Willy Kufalt

Uff, to bylo docela náročné! Krimi děj kolem vyšetřování loupežné vraždy, analýzy případu, soudního procesu a rozplétání psychologie pachatele a vztahů, pojatý ve výsledku téměř jako meditativní film à la Tarkovskij...? Zní to velmi zajímavě a taky první třetinu na mě Třetí vražda působila ve svém stylu dost silně, upoutala mě ním i osobitými japonskými herci, zatraktivnila to vizuálně prostředím moderních úředních místností, kamerou plnou promyšlených záběrů i samotnou kombinací děje kolem profesního vyšetřování s tak specifickou atmosférou. Jenže plně na mě v tomhle stylu fungovala jen dočasně a pak ještě ve vybraných scénách. Tu tlustou skleněnou zeď, která ve vězeňské místnosti dělila vězně od návštěvníka, jsem obzvlášť u společných dialogů dvou klíčových postav přes zeď začal cítit podvědomě i já, ve vztahu k tomuto filmu. Pokud mi zůstával osud pachatele tak lhostejným a to i navzdory jeho emočním katarzím ve společnosti advokáta, zřejmě ten správný zážitek ve finále v mém případě úplně nevyšel. Nedotklo se mě to a na druhý den příliš necítím, že by to cosi ve mě hlouběji zanechalo, byť osobitou filmařskou stránku jsem ocenil. [60%]

Byl jsem připraven na dlouhý ponurý a depresivní zážitek plný psychologického náhledu do života notorického alkoholika a masového vraha policistů... psychologické a místy i depresivní na hraně smutně zdrcujícího prožitku to bylo dost, ale jaké překvapení mě zároveň čekalo, když jsem např. první hodinu sledoval až příjemně poetický a lidský příběh dvou přátel sousedů, kteří těžce fyzicky pracují na horách se dřívím a ve volném času si užívají v přírodě či pálí lihovinu s vidinou kšeftů mezi známými... po hodině se začíná ukazovat Pasiho obliba alkoholu, která rozhodně nespočívá jen v jeho výrobě. Velký prostor Mikko Niskansem ale věnuje autenticky zachyceným scénám kolem manuálních prací drvoštěpa a jeho kolegy traktoristy v lese, u vody, s koňskými záprahy a dalšími nástroji – fascinovalo mě sledovat pohltivé nasnímání pracovních činností, z nichž jsou mnohé prolnuté napětím (např. překážový průchod s koněm a plným záprahem v těžkém sněhu přes úzké stromy)... také nám film pak představuje Pasiho rodinu se ženou a několika dětmi, na něž si stále i přes zapálené pracovní nasazení a častá přátelská sezení najde čas. Tedy hlavně do chvil, dokud nezačne alkoholismus nabourávat rodinný klid. Co do prostoru dlouhodobě zůstává závislost na alkoholu, k němuž se Pasi dostává přes jeho výrobu a také zábavu, jakoby pouhé jedno z témat v životě Pasiho. Vzbudí konflikt, větší či menší, ten je záhy na čas utišen, vracíme se do normálu a mysl očisťující práce, ale ten vliv na nitro a proměnu směřující postupně až k rozkladu vrcholícího sebevražednou bolestí a náhlým obratem k útoku zanechává silný. Hodně se mi tedy líbilo zpracování, které dokáže skloubit jistý naturalismus s nebývalou poetičností, ba vyprávět takto pohnutý děj na způsob prakticky obyčejného příběhu jednoho obyčejného člověka. Mikko Niskanen, který se tu podílel jako režisér, scenárista a současně herec, má můj obdiv i za ztvárnění hlavní postavy, jednou v zářivě charismatickém světle, jindy posléze se uvnitř lomící a (s každým dalším zlomem stále více) nechutně se měnící v zuřící i zoufalou trosku. [85%]

Přiznám se, že jsem před zhlédnutím coby mladší ročník věděl o alžírských nepokojích v 50.–60. letech pramálo a samotného by mě film o rozpoutání terorismu a bouřlivých demonstrací za nezávislost okupované kolonie ani nenapadlo řadit mezi válečné. Dvouhodinová zfilmovaná kronika dnes již historických událostí je strhujícím způsobena vedena po formální i obsahové stránce. Ta syrově černobílá kamera, evokující dokumentární záznam, mě od prvního záběru nemilosrdně vtáhla a uvedla do zvláštně znepokojivého transu mísícího se s fascinací nad osobitým filmařským provedením. Díky takto osobitému provedení v autentických alžírských lokacích s bohatou přítomností arabských herců jsem se dokonce více cítil jako u (severo)afrického filmu, na jaké jsem zvyklý např. z pozdější egyptské produkce, než jako u italského. Dvouhodinová stopáž je slušně naplněná sugestivní akcí a i v případě, že se tempo místy zastaví, uzemní film pro změnu plukovníkovým projevem, jindy zkomplexní pohled na téma s rozhovory pro média. Doslova rozporů plný byl také můj vztah k hlavním bojujícím postavám z řad teroristů v čele s partyzánem Alim: fandil jsem jim v daném stavu ve věci boje se smysluplným národním cílem a jeho dosažení s vidinou vysvobození se z útlaku, na druhé straně ta enormní (často nijak explicitně zobrazená, přesto působivá) řada mrtvých obětí, kterou zejména jejich načasované výbušniny způsobily, ke mě doléhala až s pocitem menší hrůzy a značnému odporu k takto radikálnímu jednání. Ale vlastně nic mi nepřipadalo v tomto filmu stranné, mj. s pozdějším pohledem na zbrojní zásahy, a sám tu nečernobílost vnímám jako jednu z dalších velkých deviz této filmové Bitvy o Alžír. [90%]

Přestože víc než hodinu jsem tuto inscenaci dle divadelní hry dokázal sledovat téměř bez pohnutí a v tom následujícím zbytku se mnou nadále aspoň trochu emočně hnul příběh dospívající Hedwigy ve skvělém podání Anne Bennentové, celkově u mě zde přítomný typicky rakouský chlad v kombinaci s delší stopáží mírně převládl nad ostatními klady. Také jsem si opět potvrdil, že jestli např. Michael Haneke v mnoha svých filmech téměř nebo vůbec nepoužívá filmovou hudbu, není to zas možná tolik jeho osobitost, jako nejspíš dlouhodobě běžná tradice rakouské kinematografie v dramatickém žánru. Projevilo se to i zde, nicméně mýma očima také kousky vhodné doprovodní hudby Divoké kachně v některých scénách či tichých předělech scházely k prohloubení emocí. Díky kvalitně napsaným dialogům (aby ne, když se klasickým způsobem adaptuje léty prověřená klasika) a skvělým hereckým výkonům (snad víc než Bruno Ganze mě bavilo sledovat Petera Kerna v postavě Hjalmara s upadajícím životem, ale i ztvárnění mnoha vedlejších postav patřilo k excelentním) jsem se tímto kusem úspěšně prokoukal až do konce. Větší zásah se však pro mě konal pouze u sice zásadního, ale prostorově spíše vedlejšího příběhu Hedwigy, jejíž největší útěchou se stává odchycená raněná divoká kachna, jenže pro postoj jiných členů rodiny se stále zvyšuje oprávněný strach z blížící se ztráty milovaného. I její osud mě však více zasáhl během dialogů v průběhu filmu, než v závěru, kde jsem s jejím nesmyslným činem příliš nesouznil. [70%]

Opravdu moc hezky vybroušená perlička z obecně velmi vířivé studánky československého filmu doby těsně poválečné, tentokrát ve formátu povídkovém – a musím říct, že tyhle návraty zpátky k domácím kořenům mě stále dokážou radostně potěšit. Zde mj. co povídka, to jeden osobitý a jedinečný herecký výkon... nejdřív napůl zoufalý, napůl pomatený tragický navrátilec z vězení proti své vůli Jaroslav Průcha s opakovanou vnitřní hláškou „Teď jdu domů“, ve druhé Jaroslav Marvan coby neodolatelný komisař s kouzelnou člověčinou, třetí vyprávění ve velkém zpestří za doprovodu hudby rozjetý Paľo Bielik se šavlí, v povídce o ukradeném spisu vedle robustního úředníka Theodora Pištěka exceluje také roztomile zubatý inspektor František Filipvovský a poslední povídka, v níž Frič kombinuje hravě fantaskní soudní proces s temnými retrospektivami v až noirovém stylu (aneb i na malé dozvuky režisérova 13. revíru dojde) je výborným sólem pro Vladimíra Šmerala v několika polohách a životních okamžicích postavy sériového vraha. **** Karel Čapek tyhle krimi příběhy se svými typickými úvahami nad spravedlností různého charakteru uměl v rámci krátkého prostoru skvěle napsat i vypointovat a Martin Frič zde více z nich v poměrně funkčním propojení (první dvě povídky se časově prolínají, jiné zas plynou coby vyprávění během dlouhé cesty několika policistů vlakem a pod.) převedl s citem na plátno, kde nechybí jednou humor s ironií, jindy kus prožitku z dramatu a vše zanechává dojem zdařilého celku, spějícího mj. od trampot s malým dítětem až po ten pomyslný posmrtný soud boží... [85%]

Poslední Bielikův film, s fiktivním příběhem na pozadí revolučních bojů roku 1848 proti národnostnímu útlaku, mě velice bavil i s opakovaným zhlédnutím a nejvíc mě dostal závěrečným vyústěním, jež jsem si už překvapivě nepamatoval. Traja svedkovia oplývají romanticky dobrodružným nádechem, v některých scénách na mě budili až dojem typického zástupce kostýmního historického filmu své doby, v jakém jednoznačně musí pro diváka vše dobře dopadnout a hrdinství s láskou nade všemi nešváry politickými i lidskými zvítězit, ale zároveň vedle toho se jim slušně daří rozehrávat postoje několika lidí z více stran k pohnuté situaci a... ejhle, s jakým nečekaným obratem tohle vyprávění o třech mužích, již se zaručili přísaze, přijde k závěru a vypálí rovnou dvě nemilosrdné kulky bolavé zrady. Leopold Haverl mě tu z ústřední herecké trojice zaujal nejvíc, i tím, s jakou charismatickou galancí vystupuje v rámci své postavy, s níž velmi pozvolna prochází skrytou proměnou, plně pak odhalenou až ve vrcholném souboji se dvěma zbraněmi proti sobě. Atmosféru nejen po stránce barevné historické výpravy má film výbornou, skrze takřka permanentní útěky, schovávání se, dvojitou hru tří nežádoucích svědků i konflikty ve vztahu k dalším postavám tu skvěle po většinu času funguje i napětí, jaké se na mě přeneslo rovněž z poměrně zdařilých akčních scén v exteriérech. [85%]

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímků vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%]

Samotný námět fungování KSČ v době totality 50. let a rozjíždějící se kolektivizace je i z dnešního pohledu směrem k poznání poválečné historie Československa velmi podnětný, Dietlův scénář se úspěšně snaží o kritický náhled na téma zanechávající ještě v 60. letech bolavé stopy, ale samotné provedení mě z vícera důvodů tolik nenadchlo a zvláště v první polovině snímku příliš nevtáhlo. Širokoúhlá kamera má své fascinující momenty, ale zároveň se na můj vkus až moc vyžívá v ponurém osvětlení až čiré temnotě, kde v nejedné scéně není pořádně vidět postavy, spíše jakési poloviční siluety v šeru, Liškova psychedelická hudba by se sama o sobě spíše hodila do jiného žánru (horroru) a zpracování ve stylu dlouhých ponurých scén s dialogy o Straně či vztazích na pozadí politiky budilo na mě často chladně odtažitý dojem. Nenadcha mě ani většina hereckých výkonů, zvláště hlavní (ne?)herec Mojmír Fašung mě jaksi nepřesvědčil. Až ve druhé polovině se mnou dokázal pohnout silný příběh kolem postavy vytipovaného kulaka v podání Ilji Prachaře a s celkovým gradování děje ve dvou liniích – politické a vztahové/rodinné – na mě i některé další scény zapůsobily, ale po předchozí Černé dynastii (1962) od stejného režiséra je tento Skalského snímek pro mě (i vzhledem k zdejšímu hodnocení) trochu zklamáním. [60%]

Československá psychologická dramata (zvláště z této černobílé éry od konce války až po příchod nové vlny 60. let) patří dlouhodobě k mým zásadním filmovým zážitkům... a že na mě zabírají pořád a stále mě i tato tvorba dokáže dosud neviděným snímkem překvapit, jsem si potvrdil i dnes díky Skalského rodinné sáze, jejíž několik členů nejen pracuje ve stejné fabrice, ale navzdory měnícím se politickým okolnostem zažívají ve svém životě podobné situace a konflikty napříč generacemi. Ladislav Pešek v hlavní, zcela nekomediální postavě Antonína Koudelky znamenitě rozehrál velký časový oblouk své postavy od nadšeného mladistvého dělníka a řidiče lokomotivy, přes tragickou pracovní událost a podobně dramatické akční zážitky za války, jež ho poznamenají, až po milníky v Antonínově rodiném životě a polohu stárnoucího zádumčivého nerudy. Jiří Němeček v jenom lehce užším časovém oblouku se přidává s taktéž schopně ztvárněnou postavou včetně dlouhodobé proměny. Přestože mi Pešek a Němeček, obsazení do rolí otce a syna, dosud nikdy nepřišli jako výzorově si podobní herci, slušné maskování spolu s využitím klobouků, zvoleným osvětlením či úhlů snímání (nejvíc asi během noční scény se střetem u vlaku) dokázaly dojem podobnosti až překvapivě vyvolat. Vyprávění startující u životních pocitů a úmyslů dvou nejmladších členů rodiny se s posunutím pozornosti k Peškově a Němečkově postavě často odvíjí od principu podvědomí s vnitřními asociacemi minulých prožitků, jež postupně barvitě dotvářejí minulost obou postav a jejichž vzájemná konfrontace napříč léty spěje k hlavnímu poselství. Retrospektivně je Černá dynastie naplněná poutavými prožitky, v rámci aktuální linky zase více funguje souvislé napětí. Navzdory četným skokům v čase, reflektujícím na pozadí rodinné ságy nacistickou okupaci nebo rok 1948 a politickou stávku, jsem vůbec neměl problém se orientovat v ději, naopak i tento zručně provedený způsob vyprávění, mozaikově podávající za relativně krátkou stopáž (90 minut) časově bohatý příběh, vděčí také spolu s černobílou kamerou, skvělými scénami z výroby i jízd lokomotiv či zmíněnými hereckými výkony za pozoruhodný zážitek. [90%]

U skupiny horrorů se žraloky coby útočícími monstry registruji déle pojmenování sharksploitation... jak to nazvat, když tady útočí a zabíjejí pro změnu mravenci? ...antsploitation? :D Každopádně Fáze IV je filmem, který se od tradičně pojatých animal horrorů, jaký byste po přečtení zdejšího obsahu mohli klidně očekávat, liší skutečně hodně. Šel jsem do něj se zvědavostí, že jde o jediný celovečerní režisérský počin Saula Basse, slavného to tvůrce osobitých titulkových sekvencí pro nejeden film A. Hitchcocka nebo J. Frankenheimera... a výsledek způsobil, že jsem konsternován. V prvních minutách sledujeme zdánlivý přírodopisný dokument o mravencích, který plynule projde do sci-fi plné vědeckého zkoumání terénů a chování inteligentních mravenců v počítačové laboratoři... a časem až do horroru s lidským bojem proti mravenci rozpoutávané apokalypse. Přes strohý, až vědecky odtažitý styl přibývají s vrcholící hraniční situací pro dva vědce a jednu trosečnici vedle nich emočně silné okamžiky plné tísně a gradující děsivé představy nad budoucností Země a lidstva. Svou atmosférou, navrch s precizními záběry, montážemi, skvostě zachycenými detaily (často doslova „mravenčími“), pěknými dobovými triky a efekty, i spolu s Nigelem Davenportem v hlavní lidské roli, mě dokázaly Fáze I až Fáze III přikovat tak, že jsem plně přistoupil na nevšední, čistě teoreticky až neuvěřitelný děj jedné velké mravenčí vzpoury proti lidem. Fáze IV teprve se závěrečným titulkem následuje a film uzemní i částečným ponecháním na divákovi, co si do zvolání chtějí nás! dosadí... a snad mě fanoušci sci-fi (a) horrorů neutlučou, ale tohle se mi líbilo několikrát víc než např. Vetřelec. [95%]