F.W.Colqhoun

Je zvláštní být přítomen procesu rozpadu demokracie, k němuž dochází, protože se daří prosazovat názor, že ústavu není třeba brát úplně vážně. Oddělovat formu a obsah je v případě tohoto dokumentu zhola nemožné. Nudit se bude pouze ten, koho nebaví obcovat s šokující pravdou (možná se jedná o ty samé lidi, kteří nad skutečnostmi popisovanými v dokumentu pokrčí znuděně rameny a kafrají na málo dynamickou formu). Na Občanovi je zajímavé a důležité hlavně jeho dopad, rovnající se v důsledku nule. Zatímco kdysi stačilo ke zničení prezidenta odposlouchávání několika kanclů, všeobecné a úplné šmírování je drtivé většině lidí šumák. Za úspěchem Snowdenových bývalých kolegů a jejich řídících je skutečnost, že jde o zločin tak obrovský, že na něj neexistuje adekvátní reakce. Skutečně si lze pouze zvyknout?

Jeden bude dřít víc než druhej a nakonec dostaneme všichni stejně. Toho bych se nebál. Největší potížista a antikolektivista se jmenuje Havel. Eastern Jiřího Krejčíka nehřeší ani tak hloupostí a propagandou, která pobaví zejména diváka, jenž jí netrpěl, ale nudou; ta zpracování kriminální storky o falešném správci (zdaleka nejcharismatičtější postava filmu v labužnickém podání Jana Pivce) podráží nohy nejspolehlivěji. Pro těch pár hlášek, rozprostřených do třídenního promítání (v kuse se to nedá), film vidět za to stálo. Kdepak správcujete? Jak víte, že jsem správce? Tady jste přece všichni správcové... Kdyby lidi nebyli blbci, tak jsi dneska měla zlatý náušnice.

To není krádež, ale seo-ri, právo hladových. Nejsem znalec korejské kinematografie, ale v poslední době jsem viděl pár filmů odtud, které umně kombinují sociální drama s třeskutou žánrovou zábavou (například skvělý dvojfilm Stanice Soul / Vlak do Pusanu. Celkově to vypadá, že život na Korejském poloostrově není nic moc ani na jedné straně demilitarizovaného pásma... Gwoemul není výjimkou. Nepřekvapuje mě, že znalce žánru dráždí - porušuje prakticky všechna komerční kinematografií daná pravidla, jeho těžiště se nachází úplně jinde a žánr využívá pouze jako vehikulum levičácké propagandy - pohromou není ani tak bestie, jako spíš mizerný sociální systém, bezdomovectví, podmínky drobných podnikatelů, studentské půjčky, armádní výzkum, byrokracie, korupce, zanedbávání dětí, absence pracovního práva a-tak-dále-a-tak-dále. Takto pojatému filmu svědčí snad i ty příšerné trikové scény. Žádný div, že podnikatel POMO není spokojen :-). Nenechte se zmást, jde o skvělý film.

[K postavě Daisy s tváří Saoirse Ronan:] Are you a vampire? Do Nejisté budoucnosti jsem nahlédl s ostychem ohledně toho, zda nejsem na filmy pro mládež přeci už trochu starý. Nejsem, byla to bomba :-). Možná je chyba i po mnohých zlých zkušenostech od žánru zparchantělého produkty typu Twilight očekávat jen to nejhorší. Ostatně, už se našel námět, z něhož by dobré psaní a skvělá režie nedokázaly vykřesat skvělý film? Jistě, jde tady i o lásku. Elegantní formě a neotřelému přístupu (události jsou nahlíženy výhradně optikou aktérů) stejně jako mládí samému se dá ale odpustit i to. Film startuje v duchu euforického klipu s momentkami z rustikálního prostředí rodiny a la Weasleyovi v Doupěti. Soundtrack Jona Hopkinse a písničkami kádrů jako Nick Drake či Amanda Palmer svědčí o skvělém vkusu i smyslu pro atmosféru. Na stěně schází jen hodiny s ručičkami ukazujícími, zda jsou všichni v pořádku. V událostech následujícím po idylickém úvodu by se totiž skvěle hodily. Podobně jako ve filmech Dannyho Boylea příběh nabírá směr, které se na začátku dal jen tušit. Obrat v duchu děti vs totalita je velmi silný a realistický, ne nepodobný nedoceněným snímkům jako Children Of Men, jimž Budoucnost dluží. A ovšem Saoirse Ronan je skvělá a krásná. Keep eye on great but humble talent of Kevin MacDonald!

V červených číslech? Dejte pokoj. Emma Watson jako dívka v uzavřeném společenství na tajném, odlehlém a nedostupném místě prošpikovaném tajnými chodbami, v jehož čele stojí excentrický muž. Dívkou je nejmenuje Hermiona Granger, kouzlí je jen s elektřinou, místo nenese jméno Bradavice a mužem není Albus Brumbál. Jde o typického zástupce druhu chvályhodný záměr, mizerná realizace. Velkou část filmu tvoří příšerná klišé. Nebylo možné postrádat přehlídku obvyklých sektářských technik v hávu stereotypů o Amish, kořeněno pederastií, postavami z rodu sestry Ratchedové. Zakázaná láska navzdory, pochybující přítelkyně. Ničeho tolik nepřebývá jako pohodlných šťastných náhod, spolehlivém příznaku vypravěčské bezradnosti. Redundance všeho druhu podtrhuje směšně generická hudba, za kterou by se styděli i v České televizi. Režie Floriana Gallenbergera, člověka se jménem jako z pera JKR, působí naprosto rezignovaně - se scénářem jako je tento, napsaným pro čistě didaktické účely [diktatura je špatná, fašisté zlí a láska všechno překoná atd.], nešlo asi nic moc dělat a je vlastně dobře, že to měl jeden nejspíš celé rychle z krku. Pokud jde o výkon Emmy Watson, zjevně potřebovala buď lepší režijní vedení, nebo prostě takhle špatně hraje od přirození a nedalo se s tmí nic moc dělat. Nebo obojí. Kloním se k varianta A či C - herecky nedokázali nijak zaválet ani spolehliví Daniel Brühl a Michael Nyqvist, budiž mu země lehká. Dobré na filmu je, že už vím o Colonii Didnidad - vzdělávací záměr tedy splněn. Způsob, jímž jsem se o její existenci mohl dozvědět, mohl být ale méně esteticky bolestivý. Paleček by řekl: To nedoporučuji!

Jsme poslední z mnoha, nic si nenamlouvej. Příští letadla už nebudou potřebovat lidi. Sidney Lumet to tak fakt má: selhání vyloučeno. Zvlášť u diváka, s nímž sdílí příznačný vztah k lidem: stojí za to mít je en bloc (docela) rád, i když jde veskrze o pytel sraček. Znáte někdo ten příběh o Abrahámovi...? Fail-Safe je od začátku do konce výpravou minimalistická, formálně dokonalá, tradičnější varianta Divnolásky bez šaškovného hajlování; Kubrickovi byli ostatně lidé u prdele. Už jen pro porovnání efektu stojí zato vidět obě verze. Úroveň napětí a pečlivost, s jakou byly promyšleny a úsporně zakomponovány detaily, možnosti a varianty nehodičky ve war-roomu je tou nejvyšší školou budování napětí; o moc lépe to prostě nejde. I když jaderné sevření povolilo a z pláten a obrazovek jsme strašeni pro změnu bezzubým terorismem, divákům šedesátých let otřeseným čerstvě radostem střihu Karibské krize zážitek sledování tohoto filmu nezávidím. Všichni zemřeme, ale vy jste z toho udělal hru.

Byl jste někdy v baru Noir? Pravidelně, pravidelně. Zajímavosti informují, že Zlý chlap spí dobře je jedním s nejoblíbenějších filmů Francise Forda Coppoly. To by mohlo vysvětlovat mimo jiné nejvelkolepější expozici ve formě rodinné oslavy v nejlepším filmu všech dob: Takhle vtipnou jednoaktovku jsem ještě neviděl. / Jednoaktovku? To je teprve předehra. Na předehru navazuje východoasijsky rozmáchlé vyprávění o troufalém zásahu guerillové Kobry proti zlovolným korupčním praktikám velkých poválečných průmyslníků a finančníků. Počet postav a členitost zápletky, nekolísající úroveň napětí a zábavy vypráví o režijní genialitě i tomu, koho samotný eticky nasycený obsah neosloví. Koneckonců spolčování státní moci s oligarchy je dávno překonaný nešvar :-). Jestliže úvod inspiroval Coppolu, závěr Goddarda. To není člověk. Je to úředník.

Viktor Polesný, veterán záznamů divadelních her, představoval pro soudní drama asi dobrou volbu. Investovalo se hodně do scénáře, do výpravy, do castingu i do režie - s ohledem na současný kontext i hlavám v ČT nejspíš připadlo, že by neměl z televizní ilustračky ostudné historie (relativizujte si jak chcete), která odkazuje k náladám, jež se ráčí v současnosti viditelně vynořovat, vzniknout průšvih. Výsledkem není sice mistrovské dílo, ale ani obvyklá televizní šmíra, která by ostudné, ale příznačné kapitole českých i evropských dějin slušela méně než běžné nedělní detektivce. Plesl v nevděčné roli übersprávňáka potvrzuje své kvality, fyziologicky výrazný Karel Heřmánek ml. se ukazuje jako talent na vzestupu. Jestli servíruje stejně věrohodně i jiné než slaboduché charaktery, máme se na co těšit.

Všechny lidské činy jsou manifestacemi proti smrti. Zcela nezávazně vůči existenci nebyl míněn ani tento film. Bibi, dceři slavné matky, jde přes všechnu snahu všechno do prdele. A brzy se ukazuje, že dno (prdele) je hlouběji, než si dokázala představit. Najde se potápěč, který pomůže odrazit se (z prdele ven)? [Tu metaforu jsem měl opustit mnohem, mnohem dřív.] Pro mainstreamového diváka může být (a je, jak naznačují některé komentáře) setkání s Villenevuevými začátky překvapivé. Mohou být i poučné v tom smyslu, že umožňují stopovat, co jeho současnou úspěšnou hollywoodskou tvorbu ve stopovém množství odlišuje od produktů tvůrců, kteří nikdy neměli jiné ambice než jitřit diváky multikin - vůli nejít slepě ve šlépějích očekávání, nešetřit černým humorem, umnou prací se symboly a budováním dojmu neurčitého podezření, že věci jsou jinak; přinejmenším v jeho filmech jsou. Když přesně v tomto duchu vyplyne z Maelstromu romantika, její efekt lze nechat působit bez větších výčitek. Přejme Denisovi i divákům, aby se mainstreamovým hávem maskoval s úspěchem komerčně i umělecky ještě dlouho. Filmu děkuji za několik taktů od Edvarda Griega, skladatele, jehož jsem neznal, a na které jsem se nechal chytit jako ta věčně se vracející, ukecaná ryba.

Cause we have problems that no army solve... Zaměstnanci cestovních kanceláří vědí, že kouzlo zahraničních cest spočívá na skutečnosti, a nechytejte mě prosím za číslo ani za slovo, z 10ti procent; zbytek je iluze. Zatímco v cestovních kancelářích o tom pomlčí, Michael Moore, dokumentarista s pověstí manipulátora na jedné straně, filmaře s názorem na druhé, se k filosofii filmu explicitně hlásí: I am supposed to pick up the flowers, not the weed. Jeho turné po zemích, kde se nejspíš najde leccos, co nefunguje tak dobře jako ve Spojených státech (třeba dovednost příslušníků pořádkových sil cílit do černého :-)) může otevřít oči zalepené mizerným vzdělávacím systémem a mediální vymývárnou nejen Emeričanům, ale i nejednomu středoevropanovi. Alespoň já věděl o finském vzdělávacím systému hovnajs a nyní mám alespoň důvod si ověřit, v čem všem mi Moore lhal. Zábavné nejen v okamžicích, kdy se Italové diví, že všude ve světě nemají zaměstnanci 6 týdnů dovolené, které lze převádět z roku na rok.