andre Duvalier (zajímavý Jack Nicholson), ztracený poručík napoleonské armády. Záchrana života je uhranuta půvabem nadpřirozené moci a žádá si přídavky. Osobní bolest druhých není na překážku, nová láska si žádá právo přednosti. Nejsmyslnější záhadnou bytostí je Helene alias Ilsa von Leppe (příjemná Sandra Knight), bezděčná zachránkyně ztraceného vojáka a transcendentální mámení zlomyslné příležitosti. A halucinačním vidinám nelze v zamilovanosti nic odepřít. Nejzasvěcenější postavou je Stefan (zajímavý Dick Miller), baronův věrný komorník a jediný společník venkovské osamělosti. Pánovo přání je povinností, když tajemství má zůstat navždy skryto. Největším kverulantem je Katrina (sympatická Dorothy Neumann), lidová čarodějnice a mstící se Ericova matka. Vyvrcholení pomsty se blíží každým okamžikem, spravedlnost dostává konečnou podobu, jen skutečnost byla vždy odlišná. Posledním aktérem ztřeštěného strašení je Gustaf (příjemný Jonathan Haze), Katrinin pacholek pro těžší fyzickou práci. Krutost pomsty ho nenechává chladným, přesto jeho snahám schází potřebná razance. Francis Ford Coppola, není třeba se děsit, získával potřebné filmařské zkušenosti do budoucnosti a Strašení se díky odlehčení domohlo svého zábavnějšího druhu určení. Nic nelze přeceňovat, přesto si tato rozverná filmová improvizace zaslouží pozornost za způsob vlastního zrození.

Strašení je hororový film s příkladnou náladou děsu. Velkolepá monumentálnost a přísná strohost neogotické architektury Ettington Park je jedinečnou kulisou lidskému strachu, interiéry deformují úhel vnímání reality a kameraman Davis Boulton přizpůsobil pohyb, dynamiku i úzkost obrazu ke zdrcujícímu navýšení strašidelného efektu. Robert Wise byl zkušený filmař a hrůzu dokázal zkrotit podle představ hororu lačného diváka. Naneštěstí jde pouze o účinný dojem povrchu, který nemá dostatečně pevnou oporu a napětí se stává jen sebestřednou marnivostí. Motivace jsou plytké a nepřesvědčí o funkčnosti, možnost využít psychickou poruchu jednotlivce k afektované vzpouře a destrukci zloby je promarněna již ve svém zárodku a dál tvrdohlavě setrvává v rituálním obětování živoucí oběti strachu, ten je komplexně využíván jako úspěšný komerční artikl spotřební doby. Hlavním objektem zájmu paranoického strachu je Eleanor Lance (sympatická Julie Harris), životní zkušeností psychicky poznamenaná žena. Její dosavadní podřízený postoj se dosud nevyrovnal s nepřízní skutečnosti, pocit viny se střídá s odhodlaným odporem a vztahovačně se choulí do falešných představ vzestupu vlastní samostatnosti. Přesto je vše až druhořadé a dává se přednost zajíkání se strachem. Hlavní mužskou postavou je John Markway (příjemný Richard Johnson), antropolog, zajímající se o paranormální jevy. Stačí jen nalézt vhodný objekt, dále několik svolných a neinformovaných dobrovolníků a studium strachu může započít. Velmi výraznou postavou je Theodora (zajímavá Claire Bloom), samostatná žena s cynickým náhledem na věc. Dětinský strach je jí pro smích, opačné pohlaví jí nedokáže vzrušit a skutečnost se zlehčuje. Čtyřlístek hledačů esence strachu uzavírá Luke Sanderson (sympatický Russ Tamblyn), mladý dědic strašidelného paláce se zájmem o nadpřirozeno. Pud sebezáchovy je vždy připraven k činu, vše ostatní slouží k zábavě. K výraznějším postavám patří také Grace Markway (velmi příjemná Lois Maxwell), Johnova manželka, netrpělivá a nespokojená s jeho absencí u rodinného krbu. A kdy jindy prožít strach, než zrovna teď a tady, v monstrózním domě hrůzy. Z dalších rolí: majitelka strašidelného domu a Lukeova teta Sanderson (Fay Compton), extrémně věcná hospodyně a kuchařka domu strachu s pravidelným režimem Dudley (Rosalie Crutchley), její manžel a údržbář domu (Valentine Dyall), Eleanořina opatrná sestra Carrie Fredericks (Diane Clare), její ještě opatrnější manžel Bud (Paul Maxwell), bohatý a životem zapšklý stavitel domu Hugh Crain (Howard Lang), jeho dcera a dlouholetá obyvatelka dětského pokoje Abigail Crain (ve stáří Amy Dalby, v dětství Janet Mansell), či její chybující ošetřovatelka a společnice (Rosemary Dorken). Strašení přináší niterné záchvěvy strachu, obraz dokonale rámuje hrůzu děsu. Strašení je žánrovou záležitostí a to ke slávě filmu i autora bohatě stačí.

Co se šeptá je melancholický film. Hugo Haas upekl romantické drama z hlavního proudu vkusu tehdejší doby. Tělesný chtíč se dostává do rozporu s ušlechtilostí lidského ducha, prostředí událostí je zjednodušeno, přítmí laskavosti odlehčuje sice přijetí traumatu, ale i samo sebe, přirozenost nemá dostatečně vyladěny všechny pomocné přístroje a velmi nápadně kulhá na pravou nohu. Obraz si vychutnává detail, vytvořená nálada zaslouží chválu za vystižení niterné rozpolcenosti. Co se šeptá se vydalo kompromisní cestou, umění udělalo ústupky a veškerou energii vkládá do konfrontací a na vnější svět morálního dilematu, bez hlubšího zkoumání souvislostí. Hvězdou filmu je Vilém Gregor (velmi příjemný Hugo Haas), tichý a vzorný absolvent hudební konzervatoře s bohatě zajištěným zázemím. Školní zamilovanost dostává svou šanci, laskavá ušlechtilost muže je silnou zbraní v rázu kultivované společnosti. Zatajovaná minulost se však nečekaně objeví na prahu, dychtivě tluče na dveře a prosí o další nezávazné pokračování. Hlavní ženskou postavou je Helena Horáková (zajímavá Jiřina Štěpničková), Vilémova spolužákyně a později také jeho manželka. Společenská hanba je důstojně zažehnána, láska má mnoho podob a touží po pohodlí, přesto tělesná touha dokáže znejistit i přesvědčené. Důležitou postavou je Rudolf Martin (nevyrovnaný Jozef Budský), Helenin a Vilémův spolužák z konzervatoře a později kapelník pařížské opery. Mládí touží po úplném poznávání života, ale případné závazky stojí v cestě vlastní seberealizaci. Ani pouto nejpevnějšího mužského přátelství není na překážku slastným cílům. K výraznějším postavám patří také Ivan (Ríša Novák), malý Helenin synek. Dusivé napětí vztahů dostává v dětském pohledu černobílé rozlišení a ďábel se musí vyhnat každým dostupným způsobem. Z dalších rolí: Vilémův ctihodný otec a výrobce šněrovaček (Karel Veverka), Ivanův kamarád a Novákův starý zahradník Šebor (František Roland), veselí spolužáci trojlístku z konzervatoře Růžička (Jiří Vondrovič), Krištůfek (Stanislav Neumann), Nečas (František Paul) a Klára (Eva Prchlíková), drby lačně poslouchající důchodce (Saša Rašilov st.), či bezstarostné klepny (Růžena Šlemrová a Lola Skrbková). Co se šeptá má zajímavé i silné momenty, přesto nevykračuje ze standardu průměru a vystačí si s ním, byť atmosféra sebejistě jitří střety až k prahu hysterie.

Armádní dvojčata jsou příjemně zábavnou veselohrou s melodramatickou zápletkou. Pozitivní vojenská propaganda je pouhým zdáním, pokud nevnímáme za hlavní úlohu armády rozmach a podporu drobných živností civilní sféry. Romantika i v okouzlení ctí morální principy a přeje mládí, přesto je hlavním přínosem humorná nadsázka, roztěkaná vitalita a radost ze života. Hvězdou neposedného vtipu je vojín a drogista Vendelín Křídlo (velmi dobrý Jindřich Plachta), podnikavý popleta. Ani zpožděný povolávací rozkaz nestojí v cestě činorodosti a vhodně pojatá náhodná příležitost nedovolí zahálku. Příliš dlouhé pauzy odpočinku nejsou povoleny. Slova obtékají těsně kolem lidských těl, jízlivě popichují a elasticky chrání své vlastní vyšší zájmy. Ochotným spoluhráčem veselí života je vojín a švec Vincenc Špaček (velmi příjemný Ladislav Pešek), Vendelínův věrný druh ve zbrani, rozkvětu fotografického ateliéru i dovršení romantické tajenky. Drobné rozmíšky a lehká společenská překvapení jsou jemným kořením zápletky. Hlavním cílem romantického okouzlení a touhy je Řina alias Jiřina Weberová (příjemná Hana Vítová), začínající ateliérová fotografka a grafická návrhářka. Rozkvět vlastní živnosti nepočítal s žádným plánem a mnoho času odebírá cílené tokání námluv a rituální obřad lichotek. Romanticky mužným hrdinou je nadporučík Zdeněk Novák (sympatický Gustav Nezval), přátelský velitel čety nově povolaných branců. Ušlechtilost mládí je odměněna láskou na první pohled. Důležitou postavou je bankéř Václav Novák (příjemný Jaroslav Marvan), Zdeňkův otec. Nezadaný starý kozel je okouzlen půvabem mladé ženské krásy a zatouží po jejím vlastnictví. Výraznou postavou je Josef Weber (velmi příjemný František Kreuzmann st.), plukovník rakouské armády v zasloužené výslužbě a Řinin důstojný otec. Počestnost stavu dcery je hlavním zájmem, odpovídající úroveň je důležitým předpokladem. Z dalších rolí: nejlepší přítel Josefa a bývalý carský generál Alexej Maximovič Ursakov (Theodor Pištěk), hospodyně u Weberů a starostlivá Vincencova matka Marie Špačková (Ella Nollová), Vendelínova věrná manželka Marie Křídlová (Jarmila Šmídová), z vlastní svatby nejistý štábní rotmistr Karel Svědínek (Václav Trégl), jeho tklivě zklamaná nevěsta (Marie Norrová), usměvavý maďarský branec (Eman Fiala), vdavekchtivě neodbytné služky u Nováků Rézi (Eva Svobodová) a Matylda (Marie Červená), či spolehlivý bankéřův komorník Petr (Ota Motyčka). Armádní dvojčata jsou osvěživě humornou veselohrou s přizpůsobivě elastickým podnikavcem Plachtou. Příjemně hřejivé za deštivého odpoledne.

I pro lásku se zabíjí je jubilejním filmem. Claude Lelouch opulentně oslavil své kulaté, padesátileté, výročí celoživotní lásky a profese filmového režiséra. Claude Lelouch si vždy rád hrál, odlehčoval a vyzýval pokaždé osud i lásku. I pro lásku se zabíjí využívá autorovu duši i výroční význam díla. Lelouch pečlivě připravil drobné souvislosti a navazuje na několik svých dřívějších filmových výtvorů. Také uchopuje vlastní již použité motivy, rozvíjí je a pozoruje události z jiných úhlů. Vrací se k nejtěžším okamžikům moderní historie a základnou běhu věcí je krutá nestálost druhé světové války, tam lidské charaktery vyjevují své skutečné podstaty. S kritikou morálního stavu společnosti se to nepřehání, neboť hlavní slovo u éterických obrazů romantického básníka má láska. Láska je bezelstná, nevinná, vášnivá, žárlivá, osvobozující, naplňující, zraňující, objímající, očisťující, transcendentní, zuřivá, odvážná, nestálá i zbabělá. Hledá se láska a osud se vyzývá k rozhodující zteči. Hlavním objektem zájmu lyrického mžení pocitů je Ilva Lemoine (pozoruhodná Audrey Dana, též v roli své matky a pornoherečky Sophie a v roli své dcery a právničky Simony, v dětském věku Anne-Judith Dana a ve značně pokročilém věku Gisèle Casadesus), dcera italské emigrantky. Život je krásný a není zapotřebí dělat si zbytečné starosti. Hlavní vášní je láska, byť se láska rodí především z vděku záchrany. Láska je povznesení, láska je nejsmysluplnější životní hodnotou, láska je první i poslední vzdech člověka, láska je záchranou před prázdnotou osamělosti, láska je nejkrásnější rým. Láska je vším, pokrytectví a závisti navzdory. Hlavní mužskou postavou je Simon (hudební skladatel filmu Laurent Couson), úspěšný právník a úchvatný klavírista s těžkou životní zkušeností koncentračního tábora. Život po apokalypse nemá žádný důvod k nenávisti a raduje se uvolněně z existence bytí. Lidskost je na prvním místě a láska je zaslouženou odměnou za způsob přijímání života. Ušlechtilou postavou je Maurice Lemoine (velmi zajímavý Dominique Pinon), Ilvin nevlastní otec a promítač kina Eden. Život se uctívá v morálních zásadách a nenávist světa ho nenechává v poklidu. Přesto je šťastná náhoda tvrdě potrestána. První Ilvinou láskou života je Louis (sympatický Raphaël Haroche), mladík a svědomitý student práv. Náhlý konec lásky ho přivádí k odboji a zapomíná na svou nenávist. Druhou Ilvinou láskou je Horst (příjemný Samuel Labarthe), nacistický důstojník v Paříži. Láska je odměnou za záchranu života pěstouna, ale konečná porážka pokračování romance nepřeje. Nejnešťastnější ilvinou láskou je Bob Kane (zajímavý Jacky Ido), boxer a americký voják, osvobozující Francii. Záchrana před pomstychtivým davem je zdrojem nové lásky, ale žárlivost zaplétá osud jiným směrem. Posledním znaménkem Ilviny lásky je Jim Singer (příjemný Gilles Lemaire), Bobův nejlepší kamarád a spolubojovník při osvobozování Evropy. Láska se sobecky natahuje k předmětu své touhy a ukončuje pevné pouto přátelství. Z dalších rolí: Simonova matka a židovská divadelní herečka Esther (Judith Magre), pouliční zpěvačka ve službách odboje (Liane Foly), její partner a harmonikář (Zinedine Soualem), nešťastná paní Blum (Anouk Aimée), její nešťastné dcery a židovské švadleny Salomé (Salomé Lelouch) a Sabaya (Sabaya Lelouch), provozovatelka kina Eden (Karine Dubernet), či prospěchářsky lstivá domovnice Dubois (Lise Lamétrie). I pro lásku se zabíjí je nostalgickým ohlédnutím za vlastní prací. Nezapomíná se ani na dvorního skladatele Francise Lai. Samotný závěr je sentimentální slinou a všichni se vzájemně a láskyplně objímají a těší se ze smíření i vítězství života a radosti. Lelouch je lidumil a romantický snílek, šíří lásku a dobrotu rozdává až daleko za obzor událostí. Příjemné, jubilejní, romantické a nepodstatné.

Kde se cesty kříží patří k nejrozvernějším filmům Clauda Lelouche. Kde se cesty kříží si celou dobu hrají a zlobí. Škodolibě popichují, dychtivě fabulují, zaměňují vnitřek s vnějškem, ve větru rozhazují nejistotu a nutí své pokusné objekty a lapené rukojmí k zásadnímu životnímu rozhodnutí. Kde se cesty kříží voní šafránem zločinu a nebe za svítání předpovídá prolití krve. Romantický básník neopomíjí ani rozpolcené pocity vnitřního světa a vysílá své upřímné pozdravy lásce a šťastnému naplnění. Hlavním a neočekávaným hrdinou je Pierre Laclos (velmi příjemný Dominique Pinon), literární černoch na prahu životního přelomu. Falešná skromnost při dosažení neviditelných úspěchů již k niterné spokojenosti vůbec nestačí. Marnivá noc, plná inspirací, přináší nekonvenční setkání. Sebraná odvaha k uchopení vlastního života se oddává mámení. Hlavní ženskou hrdinkou je Huguette (zajímavá Audrey Dana), kadeřnice a utajená společnice noci s neuspořádaným soukromým životem. Poskvrněná nevinnost mládí se složitě vyrovnává s realitou, osamělost je soužením, se kterým se vzteká na celý svět. Celebritou filmu je Judith Ralitzer (šarmantní Fanny Ardant), slavná a velmi úspěšná spisovatelka. Život je sladký v pohodlí přepychu, střežené tajemství úspěchu nesmí být nikdy prozrazeno. Pochybení se krutě trestá. Výraznější postavou je Florence (příjemná Michèle Bernier), Pierrova sestra, náhle opuštěná svým manželem. Přesto ji náhoda, či osud, přináší nové možnosti intimního pocitu štěstí. Výraznou postavou je zde Leroux (sympatický Zinedine Soualem), policejní komisař, vyšetřující úkladnou vraždu. I jeho nitro dostává novou vlnu chuti a životní radosti. K výraznějším postavám patří také Paul (zajímavý Cyrille Eldin), praktický lékař a Huguettein snoubenec. Cesta za seznámením je bouřlivou rozlučkou a zásadním obratem i uvědoměním si skutečných potřeb k uspokojení Z dalších rolí: Huguetteina velmi překvapená matka (Myriam Boyer), Huguetteina rychle dospívající dcera s touhou po hlubším vzájemném sblížení Sabrina (Shaya Lelouch), mladý kapitán spisovatelčiny jachty (Gilles Lemaire), Burgundský vinař a chvilkový Judithin manžel (Marc Rioufol), moderátor televizního pořadu o literatuře (Serge Moati), či Judithina nová asistentka Patricia (Marine Royer). Kde se cesty kříží je osvěžující zábavou. Nechává zdání kriminálního thrilleru, klame tělem a některé skutečnosti si nechává pro sebe. Nakonec se rozhodne psát lásku a naplnění. Humorný nadhled zábavě sluší.

Bídníci 20. století jsou obratnou filmovou hříčkou romantického pěvce. Victor Hugo patří k nejhrdějšímu kulturnímu dědictví francouzského životního elementu a k nejslavnějším představitelům romantismu. Claude Lelouch posunul čas dění do nechvalně známého úseku nejděsivějšího období moderních dějin a nezapomněl zdůraznit i rozvrstvit paralely a souvislosti s Hugovou předlohou. Buduje melancholické výjevy, dráždí temnou stranu lidské duše, blahořečí odvahu lidské důstojnosti, provokuje morálním dilematem, opěvuje lidskost a hoří pro osudovou lásku. Zpěv idealistického barda se lehce vznáší nad krajinou, úzkost lidské duše se chvěje strachem při střetech s úskočnou hamižností, přesto naděje neumdlévá, ani neumírá. Láska, opětovaná a věrná a nesobecká, se stává světlem na konci tunelu, přetrvává věky a vykupuje útrapy. Neschází odlehčení, tragédie, ani hřejivá náruč lidské dobroty. Ústředním bodem bídnosti lidského počínání je Henri Fortin, dříve Leopold Fortin (velmi příjemný Jean-Paul Belmondo, též v roli Jeana Valjeana i svého otce, jako boxující mladík Paul Belmondo, jako malý chlapec Guillaume Souchet). Skromný chlapec, sirotek, boxerský přeborník, provozovatel stěhovací služby, zloděj ve službách nacistů, odvážný bojovník za svobodu, zachránce a starosta. Nespravedlnost života nemá postižené svědomí, ani kumulace nehod nemusí být škodlivá, pokud si nešťastník udrží zdravý náhled na život. Bolest není nekonečná, když nezanechá trvalý otisk zášti v srdci. Mužským vrcholem osudové lásky je André Ziman (velmi zajímavý Michel Boujenah), divadelní kritik za studentských let a úspěšný právník židovského původu. Temná doba zatahuje oblohu ocelově chladným mračnem bez kousku prosvětlených okamžiků. Záchrana se stává zajetím a vykoupení se zdá být nemožné. Ženským vrcholem osudové lásky je Elise Ziman (šarmantní Alessandra Martines), velmi úspěšná primabalerína a věrná Andrého manželka. Život je znásilněn psychopatickou nenávistí a sadistické uspokojení si pohrává s lidským masem. Láska je hodnotnou pomůcku k fyzickému přežití lidské zlovůle. Plodem osudové lásky je Salomé Ziman (příjemná Salomé Lelouch, v dospívajícím věku Margot Abascal), vyplašené dítko Andrého a Elisy. Okupace je časem odloučení, návrat svobody postupnými kroky vrací do života všechny ztracené hodnoty a jistoty. Významnou postavou je farmářka Thenardier (pozoruhodná Annie Girardot), žena v tělesně neuspokojivém manželském svazku. Neukojenost se dožaduje svých potřeb, trestá pocit uraženosti, přesto si zachovává základy morální odpovědnosti. Neméně významnou postavou je její manžel Thenardier (velmi zajímavý Philippe Léotard), prostý venkovský statkář. Dobročinnost se v nátlaku doby a postupujícího času zcela proměňuje. Sobectví, žárlivost a uvyknutí se na pravidelný příjem bohatství chce zamést každou stopu vlastního hříchu a nenávisti. K výraznějším postavám patří Catherine (příjemná Clémentine Célarié, též v roli Fantine), Leopoldova matka. Nespravedlivé uvěznění manžela ji přivádí do Normandie, věří, čeká, trpí a doufá. Výraznou postavou je Javert (zajímavý Philippe Khorsand), policista, loajální každému režimu. Právo je vymáháno každým možným prostředkem, surovost je profesní rutinou i uspokojením. Z dalších rolí: Henriho zlodějský patron za časů okupace (Ticky Holgado), Leopoldův prospěchářský pěstoun a zaměstnavatel Guillaume (Rufus, též v rolích svého syna a Thénardiera), jeho manželka v různých časech (Nicole Croisille), starého Henriho spoluvězeň na útěku Eiffelovka (William Leymergie), velmi dobrotivý biskup Myriel (Jean Marais), laskavá a zachraňující matka představená (Micheline Presle), počátek nesnází a falešný hrabě de Villeneuve (Daniel Toscan du Plantier), nová nadějná krev na Normanském pobřeží Marius (Michaël Cohen), další Henriho zlodějští spolupracovníci (Antoine Duléry a Jacques Bonnot) a mnoho dalších a dalších. Bídníci 20. století jsou povedenou adaptací francouzské literární klasiky. Přizpůsobivě a způsobně nastiňuje traumatické situace mezilidských vztahů a vazeb. Hrozba kruté moci a probuzená neukojitelná žízeň po bohatství smýkají lidským tělem marností světa. Lelouch si pohrává s paralelou, temnota není neprostupná, ale má i povzbuzující účinek. Dobrota je láskou, láska je ušlechtilostí. Bídníci 20. století jsou monumentální filmovou freskou a láska stále věří v osud, předurčení i naplnění.