NIRO

Německý herec Hans Assman (doktor Blaschke) se naučil svou roli foneticky. Slovo "podplukovník" trénoval celý den.

Protože měl být film - především z finančních důvodů - natáčený v angličtině a určený mezinárodnímu publiku, ocitl se scenárista Zdeněk Svěrák při práci na scénáři dočasně v určité pasti: "Pokusil jsem se psát se zřetelem na diváky, kteří sice touhle mezinárodní řečí mluví, ale o Československu a jeho dějinách toho nejspíš mnoho nevědí. Při psaní jsem si pořád představoval nějakého imaginárního pána za mořem a ptal se, jestli zrovna tenhle moment příběhu pochopí. A když jsem měl pocit, že ne, tak jsem se mu to snažil vysvětlit. A to bylo samozřejmě špatně. Do jedné z raných verzí se tak vloudil následující dialog: měl se odehrávat v roce 1950 na Mírově, kde se v té době ocitl i náš hlavní hrdina. A německý doktor, který je tam coby bývalý esesák taky zavřený, se ho ptá: Proč jste tady? My prohráli válku a je třeba trestat, to chápu, ale proč vy? No a Slámův spoluvězeň - za mne a pro pána za mořem - mu říká: Víte, oni ti komunisti potřebují nepřítele. Piloti přišli ze Západu a ta svoboda z nich byla cítit. A oni se naučili od Rusů, že tohle je nutné zlikvidovat. Což je sice čistá pravda, ale v takovéhle podobě se ve scénáři objevit nesmí. A já ji tam ze začátku rval, aby to bylo srozumitelné."

Scenárista Zdeněk Svěrák v době vzniku filmu komentoval, že "při práci na Tmavomodrém světě jsem si ověřil, že psaní filmových scénářů je obor, který se asi nikdy nenaučím tak, abych mohl tvrdit, že v tomhle řemesle už umím všechno. Doposud jsem psal komedie. Kdybych se přirovnal třeba ke kamnáři, řekl bych, že jsem byl specialistou na menší kamna a najednou jsem měl přečíst hromadu memoárové a odborné literatury, vyzpovídat válečné veterány a na tomhle základě sepsat fiktivní dobové drama s leteckými souboji a milostnou zápletkou, odehrávající se částečně v Anglii - prostě jsem dostal za úkol udělat drahá stáložárná kamna. Což je sice taky topidlo, ale úplně jiného druhu: dává se tam jiné palivo a kromě tepla má těch kamen do pokoje sálat i jistá majestátnost."

Režisér Jan Svěrák si při kreslení storyboardů musel trochu oživit své výtvarnické sklony z dětství: "Jako dospělý jsem samozřejmě kreslit skoro zapomněl - tahle dovednost se totiž musí udržovat, jinak ruka znejistí a změkne jako málo trénovaný sval. Před každým filmem proto musím trochu trénovat, aby se mi ti, co pak moje malůvky uvidí, nesmáli. Nakreslit stíhačku z hlavy je ale dost složité, a tak jsem si loni koupil dva velké modely - Messerschmitta a Spitfire -, vyhrabal ze skříně svoje staré modelářské barvičky a v zimě obě letadýlka slepil a natřel. Čímž jsem si splnil svůj dětský sen, protože jsem si konečně pořídil dva velké, krásné modely, které mi jako klukovi připadaly vždycky hrozně drahé, a já se proto vždycky musel spokojit s těmi malými, obyčejnými. Teď jsem si ale tenhle luxus dopřál. Při kreslení storyboardu už pak jen stačilo oba modely nastavit do příslušných úhlů."

Malou roličku zlatníka, který Loukovi (Zdeněk Svěrák) ocení nalezený šperk jen na pár korun, si zahrál spoluautor námětu Pavel Taussig.

V čase vzniku následujícího filmu Tmavomodrý svět (2001) režisér Jan Svěrák vzpomínal, jak mu dal Kolja zabrat i PO svém vzniku: "Začala velká honička. Celý rok 1997 jsem jezdil po světě a dělal práci, která je po kapkách příjemná a po velkých dávkách smrtelná - setkával se s médii. V každé zemi je agentura, která tyhle věci organizuje. Přivezla nás tam vždycky asi na dva dny a sestavila program tak, aby naší přítomnosti co nejvíc využila. Což znamenalo, že jsme od devíti od rána do šesti do večera seděli v jedné místnosti a poskytovali rozhovory. Novináři postávali přede dveřmi a po půl hodině se na nás střídali. Nejkratší takovýhle výlet jsem podnikl do Říma. Tam jsem strávil pět hodin, udělal deset rozhovorů a nestihl si dát ani kafe. (...) Kromě té Itálie jsem byl ve Francii, v Holandsku, Anglii, Německu, Rakousku, Kanadě a celý měsíc ve Spojených státech. Tam těch rozhovorů bylo 285. Absolvoval jsem telefonickou tiskovou konferenci pro Koreu, Japonsko a Austrálii - to už jsem radši seděl doma a dělal totéž po telefonu. Sedět někam skoro třicet hodin, tam ze sebe vysypat odpovědi a pak zase letět zpátky, na to jsem už prostě neměl sílu." A co na tom bylo nejobtížnější? "Že jsem musel pro každého novináře vypadat svěží. Přitom otázek, které mi mohli klást, byl omezený počet. Na co se také ptát cizince, od kterého jste viděli jeden film a o jehož zemi jen tušíte, že žila v komunismu a teď už ne. A tak chtěli vědět, jaké je to spolupracovat s tatínkem, jaký byl Andrej a jak jsme ho našli. Po jednom dni se obvykle všechny otázky vyčerpaly a já pak přesto musel předstírat, že jsem tenhle dotaz ještě neslyšel, jsem jím mile překvapený a hledám tu nejlepší formulaci. A to je hrozné. To si pak člověk připadá jako prostitut."

Od prvotního nápadu natočit muzikálovou love story z konce šedesátých let až k začátku natáčení uběhlo pět let, což tehdy režisér Filip Renč komentoval jako "festival ztraceného času. Už jsem vůbec nedoufal, že to zrealizuju. Několikrát jsem měl polovinu rozpočtu pohromadě, ale tu druhou ne a ne sehnat. Nedokázal jsem najít slušného producenta, který by mě podržel, jako má třeba Gedeon, Honza Svěrák nebo Hřebejk. Měl jsem hroznou smůlu na různé blázny, kteří se tvářili, že chtějí vstoupit do filmu, vodili mě po večírcích, nechávali se se mnou fotit a přitom nikdy ty peníze neměli a ani pro to nechtěli nic udělat. Za tu dobu mi nevyšlo několik filmových projektů a ten, který už jsem skoro hodil do koše, najednou vstal z mrtvých."

Příběh filmu vznikl takříkajíc "reverzním inženýrstvím" - na základě hudby. Režisér Filip Renč: "Já jsem odmalička poslouchal singly od Gotta, Neckáře a Pilarový, co měli doma máma s tátou. Vždycky když odešli do práce, tak jsem to dával na plný pecky a byly to pro mě největší hity. Něco z toho ve mně zůstalo a po letech jsem ty svoje domácí dětský diskotéky obnovil. Napadlo mě, že bychom se do těch let mohli vrátit a že by bylo dobré využít ty originální nahrávky. Takže jsme je se Zdeňkem Zelenkou vybrali, poskládali do scénáře tak, aby to nebyla jen revuální čísla, ale aby posouvaly děj, a teprve na to jsme ušili story. Nebyl zkrátka první příběh, ale byly první písničky."

Jiřina Bohdalová ke své pidiroličce učitelky řekla: "My jsme s Filipem velký kamarádi, a když ten film připravovala, zeptala jsem se ho, co tam má pro mě, což jsem samozřejmě řekla v žertu, protože jsem věděla, že je to o mladých lidech a písničkách z šedesátých let. On po téhle mé otázce úplně ztvrdnul a pak řekl: 'A ty bys v tom opravdu chtěla dělat?' V téhle chvíli už jsem zase nemohla couvnout já. Filip mi vysvětlil, že nemají moc peněz, takže jsme se nakonec dohodli na malinké roličce a jednokorunovém honoráři. Minci mi dali, dokonce krásně zarámovanou, ale neplatnou... Takže za to vlastně nemám ani tu korunu. Ale Filipovi jsem tu službu velice ráda udělala."

Práva na zfilmování knih J.R.R. Tolkiena několik desetiletí vlastnil slavný producent Saul Zaentz, který mimo jiné pomohl na svět slavným filmům Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) či Amadeus (1984). Přestože je jeho jméno v titulcích, nakonec se na produkci tohoto filmu ani jeho pokračování (2002, 2003) v praxi nepodílel. Řekl k tomu: "V sedmdesátých letech jsem produkoval verzi první knihy a s výsledkem jsem nebyl spokojený. Tehdy ještě nebyla žádná computerová animace, víc se toho tedy dělat nedalo. Už v osmdesátých letech jsem potkal Petera Jacksona a okamžitě jsem ho nechal smluvně stanovit jako režiséra potenciálního hraného filmu, protože Tolkienovy knihy nikdo nechápe lépe než on. Ale protože my nejsme na produkce takového rozsahu zařízení, moje firma potom postoupila práva společnosti New Line, která se pak jen řídila dohodou. A já jsem tak na Jacksonově trilogii vydělal víc než na svých jiných filmech. Přitom jsem, bohužel, na plac na Novém Zélandu nikdy nevkročil."

K malému úspěchu filmu v Americe podle režiséra Jana Svěráka do značné míry přispěla i lajdácká práce distributora Sony Pictures Classics: "Když uvedete film ve dvou kinech jen v New Yorku a v Los Angeles, tak do místních novin přece musíte alespoň dát inzerát. Což oni neudělali. Přišel mi dopis od Jiřího Weisse: 'Který výtečník programoval vaši americkou premiéru na období mezi Vánocemi a Oscary, kdy jsou kina natřískaná zdejšími a cizími filmy? A bez reklamy, doslova anonymně. Dark Blue World nebyl uveden ani v jednom programu kin zdejších denních novin a týdeníků! Ani slovo v televizi. Český konzulát rozesílal dopisy krajanům, že by měli spěchat do kina v Beverly Hills, kde film bez reklamy běžel. Několik přátel tam spělo, ale než dospěli, kino film stáhlo z programu. V Santa Monice byl film promítnut jednou, v sobotu ráno v deset hodiny.' V New Yorku to prý nebylo o mnoho lepší. Namísto premiéry v malém kinu, kam chodí gramotní Američané na filmy s titulky, namísto řádné přípravy tiskové konference, namísto kampaně pro milovníky evropských filmů... nic. Sony zřejmě nechtěli vydat dva dolary padesát, jako by vědomě chtěli film utopit."

David Novotný později vzpomínal, jak roli Bedřicha Mrtvého vlastně získal: "Honza Svěrák už měl řadu rolí obsazených a mě chtěli vyzkoušet na roli Vojtíška. Hledali zrzounka nebo albínka jako protiklad k tmavýmu Ondrovi Vetchýmu a já tam měl nějakou hodně starou fotečku, na které bych ještě jakžtakž tyhle požadavky splňoval. Jenže jakmile jsem se jim tam objevil v živé podobě, tak jen vydechli: 'Ta fotka je teda fakt hodně stará'. Tak jsem jim potvrdil, že je fakt hodně stará, že to jsem byl ještě fešák a měl hodně vlasů, řekl 'na shledanou' a chtěl jít pryč. Ale díky tomu, že jsem se z různejch fotbálků a tělocvičen s Ondrou Vetchým docela dobře znal, ten mě zastavil a povídá: 'Hele, počkej, já řeknu Honzovi, tam je spousta takovejch hezkejch malejch rolí, třeba se pro tebe něco najde' a za chvíli přinesl text Bédi Mrtvýho, scénku o tom, jak ho bolí zuby. Tak jsme to s Ondrou Honzovi předvedli, úplně normálně jako dva chlapíci, co se znaj', a Honza říkal: 'Toje dobrý, to je hodně dobrý., Jenom doufám, proboha, že nejsi v nějakým divadle?' Takže jsem jim zase chtěl říct 'na shledanou' a jít, protože hraju v Dejvickým divadle, ale nakonec se to přece jen nějak vyřešilo a stíhal jsem jak hrát divadlo, tak točit film."

Režisér Jan Svěrák komentoval, že "po Tmavomodrém světě jsem se potřeboval vrhnout do něčeho jednoduchého, levného a pokud možno i veselého. Jako ten milenec, co byl celou noc zavřený ve skříni s navoněnejma dámskejma šatama, a když ho ráno dáma pustila ven, měl jediné přání - čichnout si ke kousku hovínka."

Režisér Jan Svěrák reflektoval, že "Jízda je reakcí organismu dvou lidí, kameramana Franty Brabce a mého. Přes rok jsme se patlali s filmem Akumulátor 1 a opravdu čekali, že to bude skvělý, vtipný a obrovský film a ono... Lidi na něj sice chodili, dokonce to byl snad nejnavštěvovanější film roku, ale přiznejme si, taková bomba to zase nebyla a zklamání, frustrace z toho, že jsme po roce stvořili namísto slona myš, na nás zapůsobilo tak, že jsme se pustili do Jízdy jako protiléku. Po filmu, který dal tolik práce a dělali jsme ho tak pečlivě, udělat pravý opak - něco nepečlivého, nenáročného, ne za rok, ale za čtrnáct dní... Byla to vlastně hysterie."

Jedním z mnoha důležitých inspiračních zdrojů byla pro George Lucase slavná fantasy sága J.R.R. Tolkiena "Pán prstenů" - navzdory "scifistickému" designu jde vlastně o dobrodružství "prince" Skywalkera (Mark Hamill), hledajícího ztracené království a setkávajícího se na své pouti s "čaroději", kteří mocné síly buď využívají - Obi-Wan Kenobi (Alec Guinness) coby Gandalf - nebo zneužívají - sauronovitý Darth Vader (David Prowse/James Earl Jones). Původní úmysl také byl vyprávět celou trilogii z pohledu "hobitího" robota R2D2 (Kenny Baker).

Na téma téměř modelového střetu dvou rodin Petr Jarchovský vzpomínal: "Na Hanspaulce to bylo takhle sestěhovaný často. Pamatuju si na jednu vilu, kde nahoře žila vdova po generálu Eliášovi a dole nějaký náměstek ministra vnitra. Pro nás tohle vynucené spolužití růzých společenských garnitur bylo komediální východisko." K vyústění pak dodal: "Ten lampasák bojuje donkichotsky o výdobytky socialismu, ale má to prohraný, stejně jako svoje velení v rodině. A na konci se mu jeho svět zhroutí. To je výsledek okupace. Smíření je možná v tom, že se na konci vezmou dva lidi z různých rodin. Půlka jedné rodiny jinak ale skončí v emigraci, někdo si sáhne na život, i když je to ukázáno nadneseně. A největší svině filmu se stane ředitelem školy. To je výhled do sedmdesátých let. Ten film nemá happy end."

Jan Hřebejk s Petrem Jarchovským měli původně vymyšlený vtip, během kterého měla k Evě (Eva Holubová) přijít na oběd trojice nápadníků během jedné neděle. (Hřebejk: "... odejde jeden, vyndá další knedlíky, odejde druhej, vyndá další knedlíky..."). Nakonec ale dospěli k lepší variantě - Jarchovský: "Řekli jsme si, že radši tenhle fór obětujeme, protože když namlouvací obědy rozprostřeme v čase, když bude ženichy hledat celý film, až skončí u otce Krause, povine se nám to filmem jako červená nit a na diváka to bude působit dojmem příběhu, jakési pevné story. Ovšem odhalit tenhle banální trik, který dává pocit kontinuálního souvislého příběhu, nám trvalo osm nebo devět verzí scénáře."

Scenárista Petr Jarchovský v době vzniku filmu přiblížil svůj pohled na mimořádnou postavu Richarda Hrstky (Jiří Schmitzer): "Je to vysokoškolák, který okamžitě po ukončení vysoké školy za totality plánovitě šel do invalidního důchodu - třeba kvůli modré knížce. Později se z jeho ulejvárny stal princip, jak vyzrát na na socialistické zřízení. Zašívárna se mu stala životním stylem a krédem. Takových lidí byla spousta. A přelili se do nových časů. Mimochodem, jsou jich plné hospody, a když se s nimi dáte do řeči, zjistíte, že jsou to dnednes často velmi militantní vyznavači a voliči ODS. Mluví o pořádku, řádu, pracovitosti a o tom, jak je každej zodpovědný zám za sebe. Richard patři ke generaci, která po osmašedesátém ztratila smysl existence. On sám se ho však nikdy nepokoušel znovu nalézt. V jeho postavě je koncentrované všechno negativní z tehdejší deziluze."

Christian Bale (Bruce Wayne) v čase premiéry filmu komentoval svůj vztah ke komiksové předloze: "Popravdě řečeno, nikdy mě vlastně pořádně nezajímal. Byl jsem spíš fanoušek Star Wars a sběratel figurek jejich hrdinů. V kině se mi docela líbil první Superman, ale komiks už ne. (...) Dlouho jsem neznal nic než televizní seriál ze šedesátých let, a když mi pak kamarád před pár lety dal komiksový román Franka Millera Batman: The Year One, byl jsem nadšený. Při čtení jsem si totiž velmi rychle uvědomil, že komiksy nejsou v žádném případě jen povrchní zábava. OK, je to v prvé řadě zábava, ale ta knížka mi taky dopomohla k úplně novému pohledu na postavu a od té doby mi Batman připadá mnohem zajímavější než například Superman. (...) Ve čtenáři nebo divákovi vždycky zanechává otazníky. Stojí sice na straně, respektive ve službách dobra, ale má i svou temnou stránku, není to zkrátka rytíř v zářivé zbroji. Chodí v černém, skrývá se pod ochranou noci, a vpřed ho pohání obrovský vztek. Navíc je stravován vnitřním zápasem, protože na jedné straně touží po lidské lásce, které se naučil od svého otce, ale na druhé straně má v sobě nenávist, již musí stále kontrolovat, aby odolal ustavičnému pokušení některé lidi přizabít."

Christian Bale (Bruce Wayne) na téma realističnosti komiksového filmu řekl: "Potíž s obvyklými adaptacemi je, že publikum má vždy pocit, že na plátně vidí skutečné herce, kteří se pokoušejí hrát komiksové postavy. Proto jsem si pořád představoval, že tohle je skutečný příběh, podle kterého komiksy vznikly. Vím, že to zní směšně, ale já to celé bral velmi vážně. Protože kdybych to nebral vážně já, tak kdo už?"