vesper001

Nábožný film s nezpochybnitelnou naukou: Bůh vám buď pomůže, nebo ne. Proti tomu nic, ale tohle by nepotřeboval dvě hodiny řešit ani teolog, natož tygr.

Nepřišla má Madeleine / Zahodil jsem zmoklý bez / Nepřijde-li za týden / Budu tu stát jako dnes... La nuit je jak má být, ale mě víc oslovil ten zmatek. Že takový medvěd jako inspektor Vallois dovede zahodit svůj konzervativní širák v dál, aniž by ho zajímalo, že za jeho stuhou byla vetknuta důstojnost, charisma, kariéra a společenské postavení, a udělat ze sebe blázna tím, že se zblázní do bláznivé holky z baru. Ach, ta láska francouzská. ;)

Prej apolitická epizoda. Prej kultovní hláška. Sekerník je prima, ale v případě vepřového vyšetřovatele si umím celkem dobře představit, že může ucpat kuchyňskej odpad.

Muži znají své boty: vědí, že jsou dvě, jedna pravá, jedna levá. Ženy znají své boty: vědí, že jsou elegantní a krásné, střih se vkusně ukládá na noze, jsou z přírodní leštěné kůže v barvě bordó, na podpatku o výšce 10 cm, mají podešev z kvalitního syntetického materiálu… a to je jen začátek. Rose a Maggie se znají, jako muži své boty a mají se i stejně rády. Blatníkovi tenhle film nepouštět. A ty dvě nepouštět k manolkám.

„Bacha, ledovec!“ „Jsme větší, on uhne.“ Tak takové to tedy bylo…

Křehký, romantický, hořkosladký, usměvavý a hlavně francouzský film. Zdejší kritici jsou zklamáni, že v Paříži nesehnali vepřo knedlo a zelo nebylo zelené. Přitom je to přesně ta Francie, co voní čerstvým chlebem, Chanelem a mořem. Švéd je proti tragicky zesnulému Francouzi tragický, ale v pohádkové zemi nad Seinou může i tragéd najít lásku nebeskou. Mně zas Audrey nepřipadala jako femme fatale, ale oběť PTS, ale copak není hezké si představovat, že ať vás život podrazil jakkoli, stejně ho můžete převézt a najít svého Švéda? „Nevím, co je dobře. Dělám prostě to, co cítím.“ Nevím, jestli je Něžnost dobrý film. Hodnotím prostě, jak to cítím.

Obětovat se za druhého je statečný, obdivuhodný, nezištný, odvážný, hrdinský čin. Obětovat se za lidi, kteří za to nestojí, lidi bezcharakterní, sobecké, hloupé, zlé, zbabělé, líné, zákeřné, podlé a skrznaskrz zkažené, je… pozoruhodné, zamyšlení hodné a nevím čeho ještě hodné. Jean Gabin sice nevypadá jako spasitel, ale jeho soudní proces měl v sobě něco z ukřižování.

Kluk potká holku za měsíčné letní noci a vůně rozkvetlých popínavých růží a pak zjistí, že si holka o něj to kolo opřela omylem, protože si ho spletla s kandelábrem. Holka uvidí toho pravého během rozlučky se světem, těsně před odchodem do kláštera. Jenže se ukáže, že dotyčný je výhradně na elfky a navíc má za denního světla každé oko jiné a třetí skleněné. Ať žijou ubožáci. Jenže přesně tak to vypadá a dopadá. Vynikající lék na akutní předávkování láskou nebeskou v jakékoli verzi.

Tak to ne. Docela obyčejný příběh začíná tím, že čtyřicetiletá Marie jde na potrat. Ten, s kým „to“ čeká, není špatný a vlastně je s ním docela spokojená, ale prostě protože proto. Po spoustě nezáživných peripetiích (jako ze života) připitomělá hrdinka docení svého ex. Obsazení okouzlující, ale příběh je šedivý a mozková šeď to není, přátelé.

Kamarádi, kamarádi, pojďme ven, i s baťohem a s kotlíkem, je první jarní den. Aneb proč bychom nezvlčili. Ani jeden z kamarádů z mokré vody se mi nezdál a jak se přestálými útrapami a nebezpečím jejich osobnosti formovaly ve skutečné a správňácké psychopaty, byli mi ještě nesympatičtější. Ale přesto jsem jim to peklo nepřála, snad že psychopat nejsem.