vesper001

Zpočátku slibné, ale od poloviny čím dál víc zamotané a na konci až psychedelicky překombinované. A Anna Kendrick zní v českém dabingu jako sbíječka. Ale naučila jsem se nové slovo. ;)

Štěstí přeje připojeným. Meg je roztomilá, Tom sympatický a je to takový pohodový filmek o tom, že člověk má víc tváří, láska mnoho podob a kopretiny jsou přátelské kytky.

Skoro nesnesitelně nepříjemný film. Pokud jste v karanténě, nekoukejte na to. Pokud si kladete otázky po smyslu života, nekoukejte na to. Pokud máte klaustrofobii, noční můry nebo chcete mít děti, nekoukejte na to. A pokud strašně moc chcete vypadat jako intelektuálové, a kouknete na to, tak si pak nestěžujte.

Slova mají moc a někdy mají moci moc… Asi každý si zpočátku myslí, že ho velké hříchy nedoženou. Jenže ony „mají dlouhé stíny“, a když člověka doženou, ruku v ruce s nimi přichází zjištění, že jakékoli napravování minulosti je vždycky jen částečné. Ale dost vznešených slov. Rory (protivně ubrečený Bradley Cooper) opere cizí knihu, sklidí vavříny a když si konečně sedne na svůj piedestal, aby se opájel svou výjimečností, dožene ho svědomí v podobě Starého muže. A jak to bývá, čím usilovněji se člověk snaží z bahna vyhrabat, tím víc se ušpiní. Spoilerovat nebudu, aby se neukázalo, že jsem pointu možná nepochopila (správně), řeknu jen, že tahle Slova se zadřou pod kůži, i když některé hlásky (jako Dennis Quaid) jsou trochu neznělé.

O kosmonautech jsem nikdy moc nepřemýšlela, ale při a po tomto filmu jsem musela začít. Opustit, byť dočasně, všechny své blízké, doslova celý svůj svět bez možnosti kontaktu, je taková malá smrt. Pro matku od dítěte snad úplně nejtěžší. Sarah bojuje o své místo na palubě, bojuje se svým tělem, svým rozhodnutím, svými city i hodnotami, a je to tvrdá bitva. Proxima má své chyby, ale ukazuje lidem kousek nového obzoru, inspirující příběh statečnosti, i to, že extrémně těžká rozhodnutí zůstávají nedoceněná. „Tak dlouho trénuju, abych opustila zemi, a teď, když nastal čas, se k ní cítím pevně připoutaná.“

Bond s muži jedná zásadně přes pistoli a s ženami přes postel. S občasným diskrétním mrknutím na hodinky, jestli stíhá to druhé. Sean Connery mi jako chlap nic neříká, staré bondovky mám ale ráda, mimo jiné i kvůli originálním záporákům. Za nejlepší scénu nepovažuji zrození Venuše Ursuly z lastury, ale večeři, u které dr. No Bonda stítá s takovým přehledem, že superagent radši pošle bondgirl pryč. ;)

Citlivý pohled na úsek života BB, v němž zúročila vliv, jakého se filmovým hvězdám dostává, pro ochranu bezbranných. Kéž by si z ní umělci, kteří svou nezaslouženou autoritu u lidí využívají jen k hrdinských výrokům do médií a vágním gestům, kterými samozřejmě nic neriskují, vzali příklad. Brigitte dala do banku všechno, co měla, hodně ztratila, ale nakonec se jí podařilo změnit svět.

Podstatné není to, co vidíme, ale co je za tím. Ve skříni, v mrazáku nebo dávno v minulosti. Přežít na tomhle předměstí je těžší než v amazonské džungli – lidé tady nejsou tím, čím se zdají být, minulost se podceňuje, budoucnost přeceňuje a (slovy básníka) láska už není, co nikdy nebyla. Vítejte v království zoufalých žen, co se neštítí dělat zoufalé věci.

Milá a naštěstí italská komedie. Proč naštěstí? Protože hrdinčin italský temperament nemá nic společného s uječenou afektovaností mnohých protagonistek téhož žánru made in America. Giulia je uvěřitelná. Unavená věčnou touhou zavděčit se, snahou vyhovět všem, předvést oscarový výkon ve všech rolích, které v životě hraje, a udržovat loď na klidné vodě. Když se ovšem rozpozutá její osobí bouře, řádí jako tsunami a na nikom nezůstane nit suchá. A v závěru možná ani divákovo oko, tedy pokud i on má v sobě kapku silných jižanských emocí.

Kdyby film o Ester byl prezentován jako dokument o známé osobě, hodnotila bych nepatrně výš. Potíž je, že má ambice být něčím víc, být inspirativním příběhem o mimořádné ženě, zajímavým příběhem o jejím životě... jenže ničím z toho není. Je to potrtét. Plochý, vybledlý, uprášený.