JitkaCardova

Film se dlouho jeví podprůměrný, co do tématu i způsobu vyprávění (ve stejný rok vzniklo Taken a rok předtím začal geniální tříseriový seriál Forbrydelsen, čímž se sdělení zdá pokryto mimo možnost je vylepšit), ovšem přednes (kamera) je tu od začátku výtečný, a i když střih a sklad záběrů se místy zdá samoúčelný a na efekt, v závěrečných cca deseti minutách se všechno pootočí podle nečekané osy a vydá rázem úplně jiný počet a smysl, a vybere jinou linii směřování - a poslední významotvorný nájezd kamerou by mohl být i za samostatnou hvězdu, kdybych byla méně rozvážná. Na pilot je to trochu hazard, ale jsem zvědavá, jak na takto rozehranou hru navazuje další snímek v řadě. *~

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~

Už od minulého snímku sleduji, jak Kelly Reichardt zlenivěla a po vypravěčské stránce si všechno zjednodušuje. Možná sama sebe přesvědčuje, že je to progesivní zkoumání nových forem, ale není. Vnímám, že má hodně co říct, ale že se jí už strašně nechce se babrat a piplat s promýšlením scénáře a dělat všechnu tu mravenčí práci, která ale teprve z nápadu či myšlenky udělá uhrančivý plnokrevný film. Její první tři filmy byly nejen svěží, neotřelé a provokativně originální, ale byly také propracované do nejmenší podrobnosti a plně, byť náročně, komunikativní. Co se - alespoň mezi nezávislými filmaři - proslavila, začíná být příliš snadno spokojená s málem. Námět je zřejmý, ale stejně tak i obecný a provařený. A propracovaný minimalismus filmu bohužel není totéž co promyšlená snaha o minimální (vypravěčskou) práci na filmu. Oč raději se nyní KR noří do vizuální výmluvnosti scén a evidentně ji po estetické stránce baví je natáčet, o to méně se jí chce skutečně poutavě a důkladně něco přesného a jedinečného odvyprávět. Je v tom znát nevyváženost, nechuť a únavu, a i když tomu rozumím, není to dobře, film je zkrátka komplexnější médium, než je aktuálně Kelly Reichardt po chuti, a tak sklouzává do obecnosti banálních sdělení. Nechtěně se právě na únavě v její práci znatelné vyjevuje mnohem lépe úděl semílaných nezávislých ženských osobností než v příbězích ve snímku zachycených. Srdečně doufám, že je to jen fáze, z níž se režisérka otřepe a poučí, a že se o to pořádněji zakousne do udidla příště, aby tu filmařskou i femininní káru dotáhla o přesvědčivější kus dál. *~

Nápad je to náhodou výborný, jen škoda, že tahle specifická crazy sonda do ctností a neřestí maloměsta nevyužila svůj potenciál naplno. Dalo se s tím pracovat mnohem komplexněji a krutěji, Prušinovský takovou hloubkovou satiru umí. Nedotažené nebo naopak přetažené vtípky a celková řemeslná i myšlenková nedopracovanost a skečovitost spolu s evidentním nadšením, které z toho čiší, navozují domněnku, že jde spíš o chytré cvičení bez větších ambicí, o nezávaznou bokovku, uvolnění mysli přetékající nápady prosttřednictvím nízkonákladového média, o chytrou hrátku s pokleslým žánrem. Asi jako když si malíř při ranní kávě pokreslí noviny a pak se mu to zalíbí, pokračuje v tom pár dní a výsledek pošle jako sérii stripů do Dikobrazu. Vůbec nic proti. Jen se o to víc těším, na čem velkém přitom Prušinovský pracuje doopravdy. *~

Ojojoj, kde je čtvrtá a pátá série? Šestá? Při uvažované pokračující výživnosti a gradaci téhle nadmíru povedené sexy politické instruktáže by to k plnému uspokojení ještě dvě nebo tři lektorské řady nutně potřebovalo. A pak klidně i víc, protože skutečná dnešní politika, její zákulisí, initmní prožívání i mediální zobrazování budou vždycky o řadu nových rysů napřed, o to není strach. Připadám si teď jako navnaděné dítko, které po sytých dnech příliš brzy odstavili od mámina prsu. Přijdu si ještě hladová, nedovyvinutá, iritovaná, oloupená - lačním po celé řadě dalších důležitých vhledů a oblastí, které by nás nutně čekaly, kdyby seriál pokračoval dál. Tohle je jako zůstat na rozhledně trčet uprostřed schodiště, které končí nicotou. Ale jo, jasně, já vím, o tom to nakonec bylo nejvíc, že život holt nikdy není fér, a co nás žene dál a činí tu a tam o trochu lepšími lidmi, je ustavičné překonávání pocitu frustrace. Ale himl hergot donrvetr kruncajs element! To by bylo tak strašně správně, kdyby tenhle seriál pokračoval doaleluja, že to vesmír podle vnitřních pravidel na planetě Zemi prostě nedokáže připustit. *~

Myšlenka je to svůdná a krásná, metafora krutá a pravdivá – a vlezlá a sžíravá. Westworld by měl pro jistotu vidět každý, ještě než podepíše první smlouvu, abychom se jako společnost mohli přestat plošně opíjet rohlíkem ohledně novodobého(sebe) zotročení lidí vehnaných do rutinních smyček nesmyslného zaměstnávání se mechanismy, které dbají, abychom se z nich nevytrhli a ne(o)žili. Výtvory jsou – pokud jde o lidskou podstatu, o nejhlubší přirozenou motivaci žít – čistší, lidštější než skuteční lidé dnes. Jednají v souladu s ryzími emocemi, prožívají své osudy způsobem, jehož skuteční lidé už nejsou ve svém vnějším světě schopni, neboť svou přirozenost, své city, své lidství potlačili a zaprodali, zapomněli a hluboko v sobě pohřbili ve světě, kde se nechali zotročit byznysem, penězi. Umělost je tedy nová přirozenost a svět-park umělých lidí na ty skutečné působí jako magnet, láká je zažít, jaké to je být volným, prožívajícím, syrovým člověkem. *** Lidé už nejsou cítícími bytostmi, ale chodícími kobkami svých duší, nežijí pro krásu, lásku, volnost, pro vzrušující vývoj a proměnu, a androidé jsou logicky lidštější, neboť zhmotňují zpeněžitelnou touhu, sen zotročených lidí po lidství, který se jim dá prodávat nazpátek -- tohle téma je staré jako sama myšlenka UI (ostatně jde o remake a původní Westworld je starý skoro půl století) a dokonale ztvárněné bylo mnohokrát, např. a za mě nejkrásněji v Bladerunnerovi. *** Tenhle seriál je však pozoruhodný – a mrazivý – v jiném ohledu. S jakým despektem tu všechny hlavní postavy smýšlejí o lidech, s jakým zklamáním a opovržením se o nich vyjadřují, je jedna věc. Druhá a výjimečnější je, jak ze samotného způsobu narace a didaktického eskalování pointy vyplývá, že se stejným despektem a beznadějí shlížejí na diváky, na lidi, sami tvůrci. Strhující úvodní díl Westworldu je v tomhle jiný než celý zbytek série. Ten vyloženě zve dychtivé a odvážné k dobrodružství. Vidí v divákovi partnera, který je schopen se měnit v průběhu vyprávění, aktuálně vstřebávat, co se dozvídá, přizpůsobovat se a spoluúčastnit se narace krok za krokem, odhalovat zvraty a být neustále na koni. První díl divákovi důvěřuje, že je schopen přijímat mentální revoluce, evoluce, převraty a puče a spoluhrát. První díl z Vás dělá spiklence, zve Vás do sedla a počítá s tím, že se za divoké jízdy udržíte a budete orientovat a pružně měnit směr. Slibuje, že plody narace budou Vaším spoluvýtvorem, že budete moci sledovat proměnu příběhu v aktuálním čase. Že čím lépe budete sledovat, a přizpůsobovat se, neboli slovy Westworldu: čím dále zajdete, tím dobrodružnější a nebezpečnější věci se budou dít (= stávat, i říkat). Ale tenhle slib, kterým si mě otevírák Westworldu okamžitě získal, se nesplní. Od druhého dílu už nejste partnerem. Zatímco z děl Ch. Nolana jsem zvyklá, že se co nejjednodušším způsobem sděluje převratná myšlenka, něco skutečně nového, co když se vysloví, mění naši realitu, náš svět v hlavách nás diváků, tady je to naopak. Od druhého dílu se mění narace na ten obvyklejší, tuctovější, bezpečnější typ: jednoduchá (byť geniální a klíčová, tak zároveň dekády stará) myšlenka se halí do záměrně příliš zamotané a zásadní informace vynechávající narace, kterou nemůžete sledovat jako partner-dobrodruh, ale které jste útrpně, pasivně vydáni napospas až do finále. Nechce se od Vás nic víc než se tím bděle pročekat, autoři Vás vláčí chycené na lasu za koněm, než Vám až na konci, kde Vás chtějí mít, vydají potřebné indicie a po lopatě k nim dořeknou i to poslední. Je to mistrně natočené, přiznávám tomu všechnu sílu, ale ty časté momenty, kdy nerozumíte, protože oni nechtějí, kdy musíte čekat bez dostatečných nápověd, až se Vám smysl sledovaného odhalí, mě cestou bolely do hloubi duše. Byla jsem připravená na spolujízdu, kterou sliboval první díl. Ale bolely mě hlavně proto, že to nejvíc prozrazuje o tvůrcích: jak málo věří v existenci evolučního diváka, který by jim stačil, kterému není potřeba názorně předvést, jak je zotročený a pasivní, a doslovně říct, že by se měl probudit, ale který by s nimi rovnou za běhu cestu za nový obzor utvářel. Tohle není iniciace, v jaké věří a pro něž se pouští do práce Ch. Nolan, tohle je zas jen typická detektivka starého typu, u níž si máte na konci nechat prostě vyložit, jak to celé bylo. *** Nicméně! Pořád zbývá velká naděje, že si tuhle divokou metakomunikaci a živý vztah s divákem tvůrci seriálu nechávají právě tak jako stvořitel Westworldu do chystaného nového příběhu – že druhá série bude v tomhle ohledu v narativní lince stejně nebezpečná jako nově slíbený nový příběh v parku: že diváci či hosté už dál nebudou chráněni před ranami, ale že vyprávění jim tentokrát bude moci vyrážet dech, ubližovat, brát jim jistoty a nutit je se v průběhu hry přizpůsobovat, měnit a rozvíjet, aby s jejich dosavadním světem představ nevzaly za své i holé životy. Že bude zvát dobrodruhy mezi námi na divoký hon po novém smyslu života, k němuž jsme se tu my všichni sešli právě tady a teď. Těším se velice, připravená na všechno, i nechat se po stotisící zklamat, tvůrci i diváky. Nic bezpečnějšího by nemělo smysl. *~

Myšlenka je to svůdná a krásná, metafora krutá a pravdivá – a vlezlá a sžíravá. Westworld by měl pro jistotu vidět každý, ještě než podepíše první smlouvu, abychom se jako společnost mohli přestat plošně opíjet rohlíkem ohledně novodobého (sebe)zotročení lidí vehnaných do rutinních smyček nesmyslného zaměstnávání se mechanismy, které dbají, abychom se z nich nevytrhli a ne(o)žili. Výtvory jsou – pokud jde o lidskou podstatu, o nejhlubší přirozenou motivaci žít – čistší, lidštější než skuteční lidé dnes. Jednají v souladu s ryzími emocemi, prožívají své osudy způsobem, jehož skuteční lidé už nejsou ve svém vnějším světě schopni, neboť svou přirozenost, své city, své lidství potlačili a zaprodali, zapomněli a hluboko v sobě pohřbili ve světě, kde se nechali zotročit byznysem, penězi. Umělost je tedy nová přirozenost a svět-park umělých lidí na ty skutečné působí jako magnet, láká je zažít, jaké to je být volným, prožívajícím, syrovým člověkem. *** Lidé už nejsou cítícími bytostmi, ale chodícími kobkami svých duší, nežijí pro krásu, lásku, volnost, pro vzrušující vývoj a proměnu, a androidé jsou logicky lidštější, neboť zhmotňují zpeněžitelnou touhu, sen zotročených lidí po lidství, který se jim dá prodávat nazpátek -- tohle téma je staré jako sama myšlenka UI (ostatně jde o remake a původní Westworld je starý skoro půl století) a dokonale ztvárněné bylo mnohokrát, např. a za mě nejkrásněji v Bladerunnerovi. *** Tenhle seriál je však pozoruhodný – a mrazivý – v jiném ohledu. S jakým despektem tu všechny hlavní postavy smýšlejí o lidech, s jakým zklamáním a opovržením se o nich vyjadřují, je jedna věc. Druhá a výjimečnější je, jak ze samotného způsobu narace a didaktického eskalování pointy vyplývá, že se stejným despektem a beznadějí shlížejí na diváky, na lidi, sami tvůrci. Strhující úvodní díl Westworldu je v tomhle jiný než celý zbytek série. Ten vyloženě zve dychtivé a odvážné k dobrodružství. Vidí v divákovi partnera, který je schopen se měnit v průběhu vyprávění, aktuálně vstřebávat, co se dozvídá, přizpůsobovat se a spoluúčastnit se narace krok za krokem, odhalovat zvraty a být neustále na koni. První díl divákovi důvěřuje, že je schopen přijímat mentální revoluce, evoluce, převraty a puče a spoluhrát. První díl z Vás dělá spiklence, zve Vás do sedla a počítá s tím, že se za divoké jízdy udržíte a budete orientovat a pružně měnit směr. Slibuje, že plody narace budou Vaším spoluvýtvorem, že budete moci sledovat proměnu příběhu v aktuálním čase. Že čím lépe budete sledovat, a přizpůsobovat se, neboli slovy Westworldu: čím dále zajdete, tím dobrodružnější a nebezpečnější věci se budou dít (= stávat, i říkat). Ale tenhle slib, kterým si mě otevírák Westworldu okamžitě získal, se nesplní. Od druhého dílu už nejste partnerem. Zatímco z děl Ch. Nolana jsem zvyklá, že se co nejjednodušším způsobem sděluje převratná myšlenka, něco skutečně nového, co když se vysloví, mění naši realitu, náš svět v hlavách nás diváků, tady je to naopak. Od druhého dílu se mění narace na ten obvyklejší, tuctovější, bezpečnější typ: jednoduchá (byť geniální a klíčová, tak zároveň dekády stará) myšlenka se halí do záměrně příliš zamotané a zásadní informace vynechávající narace, kterou nemůžete sledovat jako partner-dobrodruh, ale které jste útrpně, pasivně vydáni napospas až do finále. Nechce se od Vás nic víc než se tím bděle pročekat, autoři Vás vláčí chycené na lasu za koněm, než Vám až na konci, kde Vás chtějí mít, vydají potřebné indicie a po lopatě k nim dořeknou i to poslední. Je to mistrně natočené, přiznávám tomu všechnu sílu, ale ty časté momenty, kdy nerozumíte, protože oni nechtějí, kdy musíte čekat bez dostatečných nápověd, až se Vám smysl sledovaného odhalí, mě cestou bolely do hloubi duše. Byla jsem připravená na spolujízdu, kterou sliboval první díl. Ale bolely mě hlavně proto, že to nejvíc prozrazuje o tvůrcích: jak málo věří v existenci evolučního diváka, který by jim stačil, kterému není potřeba názorně předvést, jak je zotročený a pasivní, a doslovně říct, že by se měl probudit, ale který by s nimi rovnou za běhu cestu za nový obzor utvářel. Tohle není iniciace, v jaké věří a pro něž se pouští do práce Ch. Nolan, tohle je zas jen typická detektivka starého typu, u níž si máte na konci nechat prostě vyložit, jak to celé bylo. *** Nicméně! Pořád zbývá velká naděje, že si tuhle divokou metakomunikaci a živý vztah s divákem tvůrci seriálu nechávají právě tak jako stvořitel Westworldu do chystaného nového příběhu – že druhá série bude v tomhle ohledu v narativní lince stejně nebezpečná jako nově slíbený nový příběh v parku: že diváci či hosté už dál nebudou chráněni před ranami, ale že vyprávění jim tentokrát bude moci vyrážet dech, ubližovat, brát jim jistoty a nutit je se v průběhu hry přizpůsobovat, měnit a rozvíjet, aby s jejich dosavadním světem představ nevzaly za své i holé životy. Že bude zvát dobrodruhy mezi námi na divoký hon po novém smyslu života, k němuž jsme se tu my všichni sešli právě tady a teď. Těším se velice, připravená na všechno, i nechat se po stotisící zklamat, tvůrci i diváky. Nic bezpečnějšího by nemělo smysl. *~

Když si předem vůbec nepřečtete, oč se jedná, a víte opravdu jen tolik, že tohle dílo má na svědomí mladší bratr Ch. Nolana, zdatný scénárista, se svou drahou polovičkou, je tenhle otevírák Westworldu jednoznačně za pět hvězdiček. Jen zkrátka nejprve nesmíte vědět nic a děkuji svojí intuici, že mě uchránila.Mistrně se tu do výjevů kladou indicie jako něžné i kruté miny a co chvíli vám v přesném načasování nějaká vybuchne v hlavě, rozbije dosavadní vystavěný svět a rozlije vám po tváři blažený výraz nového pochopení, tedy hned poté, co vám naskočí vyražený dech a splasknou puchýřky husí kůže. *** Miluju z hloubi duše ten vzácný pocit, když se smím tvůrci odevzdat, jistě vědět, že ví, co se mnou dělá, když smím spočinout v pevné náruči mistra vyšší školy valčíkové logiky a nechat se vést. Vše, co potřebujete, je znát základní kroky logického uvažování, mít cit pro hudbu a pro variace a samým rozplýváním se nepřipravit o bdělost vůči narážkám. Pak už jen sladce malátníte krásou hlubšího a majestátnějšího smyslu, což je krása par excellance. *** Tolik můj dojem z efektně a důkladně připraveného entrée do seriálu, ze vstupní haly do výjimečně slibného paláce. Jak to bude, pohádko, s tvou ozřejmující divukrásou smyslu v tomhle důmyslném zrcadle našeho lidství dál, uvidím a poznám. Zatím mě máš. *~

Trapno, rozbředlost, nezaostřenost, nedotaženost etc. v žádném případě nejdou navrub filmu, jsou nedílnou součástí docela svěže a přesně zachycovaného tématu. Umím si představit krutější, sžíravější i hlubší sondu, ale i tahle tomu fenoménu úniku třicetiletých bezradných lidí z tísnivé západní společnosti do Indie, kde se jen ještě očividněji míjejí s podstatou všeho, sluší dost.*~

Velice pomalé a velice názorné. A velice černobílé (ale ne noir). Z jiné doby, kdy správní skauti ještě mohli napravovat svět a drakovi stačilo useknout sedm hlav, aby bylo všechno na chvíli v pořádku. Alespoň zdánlivě, pro klid svědomí. Že ty hlavy začaly ihned mnohonásobně dorůstat a zaplétat se, až se z různých draků postupně stal jeden propojený moloch, a že svět je na tom o dost hůř, než tehdy byl, se oni ještě nemuseli dozvědět, i když to možná tušili. Snad proto se na rozcestí rozdělili, že nebylo jasné, která cesta může vést k lepšímu světu: stanout v čele L.A.P.D. a snažit se policii zevnitř umravnit, vychovat draka, anebo odjet s bývalou děvkou do Arizony a otevřít si obchod s oblečením, aby se arizonský holky trochu naučily oblíkat. * Well, I don't know how the Arizona girls look like today, but you can for sure see the Rollo Tomasi guys everywhere. Therefore I have a strong faith the girls look just fine. *~