tomtomtoma

Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana.

Tanec zatracených žen je zajímavým střípkem z Bergmanovy filmografie, ale žádnou povinností pro jeho početné fanoušky. Tanec zatracených žen je více filmovým cvičením při hledání uměleckého vyjádření tápání lidské duše, než plnohodnotným dílem. Tanec zatracených žen buduje v contemporary formacích střety hledání a očekávání, ženský element má několik vrstev významu. Nina Harte, Lena Wennergren, Lisbeth Zachrisson a Helene Friberg v úchvatné sestavě od choreografky Donye Feuer navazují na psychologické rozhraní Tváří v tvář. Jde o nejvýraznější umělecký výtvor z dílny Ingmara Bergmana, proto má doprovodné vysvětlení záměru své opodstatnění. Tanec zatracených žen má hodnotu pro současný tanec a hledání pocitového výrazu rozervaného vnitřního světa. Potěšující maličkost velkého ducha.

Tváří v tvář je osobitý psychoanalytický rozbor duševního zhroucení jedince a existenciální nesoulad při hledání odpovědí na nejzávažnější otázky života. Tradičně silnou stránkou Bergmanovy filmové konstrukce jsou obrazové kompozice, roztěkaně stísněná nálada strachu a sugestivní náhled do zmučené lidské duše. Lidské charaktery získali své extravagantní odchylky od běžného normálu ze strachu z osamělosti a útěkem před prázdnotou smrti. Soukromý běs je zasutým traumatem dětství, jeho nenadálé probuzení nevyznává racionalitu a vnitřní pocity štěpí svou skutečnost ve změti rozporuplnosti. Láska je neuchopitelným ideálem, citová okoralost je ochranným výsledkem vlastních bolestí a strachů. Hlavní postavou filmové psychoanalytické studie je Dr. Jenny Isaksson (pozoruhodná Liv Ullmann), úspěšná psychiatrička. Následky drsného prožitku proměňují všechny dosavadní jistoty v nesrozumitelné stíny, vnitřní pocity dostávají jiný rozměr strachu a pochybností. Skutečnost přestává ubíhat po rovině a samovolně překračuje i do dalších dimenzi a niterný strach si připomíná své zapomenuté kořeny. Pochopení je nedostatkovým zbožím, osamělost lidské duše marně v popředí událostí hledá klidný kout k opětovnému nabytí odolnosti i důstojnosti. Hlavní mužskou postavou psychologického dramatu je Dr. Tomas Jacobi (sympatický Erland Josephson), lékař ve vlastním strachu osamělosti. Termín láska je potřebou i zbytečným luxusem, před kterým se v nepochopení utíká. Důležitou postavou je babička (příjemná Aino Taube), nejstarostlivější příbuzná Jenny, přesto nic není pouze černobílé a vzpomínky strachu náruživě zasazují krvavé rány uvědomění. Výraznější postavou je také Jennyin dědeček (zajímavý Gunnar Björnstrand), uvězněný v rozrůstající se nemohoucnosti nekompromisního stáří. Z dalších rolí: neuchopitelní Jennyini rodičové (Marianne Aminoff a Jan-Erik Lindqvist), rozporuplný herec Mikael Strömberg (Gösta Ekman), událostí zmatená Jennyina dcera Anna (Helene Friberg), smířený Jennyin kolega Helmuth Wankel (Ulf Johansson), jeho vystrašeně požitkářská manželka Elisabeth (Sif Ruud), rozpačitý Jennyin manžel (Sven Lindberg), či Mikaelův kamarád Victor (Göran Stangertz). Tváří v tvář zkoumá psychologii člověka, nešetří cynickou krutostí souvislostí. Psychiatři nebývají duševně vyrovnanými vzory života moderního člověka. Neosobnost přísné výchovy je v rozporu s humanistickou představou boží spravedlnosti. Působivě naléhavé filmové zobrazení osamělosti a strachu.

Dotek je romantické drama, symboly dostávají lehký mystický nádech v předloženém významu přirovnání a předurčenosti, psychologie si všímá každé trhliny nedokonalosti soukromých obranných zdí. Spořádanost nevylučuje přítomnost pocitu osamělosti, smrt je varováním před pomíjivostí a ponouká snahy k pokusům utišení niterné beznaděje. Pokušení má omamnou moc, nezřetelná je hranice výrazu ženy mezi matkou a milenkou, pátrá se po prvku zodpovědnosti. Dotek je strachem z osamělosti, hystericky se třese hrůzou, nenasytně se domáhá pocitům vlastních práv a potřeb. Zlost a bodavý pocit zrady jsou vystřízlivěním z iluzorní představy lásky. Hlavní postavou existenciální romance je Karin Vergerus (pozoruhodná Bibi Andersson), spořádaná manželka lékaře a matka dvou dětí. Nevěra je pocitem náznaku svobody, je úkrytem před strachem a je také nejbohulibějším dobrým skutkem, který dává přednost životu před smrtí. Je bezbranná před mužskou tužbou, posvátná úcta k ženě není nekonečná a klade požadavky. Je obětí i prokletou hříšnicí. Hlavní mužskou postavou je David Kovac (velmi zajímavý Elliott Gould), archeolog, nadšený z překvapivého objevu severského kostelíka. Jeho osamělost se schovává za chmurným oblakem tragického traumatu vlastní historie. A před Thanatem se utíká k Érosu. Majetnictví je nakažlivou chorobou, citová rozervanost je v celkovém kontextu nejpřirozenějším vývojem vztahů. Důležitou postavou je Andreas Vergerus (dobrý Max von Sydow), uznávaný lékař a ušlechtilý Karinin manžel. Soucitná trpělivost je jeho předností i slabinou. Nevyrovnanost vztahů je pečlivě skrývanou bolestí pragmatismu. Z dalších rolí: jediná Davidova žijící příbuzná, jeho sestra Sara (Sheila Reid), Karinina zemřelá matka (Barbro Hiort af Ornäs), či Karininy děti Maria (Maria Nolgård) a Anders (Staffan Hallerstam). Dotek je psychologicky naléhavou romancí, která si pohrává s křesťanským symbolem v existenciálním nazírání na svět a život. Dotek je hledání cesty z osamělosti vnitřního světa. Dotek je uchopitelnějším Bergmanovým filmem pro vkus současného diváka, přesto se z běžnosti stále vymyká.

Hanba je úchvatným existenciálním filmem. Nevnímám Bergmanovo dílo jako politicky angažované, zkoumá ničivé dopady válečného střetu na obyčejný lid a největší míru pozornosti zaujímá instinktivní pud sebezáchovy jednotlivců. Tvář občanské války nenabízí stanoviska, přímý válečný střet, ani třídní, či politická uspořádání a ideje. Válka vytváří extrémní prostředí pro pozorování změn vývoje lidského chování, život jedince je bezvýznamný, jedinou akceptovatelnou hodnotou je pouze a jedině vlastní přežití a lpění na setrvání v mizérii lidské existence. Obrazové kompozice zachytily impozantní apokalypsu lidského soužití, destrukce vnější zesiluje úpadek lidské podstaty. Biblický výrok oko za oko se v pragmatickém uchopení skutečnosti mění na zabij, nebo budeš zabit. Úskočná zákeřnost není ostudou, ale předností, která výrazně zlepšuje vyhlídky na konečný cíl přežití. Morální ospravedlnění vlastních činů je v krajině všeobecné zkázy všude kolem, kam oko člověka dohlédne. Hlavním vzorem přizpůsobivosti sebezáchovného pudu titěrné existence je Jan Rosenberg (vynikající Max von Sydow), hudebník bez práce ve válečné vřavě, před kterou se vystrašeně ukrývá v jediné své touze nespatřit žádný její neblahý vliv. Ničivě zhoubná moc války se neptá na vyznání a neuděluje výjimky. Uhýbání zraku před realitou se označuje za slabošství, přitom jediným cílem je udržet si vyrovnanou míru lidskosti ve vlastním nitru. Nastavení druhé tváře je pouze znakem bezradnosti a apatie, přežití si vyžaduje potlačení většiny ušlechtilých lidských vlastností. Skutky nutně potřebují popření dobrého vychování, přeživší hodnoty mají barvu krve a zmaru. Druhým vzorem základní touhy po přežití je Eva Rosenberg (velmi dobrá Liv Ullmann), hudebnice a Janova manželka. Na první pohled morálně pevnější polovina páru prožívá svůj vlastní hrůzný strach z beznaděje reality a okolnostem přizpůsobuje i své vedlejší nuance standardu chování. Výčitky svědomí nemají prostor ke svému vykoupení, konečná odevzdanost je výsledkem frustrace neměnné existence, přimknutí se k momentální pozici schopné síly je přirozeností a nestabilním pocitem bezpečí, protože samotný život nenabízí žádnou naději k nalezení akceptovatelného smyslu a důstojnosti. Důležitou postavou je Jacobi (sebevědomý Gunnar Björnstrand), bývalý kolega manželů z orchestru a starosta a současný důležitý místní činitel dění s hodností plukovníka. Moc má svá úskalí a v extrémních podmínkách života je opojnou úlevou z děsu přítomnosti. Hledá vykoupení i útěchu pochopení. Z dalších rolí: rybář a přední velitel partyzánů Filip (Sigge Fürst), Jacobiho manželka (Birgitta Valberg), z armádního povolání vystrašený starožitník Fredrik Lobelius (Hans Alfredson), zatčený ředitel školy Oswald (Ingvar Kjellson), nekompromisní vyšetřovatel vlastizrádné činnosti (Frank Sundström), cynický lékař vyšetřovaných (Ulf Johanson), či mladý dezertér Johan (Björn Thambert). Hanba je efektním povzdechem pacifismu, existenciální bezvýznamnost lidského života je v extrémních podmínkách psychoanalyticky pitvána. Aspekt lidskosti je znehodnocen lidskou společností. Všeobecná destrukce lidského soužití nemá povznášející hodnoty. Pud sebezáchovy stojí nejvýše, v jeho jménu je vše dovoleno, to ostatní je pouze smrt a strach. Ve válce neexistuje bůh. Jedinečný filmový prožitek, úchvatné obrazy, účinný způsob zpracování!

Stimulantia je příjemně odlehčeným povídkovým filmem. Skladba je pestrá, přístup je nezávislý, odstíny vnější motivace jsou rozhodující. Stimulantia je díky své rozmanitosti ozvěnou svobodomyslnější atmosféry šedesátých let. Ingrid snadno předčí Ingmara, bezstarostná lehkost je důvodem k radosti a veselí. Hans Abramson začíná svým dokumentárním NÁLEZEM původu Charlese Chaplina a zaujme především křivkami omšelosti. Jörn Donner potěší svou představou novodobé pornografie BYLI TAM DVA MILENCI, ve které září Harriet Andersson a Sven-Bertil Taube v neustálém oddalování aktu. Lars Görling se ve STŘETECH přes Wittgensteina dostává k opojení rámusu motorů v salvách francouzského okruhu smrti Le Mans. Ingmar Bergman překvapí svým malým synkem DANIELEM, i když jeho domácí video upoutá jen občasně kreativní obrazovou kompozicí. Arne Arnbom si užívá klasiku a operní árie švédské zpěvačky BIRGIT NILSSON. Dvojice Hans Alfredson (hraje též roli advokáta Jacoba Landeliuse) a Tage Danielsson se kochá rozvernou smyslností Honoré de Balzaca ve CNOSTI CNOSTÍ. Lena Granhagen v roli pradleny Sofi Lundblad má skutečně poctivé důvody ke svému rozhodnutí. Gustaf Molander přispěl nejdelší prací podle Maupassanta. Jeho NÁHRDELNÍK má nejironičtější vyústění touhy po přepychu vyšší vrstvy. Ingrid Bergman a Gunnar Björnstrand v rolích manželů Mathildy a Paula Hartmanů obveselí svým nasazením i desetiletým očistcem. Radostí k pohledání je i Gunnel Broström v roli Mathildiny vznešenější přítelkyně Jeanette Ribbing. Poslední střípek mozaiky přidal Vilgot Sjöman. Erotické chvění ČERNOŠKY VE SKŘÍNI je imaginační hrou. Lars Ekborg (pan Švéd), Inga Landgré (paní Margareta Švédská) a Glenna Forster-Jones lechtivě dráždí libido v hravosti i pokušení. Stimulantia není nezbytně nutným filmem ke shlédnutí ani pro fanoušky Ingmara Bergmana. Ingmar odpustí, ale vrcholy jsou jinde. Jako zajímavost film potěší svým připomenutím ducha doby.

Než se rozední je působivé existenciální drama. Bergman byl ženským pohlavím fascinován a zanícenou odhodlaností se stále pokoušel odhalit jejich tajemství a původ magické elementární energie. Žena je vládkyní veškerého života, přesto je jen loutkou v nihilisticky rozjíveném soukolí osudu. Číslice tři je pro filmový příběh zásadní prvek, zdání mihotavého světla naděje je zachováno. Trojí duch ženského elementu je bičován na nejcitlivějším místě, pranýř je smáčen krví bolesti, noční stěny pokoje tlumí vzlykot nekončícího smutku a marnosti. Čeká se dychtivě na dětský křik počátku a slzy zatím stékají na polštář. První ženou na ráně je Cecilia Ellius (pozoruhodná Ingrid Thulin), jejíž trauma ji přivádí k základnímu přehodnocení dosavadního způsobu života. Bolest se přijímá jako zasloužilý trest vlastního etického provinění, smutek se zastavil v mlhavém pohledu trýzněných očí. Tradiční mužství je v konfrontaci se silou ženství zpochybněno. Druhou ženou na odstřel je Hjördis Pettersson (energická Bibi Andersson), nezralé děvče s neúspěšně submisivním pokusem o potrat. Strašák možného společenského odsouzení a ostrakizovaného procesu se vyžívá v rozpolcenosti mysli. Bezprostřednost hrůzy a strachu smrti přivádí k mobilizaci poslední zbytky sil k odhodlání navzdory našeptávajícímu hlasu krve. Třetí ženou, hozenou do antických rozměrů života, je Stina Andersson (velmi dobrá Eva Dahlbeck). Její nadšení z nadcházejícího mateřství je nakažlivé v upřímnosti a radosti, ženská síla se elegantně vznáší a neohroženě září na všechny strany. Bolest je výkřikem absolutního zoufalství a sadistický osud dosáhl vrcholu svého ukojení. Důležitou postavou je Brita (příjemná Barbro Hiort af Ornäs), hlavní zdravotní sestra porodnice. Ušlechtilá duše odvádí své každodenní poslání s úsměvem i prakticky a ochotně podanou pomocnou rukou. Z dalších rolí: zaskočený společensky úspěšný Cecíliin manžel Anders Ellius (zajímavý Erland Josephson), laskavý a pozorný Stinin manžel Harry Andersson (sympatický Max von Sydow), vedoucí lékař porodnice Dr. Nordlander (Gunnar Sjöberg), snaživá poradkyně mladých matek s vlastním tajemstvím bolesti Gran (Ann-Marie Gyllenspetz), do svědomí promlouvající Andersova sestra Greta Ellius (Inga Landgré), ochotná lékařka Dr. Larsson (Margaretha Krook), či naivní Hjördisina kamarádka (Monica Ekberg). Než se rozední je neúprosné filmové drama, osud stojí nade vším a vysmívá se s existenciálně nihilistickou nevybíravostí. Herecké výkony jsou předností a zdůrazněním rozpolcenosti pocitů. Psychologicky éterické.

Čekající ženy jsou důmyslnou hrou přemýšlivého filmového intelektuála s uměleckým použitím výrazu psychologie duše v odlišných křivkách krize partnerských vztahů. Podklad využívá společné styčné body, čas se zastavuje v různých fázích svazků, formy zklamání mají jiné, a přesto tolik podobné nitky, proces smíření je znakem ženské ušlechtilosti a výsledkem pragmatického vystřízlivění životem. Pohrává si se slovy i stavem vnímání, dotýká se lidského chtíče, dobírá se mužskou slabost a bezradnost. Dramatické kroky děje mají místa vytříbeného sarkastického popichování, touha je stále nekonečná. Jednou z hlavních ženských postav je Rakel (pozoruhodná Anita Björk), sevřená v nenaplněnosti fyzického uspokojení v manželství a přízemností vnitřní i vnější lidského chování. Rozkol se rozhodl pro nepříjemně otevřenou upřímnost a odevzdaným přijmutím role ochránkyně. Druhou z hlavních ženských postav je Marta (velmi zajímavá Maj-Britt Nilsson) s nechtěnou ranou sladké vůni životní romantice mládí a pocit osudovosti dostává znenadání hořkou příchuť. Bezprostřednost nedává najevo viditelné známky zklamání. Třetí z hlavních ženských postav je Karin (dobrá Eva Dahlbeck) s ironickým nadhledem nad důkladně pěstěnou ctihodnou podobou svého úspěšného manžela. Získaná převaha odhaluje křehkost mužského sebevědomí sebeklamu a v lítosti ho konejší v hřejivém objetí spásy. Jednou z hlavních mužských postav je Eugen Lobelius (zajímavý Karl-Arne Holmsten), nejméně schopný z bratrů. Ve vlastních očích je nenávratně potupen svou mužskou nedokonalostí v tělesnosti a přelud se bortí. Druhou z hlavních mužských postav je Martin Lobelius (zajímavý Birger Malmsten), nejsvéráznější z bratrů. Benjamínek rodiny prožívá život v jeho nejhlubší kráse, štěstí je všude. Jedna strana je okouzlujícím milencem, druhá nechce znát existenční samostatnost a v náhlé panice odhaluje zbabělost. Třetí z hlavních mužských postav je Fredrik Lobelius (dobrý Gunnar Björnstrand), nejctižádostivější z bratrů a svědomitý strážce rodinného bohatství. Sebevědomí je znakem úspěchu, přesto je duše velmi zneklidněna nepředpokládaným odhalením skutečnosti. Výraznou postavou je Kaj (velmi zajímavý Jarl Kulle), Rakelina známost z mládí a její prostředek k prožitku a uvědomění si reality. Důležitou postavou je Paul Lobelius (sympatický Håkan Westergren), nejlaskavější z bratrů, který vždy pozvedne zachmuřenou mysl osvobozujícím slovním pohlazením. K výraznějším postavám patří Annette (příjemná Aino Taube), Paulova manželka. Postrádá napětí, přesto nachází úlevu. A také Maj (Gerd Andersson), mladší sestra Marty. V letním návalu opojení zatouží po velikosti života a neváhá se bez zábran pustit za svou představou. Z dalších rolí: nedočkavý Majin mladý nápadník a Paulův syn Henrik Lobelius (Björn Bjelfvenstam), malí chlapci Karin Jens (Jens Fischer) a Peter (Peter Fischer), Martin malý synek Åke (Leif-Åke Kusbom), Martina známost v Paříži Bob (Kjell Nordenskiöld), či stařičká matka čtyř bratrů Lobeliusů (Naima Wifstrand). Čekající ženy působivě zaujmou svou obrazovou skladbou, nálada je zvýrazněna postojem i stavbou kompozice. Suverenita mužského ega předního samce je znejistěna odhalením stavu skutečností. Psychologie dostává názornou pomůcku k výkladu.

Film Za štěstím ztrácí na své důležitosti v bohaté kvalitě filmografie švédského malíře lidské duše Ingmara Bergmana, u mnohých dalších filmařů by bezpochyby patřil na přední čestná místa. Za štěstím je inteligentní filmovou hříčkou postoje intelektuálního cynismu. Psychicky nestabilní muž a odolná žena odráží realitu života na cestě hledání niterní spokojenosti a harmonie. Největší překážkou je vlastní vnitřní svět, který pochybuje o sobě samém, osobní frustrace závažným stylem narušují soužití a cíl snažení se ve strachu ztrácí v nepřehledném labyrintu vlastní lidské slabosti. Fyzické uspokojení je krátkodobou náhražkou duševního hledání, pozornost se v pocitu osobní nespravedlnosti vynucuje neurvale sobeckým prosíkem na kolenou. Hlavní postavou cynického vystřízlivění z dosavadního způsobu života je Stig Eriksson (zajímavý Stig Olin), nový houslista helsingborgského orchestru. Jeho ctižádost uměleckého úspěchu staví vlastní ego nade vše, přesto je neschopen smysluplně využít nabídnutou šanci. Nepříjemný pocit ublíženosti rozsévá chaos mezi nejbližší a slabošské kolísaní nespolehlivého muže nebere na nikoho ohledy. Očistný proces dochází ke spásnému osvobození, ale cynický osud má své vlastní plány vyvrcholení života. Hlavní ženskou postavou je Marta Olsson (pozoruhodná Maj-Britt Nilsson), nová houslistka stejného švédského orchestru. Je stabilnější ve svých cílech budoucnosti a s laskavou trpělivostí schovává ufňukaný smutek muže ve své náruči. Trpělivost není bezbřehá, i když žádný strach nemá věčného trvání. Výraznou postavou je Sönderby (dobrý Victor Sjöström), náročný dirigent orchestru a šlechetný svědek spokojenosti romance jeho mladých houslistů. Výraznější postavou je Marcel (zajímavý Birger Malmsten), violoncellista helsingborgského hudebního tělesa a sebevědomý bonviván, jehož samotná existence jitří všechny smysly Stiga. Důležitou postavou je Mikael Bro (velmi zajímavý John Ekman), vysloužilý herec a vzor pokušení životního cynismu a požitkářství. Výraznou stopu zanechává také Nelly Bro (zajímavá Margit Carlqvist), Mikaelova velmi mladá manželka a neukojitelný předmět mužské touhy a strachu v osamění. Z dalších rolí stojí za pozornost děti Stiga a Marty Lasse (Staffan Axelsson, jako starší Björn Montin) a Lisa (Eva Fritz-Nilsson, jako starší Berit Holmström). Za štěstím je skutečnou romancí života. Bergman rozuměl velmi dobře i mužům a jejich frustrace, proměňující mužskou osobnost v nestabilní uragán vzestupů a pádů, vykreslil věrohodně. Ludwig van je úchvatnou hudební kulisou, kamera si všímá detailů postav i situací, pointa rafinovaně zdůrazňuje krutost cynismu a neschopnost naplnění nevyzrálého muže.

Prší nám na lásku je dovedný výtvor z počátku filmové kariéry Ingmara Bergmana. Divadelní předloha nepřekvapí, cynický nadhled potěší a srozumitelně ustanoví svůj základní životní postoj před veřejností, optimistické smíření je vstřícným krokem k publiku. Prší nám na lásku je rozohněnou kritikou zatuchlého stavu morálky a předsudků. Ideály se dostávají do konfliktu se skutečností, odhodlanost ke každodennímu boji života se snadněji udržuje v intimitě páru, osobní profit a společenská představa vážnosti a úcty stojí nade vším. Symbolika je zatím na počátku svého pozdějšího rozvoje, ostří jízlivosti je nadáno přirozenou vznešeností účinku pronesených slov v závažnosti i vystihnutí jednotlivého i jediného okamžiku proměnlivého stavu času bytí. Rétorika předvádí možnosti vnímání, jazyková obratnost a připravenost je kultivovaným zpestřením filmové morální úvahy z přehlíženého okraje zájmu lidských životů. Tíživost reality dostala svého mocného zastánce díky údernosti argumentů. Hlavní postavou snahy o nový počátek bez přehmatů v souladu se zavedeným fungováním spořádané společnosti je David (pozoruhodný Birger Malmsten), mladík se škraloupem počestnosti. Nadšení z nové vize postupného znovuzrození dostává podpásové rány bez slitování a chvílích zdánlivého bezpečí. Výsměch i pomocná ruka jsou řízeny zásahy vyšších mocí. V lekci života i pádnosti kritiky. Hlavní ženskou postavou je Maggi (zajímavá Barbro Kollberg), mladá žena v bezvýchodnosti situace. Sblížení není romantickým aktem vznešených představ čisté lásky, nýbrž zoufalý výkřik dvou osamělých a rdoušených lidských hrdel, ztracených v pekle samoty marnosti a pokrytectví maloměšťácké morálky. Víra v lepší život je křehkou a nezměřitelnou hodnotou. Symbolickou postavou je obhájce (sympatický Gösta Cederlund), šarmantně jízlivý kritik stavu společenské morálky. Je vírou naděje. Jeho protipólem a vychytralým hlasem lidské bídnosti je Per Håkansson (Ludde Gentzel), majitel prostého domku zahradní kolonie. Z dalších rolí: z manželky vystrašený Davidův zaměstnavatel a majitel zahradnictví Andersson (Douglas Håge), jeho panovačná, podezřívavá a zapšklá žena (Hjördis Petterson), výstražně varující představitel pohoršené společnosti a zlověstně rozohněný prokurátor (Benkt-Åke Benktsson), párek svérázně dobrotivých pobertů Kängsnöret (Sture Ericson) a Stålvispen (Ulf Johanson), ostražitě spravedlivá sousedka Hanna Ledin (Julia Cæsar), hystericky povýšený a necitlivý úředník Purman (Gunnar Björnstrand), či zásadová autorita spořádanosti a duchovní představitel (Åke Fridell). Prší nám na lásku je zajímavým filmem z počátku kariéry jedinečného švédského režiséra. Psychologie, umění výstižnosti řečeného, schopnost důkladného přemítání, jízlivá údernost i síla a důsledek pozorovaného problému jsou výrazné a charakteristické prvky mladého autora, vystupující z tváře díla. Existencionalismus má stále ideály a víru v lidskost a pochopení.