Schlierkamp

Český romantický film vyprávějící o čtyřicetileté Kamile Bendové (I. Chýlková), úspěšné manažerce s neuspořádaným osobním životem, která se připojí k víkendovému zájezdu na jižní Moravu a do Vídně. Na tomto zájezdu, na něhož odjížděla s nechutí a který se vyvine jinak, než očekávala, ji doprovází přítelkyně Irena (M. Pleštilová), která se na této cestě nebrání mimomanželským avantýrám. Kamila se hned první večer seznámí se sympatickým Ladislavem slavícím narozeniny (M. Etzler), který jí projevuje náklonnost. Vyjde najevo, že sympaťák Ladislav je veterinář žijící na samotě na farmě, skrývající alkoholovou minulost, a s ním stráví Kamila celý víkendový pobyt. Ve slabé chvilce dá Kamila najevo svou nespokojenost se svým životem bez závazků a jistot. Vztah, který se mezi nimi začíná tvořit, je přerušen nedělním návratem účastníků zájezdu zpět do Prahy, a jeho budoucnost si může divák představovat mnoha způsoby, neboť film se vyznačuje výrazným otevřeným závěrem. V dalších rolích filmu P. Slavíka se objevil J. Polášek jako pražský Kamilin milenec, M. Procházková jako servírka v penzionu, kde byli hosté z Prahy ubytováni, V. Kubánková v roli Etzlerovy staré matky či M. Maurerová jako Etzlerova dcera. Romantický snímek, jemuž se dramatické události vyhnuly a odvíjí se v poklidném tempu, mě docela zaujal, především díky ústřední dvojici a realistickém příběhu, hodnocení volím však průměrné.

Československý televizní film vyprávějící o vztahu dospívajícího chlapce Radka (M. Dymek) ke svému dědečkovi, jehož ztvárnil ve své poslední roli B. Záhorský. V okamžiku, kdy je starý pán po srdeční příhodě dočasně hospitalizován v nemocnici, rozproudí se mezi jeho syny a manželkami debata o tom, kdo o něho bude pečovat v budoucnosti. Nakonec zvítězí návrh aktivního strýce Bedřicha (J. Somr), že bude dědeček přesunut do domova důchodců, kde bude mít veškerou péči. Toto rozhodnutí těžce zasáhne dospívajícího mladíka, jenž chová dědečka a zejména jeho holuby ve velké lásce, a snaží se ho jakousi pubertální revoltou, jež mohla skončit tragicky, zvrátit. Rodiče Radka, jako jediného bránícího důstojný zbytek života svého děda, hráli nevýrazný J. Zahajský a Z. Hadrbolcová. V menší roli lékaře v nemocnici se objevil B. Prokoš a Radkova učitele ztvárnil K. Augusta. Rodinný film od L. Koutné postrádající dramatické scény, jenž svým názvem naznačuje nedostatek charakterních vlastností Záhorského synů, vnímám jako povrchní společenský pohled do rodiny řešící budoucnost starých členů rodiny a oceňuji ho podprůměrnými dvěma hvězdami.

Americký psychologický thriller natočený podle stejnojmenného románu W. Grahama zabývající se postavou Marnie Edgarové, notorické lhářky a zlodějky, která je zaměstnaná jako sekretářka pana Rutlanda (S. Connery). Titulní postavu psychicky narušené ženy ztvárnila T. Hedren, jež se proslavila v o rok starším Hitchcockově slavném díle Ptáci. Charismatický a zámožný Rutland prokoukne nekalé úmysly a podivné chování své sekretářky a místo toho, aby ji dal výpověď, požádá ji o ruku a snaží se s nekonečnou trpělivostí poodhalit její pravý charakter a pomoci jí. Brzy je jasné, že příčina jejího lhaní, častého měnění jména a působnosti, odporu k mužům a hysterické reakce na červenou barvu spočívá v jejím dětství, které může přiblížit pouze její matka, žijící o samotě v Baltimoru. Skutečnost, že mezi matkou (L. Latham) a její dcerou není něco v pořádku, je patrné už z dceřiny krátké návštěvy, která se odehrála na začátku filmu, a závěrečné odhalení hrůzné skutečnosti, které si Rutland dokázal částečně sám vydedukovat, je opravdovým vrcholem filmu. Ona děsivá událost v minulosti, tak trýznivá a ne zcela zapomenutá, se dá poměrně snadno odhadnout, přesto se mi film A. Hitchcocka líbil, oceňuji, jak pan režisér pracuje pouze s náznaky a temné minulosti Marnie se jen dotýká.

Československý film popisující události v severním přístavu, kam byl dosazen nový vedoucí transitního oddělení Bartoš (G. Heverle), který má dohlížet nad plynulým průběhem lodní dopravy. Existují totiž domněnky, tato doprava je narušována západními agenty, jejichž přítomnost byla Státní bezpečností ihned zaregistrována, avšak bylo jim ponecháno volné pole působnosti, aby rozkryly své kontakty. Skupina agentů sestávala z drsně vyhlížejícího R. Deyla, I. Kačírkové, bojácného M. Kopeckého a zaměstnance přístavu O. Krejči, který svou pravou tvář zakryl prázdnými frázemi komunistické propagandy. Celá tato skupina působila dosti amatérsky a zejména pan Kopecký svůj svěřený úkol těžce nezvládl a zasadil se o dopadení všech agentů. Úkol, v němž pan Kopecký selhal, byl natočen velmi podrobně s detailním pohledem na jeho psychologii. Vedoucí transitního oddělení dosazený státem Bartoš byl prezentován jako pozitivní a dobře naladěný člověk, který ihned milostně vzplanul k atraktivní dceři ředitele přístavu A. Vránové. Onen severní přístav, ač to nebylo řečeno jasně, zřejmě prezentoval lodní překladiště v Hřensku. Příběh tohoto filmu mi v mnoha ohledech evokoval slavný seriál o majoru Zemanovi, zejména díly, v nichž se popisovaly nekalé praktiky v lodní dopravě a sledování zahraničních nepřátelských agentů s cílem odhalit jejich styky. Dle mého názoru byla rafinovaná kamufláž za budovatelské fráze diverzanta Krejči vzhledem k době vzniku filmu dosti odvážná, neboť jsem v ní viděl parodii na tehdejší povinný schematismus a zesměšnění komunistického slovníku, a tím pádem jasnou provokaci. Byl jsem snad jediný, kdo si této skutečnosti všiml? Nerad bych se mýlil, ale za tímto skrytým odporem vůči režimu vidím práci geniálního J. Brdečky, který se podílel na scénáři. Ředitele, nešťastného ze ztráty, důvěry hrál O. Korbelář a v malé roli prostořekého zaměstnance přístavu se objevil J. Sovák. Drama M. Makovce se mi celkem líbilo, povinné politické zabarvení bylo ve snesitelných mezích a herecké výkony byly kvalitní, jsem přesvědčen, že Severní přístav si zaslouží tři hvězdy.

Československý televizní komediální film natočený podle předlohy M. Twaina zabývající se nápadem čtyř francouzských chudých malířů, jak zbohatnout. Myšlenka tohoto výborně obsazeného filmu spočívala ve fiktivním proslavení jména jednoho z podnikavců a v okamžiku, kdy je zmanipulovanou veřejností uznáván jako přední francouzský umělec, ohlásit jeho úmrtí a jeho obrazy poté prodávat za zvýšenou cenu. Čtveřici podvodníků, kteří tahali za nos nejvzdělanější francouzské umělecké kritiky a kunsthistoriky, tvořil V. Preiss, O. Vetchý, L. Vaculík a O. Vízner, jehož filmové jméno Paul Monnier se mělo tímto způsobem proslavit. Pan Vaculík se kromě této podvodné činnosti věnoval především divokým milostným hrátkám s dcerou jednoho z hlavních francouzských kunsthistoriků K. Brožovou, které se bohužel pro něho v závěru ukázaly pouze jako krátkodobé. Mezi nejzábavnější scény pokládám ty, v nichž museli učení znalci umění J. Somr a především P. Kostka předstírat, jak moc oceňují dílo zmíněného Monniera, o němž nikdy nemohli slyšet. Při bližším zkoumání tohoto jména, jež jsem považoval za vymyšlené, jsem zjistil, že malíř původem ze Švýcarska s tímto jménem skutečně žil v letech 1907-1982. V menších rolích se objevilo mnoho známých skvělých herců, připomenu snad pana M. Kopeckého, kritika, jenž jako jediný prohléhl tuto taškařici s vymyšleným malířem, dále J. Jiráskovou coby majitelku salónu, v němž se pořádaly vernisáže, M. Bočanovou, B. Rösnera, J. Císlera či O. Vlacha. V závěru, po kýženém úspěchu, tedy prodeji neznámých obrazů za obrovské sumy dochází ke sváru podvodníků a rozpadu jejich skupiny. Samotný příběh je uveden a zakončen dialogem mezi zestárlým malířem E. Cupákem a synem P. Monniera F. Renčem, jenž však pokládám za zbytečný a nepřinášející požadovaný efekt. Hodnocení opravdu skvěle obsazeného komediální filmu od Z. Zelenky však poněkud kazí jeho naprostá nerealističnost a nedůvěryhodnost.

Československé drama vyprávějící o českém houslistovi Josefu Slavíkovi (1806-1833), přičemž děj filmu se věnuje pouze poslednímu roku umělcova krátkého života. Současníka N. Paganiniho a F. Chopina ztvárnil J. Spal. Italského virtuosa, který se ve snímku krátce objevil a projevil českému kolegovi úctu, si zahrál K. Dostal, zatímco v menší roli polského klavíristy, jehož pojilo ke Slavíkovi nejprve přátelství a poté nenávist, se objevil V. Voska. Ve snímku se často objevují Slavíkovy pochybnosti o svém nadání spojené částečně s nedůstojným postavením Čechů v tehdejší rakouské monarchii a jinak je natočen v dosti lyrickém stylu, zahrnující i milostné tužby umělcovi k Anně Zásmucké (V. Fialová). Tato zámožná volnomyšlenkářská žena dodala horečkou zmítanému houslistovi potřebné sebevědomí, zázemí a klid, avšak její srdce bylo nestálé a tlouklo i pro jiné slavné umělce, a tento milostný neúspěch zdravotně Slavíkovi notně ublížil. V roli Slavíkova důvěrníka a moudrého kněze se objevil F. Smolík a další objekt Slavíkovy touhy představovala šlechtična L. Zemková, jejíž otec však nerad pozoroval tuto nerovnou známost a hrubě veřejně urazil Slavíkovo umění. Ze zoufalství dokonce v jedem okamžik zvolí návrat do rodného domu ke svému početnému příbuzenstvu, avšak tam je jeho přítomnost obalená závojem smutku přijímána rozpačitě. Přestože po hudební stránce se mladému houslistovi nebývale dařilo, po zdravotní stránce to už bylo horší. Ačkoli nebyla podána informace o charakteru jeho choroby, předpokládám, že jeho předčasné úmrtí zapříčinilo přecházení horečky a vyčerpání organismu spojené s duševními otřesy milostného charakteru a dle sdělení filmu jeho tělo skonalo cestou na koncertní vystoupení do Budapešti. Dílo V. Kršky obsahuje poměrně dost lyrických scén snového charakteru zahaleného oparem nejasných myšlenkových pochodů hlavního hrdiny a může tak v některých částech působit nudně. První setkání s hereckým umem pana Spala nedopadlo úplně nejhůře, avšak Houslím a snu nemohu udělit více než dvě hvězdy.

Český kriminální film popisující vyšetřování vraždy psycholožky Taterové v podání I. Chýlkové, ženy, která měla mezi muži hodně nepřátel. V téže době byl propuštěn z vězení násilník Jiří Drobný (F. Blažek), který v hlavě nosí seznam osob, kterým se hodlá za své domněle nespravedlivé uvěznění pomstít. Proto je po nalezení uškrcené Taterové pokládán za hlavního podezřelého. Na vyšetřování se podílí ředitelka oddělení V. Freimanová a kriminalisté O. Vlach, P. Štěpán a nevýrazná L. Zedníčková. Zatímco byl dopaden překvapivý vrah neoblíbené psycholožky, zbývalo dopadnout osvobozeného násilníka, který za sebou zanechal už několik mrtvol. Agresivní Blažek ukončil svůj příběh v závěru v krajně nerealistické scéně, kdy přišel zavraždit Taterovou do jejího bytu, nevědouc že je už několik dní po smrti. Velkou radost mi udělalo obsazení pana O. Vlacha, který se prezentoval klidným a lidským vystupováním. V menších rolích se objevili S. Skopal, M. Novotný, J. Šťastný, Drobného sestra Z. Bydžovská či J. Čenský. Název snímku pochází z přirovnání k momentu, kdy je pozornost vyšetřovatelů otupena soustředěním na výrazného podezřelého a vypouští se ze zřetele ostatní podezřelí, kteří nepřichází v úvahu na první pohled. Toto slovní spojení v této situaci jsem však nikdy neslyšel a zdá se mi proto jako nesmysl. Snímek natočil režisér s řeckými kořeny G. Agathonikiadis a nemohu říci, že by mě jeho dílo nadchlo, spíš bych ho hodnotil jako ryze průměrné. Velkou poklonu však skládám panu Vlachovi, který jako jednoznačně nejstarší herec s velkým přehledem předčil své mladší kolegy, tento stav, kdy mladí herci nedosahují kvalit svých zkušenějších kolegů, není však bohužel ničím výjimečný.

Československý film typicky ovlivněný tzv. novou československou filmovou vlnou, jež se vyznačovala volnějšími dialogy z běžného života, obsazováním neherců, otevřeným koncem a častou absencí dramatické složky a dějové zápletky. Velká část snímku se odehrává v sochařském ateliéru studentů vysoké umělecké školy, kde jim jako model pro jejich práci stojí tři různé osoby. Nejprve starý, usínající muž J. Stöckel, jenž se také ukázal ve Formanově Hoří, má panenko, dále mladá maminka H. Brejchová, jejíž pozadí měli studenti modelovat, a jejíž nahota byla divákovi odhalena nejen v ateliéru, a nakonec výstřední uhlíř v podání J. Šebánka, který se proslavil v pozdějších Papouškových filmech. Mezi mladými sochaři jsem zaznamenal V. Křesadlovou a L. Jakima, zbytek tvořily mě neznámé osoby. Mezi často opakované scény byla ta na chodbě před ateliérem, kde čekaly zástupy starých mužů doufajících, že budou vybráni jako model pro sochaře. V debatách mezi nimi padla také filozofická otázka o nejkrásnějším věku, jež dala název tomuto filmu. V roli profesora, jenž mladé sochaře vedl, se objevila snad jediná známá a herecky zkušená herecká osobnost, a sice V. Šmeral. Snímek se dle mého názoru vyznačuje nevyrovnaností jednotlivých scén a dějovou plochostí, což zřejmě vedlo k tomu, že tento film a debut J. Papouška, rodáka z Velkého Bočkova na břehu Tisy u rumunských hranic na Podkarpatské Rusi, není tolik známý ani oceňovaný jako jeho legendární trilogie o rodině Homolkových. Z tohoto důvodu volím hodnocení pouze průměrné, neboť zábavných scén nebylo zase tolik, aby dokázaly přispět k lepšímu výsledku, a snímek na mě celkově působí poněkud rozpačitě.

Československá televizní pohádka o chudém chasníkovi, v němž nalezla zalíbení princezna. Vzhledem k rozdílnému společenskému postavení král E. Kohout souhlasil se sňatkem pouze v případě, že mládenec spoutá a zajme tlupu loupežníků, kteří se usadili v království. Hlavní dvojici tvořil M. Masopust, poněkud bojácný a ostýchavý syn ovčáka a zase naopak aktivní a mírně afektovaná E. Trejtnarová. Jedná se o jednu z pohádek, kdy hlavní hrdina pro své štěstí nemusel udělat v podstatě nic, neboť onen svěřený úkol za něj provedla po domluvě s loupežníky hostinská I. Devátá, v jejímž šenku se značná část pohádky odehrává. Není mi jasná souvislost mezi názvem této pohádky V. Jordánové a samotným příběhem. V pohádce se také objevil otec hlavního hrdiny v podání J. Kemra či odmítnutý nápadník, rytíř I. Racek, jenž se na námluvách prezentoval agresivním stylem tance a také hrubým chováním. Mile na mě zapůsobila dvojice nadutých kupců (V. Stach a J. Cmíral), jež byli obrání skupinou loupežníků pod vedením J. Zahajského. Z celkového pohledu se jedná o mírně podprůměrnou zapomenutou pohádku, jejíž zápletka je dosti plochá a dramatická složka téměř neznatelná.

Francouzský film odehrávající se v polovině 30. let, popisující životní příběh Roberta Borga (J. P. Belmondo), který se snaží dostat svého přítele Xaviera z vězení. Jedná se o jedenáct let mladší remake filmu Muž jménem La Rocca od J. Beckera v hlavní roli taktéž s Belmondem, který si tentokrát autor předlohy J. Giovanni zrežíroval sám. V první polovině snímku Borgo nastupuje cestu gangstera, kdy zneškodní všechny nepřátele, včetně těch, kteří stojí za údajně nespravedlivým uvězněním jeho přítele, jehož ztvárnil M. Constantin. Belmondo se stává zámožným mužem, majitelem kasina a nočního baru, a daří se mu dobře do té doby, než si jeho podniky vyhlédne skupina černošských gangsterů vedená charismatickým čahounem s klátivým krokem neznámé identity a snaží se je ovládnout. Tato část filmu napsaného a natočeného legendárním J. Giovannim nabízí mnoho dechberoucích scén, z nichž se Belmondo prezentuje jako ledově klidný a nebojácný střelec, který v oblíbené nenápadné pozici v sedě likviduje své nepřátele. Zraněný v poslední přestřelce se v druhé části setkává se svým přítelem Xavierem ve věznici, kde stráví celou světovou válku. Když ztroskotá pokus o útěk, při němž je zabit jeho věrný mexický přítel, pokusí se získat milost tím, že se spolu s Xavierem přihlásí do dobrovolnické skupiny vyhledávačů nastražených min. Setkání obou přátel v nápravném zařízení předcházela těžko uvěřitelná scéna, kdy Belmondo zatočí s obávaným bachařem. Druhá část snímku už bohužel nedokázala navázat na strhující první polovinu, výjimku představuje závěrečná dramatická scéna, v níž jsou Xavier a jeho sestra Georgia přepadeni skupinou násilníků vedených mladým G. Depardieuem. Kromě půvabné Georgie v podání C. Cardinalové a poněkud tupým dojmem působícího Xaviera se ve snímku objevil M. Peyrelon představujícího elegantního gangstera zakládajícího si na dokonale padnoucím oděvu. Legendární José Giovanni, jehož díla mají nastavenu velmi vysokou laťku a dosud mě nikdy nezklamala, napsal a natočil vynikající gangsterské drama se skvělým obsazením, pouze mě překvapuje, že se Smůla neřadí ke známějším a oceňovanějším Belmondovým filmům, neboť v mých očích tomu tak od nynějška bude.