vesper001

Nejslavnější a nejskromnější Belgičan na britském kontinentě má sice předepsaný odpočinek, malé šedé buňky se ale ani v lázeňském letovisku siesty nedočkají. Kromě toho, kdo zabil Arlenu Stuart musí totiž vyřešit i otázku neméně důležitou: má či nemá Poirot nadváhu? :)

U filmů o hrdinech a hrdinství obecně si často připadám užitečná jak škvíra v podlaze. Zus a Tuvia Bielski ale na vysokou hrdinskou nechodili a přesto v tomto oboru udělali slušnou kariéru a dotáhli to daleko (doslova). Pokud bych měla hodnotit jen výkon Daniela Craiga, bylo by to za plný počet, protože opravdu hraje jak o život a postavu Žida mu i přes árijský vzhled není problém uvěřit. Což ovšem nemohu říct o Lievu Schreiberovi, který mi navzdory zdejším oslavným ódám víc připomínal olysalého kokršpaněla než zuřivého partyzána. Komparz je pak přehlídkou lesních dřevin, světlou výjimkou je jen Alexa Davalos v roli kultivované Lilky. Snímek je zručně natočený, akcí ani napětím scénáristé nešetřili, dojde na všechny typy ručních zbraní, tank i bomby – ale zatímco vodka teče proudem, kečup byl zřejmě v Litvě v době natáčení nedostatkovým zbožím. Silných momentů je v příběhu slušná sbírka, sama jsem ocenila především způsob, jakým Tuvia zatočí s hnusákem Arkadym a scénu na kraji močálu, kdy má Tuvia už všeho dost. Bohužel jsou tu ale i momenty pro přemíru patosu až nesnesitelné: nejen onen proslov na bílém koni (+ ostatní proslovy), ale i časté a intenzivní projevy bratrské lásky (kam se hrabe Vinnetou). Navíc jsem občas měla pocit, že se ze scénáře ztratila nějaká ta stránka – třeba by mě zajímalo, kde v lese splašili antikoncepci, když Tuvia zakázal plození dětí, a na co pak potřebovali školu? :) Dát 5* nemůžu, ale 3* by zas nebyly spravedlivé vůči Craigovi, který tady hraje vážně fantasticky. Takže 7/10.

Jako bych se nedívala na film, ale prohlížela si knížku s Cocteauovými kresbami. „Anděl smrti“ v podání blonďatého Jeana Maraise vypadá opravdu víc jako ilustrace k Les enfants terribles než jako živý člověk. Královna Edwige Feuillère má překrásné šaty a víc než figurku na šachovnici – kterou by z ní její okolí rádo udělalo – připomíná postavu z Shakespearových antických tragédií. Jejich závěrečná konfrontace tento dojem ještě umocňuje. Tak to dopadá, když se dvouhlavý orel bezhlavě zamiluje: anarchista vypadá jako král a královna se chová jako anarchista.

Kam se hrabe Brown, to se nedá srovnat! Otravuje mě donekonečna poslouchat vtipné glosy na téma Craigova vizuálního příbuzenství s Putinem, ale musím uznat, že prostředí sibiřské tajgy mu sedne jako ulité. Když Tom Hanks běhal s příčeskem a Audrey Tautou po památkách, bylo to k uzívání, to šifra mistra Daniela je přece jen jiné kafe. Příběh je zajímavý, dobře obsazený (mimo Craiga se mi líbila i Jekatěrina Rednikova v roli Zinaidy), místy je to napínavé a dojde i na nepříjemné zvraty. V první polovině plyne děj příjemně pomalu, skoro jak v klasické detektivce, pak se ale ochladí, atmosféra zhoustne a scénáristům selžou brzdy – zničehonic je tu akční finále a pak prudký smyk do zkratkovitého závěru. Naštěstí pro tvůrce mám ale mírně otevřené konce ráda, a dovedu se smířit i s tím, že ne na všechny otázky dostanu jasnou odpověď. Včetně té, proč český distributor udělal z města Archangelsk archanděla.

Umělci to nemívají v životě snadné, ale to ani jejich blízcí. Mimoto dostává většinou člověk jako bonus k mimořádnému nadání i abonentku na deprese nebo alespoň nějaký zábavný druh duševní nevyrovnanosti. Snímek zachycuje ze života Sylvie Plath pouze osudový vztah z Tedem Hughesem, i tak je však zřejmé, že její labilita měla původ už v dětství, kdy ztratila otce. Po pokusu o sebevraždu a pobytu v psychiatrické léčebně ji drží při životě dvě věci: tvůrčí proces a milovaný manžel. Inspiraci se ale nedá poroučet a Teda od sebe Sylvie odhání svou žárlivostí a strachem, že jej také ztratí… Z celého filmu mi bylo smutno, zvlášť když jsem se dočetla, jaký byl osud ostatních členů rodiny, včetně Tedovy milenky Assie a jejich společného dítěte. Rozuměla jsem Sylviině dilematu mezi touhou položit své schopnosti na oltář lásky a intenzivní potřebou tvořit, cítila jsem ale i s Tedem, jehož chování se vzhledem k Sylviině duševní nevyrovnanosti kolísající mezi depresí a hysterií dá v zásadě pochopit. Byla ženou jeho života, stejně jako byl on pro ni osudovým mužem – u něj však zvítězil pud sebezáchovy. Gwyneth Paltrow v hlavní roli je Sylvii skutečně velmi podobná a díky Danielu Craigovi není z postavy Teda plochý filmový padouch, který nechá manželku napospas vnitřním démonům, ale člověk, kterého život postavil před neřešitelnou otázku co dělat, když se s tím, koho milujete, nedá žít? (více zde)

Joe Scot je zazobaná filmová star v nejlepších letech s utkvělou představou, že země se otáčí okolo něj a druzí lidé jsou na ní jen proto, aby uspokojovali jeho potřeby. Zdá se, že jediné, na čem mu trochu záleží, je jeho domácí Ophelia a pravidelný přísun koksu (i když na „kapitána smažku“ vypadá zatraceně dobře ;). Jednoho krásného dne ale s překvapením zjistí, že pro nastupující generaci dvacetiletých filmařských géniů není zrovna horkým zbožím, a navíc se dozvídá o náhlé smrti svého nejlepšího přítele z dětství. Následuje dlouhý flashback, po jehož skončení už nejen divák vidí Joea v trochu jiném světle, ale hlavně on sám snad poznal své místo na světě… Tento film by naordinovala třikrát denně všem, kteří tak rádi remcají na téma Craigova herectví.

Podle Jeana Cocteaua je každá báseň jako erb a je nutné ji dešifrovat. A platí to i pro tento film. Orfeova závěť je podobenstvím o osudu básníka, který ztracen v čase hledá návrat do reality a během své cesty je konfrontován s otázkami po podstatě a smyslu umělecké tvorby. („Malíř maluje vždy svůj vlastní portrét. Tuto květinu se vám nikdy namalovat nepodaří.“) Pro část putování je mu průvodcem Cégeste, postava, kterou básník sám vytvořil. (Popravdě, ten nápad, že by se člověk mohl potkat např. s postavami své povídky, mne poněkud znepokojil.) Po mnoha fantastických a symbolických setkáních se příběh jemně ironickým závěrem rozplyne jako dým… Orfeova závěť není nic pro začátečníky, vyžaduje alespoň minimální povědomí o životě a díle Jeana Cocteaua a otevřenost pro tento typ filmů. V epizodních rolích lze rozpoznat mnohé známé tváře, mně se líbil hlavně sekretář Yul Brynner. Za nejsilnější moment pak považuji výše citovanou scénu ve skleníku, kde básník rozdupe svou květinu, aby ji pak opět spravil. Pilířem snímku je samotný Jean Cocteau v hlavní úloze, křehký člověk s plachým pohledem („Mou hvězdou je květ ibišku.“); nezmínit nemohu ani vynikající hudbu (miluju Bacha :). Nevím, jak byl snímek přijat ve své době, z epilogu vyplývá, že sám Cocteau předem počítal s nepochopením. Ale jak sám řekl, umělec je skutečný boháč. Jede v autě a publikum ho následuje v autobuse. Není tedy divu, že zachovává určitou vzdálenost…

„Musíš přestat myslet.“ Nechápu zdejší zástup intelektuálně uražených, když je toto nutné předpojetí ve filmu přímo vysloveno! Takovou porci klišé jsem sice ještě nikdy najednou nespolykala, ale nemůžu říct, že by mi nechutnalo. Očekávala jsem brainwashing a doufala jen v to, že si Craig občas sundá košili – a byla jsem spokojená. Chce to prostě správný přístup. A nyní vědecký rozbor: námět je (doufám, že záměrně) střelený, násilí skoro syrové (dojde na červený i zelený kečup), triky ovšem na úrovni Červeného trpaslíka (což mi zas tak nevadilo, občas se bojím potmě :), Olivia Wilde je nemožně oblečená, ale krásná, a výkon Daniela Craiga slušný (čekali jste snad Hamleta?!). Nechybí tradiční klišé obou žánrů: úvodní mordy, hrstka statečných s vůdcem drsným jako šmirglpapír, traumata z minulosti, strach z budoucnosti, tête-à-tête s emzákem, předsmrtné povídání a silueta osamělého jezdce na obzoru. A jednou jsem se dokonce opravdu lekla. Takže: klidně bych si dovedla představit druhý díl, třeba na téma Mafiáni a zlé vačice. Ovšem jen s Craigem v hlavní roli.

U konce s dechem může člověk být po velkém výšlapu, dlouhém běhu, nebo když už nemá z čeho žít. Michelu Poiccardovi, rebelu bez příčiny s duší a morálkou sobeckého dítěte, došel dech až příliš brzy - ve chvíli, kdy zjistil, že to světlo, které viděl na konci tunelu svého zmateného života, byly jen mžitky před očima. Na Godardův styl si teprve zvykám, ale Belmondo ve své první hlavní roli mě naprosto dostal.

Lindsay Lohan jsem vždycky registrovala jen periferním viděním jako rychle zkvašenou filmovou hvězdičku a stálici bulvárního nebe. Až u téhle komedie jsem si řekla, že je té holky škoda. Nejenže jsem se vydržela dívat až do konce (!), ale fakt jsem se pobavila (!!) a dokonce ani ten povinný americký konec nebyl tak strašný, jak jsem očekávala (!!!). Budu držet LL palce.