tomtomtoma

To, co je na tomto filmu nejúchvatnější, je samotný Čajkovského houslový koncert. Ten fantastickým způsobem, který svou dokonalostí dokáže pohnout i kamenem, zahrál Budapešťský symfonický orchestr s houslovou sólistkou Sarah Nemtanu. Komediální stránka filmu je skvělá. Ta směsice ruštiny a francouzštiny, s hrstí hebrejštiny a špetkou cikánštiny je svižná, hravá a snad i též bizarní. A především je vtipná a baví. Ten odkaz dávného dramatu je snad až příliš vtíravý a vydírá. Naštěstí je tu stále ten humor a hudba. Rád, s nadšením a porozuměním poslouchám teskné, žalostné i veselé kvílení smyčců klezmeru. V těch tónech se odhaluje část z tajemství života a smrti. Podobně to mám i s cikánskou hudbou, kde se v jedné skladbě může ukrývat bezbranná radost i nekonečný smutek zároveň. A nesmí se zapomenout na ty zatoulané noty na dně číše, bez kterých by byl svět o mnoho chudší ve výrazech i prostředích. Čajkovskij ukryl celou tu tklivou a vznešenou krásu odkazu starobylé hudby v těch nebeských tónech houslových strun. Celý jeden i všechny národy proměněné v noty a tóny, které dokáží uchvátit svého posluchače a odnášet ho k výšinám stolové hory, na které se pozvedává ambrosie k přípitku nesmrtelnosti. Hlavní postavou je bývalý slavný dirigent Andrej Simonovič Filipov (zajímavý Alexej Guskov), který se díky neopakovatelné možnosti pokouší smířit se životem i svou vlastní minulostí. Andrejovi zdatně pomáhá jeho nejlepší přítel s velkým srdcem a umný cellista Alexandr Abramovič Grosman (příjemný Dmitrij Nazarov). Třetím do party drzých pořadatelů zahraničního výletu je přesvědčený komunista a manažer orchestru Ivan Gavrilov (solidní Valerij Barinov). Hlavní ženou je houslová sólistka s tajemstvím minulosti Anne-Marie Jacquet (šarmantní Mélanie Laurent). Z dalších rolí: ředitel pařížského divadla Chatelet Olivier Morne Duplessis (François Berléand), Annina opatrovnice a manažerka Guylène de La Rivière (Miou-Miou), Oliverův zneužívaný asistent Jean-Paul Carrère (Lionel Abelanski), ambiciózní sponzor orchestru Pjotr Treťjakin (Vlad Ivanov), Andrejova oddaná manželka Irina (Anna Kamenkova), živelný cikánský virtuos Vassili (Anghel Gheorghe), starý kšeftař Viktor Vikič (Alexandr Komissarov), jeho talentovaný syn Moïse (Vitalie Bichir), či samolibý šéf Velkého divadla Leonid Viničenko (Valentin Teodosiu). Petr Iljič Čajkovskij není mrtev. Jeho nesmrtelná hudba stále žije a vynáší nás do chvilek a momentů povznášejícího se pocitu života, kdy zrovna můžeme rozumět tomu nesmyslnému smyslu.

Nejsem milovníkem opery, ale ani jejím odpůrcem. Milovat a zamilovat si operu, znamená naučit se plout v různorodých proudech a barvách hlasu. Využívat proudu hlasu a větru gest a mimiky ke své potřebě. Nesnažit se bojovat, ale nechávat se unášet přírodními živly, které je schopen vyrábět člověk svépomocí. Hlas konejší, hladí, ale také bouří a ukazuje strach a ostatní neduhy. Film má oproti klasickému opernímu představení jednu nezpochybnitelnou výhodu. Tou je dosáhnutí kvality zvuku a zpěvu bez jediné chybičky, jediného zaváhání, nebo zakolísání. Taktéž k prostředí nemám výraznější výhrady. A na obrazovce se rozbíhá silný příběh o přátelství a o lásce. Silný, romantický, vášnivý, tragický. Hlavním mužským hlasem je básník Rodolfo (Rolando Villazón). Hlavním ženským hlasem je švadlenka Mimi (Anna Netrebko). Tenor a soprán se ve zvuku souznění proplétají v milostné vibrace vzletu, rozchodu a smíření. Další soprán koketuje, svádí a provokuje. Se sebevědomou drzostí a věčnou touhou miluje i opouští, tak jako Musetta (Nicole Cabell). Jsou zde hravé i žárlivé barytony: nešťastně zamilovaný malíř Marcello (George Von Bergen, zpěv Boaz Daniel) a bezstarostný hudebník Schaunard (Adrian Eröd, zpěv Stéphane Degout). A zlobné i smířlivé basy: klidný filozof Colline (Vitalij Kowaljow), lapený pan domácí Benoit (Tiziano Bracci) a bohatý Alcindoro (Ioan Holender, zpěv Tiziano Bracci). Opera Giacoma Pucciniho přišla na svět před více jak sty lety, a čeká jí ještě dlouhý opojný život v celé své kráse znovuzrození.

Hovořit o zobrazení těžkého života za komunismu pod vedením Nicolae Ceaușescua, je více než zavádějící. Jde o osobní drama, které má s komunistickým Rumunskem společný pouze čas příběhu. Navíc nejde ani o dramatický příběh osoby, která pod vlivem okolností přistupuje k morálně kontroverznímu činu. Je to především o přátelství, o pomoci a o krajních mezích, za které jsme ochotni vstoupit, když se snažíme pomoci. A z tohoto důvodu je to přínosné filmové dílo s příhodnou atmosférou, která dokáže vtáhnout do běhu děje. Hlavní postavou je mladá vysokoškolská studentka Otilia (zajímavá Anamaria Marinca), která začne zcela automaticky a přirozeně pomáhat své kamarádce. Při této pomoci je dohnána k mezní hranici. V tomto jediném okamžiku pro ní končí čas života v bezstarostnosti. Tato událost jí dovádí k úvahám o životě a vlastním směřování nastoluje otázky. Otiliina kamarádka a spolužákyně Gabriela Dragut (zajímavá Laura Vasiliu) je postavena k psychicky náročnému rozhodnutí i provedení. S úlevou a ze strachu přenechává zařizování okolností řešení problému na své kamarádce. Život přináší bolestivá rozhodnutí, kdy můžeme mít pocit, že není jiného východiska. Výraznou postavou je andělíčkář Viarel Bebe (zajímavý Vlad Ivanov), který sice pomůže, ale neváhá při této pomoci využít i zneužít okolnosti, které mu nahrávají do karet a vytahuje jeden trumf za druhým. Z dalších rolí stojí za zmínku již jen student Adi Radu (Alexandru Potocean), přítel Otilie, který se především domáhá svých partnerských práv. Morální dilema je značná zátěž pro psychiku lidí. Občas nás řešení problému přivádí za samou hranici myslitelného. Tato zkouška může znamenat vystřízlivění i výrazné poznamenání do dalšího života.

Pokračování historicky upraveného filmu. Intriky, mocenské hrátky a manipulace nabírají na obrátkách. Válčení se rozbíhá až do rozhodující bitvy. Zrada střídá zradu. A spravedlivý národ Ostrogótů, zřejmě za lítosti všech, musí opustit území Apeninského poloostrova. Jak dokáže být zkreslující pohled na historii germánské rasy očima Němců! Na určitou obranu lze úspěšně tvrdit, že nekřesťanské a nekatolické národy bývali tolerantnější než pokrytečtí katolíci, kteří rádi ve jménu boha vše ničili a rabovali. Ovšem největší touhou Ostrogótů byla snaha o romanizaci vlastního národa. Postavy příběhu umírají v bitvách, rukou vlastní i mstitelů. Bojuje se o moc, o ambice, o lásku. Největším a nejambicióznějším mužem zůstal římský prefekt Cethegus (zajímavý Laurence Harvey), mistr zákulisních hrátek, našeptávač a manipulátor s vlastní cestou. Neméně zdatnou intrikánkou zůstala byzantská císařovna Theodora (šarmantní Sylva Koscina), hravá manipulátorka s těžkým protivníkem. Byzantský císař Justinian (solidní Orson Welles) zůstal tou nejpragmatičtější osobou s realistickým pohledem na věc. Vítězná sestra Mathawsintha (zajímavá Harriet Andersson), z ostrogótského královského rodu, je sžírána především vlastní žárlivostí a odmítanou láskou. Mladý a nadšený Totila (Robert Hoffmann), druhý ostrogótský král, je hnán vpřed především opětovanou láskou Julie (půvabná Ingrid Boulting), dcery Cetheguse, která prohlédla. Zdatným zákulisním hráčem byl také byzantský vojevůdce Narses (zajímavý Michael Dunn) a dává přednost jistotě. Je zde také starý a moudrý ostrogótský šlechtic Hildebrand (Friedrich von Ledebur), první ostrogótský král a spravedlivý hrdina Witichis (Florin Piersic), třetí ostrogótský král a neúnavný válečník Teja (Emanoil Petrut), obětavý ostrogótský šlechtic Aligern (Mircea Anghelescu), všehoschopná a věrná služka Mathawsinthy Aspa (Adela Marculescu), Cethegusův spojenec a korsický šlechtic Furius (Ion Dichiseanu), či Witichisova oddaná a věrná manželka Rauthgundis (Ewa Strömberg). Když přivřeme oči nad pohledem filmařů na historii, tak nám zůstává napínavé a svižné drama, kde neschází akce, boje, hrdinství, hrdost, ctižádost, láska a romantika. Což je dostačující základ pro příjemnou zábavu.

Je to především německý film, a snad z tohoto důvodu vyznívá celá dvojdílná historická sága velice příznivě pro germánskou rasu, která je zde vyobrazena jako ta nejlepší a nejspravedlivější volba jako vládnoucí elity na Apeninském poloostrově. Z historického hlediska je zde mnoho nepřesností a události, fakta a lidé jsou přeměňovány k potřebám filmařů. Theodorich byl nejvýznamnějším ostrogótským panovníkem, který dokázal pozvednout svůj národ mezi tehdejší evropskou elitu. Po něm přišel už jen pád a zánik národa. A tak film je především ódou intrikánských praktik prohnaných a mocichtivých politických a vládnoucích elit. A je to také pocta lásce, byť naivně zobrazované. Postavou, která hýbe během událostí, je Říman a římský prefekt Cethegus (zajímavý Laurence Harvey). Je hnán především vlastními mocenskými ambicemi. Na straně Ostrogótů jsou zde svárlivé královské sestry Amalaswintha (Honor Blackman) a Mathaswintha (Harriet Andersson), soupeřící o nástupnickou moc. A jsou zde také ostrogótští šlechtici: mladý Totila (Robert Hoffmann), usmiřující Witichis (Florin Piersic), horlivý Teja (Emanoil Petrut), starý a moudrý Hildebrand (Friedrich von Ledebur) a nenápadný Aligern (Mircea Anghelescu). Na byzantské straně je zde vyčkávající císař Justinian (Orson Welles), manipulativní a poživačná císařovna Theodora (šarmantní Sylva Koscina), velký stratég a prohnaný trpaslík Narses (Michael Dunn) a obětovaný vojevůdce Belisarius (Lang Jeffries). Z dalších rolí: Cethegusova mladá a zamilovaná dcerka Julia (půvabná Ingrid Boulting), ostrogótský velitel posádky v Římě Thorismund (Dieter Eppler), či Witichisova oddaná žena Rauthgundis (Ewa Strömberg). Pokud nebudeme lpět na historických faktech a přehlédneme tendenční germánský pohled na věc, tak nám zůstává zdařilý historický příběh o mocenském boji nad Itálií. O intrikách a o velké mezirasové lásce.

Zdařile udělaný příběh tří osob, nešťastných ve svých osudech, jejichž životy se na krátký čas střetnou, aby v těch několika okamžicích poznali a prožili tu neopakovatelnou krásu a jedinečnou velikost. Mnohá tajemství a nevyřčené pravdy zůstávají ukryta hluboko v lidských srdcích. Tato hloubka, významné prožitky a přirozený instinkt přežití jsou významnými faktory v osudech člověka. I přes všechna zažitá příkoří si jedinec dokáže zachovat svou hrdost a touhu po životě. Závist je nehezká lidská vlastnost, která pramení z osobních slabostí nositele. Tato žárlivost a zášť dokáže mnoha ostatním znepříjemnit život, dostávat je do nepříjemných situací a ukončit veškerou jejich radost a touhu. Cizincem na scéně je přicházející muž Jean Lavigne (dobrý Alain Delon), jehož cesta ho zavádí k jeho nejsvětlejším okamžikům života, které může intenzivně prožívat. Jeho útěk je jen touhou po svobodě, po slunci, po vzduchu, po lásce, po životě. Nachází vše, aby mu to lidská žárlivost vzápětí surovým způsobem vzala. Tvrdou ženou je osamělá farmářka a vdova Couderc Tati (dobrá Simone Signoret). Pod její tvrdou slupkou se ale skrývá křehká duše, která touží poznat význam pojmu láska. Láska je pro ní odměnou i vysvobozením, ten krátký čas je nejvýznamnějším momentem jejího tvrdého života. Prostou radost ze života představuje mladá a bezstarostná Félicie (zajímavá Ottavia Piccolo), která je ponižována vlastními rodiči. Miluje život a jeho fyzické potěšení, jako nutný útěk z neradostné reality. Z dalších rolí: Coudercinin starý tchán s věčnou touhou Henri (Jean Tissier), jeho nenasytná a závistivá dcera Françoise (Monique Chaumette), Françoisein stejně krutý manžel Désiré (Boby Lapointe), či policejní komisař Mallet (Pierre Collet). Život dokáže být krutý a v mnoha jeho osobách nám může být i znechucován. Ale život má i své velkolepé okamžiky, kdy alespoň v dané chvíli se můžeme hřát v celé jeho kráse.

Lidé dokáží bezmezně a oddaně milovat. Lidé dokáží hluboce nenávidět. Lidé dokáží ubližovat sobě samotným i svým nejbližším s nevídanou krutostí. Stárnutí není příjemná záležitost, v hloubi duše se může usazovat pocit prázdnoty, beznaděje, osamělosti, nepotřebnosti i frustrace z nenaplněnosti vlastních životů. Tyto pocity se mohou projevovat negativním způsobem k těm nejbližším. A nezadržitelně se začnou roztáčet kola destrukce jednoho vztahu. Jak symbolické, když se konec a zkáza odehrává ve smrti staré čtvrti, která musí ustoupit nové výstavbě a pokroku. Staří a smrt je nevyhnutelný osud pro lidi i domy. Spouštědlem konečné spirály vzájemné partnerské destrukce se stává malý kočičí mazlíček. Jeden ho miluje a stává se náhradou citů v bolestném procesu stárnutí a deziluze. Pro druhého se stává objektem žárlivosti, kvůli kterému mu partner odepírá jakýkoliv náznak vzájemného citu a porozumění. Žijeme spolu a zároveň žijeme sami opuštěni ve všech okamžicích. Mluvíme spolu a neříkáme si nic. Víme, co máme říkat, ale mlčíme a neslyšíme. Nechceme slyšet. Chceme větší utrpení těch druhých, abychom nevnímali svá vlastní trápení a strach z toho, co se nenávratně blíží, nebo co se může blížit. Režisér navodil ve svém díle vynikající atmosféru, která vtáhne doprostřed tohoto psychologického dramatu. Film vyniká herectvím dvou osob. První osobou je starý Julien Bouin (skvělý Jean Gabin), který si až příliš pozdě uvědomí pravou podstatu svých citů a potřeb. Druhou osobou je jeho manželka Clémence Bouin (vynikající Simone Signoret), bývalá kráska a cirkusová akrobatka s nuceně ukončenou kariérou, která touží po citech a porozumění i po pomstě a trestu. Milujeme. Nenávidíme. Bojíme se. Ubližujeme sobě. Ubližujeme svým nejbližším. Trápíme se v nedorozumění, nepochopení, strachu. Chceme být milováni, ale ve strachu ze života se bojíme otevřít a přijmout svou vlastní lásku a city. Odmítáme naplnění vlastních životů z obyčejného a plíživého pocitu strachu v naších vlastních srdcích.

Lupičských filmů je již nepočítaně. U tohoto je velice sympatické, že nepřináší překombinovanou zápletku, ale poctivé zlodějské řemeslo. Špinavé, drzé a bez hrdinských kousků. Ale každá příležitost se musí náležitě využít. Zdání poctivosti a serióznosti je v tomto oboru tou nejlepší zbraní, se kterou lze přicházet k dalším a dalším příležitostem. Zločinci se sdružují do volného spolku, dokáží se vzájemně podporovat a kavalírsky pomáhat jeden druhému. Zlodějina dokáže vyplavovat tolik potřebný adrenalin a přivádět tak lidský mozek do opojného stavu, který je v normálním běhu života zcela neznámým stavem. Tento stav opojení dokáže přinášet uspokojení a životní dráha je tak určena. Možná má film i sociálně-třídní ambice, ale ty jsou vskutku jen okrajové. A zůstává jen zlodějina, vzrušení, dobrodružství, důvtip, drzé sebevědomí, touha a podmanivé úsměvy žen. Hlavní postavou je charismatický Georges Randal (dobrý Jean-Paul Belmondo), mladý muž dobrého původu s touhou po pomstě, která mu vytyčí životní úděl. Osud mu nejdříve bere, aby mu potom vše vrátil s úroky a osobním uspokojením. Jsou zde výrazné a půvabné ženy: Georgesova sestřenice a láska Charlotte (půvabná Geneviève Bujold), cílevědomá a ctižádostivá Geneviève Delpiels (zajímavá Marie Dubois), živá a bezstarostná Broussaille Voisin (roztomilá Marlène Jobert), či majitelka pařížského salonu Ida (elegantní Françoise Fabian). Ze zlodějského prostředí je zde především ctihodný abbé Félix La Margelle (dobrý Julien Guiomar), ochotný a věrný Roger Voisin (Paul Le Person), či legenda Courbassol (Jacques Debary). Z dalších rolí: Georgesův nenasytný strýc Urbain Randal (Christian Lude) a bývalý Georgesův spolužák Mouratet (Roger Crouzet). Výsledkem není komedie, ani strhující akční drama, nýbrž jen a pouze pozoruhodná sonda do hlubin lupičské duše.

Viva Maria! je především komedie s parodickými prvky a tak baví. Po svém, vlastní cestou. Je svůdná, provokativní, vábivá a rozverná. I irská atentátnice s francouzskou tanečnicí mohou vést revoluci ve středoamerické republice San Miguel. Citace ze Shakespeara lze uplatnit i v obyčejném životě i v neklidných dobách ozbrojené vzpoury. Prostředí cirkusů dokázalo shromažďovat bizarní typy lidí s neobyčejnými schopnostmi, které lze ve svízelných situacích využít v nebývalý triumf. Holubice většinou přináší mír, ale někdy také třaskající vajíčka nedočkavé náruče smrti. Elektřinu lze vyrábět i díky mechanickému pohonu obyčejných vesničanů, které k vyššímu výkonu práce přinutí jen hvízdání vystřelených kulek samočinného střílejícího nástroje. Soukromé vlastnictví není na škodu, zlodějina a despotismus mocných však ano. Včela může být rozhodujícím faktorem při transformaci vlaku. Novináři slídí po každé senzaci. Církev mívá často diskutabilní roli v tyranských zřízeních. Maria Fitzgerald O'Malley (svůdná Brigitte Bardot) je zarytou irskou bojovnicí proti anglické rozpínavosti a nadvládě. Objevuje kouzlo a sílu fyzické lásky a také svůj talent při strategickém plánování útoků na utlačovatele chudého lidu. Tanečnice a zpěvačka Maria (šarmantní Jeanne Moreau) poznává podmanivost osudové lásky a význam důležitosti při uskutečňování ideálů a napravování pokřivené spravedlnosti. Z dalších rolí: charismatický lidový vůdce povstání Flores (George Hamilton), přísná paní Diogène (Paulette Dubost), její manžel a mlčenlivý kouzelník (Gregor von Rezzori), jejich nedočkavý synek Juanito (Jonathan Eden), laskavý cirkusový principál Rodolfo (Claudio Brook), dobrotivý silák Werther (Poldo Bendandi), nenasytný oligarcha a nelítostný uzurpátor Rodríguez (Carlos López Moctezuma), zákeřný nejvyšší představitel církve v zemi otec Superior (Francisco Reiguera), zlostný diktátor republiky San Miguel (José Ángel Espinosa 'Ferrusquilla'), či Floresův následovník Pablo (Roberto Pedret). Kdo by mohl odolat dvěma elegantním kráskám, když odhalují své půvabné končetiny, nastavují své sladké rty k žhavému polibku a zvedají své štíhlé paže k zahájení útoku proti nespravedlnosti a útlaku?! Touha po moci a bohatství je velká, touha po svobodě naštěstí bývá i větší.

Christian-Jaque se zaměřil na historické komedie, ale tato nepatří mezi jeho nejlepší díla. Je to více fraškovité a není to tak lehké a svěží, jako jeho slavnější výtvory. Lidová revoluce a vzestup Napoleona patří mezi nejslavnější i nejsmutnější období francouzské historie. Myšlenky o rovnosti lidí jsou jistě vznešené a objevují se od dávných historických časů. Naneštěstí jsou tyto myšlenky uváděny v život násilnou cestou a zlomyslností osudu kol života nevytváří rovnost, ale pouze nové elitářské kruhy, které s rozkoší přejímají všechny výhody a nešvary dřívější vládnoucí struktury moci. Je to pokrytecké, je to smutné a lidé budou stále nepoučitelní. A tak revoluce nepřinesla rovnost, ale jen přetransformovala vrstvy a nová elita byla často ještě více despotická a sebestřednější. Hlavní postavou je Catherine Hubscher alias "Madame Sans-Gêne" (neposedná Sophia Loren), žena s neuvěřitelnou vyřídilkou, která působí v elitních kruzích jako slon v porcelánu. Jejím vyvoleným je François-Joseph Lefebvre (Robert Hossein), kterému se z funkce revolučního seržanta málem zdaří dostat funkci krále, ale je především ustrašeným manželem. Důležitou postavou je Napoléon Bonaparte (zajímavý Julien Bertheau), který dokázal využít příležitosti k tvrdému vládnutí nad Evropou. Z dalších rolí: schopný manipulátor a vrchní našeptávač Fouché (Renaud Mary) a Napoleonovi domýšliví sourozenci Elisa (Marina Berti), Caroline (Analía Gadé), Pauline (Laura Valenzuela) a Jérôme (Carlo Giuffrè). A tak se bojuje za ideály, za svobodu, za lásku a šťastný a blahobytný život. A tomu všemu vládne ďáblík Sophia, která chce mít pod kontrolou především svého manžela.