vesper001

K adaptacím svých oblíbených knih vždy přistupuji se skepticismem, a protože je předloha Johna Grishama v TOP10 mé literární hitparády, nedůvěra byla natolik silná, že jsem se filmu mnoho let záměrně vyhýbala. Když jsem se nakonec odhodlala, bylo to s předsevzetím, že Coppolu (alespoň v rámci komentáře) nakopnu, nebude-li výsledek chvalitebný. Navíc mě odrazovalo i obsazení – Matta Damona nemám ráda, Danny DeVito mě přímo odpuzuje a Claire Danes mi na postavu Kelly neseděla nejen vyzáží… Jistě už napjatě očekáváte na výsledek, tedy zda po skončení následovalo rituální smazání filmu z povrchu harddisku, anebo oslavné fanfáry. Ani jedno, přátelé. Mé city k Damonovi a DeVitovi se nezměnily, a obsazení Danes byla podle mě chyba - ale film je to vynikající. Spádem, atmosférou, hudebním podkladem, vydařenou sestavou vedlejších postav a především precizním zpracováním hlavních i vedlejších dějových linií bez zbytečné scénáristické invence. Beru na milost.

Svým ideálům obětoval všechno, až nakonec přišel i o ně… Politické filmy nemám ráda, ale z tohoto mi bylo opravdu smutno. Postavy Gérarda Philipa mě pokaždé zvláštním způsobem dojímají – a to včetně těch ne úplně kladných. Vidět ho vyhublého a vysíleného mě bolelo ještě víc, než celý onen horečnatý příběh o tom, jak je obtížné dělat správná rozhodnutí, když se vše staví proti vám, a že je těžké hledat správné řešení tam, kde žádné řešení neexistuje. A že hrdina je člověk, který to i přesto zkouší. To jsme si zase jednou pěkně zadepresili…

Sice mám mnohem raději knižní předlohu, ale humorný potenciál téhle starosvětské student comedy upřít nemohu, zvlášť s přihlédnutím k současné tvorbě. Hvězdičku ale strhávám za scénu s rozbitým motýlkem profesora Matulky. Tu nemůžu.

No, mes amis, zde na Jingle Bells ani filmově filigránskou vánoční pohodičku nedojde. Kde by se také na ponurém viktoriánském sídle, kam se na svátky sjela staroanglická verze Addams Family vzaly, n'est-ce pas? Nudit se rozhodně nebudete, podává se totiž štědrovečerní večeře lehce okořeněná pěkně krvavým mordem madame Christie, a to za účasti malého teplomilného Belgičánka, který je mimochodem na našich rodinných Vánocích stejně pravidelným hostem jako Popelka.

Ententýky mládežníky ve svém domě mám. Nepoctivě studují, navzájem se mordují. Další z komorních a nádherně ponurých případů elegantně vyřešených monsieur Poirotem. X-tá variace na stejnou zápletku, která ale opět zaujme, zamrazí i zabaví. Tedy pokud se nebojíte myší.

Je to ten typ filmu, co vám po skončení zanechá balvan někde v místech mezi srdcem a žaludkem, a kterého se pak těžko zbavujete. Lidé, které společnost odsoudila k údělu živých konzerv, se pokoušejí vyrovnat se svým údělem i s vědomím, že skutečný život jim nebude dopřáno prožít. Smutný příběh o bezcitnosti, jaké jsou lidé schopni v rámci pudu sebezáchovy, o lidském sobectví v honbě za smyslem života a o tom, že poslední neumírá naděje, ale člověk.

Drásavě realistický pohled na to, co válka dělá s osudy obyčejných lidí. Krásná vdova Cesira se z bombardovaného Říma vydá zpět do rodné vísky, kde, jak doufá, dokáže lépe ochránit svou dceru před nebezpečím. Rodinná náruč a společnost starých přátel ale přinese jen chvilkovou úlevu. Obyvatelé venkova sice nejsou tak často vystaveni náletům, zato je jejich denní realitou hlad a tvrdá práce pro zajištění alespoň základní obživy. A nebezpečí je tu stále, jen už nemá podobu letících bomb, ale konkrétních lidí. Pozvolna plynoucí příběh neúprosně graduje k tragickému konci... Životní výkon Sophie Loren v archetypální postavě matky, kterou Vittorio De Sica místy staví do až biblických póz. Mě ale nejvíc dojal křehký idealista Michele (netradiční poloha Jean-Paula Belmonda) a také potvrzení toho, o čem jsem se nedávno bolestně přesvědčila, že své blízké někdy nedokážeme uchránit toho nejhoršího, ani když se moc snažíme.

Nemám ráda Toma Cruise (i přestože vynalezl růžovou barvu – ty ostatní vynalezl Chuck Norris, haha), ale musím uznat, že v roli prošedivělého filozofujícího zabijáka Vincenta je perfektní. Zato Jamie Foxx tu má nezáviděníhodnou úlohu přihrávače, který střídá jen dvě polohy – zděšení a odhodlání. Druhou hlavní devízou Collateralu je stabilně hutná atmosféra chladu, odcizenosti a nevypočitatelnosti nočního velkoměsta, které člověka pohltí a semele, aniž by si toho někdo všiml.

Mám sice IQ 6000, ale stejně se pořád tomu musím smát.

Lehce hysterický kýč, který ale může být v horkém večeru nebo lehkém splínu osvěžující. Vidět rozdováděnou Meryl Streep, choreografii v ploutvích nebo juchajícího Colina Firtha je zábavné a místy jsem se i zasmála. Dojem ale kazí trapné vtipy a afektované ječení, které postavy vyluzují na místech, kde mají být dialogy. Prvoligová je především filmová dcera a dvě obstarožní přítelkyně hlavní postavy. A co se zpěvu týká – Meryl zpívá skoro stejně dobře, jako hraje, zato pěvecký výkon (a usilovně tklivý výraz) Pierce Brosnana mě bude strašit ve snech ještě hodně dlouho.