Schlierkamp

Československý televizní film z produkce brněnského studia odehrávající se v červnu 1968 v jedné jihomoravské obci na Znojemsku. Na jedné parcele je nalezena zásobárna vody, jež by se dala využít pro vybudování vodovodu pro celou vesnici, avšak chamtivý a sobecký venkovan a člen místního národního výboru Luža v podání I. Prachaře chce onu parcelu získat pro sebe a postavit tam vinohrad. Starosta obce a učitel Šimon (V. Besser) a major Potočný, vedoucí představitel pohraniční stráže, ztvárněný J. Valou se snaží přesvědčit ostatní členy výboru, že stavba vodovodu je pro obecní dobro, zatímco Lužův vinohrad je dobrý pouze pro něj. Ve snímku je jasně patrné rozdělení společnosti v předvečer sovětské okupace, avšak toto rozdělení je bohužel tendenčně politicky převráceno. Socialismus s lidskou tváří a svobodnější společnost je zde hanebně zaměněna se snahami jednotlivců o rychlé zbohatnutí a odmítání autorit. Komunističtí představitelé Vala s Besserem jsou zobrazeni jako osamocení lidé, kterým je naznačováno, že jejich doba vládnutí je pryč. Cítím silnou paralelu s taktéž politicky upraveným dílem Štvanice z cyklu kriminálek o majoru Zemanovi, kde je také očerňováno a lživě zobrazeno Pražské jaro a odtud vznikal prostor pro obhajobu srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy, což se mi jeví jako odporné. Pokud odhlédneme od překroucené politicko-společenské situace, což jsem v takové míře u autora díla E. Sokolovského nečekal, snímek mě bavilo sledovat, což mělo zajisté příčiny ve vyzrálém herectví pana Prachaře a Valy (o způsobu uměleckého projevu pana Bessera mám dlouhodobě pochybnosti). Jisté okořenění nabízí závěrečný neúspěšný pokus dvojice diverzantů (Z. Mucha a P. Zatloukal) o přechod hranic. Právě dopadení diverzantů vyřešilo i situaci ve vesnici, kdy se většina obyvatel opět uchýlila pod ochranu pohraniční stráže a komunistické strany a pan Luža zůstal se svým ambiciózním projektem osamocen. Pozitivně na mě zapůsobilo obsazení mladých brněnských herců do rolí synů venkovských pantátů (Z. Junák, A. Jarý, M. Maděrič). V malých rolích pohraničníků se ukázali začínající M. Vladyka a M. Havelka. V roli místního pomocníka pohraničníků, vlivem rozhádané situace v Lukovicích dočasně váhajícím, na kterou stranu se přidat, mě zaujal svým výrazným projevem O. Slavík. Navzdory pokroucenému vidění společnosti vnímám tento snímek jako průměrný, neboť ideologicky napsaný příběh P. Čírtkem zachránili zkušení herci vhodně doplnění o jejich začínající kolegy.

Československá televizní černobílá pohádka, ve které můžeme sledovat, jak lakomý krejčí Michálek brání v lásce a štěstí své neteři Vendulce a jejímu milému chudému košíkáři Jáchymovi. V roli zlého krejčího podal velmi výrazný a strhující výkon pan V. Lohniský, který opět ukázal, o jak velkou, ne zcela doceněnou hereckou osobnost se jednalo. Milenecký pár představoval J. Satoranský a překrásná J. Šulcová. Na scéně se objevuje elegantně převlečený čert v podání J. Skopečka, který věnuje chudému a poněkud natvrdlému Jáchymovi hrnec zlaťáků, a který i jinak pomáhá mladému páru na cestě za jejich štěstím. Tato komorní neznámá pohádka od P. Krause mě velmi mile překvapila, jednak jejím příjemným, jednoduchým příběhem s pěkných interiérech a jednak hereckým výkonem už zmíněného pana Lohniského, jenž kraloval zejména ve scénách, kdy předváděl falešného čerta, aby vymámil na Jáchymovi jeho bohatství, ale i v ostatních scénách je nepřehlédnutelný a jedinečný. Černobílé televizní pohádky jsem až dosud převážně vnímal jako průměrné a nepříliš zajímavé filmové záležitosti, toto dílo je však nejlepším důvodem o nich přemýšlet jinak a motivací k rozšíření obzorů v této oblasti. Stejně tak by stálo zato, prozkoumat tvorbu téměř neznámého režiséra P. Krause s jehož díly mám zatím velmi dobré zkušenosti.

Československé drama z industriálního prostředí těžkého průmyslu odehrávající se v Ostravě, v němž dostane inženýr Rataj (D. Ožana) nabídku vybudovat systém získávání energie z jádra. S tím souvisí vyprojektování a výroba dílů na jaderné reaktory, přičemž jejich realizaci brzdí zastaralé vybavení a technologie. Snímek dosti poznamenaný normalizační atmosférou ve velké míře doplňují záběry z průmyslových hal vítkovických železáren, což navozuje dojem všudepřítomné špíny, hluku, nevzhledných industriálních budov a s tím spojené deprese. Neznámý, ale docela sympatický ostravský herec D. Ožana působí klidným a vyrovnaným dojmem, pocity neklidu, vzrušení a bezmoci v něm vyvolávají pouze diskuze se starším synem J. Čapkou a také okamžiky, kdy vidí, že na náročný svěřený úkol nestačí. Vznětlivý syn pracuje ve stejném podniku jako jeho otec, avšak přestože vystudoval jadernou energetiku, pracuje v podniku na bezvýznamných projektech, což vede k jeho dlouhodobé nespokojenosti. Úkol, jenž na sebe naložil otec Rataj, byl však příliš velký, což vyústilo k srdeční příhodě a posléze také ke skonu hlavní postavy. Syn J. Čapka využije příležitosti, dokončí otcův projekt a nasměruje výrobu nových dílů potřebných pro reaktor na správnou cestu. Druhý, mladší Ratajův syn v podání T. Töpfera hrál hokej za Vítkovice jako brankář a do děje filmu se příliš nezapojil. Sám autor snímku, herec J. Kačer, jehož dílo vnímám jako obvyklou úlitbu režimu neboli ospravedlnění za 60. léta, se objevil v malé roli režiséra amatérského divadelního souboru. Scény s divadelníky však byly zbytečné, nudné a otravné. Pan Kačer, ač jeho osobu chovám v mimořádně oblibě a úctě, tento film nezvládl. Velký vliv na neúspěchu tohoto filmu vidím v obsazení lokálních, a tudíž neznámých, ostravských herců. Ze známějších herců se objevili v malých rolích K. Vochoč, J. Vlasák a M. Šplechtová coby dívka vzpurného J. Čapky. Domnívám se, že se sice nejedná o takovou katastrofu, aby v hodnocení převažoval odpad, zejména pokud se vyprávění věnuje hlavní dějové linii, ale objektivně se jedná o zdlouhavé a nepovedené dílo, které zejména normalizační prvky táhnou ke dnu. Ve srovnáním s o šest let mladším, podobně industriálně zaměřeným filmem o budování jaderné elektrárny Atomová katedrála, které také má mizerné hodnocení, je jednoznačně slabším.

Československá televizní pohádka z orientálního prostředí, kde se vladař P. Štěpánek převlékl do chudého oděvu, aby lépe poznal náladu ve společnosti. Během poznávání života obyčejných lidí narazí na vychloubačného kováře (Z. Dítě), který tvrdí, že za každých okolností dokáže za každý den vydělat alespoň 5 dirhamů, aby si mohl koupit honosnou večeři. Převlečený panovník se schází s kovářem každý den, přičemž mu mezitím klade překážky pro provoz jeho řemesla a znemožňuje výdělek, a sleduje, jak si s novou situací poradí. Atraktivitu této pohádky notně zvyšuje půvab kovářovy dcery Afry v podání jedné z našich nejpůvabnějších hereček J. Preissové, do níž se monarcha ihned zamiluje. Pod úspěch a zdar této pohádky se značně podepsal nepřehlédnutelný a přirozený herecký výkon pana Dítěte. V závěru je utajovaná totožnost vladaře odhalena a moudrost a vynalézavost kovářova odměněna funkcí šáhova rádce a jeho dceru pojal za manželku. V menší roli vladařova vezíra se ukázal O. Brousek st. Orientální pohádka paní režisérky V. Janečkové a její zpracování mě zaujalo a domnívám se, že tuto pohádku mohu zařadit mezi ty nadprůměrné.

Československá komedie z období německé okupace, jež popisuje bláznivá dobrodružství dvou řidičů tramvaje, která se jim přihodí, když chtějí pomoci své přítelkyni s domněle mrtvým gestapákem. Do hlavních rolí byli obsazeni J. Marvan a F. Filipovský, kteří se ve filmu objevují výhradně spolu a kteří se s groteskní nadsázkou snaží odstranit a ukrýt nehybné tělo německého okupanta. Dochází k mnoha komickým situacím a záměnám. Překvapilo mě, že tak krátkou dobu po válce byli autoři schopni natočit odlehčenou komedii, která si tropí legraci z jinak nesmírně dramatické situace. Okupanti zde jsou znázorněni jako neschopní a opilí vojáci, kteří nejsou schopni polapit dva nevycvičené civilisty. V dalších rolích se objevila J. Dítětová, jako partnerka partyzánského bojovníka R. Vrchoty, která usilovala o zničení usvědčujícího dopisu adresovanému gestapu, jehož autorem byl právě omráčený a poté procitnuvší Němec, kterého hrál rakouský herec E. Linkers. Do bláznivé taškařice od Josefa Macha s domněle mrtvým Germánem se nedobrovolně zapojil i hráč na kontrabas v podání S. Neumanna. V malé roli se ukázal i mladý J. Kemr a dokonce se měl v tomto filmu objevit i J. Sovák, ale toho jsem bohužel nedokázal identifikovat. Podobně bláznivých komedií z období německé okupace nebylo v československé a české filmografii vytvořeno mnoho, srovnání se nejvíc nabízí s o půl století mladším filmem Stůj nebo se netrefím od J. Chlumského, přičemž kvalitou u mě vyhrává tato černobílá veselohra s panem Marvanem.

Český psychologický thriller odehrávající se v roce 1982, kdy je československá společnost pod kontrolou státní bezpečnosti zatížena normalizačními opatřeními. Hlavní postava, poručík tajné policie Antonín Rusnák, se zabývá výslechem, sledováním a znepříjemňováním života nežádoucích osob, které se snaží přesvědčit k dobrovolné emigraci. Zdá se, že O. Malý v hlavní roli je tímto povoláním a jeho stereotypem psychicky vyčerpán, v průběhu filmu se začne projevovat jeho podivné chování, které vyvrcholí psychickou poruchou. Pocit nadřazenosti a nedotknutelnosti zajisté sehrál v jeho duševní chorobě významnou úlohu. Divák netuší, zda za jeho proměnou stojí nesouhlas s pracovními metodami jeho povolání nebo dokonce s celým režimem, spíše se mi jeví, že nikoliv, herecký výkon pana Malého je však velmi působivý a je stěžejní pro celý film. I Rusnákův kolega L. Latinák a náčelník oddělení O. Kaiser zaregistrovali jisté změny v Malého chování a bedlivě ho střežili. Významnou postavu konfidenta a udavače ztvárnil L. Veselý, jehož informace přispívaly ke znepříjemňování života jeho kamaráda a disidenta M. Fingera. Pohnutky spisovatele Veselého ke spolupráci s tajnou policií zřejmě pramenily z naivní představy, že když bude poskytovat požadované informace a žádoucím způsobem s Fingerem manipulovat, bude se moci nerušeně věnovat svým intelektuálním záležitostem. Navzdory ojediněle detailnímu pozorování psychologického profilu hlavní postavy, mám problém se závěrem filmu. Vrchol snímku totiž naznačuje, že Rusnák už pokročilém stadiu šílenství se toužil setkat s Fingerovou milenkou K. Farkašovou-Tormovou, když však k onomu sblížení dojde, není vůbec jasné, o co konkrétně Rusnák usiloval. Možná měl snahu zlomit sebevědomí, pevné morální hodnoty a režimu nepříjemné smýšlení této emancipované Slovenky, což se mu nepovedlo. Dá se řící, že od okamžiku, kde se Rusnákovi podaří odpornými komunistickými metodami přesvědčit Fingera k emigraci, snímek tápe a neví, co dál. Přesto mě film R. Špačka zaujal svým netradičním pojetím dramatického psychologického thrilleru, stejně tak i strhující výkon hlavní postavy. Závěr snímku už vysoce nastavenou laťku nedokázal udržet, přesto však film vnímám jako nadprůměrný, a to zejména díky životnímu výkonu pana Malého.

Československá komedie odehrávající se v na vojně v dělostřeleckém oddílu, kam přijíždí se svým představením dívčí taneční soubor. Hlavní postavu filmu představuje mladý poručík Karel Horák v podání M. Zounara a jemu podřízená skupina vojáků ve složení řidič M. Ťapák, A. Šůra, F. Vicena a primitivní posměváček, lenoch a kverulant J. Mareš. V první části se divák seznamuje s prostředím ve vojenském prostoru a také neopětovaný Horákův pokus o sblížení s půvabnou tanečnicí V. Thielovou. Poté, co velitel brigády, plukovník G. Nezval vydá rozkaz Horákovu oddílu k převozu děla do Prahy, začíná druhá část, jež nabízí o poznání více dramatických momentů. Jako pasažér vojenského transportu se veze tanečnice s poraněnou nohou M. Dvorská, s níž zažije M. Zounar ten pravý milostný románek. Předtím však musí provést závažné rozhodnutí, zda pokračovat podle rozkazu s dělem do hlavního města, či porušit rozkaz a na naléhání náhodného kolemjdoucího otce převést jeho syna se zánětem slepého střeva do nemocnice. Poručík původně o pomoci chlapci nechce ani slyšet, avšak vzhledem k nevoli, kterou jeho rozhodnutí vzbudilo u posádky a zřejmě neklidnému vlastnímu svědomí, chlapci nakonec pomůže. Na cestě do nemocnice neuváženě zvolí zkratku přes les, kde na ně čeká dřevěný most, přes který je průjezd s těžkou vojenskou technikou nemožný. Mnohažánrový dějově dobře vyvážený snímek, v němž mají komediální i dramatické prvky své místo, mě příjemně překvapil. Líbí se mi apolitické pojetí filmu, různorodé projevy jednotlivých vojínů i jakýsi pokus o socialistické road-movie, a proto uděluji snímku J. Macha nadprůměrné hodnocení.

Československý film natočený podle stejnojmenné novely B. Hrabala vyprávějící o životě grafika a malíře Vladimíra Boudníka (1924-1968). Pan Boudník byl zakladatel uměleckého směru explosionalismu, tvrdící, že umění lze nalézt v předmětech běžného života a ke své originální tvorbě používal originální techniky a strukturální grafiku. Tohoto pražského intelektuála, jenž se stal slavným až po své dosud nevysvětlené smrti krátce po sovětské okupaci, ztvárnil přesvědčivě B. Polívka. Ve filmu se objevují kromě hlavní postavy i jeho nejbližší přátelé, již zmiňovaný B. Hrabal v podání J. Menzela a básník E. Bondy, jehož s jistou výstředností ztvárnil A. Goldflam. Snímek P. Kolihy se odehrává v 50. a 60. letech, avšak je od politiky dostatečně izolován, středem zájmu je ústřední trio kamarádů a jejich zážitky, které se nesou v typickém hrabalovském poetickém duchu. Film se zabývá i osobním Boudníkovým životem, kdy s ním fatálně psychicky zacloumal rozchod s družkou (I. Chýlková) či intelektuální spory ve sdíleném bydlení s Hrabalem. V dalších postavách v menších rolích se objevila V. Kaplanová, J. Hanzlík či P. Zedníček a v závěru dokonce i mistr R. Hrušínský, který vyprávěl Menzelovi zábavnou historku. V roli servírky v oblíbené hospodě se objevila i půvabná E. Steimarová, Bolkova bývalá manželka. Něžný barbar vznikl v roce 1989, tedy v roce, kdy byla natočeno spousta vynikajících filmů, jež bohužel v důsledku společenských a politických změn upadly v zapomnění. Snímek mě zaujal, jednak hereckými výkony hlavního tria intelektuálů, ale také již zmíněnou nesnadno definovanou atmosférou, při konkrétním udělení ocenění se však přikláním k průměru.

Francouzský komediální film, jenž se projevil jako parodie na špionážní filmy. Hlavní postava agent francouzské tajné služby Francis Lagneau (L. Ventura) dostal za úkol sledovat dědictví obchodníka se zbraněmi, neboť se francouzská vláda obávala, aby nepadlo do nesprávných rukou. Venturův nadřízený N. Roquevert, fyzicky výrazný francouzský herec s očima neobyčejně blízko u sebe, pravidelně uděloval Lagneauovi pokyny, jak má postupovat. V okolí vdovy Amaranthy (M. Darc) po zámožném nebožtíkovi se začnou pohybovat příslušníci zahraničních tajných služeb s podobným záměrem jako Ventura, klamně se vydávající za pozůstalé. V průběhu filmu mezi nimi dochází k pokusům o odstranění konkurentů, různě vyhroceným šarvátkám, jež v závěru vyústí do groteskní rvačky. Potíž v tomto snímku, u něhož jsem zaznamenal, že se z neznámých důvodů označuje jako kultovní, je její těžko uvěřitelný děj, nesmyslné chování herců a absence dramatičnosti a zábavnosti. Ve snímku G. Lautnera se sice objevují místy scény, které diváka jaksi probudí z dřímoty, avšak celkově ho hodnotím jako slabý. Nemohu ani říci, že by panu Venturovi tento film sedl, neboť sblížení s mladou vdovou a s tím spojená jakási romantická poloha, není zrovna jeho silná stránka a působil v ní křečovitě. Taktéž chování M. Darc mi nepřišlo adekvátní k její situaci. S mírným přemáháním hodnotím Les Barbouzes jako průměrný, ovšem s vědomím, že se jedná pravděpodobně nejslabší film s L. Venturou, jež jsem dosud viděl.

Československá televizní pohádka vyprávějící o Honzovi (L. Čtrvtlík), kterého si za muže vybere panovačná princezna Alžběta (Z. Bydžovská). Honza však sňatek odmítne, neboť se chce ženit pouze z lásky, a za trest je poslán do Černého mlýna, odkud se nikdo nevrátil. Tam se seznámí s umazanou a neučesanou zakletou dívčinou, kterou vysvobodí tím, že ve starém mlýně upeče chleba. Hastroška (D. Batulková), jak ji Honza emotivně nazval, se však postupně proměňuje v krasavici, a musím podotknout, že mě paní Batulková překvapila, jakou hezkou tváří se v mládí honosila. Co se však týká její herectví, obávám se, že se za celou kariéru nikam neposunula. Hlavní hrdina mě svým chlapáckým herectvím vůbec nepřesvědčil, dokonce soudím, že měl být místo něho obsazen někdo zajímavější, naopak paní Bydžovská, ač nepatří k mým oblíbeným herečkám, prokázala už v mládí dostatek hereckého umu. Ve vedlejších komických a doplňkových rolích královského rádce a komořího se ukázali J. Císler a P. Nárožný, zbytečnou postavu krále hrál J. Pleskot.  V malé roli pohádkové babičky se představila i K. Fialová. Pohádka se zajímavým a nadějným názvem, kterou natočila S. Simonová, mě v celkovém pohledu zklamala a zařadila se mezi nespočet podobných podprůměrných pohádek.