ScreamJay

No tak takhle nějak si představuju poplivání symbolů dobrodružných akčních sci-fi. Příběh, který se nemůže rohoupat kam vlastně chce směřovat, lecky podivné kostými a ještě podivnější scénáře. Z těch X dílů co jsem viděl mohu zcela oprávněně říct, že mýtus dinosurů je zde prezentován jedním obrovským dinosauřím lejnem, do kterého když šlápnete, hodně pomalu se dostáváte ven. Jasně že sázka na skoro nahou blondýnku leckdy vychází, ovšem dokáže ona sama utáhnou pajdavý děj? Kdepák! Jedna velká nuda, od první do poslední minuty. A když už se konečně něco ze začátku začne tvářit trochu obstojně, pokoněj to stupidním koncem. Nejen telenovelami jest živo peklo filmové a televizní tvorby.

Hybridní odnož teens seriálu ala Dawsonův svět a klasiky na poly sci-fi Supermana. Po velmi slušném a efekty dostatečně podpořeném prvním díle se dostáváte na rovinu postromantického tlachání. Scénáristé staví zažitá pravidla o Supermanovské sáze daleko do pozadí a berou si jen to co nutně potřebují. Ovšem schopnosti ještě z kluka v riflích a vytahaným tričku, na kterém může teens generace oči nechat Supermana nedělají. Vůbec by to nebyl špatný seriál, kdyby ta rovina sci-fi nebyla zašlapána hluboko do písku pod kopyty tvůrců. Ty dvě hvězdičky spíš hodnoti dojem z prvního dílu, nikoliv do nicoty mizících dalších a dalších pokračování.

Tam v těch končinách, kde zanechali tvůrci Špionátora vyrostlo podivně hybridní stvoření jménem Austin Powers: Špion, který mě vojel. To co sem kvitoval u jedničky se tady bohužel obrátilo proti mě. Tudíž retra přeplácáno, pitvání gagů ještě hlubší a s ještě horšími následky než ta patologie prvního dílu. Lepší jest ovšem vizuální stránka filmu, kde se občas velmi povedené sekvence strídají s naprostými kiksy. Za uznalé pokývání stojí hudební doprovod a účast slavné to osobnosti Elvise Costela. Taktéž kostýmy a flexibilita postav, od zatraceně nervního trpaslíka k tlustému prasákovi, jehož neuvěřitelně asexuální proporce probouzí v divákově žaludku podivné pnutí, to vše znamená převážně plusy. Mike značně přehrává a některé hlášky už jsou takzvaným opakováním starých vtipů. Jiné zas naopak skvěle jednotlivé textové sekvence propojují. Především v závěru filmu při pohledu na oblohu s "neidentifikovatelným" předmětem. Austin dvojka tak potvrzuje pravidlo o tom, že druhé díly jsou více fekální, více vykastrální a ještě mnohem více ulítlé než jedničky. Ale na hodnocení opět půlené na dva a půl stáru se ovšem nedá už nic zlomit. Dokonce ani ještě větší koncentrace hvězd v malých cameo roličkách a štěcích to už nevytrhne.

Konečně parodie na Bondovky, která není vysloveně trapná a ve svém jádru obsahuje notnou porci originality. Mike Myers je příkladem zjevu, jenž zrovna k následování nevybízí, jako komik zastánce absolutního stylu a taky toho moderně fekalofilního. Ovšem to retro, které staví příběh do zvláštní roviny filmu sluší. Není nikterak přehnané, tudíž neubíjí. Ovšem ty hudební vložky mezi scénami trapností překypují a místo vložek kulturních, stávají se vložkami ze zboží drogistického a zachycují proudící nudu. Ovšem rozmanitost postav, již zmiňovaných kostýmů a taky přítomnost několika známých tváří dělá z běžné řadové komedie a retroparodie slušně koukatelné dílko. Krom trapných meziscének jest dalším mínusem ještě dost značné přehrávání gagů, tj. když se divák zasměje má scénárista tendenci v tom samém gagu pořád a pořád operovat až najednou pitvá. Pitvá divákovu trpělivost. Nejsou to čisté 4 hvězdičky, spíše tři a půl, z čehož ta půlka je právě za porci originality, která stojí na vzniku další známé filmové postavy.

Další Fantozziovka od gigaspoďárovníka Villagia. Banzai má oproti několika dalším jeho komediím slušnou výpravu a taky slušný spád, jenž se přelévá ve velmi oku lahodících prostředích exotického Thajska a Japonska. Žel výprava nezachrání všechno co se celého filmu týče. Speciální efekty opět primitivní, kamera příliš statická a k dynamickému ději nepartnerská. Dabing Stanislava Fišera opět zabírá a drží film nad vodou, ovšem Villagiova taktika čím dementnější tím lepší už neslaví toliko úspěchů. Narozdíl od Hasičů 2 nebo Zakázaných snů má tenhle film alespoň akci a pár neotřelých nápadů a slušivých kostýmů. Třeba v tom sumo oblečku to Paolovi fakt sekne, jen nedej bože aby pod tím měl tangáče a ten obleček by mu spadl. To by pak rapidně přibylo klientů na očním. Dvě hvězdičky jsou tak maximem, které lze z jámy jménem Banzai vydolovat.

Ve chvíli, kdy se z filmu stane poezie, kdy se záběry změní ve verše a kdy filmové řemeslo přejde ve skutečné umění, právě v tu chvíli vznikají filmy s úžasnou hloubkou, se schopností pohnout s lidskou duší. Pravidla moštárny tohle dokázala. Lasse Hallström podal mrazivě dojímavou studii o osamělosti, o touze poznávat a pomáhat lidem. Nikdy jsem novelu Johna Irvinga nečetl, ale přesto jsem měl pocit, jako by místo záběrů přede mnou někdo obracel listy knížky. První fáze filmu, pohled do dětského domova, na ty osamělé dětské duše za skly smutného místa. Smutného, ale přesto plného naděje a očekávání, že jednou přijde někdo, kdo si je odvede a budou mít rodinu. Už nebudou spát v jednom pokoji na skromných postýlkách a už nebudou muset utrápeně sledovat s ručičkama vzepřenýma na okenním parapetu, jak na ně zase nedošla řada. Jak měl štěstí někdo jiný. Michael Caine, v roli doktora, který se pasoval do role "otce" všech těch smutných dušiček, jež se rozhodl jim to, že nebyly pro jejich matky tím pravým, že je opustili a nechali jejich duše bloudit po nekonečných pláních osamění, právě on podává skvělý výkon, po právu oceněný Oscarem. Ta jeho otcovská láska, to uvnitř se pak spojilo s jedním z těch dětí, s tím, který byl pro něj výjimečným, kterého přesto nikdo nechtěl. S Tobey Maguirem, jehož postava Homera je příkladem čistého srdce, srdce s touhou pomáhat, být oporou. Skromnost a lehká naivita je mu zde vlastní, každý výraz tváře je naprosto upřímný a herectví posouvá za hranici běžného hereckého řemesla. Jeho kroky pak diváka přenášejí do druhé fáze filmu. Touha po poznání světa, touha po poznání dosud nepoznaných citů. Změna místa, kde žijete a berete ho jako svůj domov i kdy sirotčinec tím pravím domovem není. Poprvé pohlédnete vstříc nepoznanému, do vln oceánu, který byl jen vaším snem, takovou skromnou představou ze stránek knížek, jenž každý večer někdo v tichu místnosti obracel a z nichž předčítal spousty příběhů. A ta slova pak dostávají svůj význam, to pravé kouzlo. Charlize Theron nijak ve svém umění za Cainem a Maguirem nezaostává, naopak se jim zcela vyrovnává. Dává tak skromnému chlapci poznat to, co zatím bylo pouze v jeho představách. A pak už se dostáváte do finále, třetí fáze, kdy sen zase naráží na krutou realitu všedních dnů. Kdy se znovu vracíte na pevnou zem a srovnáváte se s tím, co život nabízí. Lasse je pan vypravěč, každý záběr má svou nezaměnitelnou hloubku, každá scéna působí na divákovu duši. Vše ještě podtrhuje něžná, ale zároveň tak smutná hudba, která obzvlášť na začátku filmu jako nit navléká slzičky opuštěných dětí. "Člověk kráčí světem, aby se jednou vrátil tam, kde udělal ty krůčky první." Tahle moje myšlenka asi nejlépe shrnuje celý můj nadfilmový zážitek. Hledejte hloubku, tam kde se hloubka hledat dá, v příběhu, který svou příběhovostí přerůstá meze plátna nebo obrazovky. I když oči jsou prázdné, srdce nikdy prázdná nebudou, mají své sny a svá přání, které když se vyplní, ty smutné pohledy dostanou zpátky svojí jiskru, Tu jiskru naděje. Pravidla moštárny takovou jiskřičku vykřesávají.

Každý jsme odpovědní sám za sebe, každý si zvolíme cestu, po které chceme jít. Ale co když někdo rozhodne za nás, co když nemáme na výběr? 28 dní ukazuje, jak se může projevit zájem či nezájem rodiny, alkoholismus matky na budoucnosti jejich dětí. Typicky hollywoodská podívaná však nemá tu potřebnou hloubku a zápolí z tou takzvanou vyumělkovaností. Sandra Bullock podává na své poměry celkem solidní herecký výkon, ale třeba oproti Winoně Ryder, jenž ztvárnila podobnou roli v Narušených to rozhodně není ono, jako srovnávat růži s kopretinou. Obě jsou jistě krásné, ale každá na jiné úrovni. Zcela upřímně tak své party zvládají především Azura Skye v roli mladičké narkomanky Andei a Viggo Mortensen jakožto na alkoholu a drogách závislý hráč baseballu. Scénář sám má dost slabin, hlavní je v kontrastu mezi jednotlivými postavami, od vtipálka k dítěti co si rádo ubližuje. Právě tahle ucelenost, kdy mají postavy svou vážnost je u podobných filmů z léčeben dost nutná tady naprosto chybí. A pak, chvílemi jakoby se scenáristka nemohla rozhodnout, jestli chce lehkou komedii nebo psychologicky vyzrálé drama. Přesto přezevšechno životní pravda, že hluboké krize sbližují, ukazuje i tady svou tvář. I když ne třeba tak upřímnou jako v jiných povedenějších filmech, ale pořád do očí hledící divákovi. Závěr sám o sobě už je jen sentimentálním završením toho zvláštního propletence, který vám před očima těch víc jak 100 minut vzniká. Nejsou to čisté 3 hvězdičky, spíše dvě a půl, z toho ta půlka za to, že filmu ukazuje mnou oblíbené prostředí. Psychologie je závazek no a toho tu bohužel nebylo dostáno.

Komedie o tom co mi tu vlastně děláme. O filmových nadšencích, pro něž je film smyslem života a pokud ne tím hlavním, pak určitě jedním z nejdůležitějších. Po posledních filmech Eddie Murphyho a vlastně i Stevea Martina jsem trochu tušil, že to nebude vtipné, ale spíš trapné. O to víc mě překvapilo, že tomu tak není. Frank Oz natočil svižnou a především zábavnou komedii. Komedii bez buranského humoru, bez nechutností, ale přesto hodně vtipnou. Každý kdo si jen zkusil natočit svůj amatérský filmeček, nebo každý kdo o tom snil, těm všem musí být tenhle film obzvlášť blízký. A jednou až budete točit kinotrhák, pak si všimněte tváře Stevea Martina na konci promítání. Toho užaslého výrazu jak se jeho sen stal skutečností, jak diváci tleskají a nadšeně kvitují jeho dílo, jak sám pociťuje kouzlo filmu se vším co k tomu patří. Nebýt film jedním ze smyslů mého života a nebýt do něj tak zapálený, možná bych tuhle komedii zařadil do průměru. Ale proto, že přesně ukazuje to o čem sní každý filmový fanoušek, to mě utvrzuje v mém 4hvězdičkovém ohodnocení. Tahle nějak asi točí Rodrigues, za pár šupů přenáší svou vizi až na stříbrné plátno. Jen na to asi neodchytává své bratry mexické uprchlíky :o)

Gotické horory mají své kouzlo, to jenž nejde slovy pospat a duše s ním je v podivné symbióze. Neil Jordan prokazuje svou schopnost vypravěče v každém záběru, při každém vašem nádechu. Výpravná, pompézní podívaná, notně zahalená do hávu depresivní nálady. Vše ještě dokreslují velmi temné a chladné kulisy. Po výpravné stránce jest film naprosto dokonalý, svazuje diváka neviditelnými lany emocí a prostupuje jím až do hlubin jeho podvědomí. Démoničnost Brada Pitt, to s jak temnou elegancí kráčí dějem, to silné upírské charisma jenž vystupuje z obrazu, to je až neuvěřitelné. Tom Cruise se svou gotičností mírně zaostává, i když jeho role má svojí hloubku. Roztomilá, avšak ve své podstatě nepříjemná mladá dáma v podání Kirsten Dunst je tak zvláštním protipólem ku dospělému upírskému já. Ten jenž mi jeho role přišla přinejmenším zvláštní, tím jest Antonio Banderas. Jeho jižanský náboj mi do toho chladně depresivního prostředí příliš nezapadal. Ovšem nejen obraz navozuje tu správnou podivnou atmosféru, ale i hudba Elliota Goldenthala, chorální mužské sbory, depresivní tóny jakoby z hlubin lidského myšlení a chápání. Novela Anne Riceové přináší jiný pohled na upírské legendy, jiný než na hraběte Draculu, v něčem více a v něčem zase méně originální. Co filmu chybí? Jediná věc, schopnost zarýt se pod kůži diváka, ta schopnost jež mají mnohá nezapomenutelná hororová díla, ta schopnost co z nich dělá něco nezapomenutelného. Ovšem spíš než hororová děsivost je tu ponurá poetičnost, takže se vlastně ani není čemu divit. Zkrátka typický Neil Jordan.

Argentův snový styl, s diskofilními barvami tady dostal trošku na frak a jediné co je zde diskofilní jest ta muzika. Tohle už není klasický horor, jde spíš o hororovou detektivku jenž obsahuje i thrillerové prvky a samozřejmě notně překvapivý konec. Příběh sám o sobě má spoustu nudných pasáží a zasazuje děj převážně do slunného prostředí, jenž ubírá jeho tajemnosti. Narozdíl od Suspirie jsem u Tenebre postrádal atmosféru, či alespoň atmosféře něco podobného. Právě ta snová linka po které Argentovi filmy kráčí je zde nahrazena pouhou strohou realitou a posléze brutalitou. Troška gore a hodně krve, kýble, necky a lavory. vraždících scén jest tu poměrně dost, leckteré přímočaré a patřičně nerealistické. Výše zmiňovaná muzika už nezpůsobuje mráz v zádech, ale spíše pouze podkresluje jednotlivé záběry. Kamera je někdy až příliš statická, některé záběry jenž mají navozovat atmosféru strachu jsou spíše nudné a zdlouhavé. Dario se mohl na nějakou detektivku vykašlat a i když by tím utrpěla pointa, za atmosféru bych u Tenebre platil. Dávám slušné 3 hvězdičky, jelikož i přes tu spoustu nedostatků jest to italská hororová klasika a já jí nechci hodnocením nikterak ublížit.