dubinak

Contracted II je akorát o den starší sourozenec dílu prvního a neznamená to, že nabral lepších vlastností, hezčího vzhledu, ani ambicóznějšího charakteru. Je to přesně tak špatné, jako si to pamatujeme už z jedničky. K hlavnímu hrdinovi jsem po celou dobu cítila strašné antipatie, tudíž jsem s ním nedokázala soucítit ani za mák. Pokud si to dobře pamatuji, tento díl byl na gore asi trošku bohatší, ale to k dobrému zážitku nestačí. Jde se sice více do objektivity, vidíme pohledy na věc různých lidí, ale to neznamená, že to Contracted přidalo na kráse. Pro mě je to stejná zbytečnost jako před dvěma lety.

Bug mě navzdory zdejšímu nízkému hodnocení překvapil tak, že jsem ještě pěknou chvíli musela film stravovat. První polovina byla velice příjemným rozjezdem do hlavní sondy dvou paranoiků. Jejich oťukávání působilo už od začátku dost zvláštně a oba herci zahráli nepředvídatelné podivíny na jedničku. Dlouho jsem neviděla tak znepokojivý psychologický thriller, ale znepokojivý tím způsobem, že absolutně nechápete pointu většiny dialogů. S Friedkinem moc zkušeností nemám, ale touto tvorbou mě upevnil, že atmosféru umí budovat na sto procent. A Michael Shannon v sobě ukázal také velký talent.

Na to jak má Pod krátkou stopáž, má dosti pomalý, zdržující a otravný rozjezd. Čtyřicet pět minut se tam jen řve a pateticky gestikuluje, při čemž mi začaly postavy lézt vcelku na nervy. A v podstatě byla ta třičtvrtěhodinka pro mě k nevydržení. Když se tedy už konečně zbavíme nejotravnější postavy, přesouváme se do další fáze filmu tzv. odhalování, kdy se o stupínek zvedlo napětí a do konce nám zbývá zhruba dvacet minut. Co Mickey Keting vymyslí? Vlastně vůbec nic zajímavého. Kdyby tenhle stupidní příběh narval do půlhodinového kraťasu, byla bych spokojená. Tohle je ale po znepokojivém, atmosferickém Ritualu totální krok vedle.

Edgerton vyrazil svým debutním celovečerákem dech nejednomu divákovi a já nejsem výjimkou. The Gift je prototypem čirého psychologického drama thrilleru, který dokázal vytvořit pomocí třech postav, jednoho domu a chuti po pomstě. Jakékoliv typy, co se z toho vyklube jsou úplně marné, protože Edgerton vás stejné překvapí něčím, co jste absolutně nečekali a udrží vás celých 107 minut v napětí a zvědavosti. Obrovským plusem, které je tu podle mě potřeba patřičně ocenit je to, že i přes to, že jste napnutí jako kšandy, scénář na vás vysolí nějakou vtipnou (opravdu vtipnou) hlášku nebo dialog, který vás v tu chvíli strašlivě pobaví, ale zároveň nevyvede z rovnováhy a v další vteřine jste si zase nejistí tím vším děním okolo. Je to prostě ten typ humoru, který vás neurazí ani v té nejtísnivější chvíli. Joel Edgerton se do své záporné(?) role vžil až moc dobře, s maskováním sice asi moc práce nebylo, ale mě děsil už ten jeho neatraktivně podivný zjev a pohled v jeho očích. Velikánským překvapením zde byla Rebeca Hall, kteoru nemám zrovna nakoukanou, ale potěšila svým přirozeným a čistým hraním. Zkrátka celé kino sedělo se zatajeným dechem a myslím, že jsme si všichni odnesli opravdu intenzivní zážitek ze skvěle natočeného a bezchybného thrilleru.

Dark Was the Night je velice příjemná, neurážející monster jednohubka, která potěší svou tajemnou šedavou atmosférou, která je ověnčena spoustou emocí a znepokojivé aury. Hodně lidí tu vytklo, že se film bere na svůj žánr až příliš vážně, to mi tentokrát nijak nevadilo, ani mě to neotravovalo. Kevin Durand se tu sice po celou stopáž tváří jako kdyby mu ulítly včely, ale do role mi příjemně sedl. To, co mě trošku víc zaskočilo byl spíš zjev monstra, jenž by s přehledem mohl být o něco víc strašidelný nebo alespoň úplně na jiné bázi. To je asi jediná věc, kterou bych tu brala jako velké mínus. Jinak je tento snímek opravdu dobře stravitelný, jen to není nic objevného. Průměr, který za rok zapomenu, ale není škoda ho vidět.

Tímhle se mi Miike asi moc nezavděčí, protože mě absolutně nezvládl vtáhnout do děje a stopáž pro mě byla zabijácká. Americký remake jsem viděla ještě před tímto a vzpomínám si, že to za nic nestálo, akorát se to dalo trochu lépe snést s délkou stopáže a hereckými výkony. Hrozně moc mi v poslední době vadí ta zmatenost, kterou Japonci zasazují snad do každého hororu, který natočí. Nebylo tomu tak akorát u americké Nenávisti od Takašiho Šimizu, kterou mám osobně z asijských hororů snad úplně nejradši, protože to bylo poprvé, když jsem se z nějaké hororové scény málem počůrala. Zmeškaný hovor byl pro mě tedy docela velké zklamání hlavně kvůli podivně vysvětlenému závěru a absolutního zkomplikování děje. Strašení sice nebylo marné, ale ne nejlepší. Nebyl to prostě můj šálek čaje.

Stylově vyšperkovaná retro jízda, do které Ritchie napral akce co se dalo, dopadla v kině o trošičku horším dojmem, než jaký nabízel trailer. Nuda tady sice nehrozí, ale co se vtipných gagů týče, scénář mi připadal maličko nedodělaný, dialogy byly občas maličko prázdné a tak trochu jsem při té projekci cítila, že nemůžu říct, že by byl Ritchiemu tento film ušitý na míru. Na druhou stranu, akce je tu opravdu plno, na herce se hezky kouká, hudba i vizuál hýří kontrasty, stylem a vytuněným dojmem. Všechno se tam leskne, od aut až po Elizabeth Debicki a každý detail má svou podstatu. Ve finále tedy ani nejde tak o děj, jako spíš o namlsání se toho vybroušeného detailismu a propracovaných kulis.

Ne tak intenzivní zážitek, jako tomu bylo u prvního dílu. Odrazoval mě hlavně dost velký počet postav, což způsobilo, že jsem se občas ztrácela už v tak zmateném ději. Boje byly sice vypilované úplně se stejnou vervou, jako jsme byli zvyklí z jedničky a vizuálně to také téměř nemělo chybu, ale překombinovaný děj v tomto případě docela škodil a sáhodlouhá stopáž tomu příliš nepomohla. Proto je za mě druhý díl o poznání slabší.

Ty vole, tak tohle je moc. Nechcete s tím už přestat? Už bylo dost Found Footage. Dnešní mladá generace už ani jiný subžánr znát nemůže. The Gallows je perla fakt už jen tím marným příběhem, trapnou zápletkou a ještě trapnějším strašením. Na facku jsou i herci, které našli režiséři na ulici a řekli jim, ať si jdou zahrát do jejich filmu, budou slavný a bude to úžasný přivýdělek. Mám pro vás jen jeden vzkaz, kluci: Už nic netočte!!!! Stejně nemáte originální nápady, cokoliv co jsem zde viděla, už mě prostě nemůže vystrašit a vážně mě mrzí, že tam ta snaha prostě ani nebyla. No a ta finální divadelní scéna!!! Mmm, bravo, nic horšího už letos asi nepříjde. Alespoň se to tvářilo umělecky. Super ztráta času.

Mně na celé této sáze nesedí především podivný příběh. Za celou dobu jsem si ještě nezvykla na tu zvláštní atmosféru, která na mě nalehla hlavně prvním dílem, kdy jsem byla z toho tyjátru silně v rozpacích. Musím ale říct, že zatím se pro mě stává třetí díl tím nejlepším. I přes to, že se hodně změnilo prostředí a zamířilo to do vojenských vod, pro mě se staly Hunger Games konečně trochu zajímavé a jsem ráda, že příběh rozvinul i jiným směrem, než to bylo u předešlých dvou. Herci mi jsou sympatičtější než kdy dřív a trošku mě udivuje dosti nízké hodnocení. A to dokonce nižší než u prvního nesnesitelného dílu. Konečně se Lawrence snažil zaměřit i na emoce a Jennifer se mi pomalu, ale jistě dostává svými posledními výkony do topky. Chválím taky The Hanging Tree. A nevěřím, že tomu dávám čtyři hvězdy.