F.W.Colqhoun

Stoneova verze Rain Mana. Anebo Forest Gumpa? Věrohodnost ilustrací ze života nechvalně proslulého státníka posuzovat nemíním; životopisy konzumuji v minimálním množství a na zpětné rešeršování jsem trochu línej a unavenej. Na některých filmech Olivera Stonea jsem vyrůstal. Noční promítačky The Doors a Čety byly v našem obýváku tak časté, že se rodina začínala bouřit. Pásky dvou set čtyřiceti minutových véháesek jsem reprízováním vytahal na skoro dvojnásobnou stopáž. Oukej, přeháním. Kam se v tomto směru hrabu na Olivera Stonea. Dnešní druhá projekce dvojitého véčka po delší době mi připomněla, proč jsem měl jeho filmy tak rád. Byly a zůstávají takové, jaké jsem je jako teenager podvědomě oceňoval - skvěle natočené, rétorické, manipulativní, zkratkovité, didaktické. Nadšení za léta opadlo. Režisérova neschopnost věci nedoříct způsobuje kriticky naladěnému divákovi značné potíže. Je jasné, že vměstnat Juniorův pohnutý příběh do dvou hodin bijáku se zhuštěním pracovat musí, ale... Fakt mi musí být předhazováno, že nejmocnější muž planety žere sendviče jako hovado? Že fandí až se dáví? Že oslovuje otce i v pokročilém věku "papi"? Nefér - což je mimochodem další důvod, proč jsem míval Stonea rád. Brolin hrotí přízvuk do extrému, ale jeho mimická křeč je přesná. Bushe hraje tak, že mu tu lítost skoro baštíte. George W. Bushe poznáváme jako debílka, který nedokáže mírnit texaský přízvuk, pochopitelné komplexy zvládá s pomocí chlastu/víry a jen vzdáleně tušívá, že něco trochu posral. Táta a brácha jsou frajeři, ale on umí jen chlastat, běhat a memorovat. Přesto to nějakým záhadným způsobem (dle principu "lidi nakonec vždycky volí toho, s kým by šli nejraději na pivo") právě jemu podaří urvat prezidentské křeslo, a to dokonce na dvě volební období. Stone na jeho postavu neaplikuje tradiční zlounské efekty, prostě jeho verbální projevy podbarvuje vidláckými kovbojskými brnkačkami. V zájmu zachování soudnosti odmítám pomyslet na možnost, že něco ze Stoneova filmu byť jen vzdáleně odpovídá skutečnosti. Co přes všechny všechny uvedené nedostatky bijáku nelze vyčítat nudu. Oči jsem třeštil a uši natahoval plné dvě hodiny.

Spoilery? Jasně! Byla neděle, vedle přehrávače se mi válel nosič s doporučením od bývalého kamaráda a já jsem chtěl zapomenout na to, že musím za pár hodin do práce. Příběh nemá cenu rozmazávat, aby to moc nesmrdělo. Všichni od začátku vědí, kam to směřuje (už kvůli obsazení „vedlejších“ rolí) a pozastavovat se nad tím, že si Sandler všimne pohledné postavy dlouholeté asistentky Jennifer Aniston až v momentě, kdy je prakticky nahá, by stálo za to jen troubovi, který má po neděli volno i v pondělí. Jako eskapistický prostředek posloužil totiž film na jedničku. Počáteční obavy, aby se z nevkusné řáchandy nezměnil v limonádu moc brzy, se nepotvrdily. Sandler z plynu prvoplánové, ale vcelku originální zábavy nohu prakticky nespouští a o některých vtípcích možná budete vyprávět ještě za pár dní kamarádům („špatně přišité obočí“). Hádám, že o to jde v kolonce nenáročné romantické komedie především. Roli Nicole Kidman coby nešťastnice vdané za nevyoutovaného gaye považuji za nechutně vtipnou. Dočkám se někdy komedie, kde bude Sandlerovi sekundovat můj favorit trapné legrace Will Ferrell?

Polanskiho debut je dílem hotového režiséra. Žádné váhání a chyby - exemplární příklad maximálně invenční a, což je obdivuhodnější, zároveň disciplinované filmařiny. Ansámbl a vybavení minimální, účinek značný. Jak to tak s Polanskiho filmy bývá, příběh není důležitý , Vlastně – není. Dva muži a dívka na jachtě si naprosto obyčejně vzájemně kazí víkend resp. neděli, neb soboty se nejspíš ještě nedržely. Na Mácháči se musí takových psychologických etud odehrát deset za víkend. Málokdo o tom ale dokáže natočit film, aniž by to vypadalo jako příslovečné „nastavování zrcadla“, ale aby to zrcadlo vážně bylo. Hlavní jsou figury, to, jak po sobě vrhají svůj hojný shit, atmosféra a napětí, kterou to plodí, a důsledky, jaké to má. Jestli rádi držíte někomu palce, tenhle biják vynechte. Na pěst jsou všichni tři; dokonce i fešanda, která slouží pánům za obecenstvo jejich maskulinním vylomeninám, je nejspíš tak trochu... Mno nic. Kamera rulezzz a asi to dost bolelo – viz info o přivazování kameramana ke stěžni. Každej druhej záběr jsem chtěl mít doma jako plakát nad postelí. Možná jednou budu. Repríza po osmi letech: Paradoxní, že muž s takovými způsoby a budoucí pověstí jako Polanski natočil záhy ve své kariéře film, který pojednává o čemsi, co by šlo dnes dobře zařadit jako toxickou maskulinitu. Již méně překvapivé, že ta se v Noži obrací hlavně proti mužům samotným.

Špetka upřímnosti: Seriály nijak zvlášť nevedu. Strašně žerou čas a i ty nejlepší z dobrého nápadu vyždímají příliš. Nakonec toho zpravidla moc nezbude a díl za dílem to tak nějak hořkne. Twin Peaks anyone? Cadfael se svými 13-ti epizodami naštěstí končí včas, a to přesto, že nijak výrazně nekončí. Prostě seroš. Za všechno mohou zase jednou LK, které dývka s přesvíceným Derekem Jacobim sice začaly vydávat, ale * alespoň zatím * nedokončily. Ještěže existují jiné způsoby... Z námětu nelze nečenichat Umberta Eca. Přestože scénář ze zřejmých důvodů nedosahuje stejných kvalit a drží se striktně ve vrstvě "osvícený humanistický vědec v kutně řeší za pomoci proto-moderních technik a přitroublého novice ve 12. století vraždu" (do nějakých alegorických pokusů či srovnávání paradigmat se zde nikdo nepouští; prokrista - jsme v televizi), není to vůbec blbé, zápletky jsou originální a alespoň pro mě nijak okatě průhledné. V obsazení samozřejmě vede Jakobi, který mezi kolegy v rolích vidláků a fanatiků doslova září. Jeho Cadfael je k zulíbání (rozuměj - patří na hranici). Ačkoliv o tom není řeč, jistě čítá Aristotela a dle ukázek břitkého vtipu si leccos vzal i z druhého dílu Poetiky. Co dělá v mých očích z televizního projektu vzácnou věc je výprava a atmoška. Možná jde jen o zvyk, ale co se v prvních dílech jeví poněkud papundeklově, proměňuje se od série k sérii ve věrohodně (alespoň pro soudného laického diváka) působící exkurz do temných časů, a to bez laciných filtrů a dalších triků, za něž vděčíme CGI. Paruky moc netrčí, od hub jde hercům skutečná pára a při pohledu na měšťany a vesničany je zřejmé, proč byl o kláštery takový zájem. Zamrzí jen skutečnost, že se povedlo natočit jen 13 dílů. Tvůrci měli přece jenom ždímat až do sucha :-)

Buranovo doznání: Od Charlese Chaplina jsem vyjma několika kratších grotesek a Moderní doby (zdravím Filmový klub Aula UJEP; ještě dnes mi po těch drahných letech na mail sem tam doputuje program) nikdy nic neviděl. Kdysi jsem koutkem oka zahlédl asi deset minut nějakého bijáku, ale výjev tradičně holywoodských exteriérových kulis mne spolehlivě odradil. I tahle vzpomínka mi bránila se k Charlesovi vrátit. Synopse Pana Verdouxe mě ale nahlodala. Vidina Amerického psycha a la černobílé frašky mě jednoho podvečera zmohla. Nelitoval jsem ani vteřinu a hádám, že by nelitoval nikdo. Verdoux je geniální, vrstevnatý a rafinovaný film. To co se na počátku jeví jako veselá mysogynní vyvražďovačka postupně morfuje do komedie, osobního dramatu a ústí do zajímavé marginále 20. století. Důvody, proč film skončil na řadu let v trezoru, byly asi (i) jiné, ale podvratná síla filmu je i dnes značná. Ve čtyřicátých letech jsem byl na houbách, ale umím si představit, že by takhle cynickej film s publikem nejspíš pěkně zamával, a že prosadit námět muselo být i pro hvězdu Chaplinova formátu peklo. Tíha filmu pochopitelne spočívá na Chaplinových bedrech. Postava Verdouxe, vraha pilného jako včelička, je ve své nejednoznačnosti fascinující i bez všeho kinematografického mumraje okolo. Vedle hlavního, ehm, „zaměstnání“ stíhá Verdoux obchodovat na burze, paralelně zpracovávat další nesympatické paničky, provádět vědecké experimenty, filosofovat, scházet se s nic netušícími přáteli, unikat policii a pečovat o rodinu. Nedokážu si představit, že by dokázal postavu takových kvalit obdařit věrohodností někdo jiný než Chaplin. (Oldřich Nový možná.) Kulervoucí děj je prokládán gagy, jako kdyby nešlo o to, která další fuchtle půjde do kopru. Postav jako na orloji, ale „já se v tom orientuju“. Drtivá většina filmu neopustí ateliér, ale Chaplin čas od času vyrazil se štábem i do ulic, takže kdo si na aťas stejně jako já nepotrpí (a je tak v jeho očích diskvalifikován značný díl hollywoodské produkce první poloviny 20, století), netrpí. Fim za celé dvě hodiny nedá nohu z plynu, kadence fascinujících scénáristických/režijních/hereckých nápadů se jeví i po 60+ letech vražedné. Žádný div, že Verdouxe označil autor za svůj nejlepší počin. Celkově musím konstatovat, že Pan Verdoux je z těch filmů, z nichž by se mohl dívák uvyklý plytkým dílkům jednadvacátého století bez uzardění podělat. Tvařme se, jakože jsem dal za šest.

Exoploitation? Mediploitation? Nevermind... Na to, že film nejspíš nestál mnoho, se povedlo vyrobit slušnej biják. Způsob vyprávění příběhu je příjemně nehororový. Nejvýraznějším prvkem filmu je evidentní a úspěšná snaha "nepřestřelit" - příběh dává cosi jako smysl (ovšemže tak-tak) a dokonce ani vizuál není oproti zvyklostem žánru přehnaný přes nadbytečné strašně strašidelné a exotické filtry, takže to celé vypadá skoro autenticky. Mouchy to pochopitelně má. Značnou část filmu, kdy bychom asi měli vnímat narůstající pocit nebezpečí, jehož si naivní Britové, Amíci & Švédi nejsou vědomi, ale nějak to nefunguje a trochu se to táhne. Celkem stabilně klesající úroveň napětí jsem registroval překvapivě i v poslední čtvrtině filmu. Přes jistá vlahá místa film disponuje několika scénami, při kterých se kroutí palce obstojně - osobně mě celkem vysílilo "polykání bublin". Budete-li mít chuť vyrazit na hodinu a půl na nějakou vzrušující dovolenou, připojit se k této skupince fešáků a krasavic vřele doporučuju.

Monogamista tenhle film nepochopí. Nebo nevychutná. Jako hlubokou sondu do fenoménu děvkařství tohle konzumovat sice nelze (tvůrci prý nechtěli ani v nejmenším poučit, nýbrž výhradně bavit), ale k "nastavení zrcadla" celkem fajn. Velmi osvěžující ukázka vypravěčství z doby, kdy přes totalitu některé -ismy (hádejte, který mám nyní na mysli) neměly na to, co a jak se slušelo vypravovat, prakticky žádný vliv. Některé scény a postřehy skvělé - úvodní nakvartýrovávání se Brodského k milence, podkreslená jen frivolní ironickou hudbou a všechny, kde si Brejchová vychutnává svůj charakter (těžko říci, jak autobiograficky) iracionální pí*i. Opakující se hláška v Brodského postavě zainteresovaných žen, vyčítajících zmoženému nešťastníkovi sobectví, je hodně, no, autentická, ale je to možná jen můj dojem založený na velmi úzkém úhrnu velmi osobních zkušeností, ch-ch.

Další z filmů, kde vám příběh z opulentního nadbytku ostatních ingrediencí ani nebude chybět. Režisér/scénárista servíruje jednu jobovku za druhou, vidláci jsou vůči hláškám ze 20. století bezmocní a Ash se ocitá v situaci, kdy nemůže doplňovat komoditu, která je mu permanentně nedostatková - totiž benzín. Kdybych neznal některé další Raimiho filmy, měl bych ho po tomhle štyku za někoho mezi Timem Burtonem a Karlem Zemanem. Armáda samohybných koster potěšila oko i bránici. Vychází to skoro přesně na 1,5h čistokrevné zábavy, která probere i po dvoudenním flámu (odzkoušeno).

Stranger = danger!!! Peter Jackson už v minulosti dokázal, že dospívajícím děvčatům rozumí. Nejdřív sondoval ty, které zabíjí, a teď i ty mrtvé. Postupně: Pěst na oko - tak působí téměř všechny trikové sekvence. Odmítám uvěřit, že s nimi byl Peter Jackson před uvedením filmu do kin spokojen. Kdyby byly posmrtné scény natočeny třeba formou stínového divadla, nemohlo by to dopadnout hůř. Chápu, že "mezinebí" čtrnáctileté mrtvoly působit kýčovitě musí a symbolické fantazie rozvíří spíš než cokoliv originálního památníčkovou symboliku, ale jistě by nemělo svádět k pixel-huntingu (míněno jinak) a rozpakům nad výsledky fyzikálního modelů; jedna z posledních scén by byla považována za mizernou i v pět let staré počítačové hře (to jsem hrál naposledy, možná se od té doby moc nezměnilo :-) Tím se mé výtky, pominu-li světonázorové, vyčerpávají. Že o Saoirse Ronan ještě hodně uslyšíme je nasnadě. Jako odporný monument z filmu ale trčí Stanley Tucci, který dokázal vyprodukovat takové množství osobní nechutnosti i přesto, že by špatně přilepený knírek a okaté kontaktní čočky na jiném herci sváděly spíš k smíchu. Některé prvky jeho mimického projevu jsem po filmu vyzkoušel na přítelkyni - nebyla ráda. Kdo si technickým zpracováním nenechá zkazit náladu (ostatně ani triky v Pánovi Prstenů nebyly z nejdokonalejších, čímž nenapadlo nechat si film zruinovat snad nikoho), dostane se mu zvláštního bijáku s ingrediencemi hypotetické naděje i melancholie zmaru. Dokonale udržování napětí v situaci, kdy je hlavní hrdinka pod (kukuřičným) drnem, dokazuje, že by si Peter Jackson neudělal ostudu ani čistokrevným thrillerem. Scény jako "prohlížení domečku pro panenky" či "opatrné zavírání skrýše v podlaze" utkví hluboko v paměti. Na druhou stranu produkují jistou lítost, že jich není víc, nejsou delší a um v nich naznačený téměř chybí v zásvětních pasážích, jež měly být (bez WETA a s hudbou Briena Ena a Cocteau Twins být MOHLY), pomine-li ateistický divák jisté nesrovnalosti v ideologickém vyznění filmu, povznášející a úchvatné a povznést tak film k výšinám Nebeských stvoření. Bo-hu-žel.

Nejdříve třeba ošetřit alibi: V kině jsem se ocitl nedopatřením, totiž na základě místních příznivých hodnocení. Nelitoval jsem; už proto, že jsem tak po dlouhé době v kině ochutil titul v neširokoúhlém zobrazení; až oči přecházely. First-things-first: Vzhledem k zápletce se dalo čekat, že bude Cameron seschlá, ale že je z ní taková křížala... Tahle skutečnost zážitek z filmu obohacuje o strašidelný rozměr čehosi na způsob memento mori. Na druhou stranu hraje blonďatá paní o-sto-péro a roli si jako správná zhýralice očividně a velmi efektivně vychutnává - nepochybně má z čeho čerpat. I tak je spíš ve stínu ostatních z ansámblu - na piedestalu pedagogické nechutnosti stojí Justin Timberlake a Lucy Punch. Ti ve svých rolích "správňáků" dávají i těm dříve narozeným vzpomenout na to nejhorší, co velmi řídké síto pedagogických fakult nedokáže zachytit. Long-story-short: Film je dobrej v tom smyslu, že není tak špatnej, jak by se od štyku s tímto námětem a obsazením dalo čekat. Některé prvky scénáře jsou sice over-the-top a i v rámci žánru trochu k neuvěření (přesvědčení hlavní hrdinky, že jí silikonový kozy za 9 USD-klacků zajistí bezstarostnou budoucnost), takže to dobrý představují hlavně figurky ze sborovny i tříd a jejich jednotlivý interakce. Je to * nikoliv však bez hluchých míst * prča, a přestože nijak hlubokomyslně, školní prostředí byť karikaturisticky vykresluje trefně (což si troufám mám coby další z těch, na něž bylo síto příliš děravé, jistý mandát tvrdit).