Willy Kufalt

,,Jediná jistota je láska. Která je rovněž nejistá." Zase to jedinečné filmové období 60.let. HOTEL PRO CIZINCE je po stránce příběhu i psychologie hodně zvláštní film, který mě svou zvláštností přitahuje již hezkých pár let. Ještě v dobách středoškolského studia mne jeden večer na mne zapůsobilo svou ojedinělou atmosférou. Čas od času si pouštím a pokaždé si užívám do detailů uměleckou stylizaci v nádherných kulisách a s roztomile absurdním humorem. Lze tak, ale není nutno vnímat HOTEL pouze jako frašku, je to podobenství o nás, o našem světě, o jeho podivnostech, bláznovství i nespravodlivosti a zločinění jakéhokoliv kalibru, jež krouží kolem nás, sami se stáváme "blázny" nebo "obětmi" toho imiginárního "hotelu", do nějž vstupujeme jako cizinci, s vlastními názory, s vlastním viděním světa, ale neustále se přizpůsobujeme nebo naopak ovlivňujeme osudy a konání jiných, aniž bychom si to uvědomili. Režisér Antonín Máša se hodně pohrál s kombinaci různých filmových žánrů a vytvořil dílko s prvky od tajuplného historického filmu, přes komorní drama, kriminálku, romanci, němé grotesky, mírně až po muzikál... a především plno nádherných absurditek ve filmu. Legendární Činoherní klub není pro mne zrovna tou oblíbenou kapitolou čs. kinematografie a sám o sobě svou tvorbou trochu podivný spolek, jehož stylu (na základě viděných TV záznamů inscenací) jsem nikdy nedokázal přijít na chuť. Alespoň zde jsme si takříkajíc "padly do noty". 100%

Když jsem snímek viděl poprvé někdy v pubertě, hrozně mě tento psychologicky laděný příběh z duše loupežního podvodníka deprimoval a nemohl jsem spát. Byl to jeden z prvních mou viděných kriminálních filmů (byť se tady nejedná o nic drsného) a Sovákovy vnitřní monology z něho mě pak ještě dlouho po nocích strašily :o) Dokonalý scénář k originálnímu námětu, herecké výkony a občas i pěkně temný (noir) vizuál. Po letech zhledávám v tomto snímku jakou přidanou hodnotu navíc záživný humor odlehčující celou situaci. Mistři z různého oboru, Frič, Dietl a Sovák, se tu skvěle doplňují. Po letech mě příběh už tak silně nezasáhl, nicméně sympatické paní poštmistrové je mi líto ještě dnes.... jedna z nejlepších rolí Mileny Dvorské. 75%

Hmm, tak koukat se na to dá, ostatně jako na většinu kriminálek z té doby, ale takhle manipulovat (ať už filmově nebo policejně přímo v ději filmu) s případem Vyšší princip, geniálně zfilmovaným Jiřím Krejčíkem v roce 1960, to opravdu nebyla moc šťastná volba... stejně jako scéna s besedou kolem zmíněného filmu Vyšší princip nebo nadbytečná postava redaktora v podání Svatopluka Matyáše, zbytečně evokující (i díky úplně stejné vizáži) jeho roli z 30ti případů majora Zemana (ve filmech Bílé linky a Modrá světla ze stejného roku). Ale místy to mělo i dobrý spád i občasné sondy do světa psychiky postav nebo projevy lidských charakterů a nebýt oné paralely k Vyššímu princípu, mohlo to dopadnout o něco lépe. Jinak snad jen herecký výkon Eduarda Cupáka tu za něco stojí a ještě je tu hodně zajímavé obsazení několika zapomenutých herců aneb málo okoukaných tváří do hlavních rolí (Milan Riehs, Adolf Filip, Václav Mareš). 50%

,,Máš mě rád?" – ,,Podle rozkazu, pane hejtman." Na tomhle vynikajícím válečném dramatu mě pokaždé fascinuje kromě jiného ta skrytá ironie až sarkasmus. Alespoň na mne působí Signum laudis místy jako tragikomedie, zejména přes postavu pijanského hejtmana Bruna v podání Josefa Bláhy (naprostý vrchol jeho herectví). Třeba jeho drsná rozmluva s kaprálem Hoferikem (rovněž vynikající Vlado Müller) ve vyhořelých troskách a s notorickým popíjením kořalky budí ve mne hrůzu i pocit komičnosti zároveň. Ale asi takový byl záměr, protože celý snímek nepředstavuje v souvislostí s tématem 1. světové války žádný "hraný dokument", ale poukazuje na stupňující se absruditu a nesmyslnost uprostřed armády na čele s absurdně poctivým kaprálem. Ten plní s pýchou na ocenění páně císaře (Signum Laudis = znamení chvály) každý rozkaz, včetně ztrát na důležitém válečním "majetku" (vojáci, koně). Ve chvíli brutální scény s rozmlácení koní docela hnusné, jinak tomuto skvěle propracovanému snímku nelze nic vytknout, protože zapůsobí jak drsnými bojovými scénami, tak luxusním herectví většiny protagonistů (dále např. Ladislav Frej, Radovan Lukavský), stylově laděnou výpravou, kamerou, hudbou Zdeňka Lišky i občasnými nadsázky v drsném příběhu. 95%

...aneb o člověku, který byl 23x trestanej, ale svou milovanou osobu nezradil ani jednou. Citový příběh ze života jedné vypočítavé vdovy a jednoho starého kasaře, ve kterém exceluje Rudolf Hrušínský v titulní roli plné proměn od nebezpečného zločince, přes vtipného staříka, gentlemana hájící čest milované ženy až po zklamaného sebevraha, který si možná tak krutý konec ani nezasloužil. V hlavní ženské roli neméně skvělá Věra Galatíková. Jeden z nejlepších dílů série Malého pitavala. // PS: Tenhle díl patří zejména panu Hrušínskému, který stvárnil hlavní (též titulní) roli kasaře Kořána a snad jenom tahle databáze si může dovoliti v her.obsazení uvést nejdřív všechny Krampoly, Freje a Zedníčky :o))

,,Všechno je třaskavina, když se to vezme pořádně do ruky."                                                                                           . . . V rámci početné tvorby Otakara Vávry z dob 70.-80.let jde o jediný moderní film popři snímcích s historickými náměty. Také žánrový kousek akčního sci-fi thrilleru není nic obvyklého v našich končinách. Nehledě na to, že už vůbec nebývá zvykem, aby jeden režisér sáhl během své kariéry dvakrát po stejném námětu. Karel Höger v Krakatitu z roku 1948 vytvořil mnohem hutnější výkon plný psychologie, než zde Brzobohatý, který se více předvedl v akčních scénách, jsou tu ale ve vedlejších rolích vynikající Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar i polský herec Jerzy Kamas. Místy to připomíná typickou socialistickou krimi s politickým pozadím, někdy polskou filmovou psychologii, jindy americké akční blockbustery. Vávra nezapomíná na osobité odkazy: scéna s demonstrací evokují hippiesácky muzikál Vlasy a hned následní únos letadla (brzy po odzpívaném protestsongu) dává vzpomenout na čerstvě kultovní díl Majora Zemana Mimikry. Vzhledem k aktualizaci Čapkovy povídky do posledního desetiletí studené války to moc nevadí, spíš mi film přišel ve své délce trochu rozvláčný. Těch unikátních prvků v různých kontextech by se našla celá řada, co mě ale vedle vší té exotiky a modernosti opět nejvíc uvedlo do transu, je poselství.                             . . .    Původní Krakatit (kniha i film, byť ten vznikl až tři roky po válce) zobrazil varování před pokrokem vědy do nebezpečných rozměrů, Temné slunce přichází s obrazem této zkázy v době, kdy se z této hrozby stává realita. Fenomény fanatismu v politice a propagandy v médiích totiž nevymizli ani s rokem 1945... ani s rokem 1989 a námět zůstává silně nadčasový. S přibývajícími minuty hutná paranoidní atmosféra neskutečně graduje až do hrůzostrašného závěru. Jako vrcholné scény vnímám, když dr. Tomeš (Munzar) mluví o výhodách vynálezu nové výbušniny, která zničí jen životy lidí, ale prostředí zůstane nepoškozeno, i křehký šálek zůstane po výbuchu na svém místě... a pak dlouhá ponurá pasáž, kde chodí ing. Prokop (Brzobohatý) městem sám mezi mrtvými, ale velkovýroba strojů běží dál a následuje pohled na onen nepoškozený šálek na svém místě. Síla...! Mazec! Po dojemném epilogu s návratem do rodné zemi a rozhovorem s holčičkou (,,kde ses tak ušpinil? jsi celý od bláta! něco hledáš? ...a byl jsi pro tu pravdu daleko?") nakonec přes všechny výhrady sahám po plném počtu. Pro mě osobě jde tady stejně jako v případě původního snímku o nezapomenutelný a jedinečný snímek. 85%

,,Jak žijeme? Žijeme hrozně... Copak tohle je nějaký život? Vynést odpadky, přinést prachy, vyzkoušet děti... odpadky ven, děti domů, jdi do práce, nakup cestou z práce, vydělávej, angažuj se.... vynes odpadky! To je stereotyp, nuda, život o něčem, co tě nezajímá... Marná snaha o něco, co je ještě marnější... Vždyť my se neumíme ani odvázat, udělat něco pro radost, bez přičiny, prostě jen tak... třeba vylézt na strom!" :-) Hořkosladká cesta (ne)rozhodného člověka pomocí sociologického výzkumu do ztraceného mládí, přes radovánky, na dno až v trpké v podobě brzkého návratu do stáří... Milan Šteindler do třetice završuje výraznou účast na revolučních filmech z konce 80. let Pražská pětka - Kopytem sem, kopytem tam - Vrať se do hrobu!, tentokrát nejen jako ústřední herec, ale i poprvé jako režisér a částečně také scenárista. Ve vybraných scénách jde znát ještě silné ovlivnění poetikou Divadla Sklep, ale jako celek se tenhle film spíše zaměřuje na zachycení generační výpovědi své doby a spontánní mládeže (mimo jiné) pod vlivem uvolněné atmosféry před listopadem '89. Mimo komediální linie tenhle film v sobě tolik nadčasových myšlenek a přináší poutavý příběh ze života, který navzdory dobovým reáliím vypadl jakoby ze současného světa. ,,Svému osudu my sami přejeme. Zvítězíme, ustoupíme, prohráme? ... Nikdy se nevrátí pohádka mládí..." Výborná režie a scénář! Z vedlejších rolí rozhodně cenná účast Jiřího Valy v jedné ze svých poslední rolí (ředitel ústavu s legendární hláškou ,,Tak jste se nám pořád nevyhranil, Jakoubku" :-)). 90%

(2x) ,,Ani zabít neumím! Tak aspoň důstojně umřu, když jsem nedokázal důstojně žít..." Kdo by řekl, že tenhle napůl experimentální snímek pochází z úplně stejné autorské dvojky (režie Weiss - knižní předloha a scénář Otčenášek) jako válečné drama "Romeo, Julie a tma"? Jako originální nápad je film o psychologickém rozjímání na téma vraždy s několika varianty rozhodně zajímavý, ale povinný rozjezd vztahů byl dost zdlouhavý, bohužel pak na úkor zbytečně rychle provedených variant řešení. Musím říct, že jde o jeden z nemnoha filmů, ve kterých mě Rudolf Hrušínský vyloženě nebavil či spíše působil na mne otravně. Na menším prostoru alespoň mé pocity vylepšili Květa Fialová a můj milovaný Václav Voska. ,,Až přijedu k vám na pobočku, tak zajedeme k mýmu bráchovi na tu slivovici...!" Jinak prvků komedie tam bylo pomálu, stejně tak experimentální a kriminální linie filmu začínají se naplno rozvíjet až v poslední třetině filmu. Několik výtečných scén jako sexuální vražda za doprovodu folklorní lidovky nebo Hrušínského sen o vlastním pohřbu s komentářem o všech zúčastněných docela přibližovalo mé hodnocení ke čtyřem hvězdičkám, ale bohužel to zazdil překombinovaný závěr v posledních dvou minutách. Ten náhlý přechod do barevného filmu se sci-fi odletem auta do vesmíru, to opravdu nepobírám... 65%

Úspěšné navázaní na Sňatky z rozumu (a Císařské fialky) se povedlo jak v knižní, tak seriálové podobě. V Zlé krvi sledujeme ještě dramatičtější pokračování osudů podnikatelských rodů Nedobylů, Bornů a lidí kolem nich. Zbouřený dům s několika mrtvými, dramatický soud, postava několikrát zatčeného Karla Pecolda a přesto pořád odhodlaného bojovat za své socialistické cíle, příchod fanatického komisaře Kiesla s pořád silnějšími požadavky, tragický osud mladého Míši Borna končící sebevraždou, silná proměna Martina Nedobyla z úspěšného podnikatele pod vplyvem politické situace na psychicky rozpoloženého člověka a jeho následná krutá smrt,... to je jen zlomek z mnoha pohnutých osudů a událostí odehrávajících se koncem 19.století v Rakousku-Uhersku, které ze Zlé krve vytváří jeden z nejlepších čs.seriálů a to, čemu se říká opravdové drama. Vedle hereckých výkonů "klasiků" Jiřího Valy, Luďka Munzara, Radovana Lukavského, Ilji Racka nebo Jiřiny Jiráskové se tu skvěle prosadili i představitelé mladší generace, např. Václav Postránecký, Bronislav Poloczek, Taťjana Medvecká, Oldřich Vízner, Josef Abrhám, Dagmar Veškrnová nebo jinde nevyužitý Otomar Krejča mladší. Škoda akorát posledních dvou dílů po smrti hlavní postavy M.Nedobyla, natočených podle méně povedeného 4.svazku Neffovy ságy "Veselá vdova" - ty dva díly mi už přijdou trochu zbytečné, navíc s původními Sňatky z rozumu už nemají téměř nic společného.

Jeden z nejoriginálnějších kousků české krimi vůbec (nejen vrámci série Případů majora Zemana). Děj se odehrává v roce 1965, což skvěle odpovídá i postavě režiséra a jeho zajímavým názorům a filmovým experimentům připomínajících tzv. novou filmovou vlnou 60. let. Režisér Sequens zde s odstupem celé dekády úspěšně navazuje na styl filmových detektivek 60. let Vladimíra Čecha, Jaroslava a Jana Machů či Petra Schulhoffa. Půjdeme-li taky po té ideologické linii, zůstává obdivuhodné, že z velké části propagandisticky orientovaný seriál zpracoval téma nové filmové vlny (z níž řada snímků ležela v době normalizace nemilosrdně uzamčena v trezoru) bez jakýchkoliv ideologických vložek vysoce kritizujících či zatracujících. Ovšem nejen z tohoto hlediska jsou Tatranské pastorále patrně nejkvalitnějším dílem série. Zavánějí osobitou atmosféru nádherných Vysokých Tater, lidových slovenských chalup a kolib (dnes již mnohdy nestojících), i zajímavého pohledu do zákulisí jak profese filmařů a procesu natáčení filmu, tak i práce tehdejších kriminalistů. Vynikajícím scénářem už podruhé přispívá Jan Otčenášek /Kvadratura ženy/, zvlášť dialogy Brabce (major) a Langmilera (režisér) ,,Dichtung und Werheit" jsou skvostné a plné krásných myšlenek nejen o filmovém umění a kriminalistice. V neposlední řadě film dělá herecké obsazení vedlejších rolích v zajímavé česko-slovenské kombinaci, kde sekundují mimo jiné výborní Kvietik, Romančík, Strnisková a Klemens. 100%