Stanislaus

Využil jsem obnovené projekce po 20 letech uvedení v českých kinech a vydal jsem se (již po několikaté) do čarokrásného světa Amélie z Montmartru. Jeunetův film neztratil nic na svém osobitém kouzlu a atmosféře - Amélie zraje s roky jako kvalitní francouzské víno. Vedle místy melancholického, ale o to více roztomilého příběhu s neskutečně pozitivním nábojem se mi líbil způsob vyprávění a výtvarná stylizace - nejednou jsem si vzpomněl na tvorbu Wese Andersona. Třešničkou na dortu je přenádherný soundtrack, který za ta léta už v podstatě "zlidověl". Amélie z Montmartru coby nadčasový příběh o mladé ženě, která se snažila, aby byl svět okolo ní lepším místem, a přitom lehce zapomínala sama na sebe, mě dostane, pobaví i dojme s každým zhlédnutím.

Zlouni sází na podobně nevšední animaci jako Rodina na baterky, což je dozajista největším tahounem filmu. Dějově nemá film vlastně moc čím překvapit, protože jsme podobný příběh (transformace zloun-dobrák či 'nesuď knihu podle obalu') viděli už někde jinde. Nicméně právě díky neokoukanému vizuálnímu zpracování a sympatickému dávkování akce a humoru dokáží Zlouni zaujmout, napnout a pobavit i přes svůj 'tuctovější' námět. Slabší čtyři hvězdičky! P. S. Na začátku jsem měl trochu problém s tím, že hlavní postavy jsou zvířata (a to v brutální menšině) ve světě lidí - ale budiž.

Jelikož patřím do generace, která vyrůstala na sérii Harry Potter, tak jsem vždy natěšený na každý další návrat do světa čar a kouzel (nejen) v Bradavicích. Z Fantastických zvířat mám však i po třetím díle rozpačité pocity - na jednu stranu jsem rád, že se rozrůstá mytologie čarodějnického světa, na druhou stranu je však z této série cítit ždímání slavné značky za účelem výdělku. Brumbálova tajemství obsahují nejednu pozoruhodnou (a nostalgickou) scénu, zároveň jsem měl však pocit, že nejedna dobře načatá či nápaditá scéna se ztratila ve spleti rozpačitého scénáře. Linie s čchi-linem byla super, i když jsem si při každé zmínce o jeho nejryzejší čistotě nemohl nevzpomenout na chudáka jednorožce z Kamene mudrců. Zobrazení a dovysvětlení vztahu mezi Brumbálem a Grindelwaldem bylo místy možná až moc doslovné, nicméně jsem celkem uvítal obsazení Madse Mikkelsena (Depp je sice můj oblíbený herec, ale do FZ se prostě nehodil). U kouzelnických soubojů se mi zdálo, jako by se tvůrci nechali inspirovat MCU, zejména Dr. Strangem, a vlastně ani nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Postava Queenie byla pro mě konečně snesitelná, zatímco Credence mi tentokrát poprvé nesedl. Díky situování děje mj. i do Berlína se ve filmu mihlo hned několik německých herců, což jsem uvítal, a zejména bych vypíchnul Olivera Masucciho (známého ze série Dark). Jsem samozřejmě zvědavý na další (a snad už i závěrečné) pokračování a lhal bych, pokud bych řekl, že jsem si třetí FZ v kině neužil, přesto jsem jako divák měl v ústech jakousi pachuť z očividné dějové překombinovanosti a roztěkanosti. Lepší tři hvězdičky!

Stínohra mě do kina nalákala hlavně díky líbivě udělanému traileru, slušnému hereckému obsazení a žánru, který dle ukázek zaváněl hutným krimithrillerem. Po zhlédnutí musím konstatovat, že tvůrci nevyužili naplno potenciál, který v samotném námětu dřímal. Pokud by se film vezl na podobné vlně jako úvodní sekvence, byla by Stínohra solidním zástupcem svého žánru - měl jsem ale pocit, že po dusném prologu následovaly scény, které spíše klouzaly po povrchu, než aby se pořádně zaryly až do morku kostí, čemuž nepomohl ani ponuře stylizovaný vizuál. Z herců mě nejvíce zaujali Hynek Čermák a Vladimír Javorský, z Ondríka jsem měl spíše smíšené pocity a Skleničková mi přišla poněkud mimo. Slabší tři hvězdičky!

Tvůrci Naprostých cizinců jistě před šesti lety nepočítali s tím, že se námět jejich filmu v následujících letech přetaví do tolika národních kinematografií. Po italské předloze a německém remaku jsem zašel do kina na česko-slovenskou verzi, která má hodně nevděčný úděl v tom, že se jedná už o x-tou obdobu jednoho a toho samého námětu. Známí neznámí se více drží předlohy než německá verze, přesto ono nepříjemné mrazení v závěru italského snímku zůstane již pravděpodobně nepokořeno. Konverzační a prostorově komornější filmy stojí z velké části na hereckých výkonech a ve Známých neznámých se zúčastněným podařilo jakž takž dobře zvládnout své party - zejména bych vypíchnul dvojici Hofmann-Polnišová. Na jednu stranu je pravda, že x-tá (a v mnohém doslovná) variace na jeden námět je zbytečná, přesto ale na druhou stranu nelituji návštěvy kina. Slabší čtyři hvězdičky! P.S. Ve filmu jsem postrádal krátkou, ale o to více silnou scénu se seniory na balkónu.

Druhý "modrý bodlináč" mi přišel kvalitativně srovnatelný s jedničkou a vlastně bych mohl u dvojky napsat takřka to samé jako u jejího předchůdce. Ježec Sonic 2 je oddychovka se vším všudy, cílená především na mladší publikum, přesto dokáže oslovit i dospělého diváka. Jim Carrey coby Robotnik sice změnil knír, ale jeho (místy otravná) afektovanost přetrvala. Mimozemská rodinka se rozrostla o dva další charaktery (Tails a Knuckles), které však nebyly tak zábavné jako Sonic. O značnou porci humoru se opět postarala Natasha Rothwell coby hodně bad-ass nevěsta. V poslední třetině filmu tvůrci okatě pomrkávali po MCU - Magneto a Captain Marvel, mrk-mrk. Děti v kině se bavily nahlas, já spíše jen tak vnitřně. Na další díl, k němuž závěr dvojky lákal, ale milerád zajdu. Lepší tři hvězdičky!

S ohledem na kvality Morbia se zde hodně zmiňuje druhý Venom, který byl sice kvalitativně na hraně mezi průměrem a podprůměrem, nicméně se snažil být alespoň vtipný a místy se mu to i dařilo. Morbius neví, koho a čím by jak mohl (a měl) zaujmout! Espinosův film není dostatečně akční, ani děsivý, ani - jak už jsem zmínil - vtipný. Film má trestuhodně krátkou stopáž, takže divák v kině pozoruje sled nahodile uspořádaných scén, veskrz bez kauzality a logiky. Z hlediska vizuálních efektů jde na současné poměry o odfláklý kousek - upíří look je spíše děsivě strašný než strašně děsivý. I Nightcrawler z X2 měl lépe udělané "kouřové pohyby" než Morbius a spol. Leto se celkem snažil, ale špatný scénář mu co krok (či skok) podrážel nohy, zatímco Smith byl vyloženě trapný. Zbytek osazenstva byl pouze jakási bezúčelná výplň. Jsem zvědavý, jestli se po tomto podprůměrném kousku ještě Morbius zjeví na velkém plátně, s ohledem na (spíše) vlažné titulkové scény.

Od Murakamiho jsem nikdy nic nečetl, ani jsem doposud neviděl žádnou filmovou adaptaci jeho díla, takže Drive My Car bylo mé první setkání se světoznámým spisovatelem. Od projekce mě trochu (víc) odrazovala tříhodinová stopáž, která však ve výsledku nebyla ani tolik znát. Hamagučiho film (a čerstvý držitel Oscara) má vskutku pozvolné, nikoli však nudné tempo vyprávění. Divák sleduje příběh režiséra Kafuka a později i jeho šoférky Misaki - dvou lidí, kteří nemají na první pohled moc společného, a přece je spojuje pocit viny a trauma ze ztráty blízké osoby - jakési osudové ženy. S jistým odstupem by se dalo říct, že základní kostra filmu není vlastně tak moc originální - vyrovnání se s minulostí a boj s jejími "démony" jsme už viděli jinde - avšak Drive My Car obsahuje několik momentů/prvků, které film oživují - ať už se jednalo o zákulisí příprav divadelní hry, prolnutí několika kultur a jazyků (palec nahoru za vložení znakové řeči) či dokonce úvodní titulky takřka v polovině filmu. P. S. Kafuku jistě ne náhodou připomíná jméno Kafka (viz autorův román z roku 2002).

Jsem nesportovní člověk původem z Vysočiny, takže s příběhem Hanče a Vrbaty jsem se setkal poprvé až díky Poslednímu závodu. Do kina mě nalákaly řemeslně udělaný trailer, herecké obsazení a samotný námět z našich dějin. U některých snímků brblám, že by potřebovaly zkrátit, zatímco u Hodanova filmu bych klidně uvítal čtvrthodinku navíc, jelikož mi v některých místech přišel film zkratkovitý - nejvíce to bylo patrné u linie s Vrbatou. Abych si odbyl výtky, překvapilo mě, že když se rámcový příběh z konce 50. let točil okolo Ratha, byla linie z let 1912-3 zaměřena především na Hanče. Přesto se však jedná na české poměry o kvalitní film, který vedle silného (byť místy zkratkovitého) a (doslova) mrazivého příběhu zaujme i po technické stránce - a to především kamerou a nepřeslechnutelným hudebním doprovodem. Z herců mě nejvíce zaujali Hádek s Kaiserem. Slabší čtyři hvězdičky!

Ztracené město jako by rozehrávalo na plátně (s jistou porcí nadsázky) obsah stránek románů od Loretty Sage - divákovi se dostane akce i romantiky, přičemž je to celé okořeněné dobrodružstvím a dávkou humoru, i když v komické rovině se tvůrci drželi možná až moc na uzdě (černohumorná storka s mrtvou ženou v autě však pobavila na dalších deset minut). Ve výsledku se jedná o pohodovou a předvídatelnou jednohubku se sympatickým titulním obsazením, u níž tvůrci trestuhodně nevyužili potenciálu postav "Trenéra" a Beth.