dubinak

Tohle se mi ještě v životě nestalo, abych na nějaký seriál po zhlédnutí myslela každý každičký den a přemítala o něm pořád dokola a dokola. Myslím, že se s tímto počinem Murphy dostal na vrchol své režisérské kariéry a ač mě jeho dřívější úctyhodné dvě řady American Crime Story posadily taky slušně na zadek, příběh Jeffreyho Dahmera vytvořen jeho pohledem mě v podstatě nenechává spát doteď. Absolutně jsem nečekala, že by na mě mohl mít seriál pro Netflix takový dopad. Z 90% za to ale může nepochopitelně brilantní a naprosto dechberoucí výkon Evana Peterse a jeho ne/výrazové brýlové hraní. Od srdce doufám, že za tohle uvidí nějakou cenu, protože mě nenapadá nikdo na světě, kdo by si to momentálně zasloužil víc. Nejen proto, že muselo být extrémně těžké zahrát a vžít se do někoho, kdo má na svědomí tak nelidské činy, ale i proto, že Jeffrey Dahmer je tak neuchopitelná osobnost ať už kvůli své inteligenci, postoji k tomu, co udělal a jak byl schopen o tom poměrně otevřeně mluvit. Tento seriál mě donutil pustit si snad všechny rozhovory s Dahmerem na YouTube, které byly k nalezení, protože mi to mozek prostě nebere a zároveň mě celý ten příběh strašně přitahuje. Faktorem, proč jsem ale tak poznamenaná je i naprosto podmanivá a hypnotizující hudba Nicka Cavea, skvěle vybrané osmdesátkové soundtracky a to, jak hloubkově to bylo celé napsané, natočené a nabídlo to i tolik potřebné zrcadlo tehdejší americké společnosti a zvrhlému policejnímu systému. Samozřejmě by pro mě jako hororového hltače bylo explicitnější gore třešničkou na dortu, ale chápu důvod, proč tomu tak nebylo vzhledem k respektu k pozůstalým a myslím, že to na škodu vůbec nebylo, protože tento seriál je hrůzostrašný a dokonale depresivní i bez násilí. Už ho zapínám podruhé, protože herecký koncert Evana Peterse se mi zažral pod kůži tak znepokojujícím způsobem, že mi asi přivodil jakýsi druh platonického stockholmského syndromu. Úplně se mi vrací vzpomínky na základku, kdy jsem ho milovala v American Horror Story jako Kita Walkera a měla ho všude na tapetě. Neuvěřitelný, bezkonkurenční, dechberoucí Evan.

4. série opět začíná slibně, ale tenhle seriál už bude mít stejný problém navždy a to občasnou vyčpělost. Někdy se díl povede a směju se, někdy prostě jen uběhne a já ani nevím, jestli jsem se zasmála. Postava Nadjy furt přidává na decibelech, ale tento zdroj humoru už je pro mě lehce ohraný. Zálěží prostě na jednotlivém díle. Druhá půlka už mi přišla lehce o ničem. Otevřená dvířka jsou pro pátou sérii samozřejmě otevřená a pokud se Guillermo stane opravdu upírem, uvidíme, kam s tím příběh zabočí. Za mě už by se ale mělo pomalu finišovat.

2. série: Musím ocenit to, když je tvůrce schopen naslouchat hlasu lidu a slovům kritiky. Po docela velkém fiasku s první sérií je totiž vidět snaha odprostit se od původního AHS, které se mělo neustálou potřebu rozpitvávat do detailu. Druhá série už je opravdu čistá antologie, která sice pořád nemůže nabídnout těch kvalitních dílů tolik, jak bychom si asi přáli, ale alespoň ty první dva díly byly hodně nadprůměrné a další dva celkem slušné. Druhá půlka už začala poměrně upadat, i když ještě díl Necro byl zajímavý svým konceptem. Ač to není bůhví co, můžu stoprocentně říct, že první sérii jsem sotva dokoukala, kdežto tady jsem se na každý díl celkem těšila.

1. série: Antologie? A kde jako? Když tři díly otevřeně navazují na Murder House a snaží se v podstatě rozšířit první sérii do docela širokých okruhů, nepovažuju to za antologickou sérii. Ještě ke všemu, když třetí a čtvrtý díl byly naprostý propadák, pátý a šestý to trochu vytáhnul a při posledním se setkáváme zase s nějakým metapříběhem Murder Housu. Pardon, ale tohle neustále vaření ze stejného pytlíku mě celkem začíná unavovat a v podstatě ani nechápu, kde se zrodil tenhle debilní nápad na celý tento koncept. Troufám si říct, že pokud budou vznikat další a další série tohoto projektu, které jsou beztak z části postavené pro čistou propagaci LGBTQ+,  jsem připravená říct Murphymu bye bye.

Tahle potrhlá jízda z dálky přípomínající dlouhý díl mistra Beana mi přišla vhod, když jsem ležela nemocná a měla nudu. Je to sice občas trochu hloupoučké a fakt to i působí, že to měl být původně film, ale z nostalgie vidět Rowana Atkinsona zase v jedné z jeho uhozených rolí, ukojí to asi chutě každého jeho fandy.

5. série. Pane bože, tak tohle už jsem dokoukala fakt jen ze setrvačnosti a začínám být pěkně nasraná, kde původní dobrá Elita zanechala svoji lidskou stránku. Teď už je z ní jen telenovela zející dějovou prázdnotou, ale napěchovaná hlavně luxusními večírkami, sexem, drogami, luxusními večírkami, sexem, drogami, sexem, luxusem jo a...sexem. Nějaká reálnost, plnohodnotný příběh nebo lidsky normální vztahy už jdou opravdu do ústranní a už to moc smrdí prachama za sledovanost a nutností pořád šokovat, kdo se tam ještě s kým vyspí. Za mě to ztratilo už veškerou lidskost a byla bych moc vděčná, kdyby už se další řada netočila. Kdyby takováhle měla být střední, tak už trávim pár let někde na odvykačce. Zlatej High School Musical.

Já nad tímhle filmem neumím až tak filozofovat, ale jen řeknu, že Andersona považuji za mistra precizní režie a hry s vizuálem a neumím si představit, jakou práci to dá uvést do provozu a funkčnosti byť jedinou scénu. Je to perfekcionalista a detailista a tihle lidé u mě mají vždycky speciální plusové body, když se jim ve finále navíc podaří vyrazit divákovi dech nejen formou, ale i dějem a grácií, s jakou svá díla vytvářejí. Pro mě to bylo další milé zabřednutí do Andersonovy dílny a to, že někdo tvrdí, že to je už jen chaos divných příběhů, to jsou i obrazy slavných malířů a přesto v něm člověk může najít smysl. Anderson zkrátka maluje pohyblivé obrazy na filmové plátno a jeho nenapodobitelný um mě prostě baví.

Zas až tolik mě tohle neštvalo, ale taky dokážu cítit lehkou prázdnotu a převládající touhu tvůrců předvést něco artového a nevím, jestli se jim to povedlo úplně úspěšně. Co oceňuji je určitě asi odlišné uchopení witchcraft látky, kdy herečky do svých rolí seděly jak zadky na hrnec. Ani ta levná forma mi snad tolik nevadila, ale spousta scén bylo divných a zbytečných a tak nějak k těm postavám za celou dobu nepřirostete. Nic co mi v hlavě utkví na dlouho, ale tím trailerem se povedlo mě nalákat.

Ujetá kultovka, která je prostě padlá na hlavu, ale jejíž dialogy hláškuju dodnes. Za mě rozhodně zábavnější a vděčnější než třeba Galaxy Quest. Je to vymývačka jako blázen, ale kdykoliv opakují v televizi, ráda ji nechám hrát.

Pěkně nastajlovaná finská hříčka, kterou bych si asi trochu víc užila na nějakém festivalu. Takhle doma to bylo jen celkem zajímavé pokoukání na fajnové herce, ale v příběhu s prázdnějším scénářem, který má potíž něco hlubšího říct a slabším monstrem, které spíš vyvolává v divákovi uchichtnutí. Za ten čas to ale asi pro okrajové publikum klidně stojí.