DaViD´82

Netflix a Weinsteini si usmysleli, že také chtějí svou variaci na Hru o trůny/Vikingy/Borgie. Vzali tedy desítky miliónů dolarů, vydali se na mnoho kontinentů, na výpravě, kulisách či kostýmech nešetřili a dali tak vzniknout sérii, která staví na stejných základech jako úspěšné (pseudo)historické seriály konkurence; tedy pletichaření (a sexu), nečernobílosti charakterů (a sexu), bitkách i bitvách (a sexu), zákulisních intrikách (a sexu), nahých děvách a sexu. Chytře zamířili do sfér, které nabízejí značnou míru volnosti, exotičnosti i atraktivnosti bouřlivé doby plné změn. Jenže aby si snad západní divák neřekl "proč koukat na hromadu intrikujících Asiatů", tak je to zastřešeno "legendou" o Marcu Polovi (plnícího spíše úlohu Blackthornea z Clavellova Šóguna), byť je záhy jasné, že on není tím, kdo by scenáristy zajímal především a tak vesměs jen bloumá, nemá do čeho píchl (pokud tedy zrovna nepíchá) a tu a tam si dá lekci kung-fu u slepého zenová moudra pronášejícího mistra. Ostatně to je další z problematických aspektů; na jedné straně tvůrci budují (vesměs úspěšně, jakkoli pozvolna) vážné drama plné intrik a zákulisních mocenských her a na druhé si neodpustí v každé epizodě cca dva až tři přepálené momenty, které zapadají spíše do něčeho à la Třístovka. A tak je tu nejedna zpomalená scéna, nahá děva skákající do vzduchu jak čamrda a porcující plně ozbrojené strážné apod. Natočené je to oku lahodícím způsobem, ale do celkového konceptu seriálu se to nehodí. Také to především co se postav a dialogů není napsané zase až tak dobře (nezaměňovat se špatně) jako současné špičky žánru čili osazenstvo nemá zpočátku moc co hrát (první epizody stojí čistě na Benedictu Wongovi), což jde ruku v ruce s dosti pozvolným rozjezdem. Než se začně něco opravdu dít a o něco jít, tak je sice na co koukat a čím se kochat vizuálně, ale to je tak vše. Jakmile se to ovšem kolem poloviny série zajede a najde, tak je třeba uznat, že se tvůrcům přeci jen podařilo kvalitou se přiblížit svým konkurenčním předobrazům. A kdo ví, třeba v příštích sezónách půjdou ještě o ten pomyslný krok dále a plně se jim i vyrovnají; základy k tomu mají díky druhé polovině položené solidní. | S1: 3/5 |

Spíše než rekonstrukce událostí to působí jako oslava odkazu generála Dalla Chiesy a jeho boje s větrnými mafiánsko-byrokratickými mlýny. Působí to spíše jako vzniklé za účelem vzedmutí vášní a donucení lidu i vlády k akci a nikoli nečinnému přihlížení. Což je daň za vznik sotva pár měsíců od zobrazených událostí. Citelně tomu tedy chybí odstup i informace (zvláště v pasážích "ze stanu mafie" a z vládních kruhů) a tak je to dosti povšechné a postupem stopáže čím dál více se vezoucí na melodramatické osobní linii na úkor té syrově rekonstrukční, kterou to razí v první polovině. Ovšem není to v žádném ohledu špatné; jen bych stejnou látku i téma viděl raději zpracovanou o pár let později (a klidně i stejným týmem a režisérem) a více do hloubky. Jenže už by to bylo bez Ventury a to by zase byla věčná škoda připravit ho o tak vděčnou a charismatickou roli.

Hobit bez hobita aneb ani cesta tam a ani zpátky. Více než kdy jindy je „trojka“ Hobita dílem dvou režisérů. Jednoho (říkejme mu třeba PJ), který rozumí postavám, konfliktům mezi nimi i v nich a vystačí si s přesně obsazenými herci. Jakmile mají plátno pro sebe Bilbo, Thorin či Gandalf, tak to funguje způsobem, který mnohdy přináší ty vůbec nejlepší i nejpůsobivější momenty z obou trilogií. Jenže pak je tu ještě druhý režisér (říkejme mu třeba CGI PJ), který ztratil cit pro míru dobrého vkusu. A ten si dává na celé (pře)dlouhé pasáže pohov a nechává pracovat počítače. Tam kde slouží efekty ději či výjevům, tak nelze mít výhrad. Tam kde slouží čistě „pro sebe sama“ a jsou přepálené jako v případě (bohužel ani zdaleka pouze) rádoby cool skopičin elfěte Legolase je člověku za CGI PJe skoro až stydno. Tam kde si v minulosti PJ vystačil s deseti vteřinami „cool Legolase“, tam je CGI PJovi deset minut málo. Naštěstí i tak má ten první z nich ve výsledku stále ještě navrch, ale přeci jen je (ne)poměr (ne)vkusného na pováženou. O to více, že tentokrát více než kdy jindy bije do očí, kde co chybí a bude doplněno až v prodloužené verzi; přednost dostalo vše akční na úkor postav, motivací a podobných "nadbytečností". Typickým příkladem je finále; několik minut se to efektně (a ne nutně vždy i efektivně) bije hlava nehlava, ale nic moc z toho, aby následně jedna mlčenlivá momentka posmutnělého Bilba a Gandalfa s dýmkou řekla naprosto vše. A tak je v této části se vším. Prodloužená verze je pak zajímavá především v tom, že ještě akcentuje oba ty protichůdné přístupy; a tak tu je mnohem více skvostných charakterových momentů, stejně jako i více oné odosobněné přestřelené CGI akce.

Místy jsem se výtečně pobavil spíše než že bych se konstantně dobře bavil. Ona vůbec otázka, jak komu zdejší značně specifický (ne)poměr "jakože detektivky/jakože dětského prázdninového dobrodružství/jakože absurdní bereme-se-vážně komedie" sedne. Nejeden sympaticky nijak do popředí cpaný "humor" sice právem aspiruje na status kultovního (ano, kupříkladu scéna v kostele ze závěru první epizody), ale krom toho Dumont dává i dosud netušené významy řčení "opakovaný vtip není vtipem"; přeci jen v některých případech sledovat nezdařilý running gag napříč čtveřicí mnohdy i vatou vyplněných epizod je útrpné. A ostatně stopáž... Proč to prostě není celovečerák s běžnou délkou, když by to zkrácením nic netratilo? Ba spíše naopak.

Výtečný "osmdesátkový neo-retro-noir" (ta hudba!), který poněkud tratí na striktním a otrockém rozdělení na třetiny "Mys hrůzy - 8mm - Peckinpah", které má za následek, že úvodní důsledná hra na atmosféru, psychologii a uvěřitelné chování bere v druhé polovině zcela za své.

Dobří polští holubi se vracejí a jsou pro alkoholismus tím samým, čím byl svého času pro závislosti Requiem za sen... Hodně silná káva, na kterou ne každý bude mít žaludek (či spíše játra) a to až do té míry, že jsem si z toho vlezlého (ale nikoli laciného!) naturalisticky syrového marastu naprosté ztráty základní lidské důstojnosti musel dát panáka na vystřízlivění. A do toho do důsledků zrealizovaná roztříštěná "postbukowského" forma, kdy je úplně jedno "co, kdy, kdo" a podstatné je jedno jediné "Gdzie jest kurwa moja flaszka?" PS: Že byl Więckiewicz po celou dobu v totálním lihu a deliriu mi nikdo nevymluví, to nebylo z jeho strany zahrané, ale poctivě odchlastané.

Hamlet (je tu vše; matka našeptávačka Gertruda/Gemma, strýc travič Claudius/Clay, Ofélie/Tara, Hamlet/Jax sám i promlouvající duch v podobě taťkova deníku a celá ta svita/gang kolem; snad jen Rosencrantz a Guildenstern absentují) naroubovaný na svět a byznys plán zločinného motorkářského „jakože Hells Angels“ gangu? Proč ne, zvlášť když jde od stanice FX o přiznanou náhražku za jejich již skončený The Shield (stále nejdrsnější a ostatně i nejlepší kriminálku vůbec) v podobě také drsně drsné kriminálky, akorát pohledem z druhé strany barikády. Potud vše dobře a čistě na papíře to v kombinaci s válkami irsko-mexicko-náckovských gangů, bezstarostným motorkářským „live free“ navzdory všem(u), přechcávání oficiálních autorit či problémy s pašováním zbraní působí sakra dobře. Problém ovšem je, že mnohdy opravdu pouze působí a že to takové i častěji není. Důvodem je absurdně přestřelené macho drsňáctví a laciná snaha šokovat za každou cenu. Zatímco v jiných seriálech podobné vzorce chování postav lze chápat, jakkoli ne nutně i schvalovat, tak tady je nejde ani chápat; postavy dělají to co si scenárista v dané situaci usmyslel jakože drsné, jakože šokující a jakože syrové bez ohledu na situaci či dění. Většinou nevěříte, že by se ta postava tak zachovala a jde jen o pózu. A není to jen o těch motorkářích, ale o všech; typicky agentka z první série. Echt drsná způsobem, který o té postavě nic nevypovídá a je taková nikoli proto, že by ji k tomu okolnosti dohnaly, ale čistě proto, že takto se dle pisálků chová drsná žena ve světě drsných mužů… Přesto se to bez újmy vidět dá, ale nic to nedá. Obsazení je ovšem výtečné a dělá pro ploché postavy první poslední, nejednou se prokáže, že koncept sám o sobě je dobrý i nosný a že být lépe uchopen, tak to mohlo být přesně tím, na co si to pouze hraje. Najdou se samozřejmě i momenty, kdy to přesně takové i je. O to více zamrzí, když se to záhy vrátí do té pozérské ulity. S1 3/5: (pod)Průměrná esence všech výše uvedených problémů, která se částečně vykupuje až excelentním triem finálních epizod. Ty dávají jistou naději, že by do budoucna přeci jen nemuselo jít o ztrátu času. Tou však první sezóna spíše je než není.

Co bylo dříve; vejce, slepice či kohout? Škola hrou aneb úvod do světa problematiky časových paradoxů v názorné praxi, ve které tvůrci nedělají z diváka tupce a velmi záhy opustí hru na velkou pointu, protože oni vědí, že vy stejně víte; ostatně... Již jen ten název, že? Jediným problémem je, že celý ten důmyslně vymyšlený i zprostředkovaný "paradox kruhem" (či Novikův princip sebekonzistence chcete-li) tu popírá sebe sama (!následují mírné spoilery!) těmi zpropadenými novinovými výstřižky. Protože pokud mohou v minulosti existovat novinové články z budoucnosti, která nenastala, tak celá ta neměnná předurčenost výše uvedených paradoxů v osobní linii je jaksi postavená na hlavu, ne?

Jako „existenciální“ noir kriminálka spíše nedostatečné, jako podmanivé až hypnoticky atmosférické zachycení genia loci jedné "ostravsko-mostecké" čínské na kost zmrzlé a sněhem zaváté báňské provincie neopakovatelné až geniální.

Škoda, že to není stejně tak dobře dohrané, jako je to rozehrané (a to i navzdory za vlasy přitaženému výchozímu bodu). Jenže vše co je na první půli navzdory tématu nemelodramatické, věrohodně ukotvené v realitě a naturalistické z ranku "ač tohle či tamto rozhodnutí (ne)schvaluji, tak plně chápu, proč se k němu ta která postava odhodlala a jak k němu došla", tak je druhá polovina srážená faktem, že postavy se mnohdy stávají spíše loutkami, které jsou vedeny skrze přes koleno lámaná "filmová" rozhodnutí, která šustí papírem až uši zaléhají. Ostatně i půda pro finální rozhodnutí se začně připravovat až na poslední chvíli a nikoli v průběhu celé stopáže. A nic z toho by nutně nemusel být až takový problém (přeci jen je to stále působivě podané i obdivuhodně odehrané; a není to jen o strhané Marion), kdyby však právě tyto aspekty nebyly zcela proti tomu, o co se to do té doby více než úspěšně snaží.