F.W.Colqhoun

Je to oficiální, jsem dojatej. Sérii Before... jsem dlouho odkládal, přestože mě k ní cosi vábilo - kromě režisérské odvahy stavět romantický film na dvou mluvících hlavách je mi blízké pojetí vztahu jako dialogu, pregnatně vyjádřeném definicí Boha z úst Julie Deply. Máločemu rozumím méně než empaticky mlčícím párům. Before Sunrise mě ovšem dostalo. Jistě, to velké mluvení není vždy nejpřirozenější a celé to má rámec spíš divadelní než filmový, ale i určité nedostatky dávají v rámci celku smysl. Linklaterova vkusná indie romance, nasáklá duchem devadesátek, a není to jen o Hawkových džínách s allstarkami a návštěvách record storů s poslouchacími kabinami, se dokonale protnula s tím, co si z nich pamatuji nejvíce - noční toulky, muchlování v parku, postuberťácké filosofování a puncovanou nevinnost, která se s příchodem '00s možná nejen z mého života kamsi vytratila. Prostě svět před internetem, různými databázemi, možná si to taky pamatujete. Pečetí kvality je výstižně prostá, nicméně vážně působivá Come Here z pera Kath Bloom, o níž jsem do včerejšího večera bohužel nikdy neslyšel. PS Vynález 24-hodinové reality show si mohl Hawkův hrdina Jesse odpustit.

Čekal jsem sociální drama, dostalo se mi ho. Tanović celkem úspěšně proplouvá minovým polem žánrových klišé hlavně proto, že disciplovaně drží pseudo-dokumentárních postupů. Nesnaží se překačovat škálu možností - nechává ne-herce nehrát, v obrazech bídy se nehnípá, neždímá z diváků soucit, prokládá intenzivní situaci zdánlivě bezcennými scénami zlobení nevydrezůrovaných dětí, jízd mezi průmyslovými komplexy, tichých přesunů infrastrukturou nepřehledných institucionálních a ekonomických cest. Důsledně nás nechává polovinu filmu hledět hrdinům na záda, pozorovat, jak někam, většinou marně jdou. Nepropadá lákavému pokušení výpověď vyhrotit do trierovských hodnot. Člověk získá představu, jíž lze věřit, a o to asi jde. Je to k uzoufání. C'est la vie. Najdou se i mouchy. Z filmu je cítit podvědomá idealizace jednoduchého venkovského života lidí na okraji, která se projevuje v neokázalých, nicméně nekomplikovaných scénách milostného života dvojice, či bezděčné vizuální estetizaci. Takový výlet na dříví nebo na skládku zasypanou sněhem sice vypovídá o čem vypovídá, čistě obrazově působí proti smyslu skoro vábně. K obsahu snad ani nemá cenu se vyjadřovat. Skutečnost, že jsou "slušní lidé" schopni nechávat pro 900 marek chcípat bližní s mrvým plodem v děloze na sepsi, zatímco by s tím šlo snadno něco dělat, výmluvně zpravuje o tom, jakým směrem a za jakým účelem vedou kecy o "nadstandardu" ve zdravotnictví. Pro ty, kteří nevědí: Jde o prachy do kapsičky a ta cesta vede do pekel. Mimoto jsem se dověděl, že-a-jak lze karosérii vozu rozsekat sekyrou. Doufám, že mi tato vědomost nikdy nebude sebeméně užitečná.

Machete don't dissapoint. Nemá cenu popírat - celá tahle nejapná záležitost cílí hlavně na WTF-efekt. Své zdánlivě nízké cíle naplňuje Rodriguez vrchovatě. Po letech úzkostlivě pěstovaných hollywoodských mimikry se jako ortodoxní céčkař vy-outoval nejpozději s Planetou teror a soudě dle věčných odkladů projektů jako Sin City 2 se mu zpět do vod serióznější filmařiny nechce. Machete Kills servíruje s úplně novým citem pro ne-míru. Vrství béčková/céčková klišé, všemožné odnože tradice explotation, legrační gore, porno-medley-soundtrack, vyhrocení obvyklých témat, sebe-ironická přiznání, postmoderní cynismus [beam-up mexických zahradních dělňasů] a krystalicky komediální pokusy Dannyho Treja o kaskadérské kousky, k nimž lze v jeho věku počítat i běh do schodů. Kromě snobské profesionality se nešetří ničím. Machete, ilegální čistič kanálů z jedničky, morfuje v Bonda z Tijuany, s čímž jaksi koresponduje podstatná část zápletky vytunelovaná z Moonrakeru. [Seriózní přístup je fajn, ale až to přestane diváky bavit, mohli by z Pinewood Studios brknout Rodriguezovi, aby zosnoval bondovský návrat k sedmdesátkám.] Absurdně vyhrocená, nicméně kašírovaná rezignace na umělecké kategorie, sama o sobě estetický akt, z filmu činí z Machete Kills hříšně uspokojivý zážitek. Přidávám se ke skupině vrcholně nervózních diváků. Jestli v případě Machete Kills Again ...In Space! zůstane jen u prvotřídního traileru [tzn. jestli není trojka ještě natočená], znamená to neproměněnou šanci zaútočit na metu nejzhovadilejší trilogie vůbec.

Kdyby se dal Andersonův Mistr brát jako Rorschachův test, dopadl bych v něm jako Phoenix hrdina Freddie na začátku filmu: rozpoznal bych čůráka. Nebo dva. Tak jednoduché to ale s filmem TP Andersona není. Uvedením komplikovaných charakterů všechno jen začíná. I když Hoffman s Phoenixem strhávají monstrózními výkony pozornost hlavně na své rozporuplné postavy a jejich patologický, těžko pochopitelný, nicméně důsledně logický vztah, Anderson soukromými dramaty směřuje k obecnější zprávě o americké minulosti i pohnuté současnosti. Příběh přitažlivosti manipulativního blázna, který má dojem, že všechno ví [ale není si vůbec jistý; na to jsou okolo něho jiní...], s manipulovatelnou, zakomplexovanou neřízenou střelou, dává už jen z kusých zpráv o dění nejen v zámoří, zamořeném nekompetentními cvoky a cvoky kompetentními, v řadě okamžiků jakýs takýs nevábný smysl, jehož pachuti se budete muset nějakou dobu zbavovat. Pokud jde o formu, Anderson neservíruje nic míň než * jak se na obsah sluší * novou americkou klasiku. Kamera a střih umocňují herecké excesy; zejména Phoenixovy, snímaném většinou z úhlů důsledně popírajících jeho vrozenou fotogeničnost. Atmosféru nerozpoznaného šílenství podtrhuje klasik nejen rockový Johnny Greenwood. Zbývá doufat, že Anderson nerozvaří v budoucnosti charakterovou dialektiku filmů Až na krev a Mistr na mannovskou manýru. Byla by to škoda. Moc amerických tvůrců s ním ligu nesdílí.

Na jednu stranu je korunovace Humoresek na novou klasiku ČT symptomatické k současné úrovni televizní tvorby obecně, na stranu druhou lze jistou úroveň pokleslosti brát jako záměr, zdůrazněný titulem / žánrovým vymezením, přimhouřit kritické oko a i díky vkladu režisérského veterána Antonína Moskalyka cítit jemný závan lepších televizních časů. Důvodů být shovívavý je vícero. Jakmile jeden uvykne humpolácké brněnské legraci a špatně skrývané vulgaritě [tematizování "toho" a "tamtoho" je paušálně maskováno užíváním neurčitých zájmen; o šoustání je ale řeč co pět minut a svůj vrchol nachází vilnost v epizodě, kde Valérie Zawadská švitoří o degustaci "rohlíčku" sňatkového podvodníka Borise Rösnera], lze si užívat buddy-homo-srandu z policajtského hnízda a nakonec i ty podřadné případy jako krádeže slepic, andělíčkářství nebo sedlácké mordy. K vrcholům produkce patří výprava. Chemie a improvizace Trojana, Kostky, Parduse a nakonec i uřvaného Töpfera docela funguje a zabaví, když už se toho později kromě postelových historek tolik neděje. Nejednou ale člověka zamrzí, že se jelo "seriálově" na první, druhou dobrou, a že se trochu nepřitlačilo na filmařské dovednosti, které by to celé tak nějak lépe prodaly. Místy * hlavně v poslední sérii pod režijní taktovkou Pavlíny Moskalykové * ta telenovelovatá legrace lehce přaváží detektivkový rozměr seriálu, který už děj jen akcidentálně doplňuje - asi jen proto, aby jednoho nenapadlo, že policajti kromě chlastání a kurvení se nic kloudného nedělají. Úpadek se mi ale nezdá tak dramatický, jak by se z ostatních komentářů mohlo zdát.

Seth Rogen svou neschopnost hrát přiznává pro jistotu hned za začátku, hlášku stvrzuje [na požádání] trademarkovým smíchem a hraje sám sebe pro jistotu pod vlastním jménem. Pak se strhne cosi, na co kluci Brna bohužel nemají peníze [Polski film]. Scénář zahrnující soudný den obestírá mrak apokalypticky marihuanového dýmu. Jak je u Rogenových projektů obvyklé, těžištěm bžundy jsou polo-improvizované interakce mezi postavami a Kevin-Smithovská moudra o mužském přátelství, lehkých drogách a popkultuře, nechutné fóry o masturbaci a nesubtilní filmové citace. Podmínka řádné degustace spočívá tentokrát v povědomí o dosavadním hereckém působení protagonistů, které stereotypní "role" jich samých zábavně komentují nebo převracejí [Michael Cera jako společenské hovado a sexuální maniak, Jonah Hill coby lidská bestie, James Franco jako do Setha Rogena zahleděný nerd]. Výsledek je velmi živý, ale ne tak šílený, aby to vysvětlilo nerogenovsky nízký rozpočet, odrážející se ve videoherní CGI a nedostatcích ve výpravě. Laskominou jsou camea slavnějších kolegů z branže. Rihanna se nechává mlátit Cerou přes zadek a Channing Tatum jako děvka nastavující hnědku vůdci mad-maxovského gangu pobavil úplně nejvíc.

Rozbitý svět v sobě nezapře v podstatě televizní projekt. Nemyslím to v dobrém. K áčkovosti táhnou film hlavně hezká, i v civilnosti zábavná kamera, střízlivější část filmu a hlavně herecké výkony. Představitelka hlavní role je über-sympaťačka, zejména Cillian Murphy a Tim Roth se k dokonalé uvěřitelnosti nemusejí tlačit. Podle komentů okolo se řadím k menšině, kteří v posledních cca 20-ti minutách shledávají spíš slabinu než vrchol filmu. Sice nijak intenzivní, ale zajímavá sociálně kritická freska prvních dvou třetin mne velmi bavila a prvoplánovou emocionální ždímačku, k níž se nadechl rejža před závěrečnými titulky, jsem rozhodně nepostrádal, nečekal a vděku se za ni nedostane. V odhodlání odkrývat hnisavé rány komunity naneštěstí tvůrci nevydrželi být důslední. Aniž bych si liboval v tragédiích, chvatná, byť jen částečná správka tohohle rozbitého světa působila nemístně. Poslední záběry by navodily cukrovku i zdravému divákovi a paradoxně navozují dojem hořkosti.

Rozhodnout se točit biják o unesených dětech chce buď nervy ze železa, zvrhlé ambice, nebo cynickou náturu režiséra od Hallmarku. Bál jsem se toho deštivého večera, kdy mne déšť a vyčerpání zahnalo do kina [abych na plátně shledal počasí jak ze Se7en], že půjde spíš o druhý případ, ale nakonec se ukázalo, že ne. Ne úplně. Ambice jsou vysoké a patrné - čistě filmařské, scénáristické, režijní i herecké. Scénář alespoň v první polovině mlží tak obratně, že to diváka nemrzí ani v momentech, kolem nichž by se daly stavět další díly Hříchů pro pátera Knoxe. Mezi postavami, které nejsou až na výjimky zrovna jako ty z orloje, víc než Jackmanův bigotní, paranoidní tatínek nebo Danův "Alex" za hvězdu platí Gylenhaalův podezřelý policajt s tikem. Jak se film odvíjí a divák se prohazuje haldami významně servírovaných podružností, na něž je logika tuctových detektivek [nebo prostě logika] krátká nebo které byste jaksi nečekali, vysvítá, že originální titul Prisoners neodkazuje zdaleka jen k uneseným holčičkám, nýbrž jaksi ke všem angažovaným. Takový kousek lze v žánrovém filmu považovat za vzácný nadstandard. I když téma věznění v různých podobách ustrnuje na úrovni přerušovaného podtextu, Villeneuvova noirová detektivka natáčená výhradně za deštivého počasí jimi získává na podnětnosti, jenž diváka zaměstnává v těch nečetných okamžicích, kdy se v detektivkové rovině nic moc neděje. Zábava, jakou už z vyždímaného subžánru filmů o únosech dětí nějaký rutinér nevydojí.

Umberto Eco? napadalo mě v průběhu první půlhodiny a vroucně doufal, že se má sázka na film vypklatí. Skvělá premisa, v tom nejlepším smyslu naleštěná filmařina, povědomě harmonizující Morricone, prvotřídní Geoffrey Rush. Expozice víří přísliby a mlhavými hypotézami. Naneštěstí se ukáže, že nadšení je předčasné. Hra, k níž nás Tornatore vyzývá, není tak rafinovaná, jak se dá zpočátku doufat, což se odhaluje naplno v okamžiku, kdy se high-brow obrazárna a významy přesouvají definitivně do roviny dekorativní tapety, naplňovat se začnou hypotézy nejprimitivnější, vy se musíte těch pokročilejší vzdát a sledovat sice perfektně nakrůcaný, geniálními drobnostmi opentlený, nicméně obyčejný heist. Existují možná jiné způsoby degustace Nejvyšší nabídky, ale pochybnosti, jestli ty jiné ustojí, jsou příliš důvodné. Závěrečný twist, který udělá z chudáka vítěze ve smyslu "nenabyl-li on náhodou víc než ztratil", je navíc hnusný kýč. Pozoruhodně rozporuplný film - nikoliv v dobrém.

Básníci resp. první čtyři díly kondenzují nostalgii po časech, kdy jsem byl na tom s buchtami podobně jako Štěpán, ale na poezii jsem neměl střevo a na obrozeneckou akci, jejímž prostřednictvím bych si vychutnal všechno a všechny včetně chemikáře, koule. O organizačních dovednostech nemluvě. Rámec režie ochotnického představení jako příležitosti seznamovat diváka s postavičkami filmu velmi sluší. První díl z kvalitativního básnického monolitu vyčnívá ženskou představitelkou, která by zasloužila méně lyrický nick [třeba Blbka, svou pitomostí je coby objekt gymnazijních tužeb příznačná], ještě snesitelným podílem citátů a průpovídek, které v následujících dílech převážily nad civilní mluvu, a dokonalou nevinností, jež se z logiky básnické evoluce z následujích dílů postupně vytrácí, aby vyklidila pozice dospějšímu přístupu ke vztahům a pragmaticky uvolnila prostor product placementu a chlípným narážkám na zrzavé pubické ochlupení [všude jinde kvituji, ale od básnické série čekám jaksi cosi víc, než v co se zvrhla ve třetím tisíciletí]. K folklóru vybírat nejlepší díl se přidávám i já: Volím číslo tři. Bezdíkov rulez.