NIRO

Ředitel české trikařské společnosti Universal Production Partners Vít Komrzý komentoval zásadní pasáž na loďce: "Scénu, v níž Matt Damon zabije Juda Lawa, natáčel štáb čtyři dny. Problém byl v tom, že se Anthony Minghella zaměřil výhradně na herce a úplně ignoroval všechno kolem - nezajímalo ho, že každý den byly trochu jiné světelné podmínky, jiné počasí, že se na horizontu objevovaly lodě atd. Když jsme tedy dostali hrubý sestřih, museli jsme vytvořit takzvanou kontinuitu - to znamená vyměnit mraky, barevně dokorigovat záběry tak, aby vypadaly, že se skutečně odehrávají během zhruba dvou minut jednoho dne, a vyčistit všechny věci, které do záběru nepatřily. Navíc pokud jde o hereckou akci - než došlo ke rvačce, byl Jude Law normálně nalíčený, ovšem v okamžiku, kdy ho měl Matt Damon udeřit, dostal asi dvoucentimetrový plastikový chránič. Měl sice zhruba tvar Lawovy hlavy, ale ve chvíli, kdy se jednotlivé záběry v detailu sestříhaly na sebe, byl rozdíl jasně patrný a Lawova hlava se občas měnila v nepřirozenou bambuli. Bylo tedy potřeba na všech záběrech chránič odstranit, a to tak, že jsme našli podobné typy záběrů, kde ale Law chránič nemá, z těch jsme vyřízli příslušné kousky hlavy a ty umístili do záběrů na patřičné místo a pak je ještě ručně doretušovali."

Film byl zásadní pro vzestup české trikařské společnosti Universal Production Partners (UPP), která před ním pracovala především na tuzemských snímcích jako Pelíšky (1999) nebo Z pekla štěstí (1999), ovšem po něm se na svém poli začala postupně stávat nepřehlédnutelnou a čím dál tím úspěšnější i mezinárodně. Její ředitel Vít Komrzý tehdy komentoval, že tato práce vlastně byla "shoda šťastných okolností i náhoda, která přála připraveným. Když v létě před dvěma lety začal Honza Svěrák připravovat Tmavomodrý svět, přivezl si z Londýna pana Dennise Lowea, což je supervizor vizuálních efektů. (...) Pak ale Jan Svěrák projekt na určitý čas přerušil a právě v té době Dennise Lowea oslovil Anthony Minghella, který chystal Ripleyho. A protože je v kompetenci supervizora vizuálních efektů navrhnout místo, kde je chce realizovat, a protože se Dennis během naší spolupráce přesvědčil, že UPP funguje, navrhl Prahu. Byl to pro produkci asi šok, ale Dennis se za nás zaručil, a tak jsme začali na Ripleym pracovat a udělali jsme v Praze víc než polovinu vizuálních efektů. (...) Minghella věřil Dennisovi. Řekl mu, jaké má požadavky, a už se nestaral o to, jak a kde je naplní. Když jsme začínali, řekl mi Dennis: 'Vítku, budu to dělat s vámi, ale musí to dopadnout, protože když ne, vám nikdo nic nevyčte, ale já budu mít problémy.' Proto jsme také cítili takovou odpovědnost a věděli jsme, že nemám právo něco pokazit."

Konkurzu na malé role se zúčastnili i kamarádi a kolegové z divadla Sklep David Vávra a Tomáš Hanák. Jejich vzpomínky po letech - Vávra: "Musím říct, že tohle bylo snad moje největší ztrapnění na veřejnosti. Měl jsem zahrát na zkoušku, že vycházím jako opilej z baru, a jen tak mimochodem, že ukradnu Brianu De Palmovi z náprsní kapsy peněženku. K tomu jsem měl mluvit anglicky, pochopitelně. Nejhorší na tom bylo, že anglicky moc neumím a ještě ke všemu jsem měl být JAKO opilej agent FBI. A Brian De Palma, totálně unavenej po osmi hodinách českých herců, se na mě, toho úplně posledního, jenom tak shovívavě díval." Hanák: "Já jsem měl zahrát se Zuzanou Stivínovou jednu takovou neuvěřitelně dlouhou etudu. Když jsme to konečně dohráli a já se rozverně zeptal: 'so?', tak se Brian za tím stolem konečně probudil a otráveným hlasem pomaloučku řekl: 'Basically good.'"

Linda Rybová (dívka) komentovala podvodní natáčení: "Mě na Františkovi Brabcovi fascinuje, že to nedělá trikama. Že to prostě natočí opravdu pod vodou. Všechno vždycky vymyslí tak, že je to sice technické, ale nějakým tím manuálním způsobem. To mi v týhle době připadá obdivuhodný. Před natáčením jsme docela dlouho trénovali. Člověk se musel naučit upouštět vzduch tak, aby neměl embolii nebo aby mu nepraskly uši. Měli jsme dole bomby, abychom neztráceli čas potápěním, já měla rozpuštěné vlasy, dlouhatánské šaty, které se všude zamotávaly, a mezi nohama železné závaží, abych se udržela pod hladinou."

Yun-Fat Chow (král Mongkut) na otázku, co si myslí o filmovém zpracování střetu východní a západní kultury, odpověděl: "Ve dvou hodinách se toho o východní kultuře nedá říct dost. A východní kultura je navíc příliš obecný pojem. Když se řekne východ, většinou si lidé představí Asii. A Asie je obrovská. Já jsem z Hongkongu, kde je vliv západu znatelný už od příchodu Britů v devatenáctém století. Já jsem na něj tudíž zvyklý, ale většině lidí v jiných zemích trvá mnohem déle, než se s ním nějak vyrovnají. A lidem ze západu trvá ještě mnohem déle zvyknout si na východ."

Annie Girardot (Catherine) komentovala pozoruhodný pracovní přístup režiséra Claudea Lelouche, který jí osobně velmi vyhovoval: "Lelouch měl čtyři oči, něco vysvětloval a na něco jiného myslel. Nic nebylo definitivního, všechno mělo svůj vývoj a své zrání." Například: "Yves Montand tu hrál mého manžela, který mě neustále zrazuje a podvádí. Stalo se to na samotném začátku natáčení, měli jsme v rukou sice nějaký text, ale o našich postavách jsme toho s Yvesem ještě mnoho nevěděli. A před ostrou klapkou mi Claude Lelouch řekl, ať se Yvese zeptám na nevěru. Yves pochopitelně takovou otázku vůbec nečekal a obávám se, že v první chvíli opravdu myslel na to, kdy a jak byl nevěrný Simone Signoret, tedy své skutečné manželce. Teprve po téhle chvilce pravdy se dostatečně vzpamatoval a celou situaci zahrál do autu. Na plátně tedy tato scéna vyzněla opravdu neobyčejně autenticky, přesně jak si Lelouch přál. A takových 'pastí' jsme na sebe během natáčení nalíčili několik. Tento způsob filmování se mi neobyčejně líbil. (...) Nic se strojově neopakovalo, nic se nezkoušelo, všechno bylo nové a původní."

Tony Curtis (Antoninus) vzpomínal na režiséra Stanleyho Kubricka: "Během natáčení jedné scény s Kirkem Douglasem a mnou řekl Stanley kameramanovi: 'Nevidím tváře herců.' Načež oslovený naštvaně strčil nohou do reflektoru tak, že světlo zasvítilo šikmo do záběru, a zeptal se: 'Teď je to OK?' Stanley se na něj vážně podíval a odpověděl: 'Ne, teď to má světla až moc.' Celou dobu zůstal v pohodě, nic ho neznervóznilo."

Při natáčení už se projevoval později proslulý perfekcionismus režiséra Stanleyho Kubricka. Richard Anderson (major Saint-Auban) vzpomínal: "Jednoho dne natočil už čtyřicátou klapku jedné scény, když za ním přišel producent James B. Harris a naříkal, že už je jedna hodina v noci, štáb už je úplně hotový a že by to měl přerušit. To bylo jedinkrát, kdy jsem viděl Stanleyho, jak se neovládl. Křičel: 'Ještě to není ono, a já budu pokračovat, dokud to nebude sedět!' Pak nechal natočit ještě čtyřicet čtyři klapek a postaral se, aby se o tom každý ve studiu dozvěděl."

Shelley Winters (Charlotte) vzpomínala, že "v jedné scéně jsem tančila s Jamesem Masonem cosi jihoamerického. Během zkoušek tam Stanley Kubrick skoro nebyl, možná se schovával a pozoroval nás tajně. když jsem pak vložila do svých pohybů víc erotiky, stál najednou vedle mě, jako by se vynořil odnikud, a řekl: 'To je ono.' Později jsem byla sama ohromená, jak přesvědčivě a sexy ta scéna vyšla."

Výběr z poznámek v "deníčku" režiséra speciálních efektů Miloše J. Kohouta, zveřejněném v časopisu Cinema:
- 6. dubna 1997: Schůzka s Honzou Svěrákem v klubu Mišmaš. Nedávno přiletěl se států s Oscarem a je při chuti. Chvilku se coural kolem kaše a pak mi prozradil, že dostal nápad na film o československých pilotech v Británii. Bylo zvláštní, jak to do toho podniku hezky zapadalo - dokonce tam měli takovou tu londýnskou červenou budku.
- 17. června: Sešli jsme se s Honzou v kavárničce u Malostranského náměstí. Bylo nádherné počasí, v nedalekém kostele nádherně zpíval sbor a my jsme se v té kýčovité kulise předběžně dohodli na spolupráci. Honza mi už dřív přinesl scénář a teď se ptal, jestli jsem v něm našel něco, co se nedá natočit. Samozřejmě, že nenašel - když člověk logicky myslí, dá se natočit všechno.
- 29. února 1998: Dneska jsem náhodou viděl pár záběrů z jednoho cizího filmu, který se teď u nás točí, a to je neuvěřitelný, co s tím provádějí. Měli herce na modré klíčovací ploše, ale protože to přeexponovali, modrá je teď příliš světlá a kluci od počítačů se nemají čeho chytit. Tihle "odborníci" za kamerou mě fascinují - myslí si, že jejich chyby jdou opravit v počítači. Nejdou! Natáčení trikových scén musí být dopředu pečlivě promyšlené a dokonale zrealizované, jinak je člověk v háji.
- 19. ledna 2000: Byli jsme se podívat v jednom pražském studiu, které se Honzovi nabízí na postprodukci. Chlubili se, že za sebou mají zkušenosti s triky pro Američany. Na místě se pak ukázalo, že šlo o béčkové videofilmy. Byli hrozně sebejistí, a když nám pouštěli svoji práci, nadýmali se pýchou. Řekl jsem jim: "Pěkný... takovej lepší Playstation." Ztuhli a jak prý to myslím. Tak jsem vstal a přesně jim ukázal, kde mají jaké chyby... Pak jsem jim řekl, že takhle se triky dělat nedaj, a odešli jsme se rovnou dohodnout do UPP."
- 22. února: Začínám vyrábět první scénu - jakoby autentický záběr fotokulometu z křídla letadla. Musí být hotový už v dubnu, ještě předtím, než Honza začne točit. Ten záběr si totiž sám zahraje, protože bude v jedné scéně s herci promítán na plátno.
- 4. dubna: Udělali jsme projekci toho záběru z křídla a spousta lidí vůbec nepoznala, že je to trik - mysleli si, že je to skutečný archivní záběr! Kam ten svět spěje, když už ani sami filmaři nepoznají podvod...
- 2. května: Navrhl jsem Honzovi, že si pro scénu, ve které vybuchuje vlak s cisternou benzinu, postavíme model 3:1 - a fakt ze železa. S tím by se dalo nádherně pracovat - po výbuchu by se to doopravdy zvedlo ze země (to benzinové výbuchy dělají). No paráda by to byla! Honza se na mě tak zvláštně podíval - v očích se mu odrážely ty peníze, co by to stálo - a klidně zašeptal: "Hollywoode, na to zapomeň!"
- 7. června: Dneska jsme točili záběr, ve kterém z pohledu pilota proletíme plameny, když vybouchne cisterna s benzinem. Ty plameny by se daly udělat naživo v počítači, ale vždycky je lepší udělat naživo všechno, co se jenom dá. Takže jsem sedl s kameramanem do vrtulníku, že proletíme těsně nad výbuchem. Poprvé se to nepovedlo - když to bouchlo, byli jsme ještě moc daleko. On se totiž Honza strašně bál, že nás zabije, a nechal to odpálit moc brzy. Šel jsem k pyrotechnikům a řekl jim: "Až Honza řekne 'pal', ignorujte to. Spusťte to, až když uslyšíte anglický 'fire'." Takže jsme odstartovali znovu, já zařval 'fajr!' a dvěstěkilometrovou rychlostí jsme vletěli přímo do ohně. Nádhernej záběr!
- 7. července: U té dnešní scény nouzového přistání se mi líbí, že lidi nebudou vůbec tušit, kde je podvod. Už včera jsem si totiž předtočil podklady - trávu, mraky na obloze, kouře, kupky sena, plašící se koně a podobně. Někdy koncem roku to všechno proženeme počítačem a budeme si s tím hrát jako se skládačkou. Vsadím se, že nikdo nepozná, že od Spitfiru létají falešné drny, natož pak že kupky sena jsou ve skutečnosti malinkaté a není to ani seno, ale kvůli perspektivě tenká stébla ze starých slamníků.
- 12. srpna: Herci měli padla už před měsícem, ale já jsem teprve včera skončil s trikovejma dotáčkama. Kameraman Martin Šácha málem skončil taky. Byli jsme na Moravě a točili v osmi tisících metrech ze dvou letadel. Točím, točím, rozhlédnu se a koukám, že je nikde nevidím. Zeptám se svého pilota a ten ani netuší, kam se poděli. Martin mi pak říkal, že nás volali vysílačkou, ale my nic neslyšeli, a když jsme vysílali sami, nedostali jsme žádnou odpověď. Teprve po přistání jsme se dozvěděli, že Martinovi v těch osmi tisících metrech chcípnul motor. Šli dolů klouzavým letem a začali se připravovat na nouzák - jako Vojtíšek ve filmu. Naštěstí jim motor ve dvou tisících metrech znovu naskočil. To člověka zamrazí... teprve zpětně si uvědomuju, jaké to muselo tenkrát být. Asi bych byl jako stíhací pilot věčně podělaný strachy.
- 11. listopadu: Už od září jsem v UPP a děláme na počítačích. Je to v podstatě mravenčí práce. Dáváme záběry dohromady jako skládačky - přidáváme mraky, kouře, dráhy střel, množíme letadla. Někdy je potřeba upravit i záběr, ve kterém sice není trik, ale naopak je tak perfektní, že vypadá uměle. To ho pak rozostříme nebo roztřeseme."
- 9. února 2001: Zdánlivě nekonečná práce se blíží ke konci. Finální verze záběrů si každý týden vypalujeme na film a kontrolujeme je s Honzou v kině. Ani na sebekvalitnějším monitoru totiž nelze odhalit některé nedokonalosti, na plátně je ale vidět každá sebemenší chybička. Když je Honza spokojený, podepíše UPP předávací protokol, pokud se nám něco nelíbí, předělávám záběr v počítači tak dlouho, dokud není dokonalý. (...) Ještě se nám nestalo, že bychom se pohádali. Máme totiž dokonalou režii - když se neshodujeme, hodíme si korunou.

Typický zvuk kulometu Spitfiru si musel mistr zvuku Zbyněk Mikulík vytvořit sám. Ještě než se do toho pustil, vysvětloval proč: "Divák musí na první poslech poznat, kdo střílí, a proto je třeba vytvořit typický zvuk kulometů Spitfiru, který se bude výrazně lišit od kanonády Messerschmittu. Publiku to umožní snadnou orientaci v leteckých soubojích. Filmový zvuk je, stejně jako celý film, iluze, kterou je třeba sestavit krok za krokem tak, aby nakonec působila věrohodněji než skutečnost. Někdy je ta nadsázka opravdu veliká, například iluze průstřelu kabiny se naplnila ve chvíli, kdy jsem k ní mimo jiné přidal i výstřel z děla tanku, nahraný z minimální vzdálenosti. Abych vytvořil nový charakteristický zvuk kulometu Spitfiru, vezmu jeden jediný výstřel z obyčejného kulometu, přidám k němu úplně jinou explozi a ještě třeba zvuk nějaké malé destrukce. Spojím to dohromady, upravím a tenhle jediný ideální filmový výstřel pak v pravidelném intervalu nakopíruji a vytvořím si tak vlastní kulomet, který není reálný, ale dokonale naplňuje iluzi."

Zvuk leteckých motorů sestavil Zbyněk Mikulík "ze skutečných Spitfirů, které přiletěly z Anglie. Se souhlasem pilotů jsme do nich v různých variantách nainstalovali nahrávací zařízení. Těsně před vzletem jsme ho pak zapnuli a nechali běžet. Nyní z těch nahrávek vybírám kousíčky, které se hodí, ale i u nich je třeba zachovat pocit, který diváci znají z jiných filmů. Ve skutečnosti je totiž zvuk leteckého motoru překvapivě rovnoměrný - pilot může odlétat celou náročnou akrobatickou sestavu a na zvuku motoru slyšíte minimální změny, protože obrátky motoru se příliš nemění. Tah se reaguje spíše nastavením listů vrtule než enormním zvyšováním obrátek. Letadlo je něco jiného než auto."

Střihač Alois Fišárek, který s Janem Svěrákem pracoval už od Obecné školy (1991) komentoval "šéfovo" sezení na dvou židlích: "Teď je zároveň režisér a producent, což není žádná legrace. Každý se ho totiž na všechno ptá. I já, když jsem potřeboval půjčit kousek natočeného negativu, jsem musel žádat přímo jeho. 'A proč já?' zeptal se mě rozmrzele. 'Jsi producent, ty to musíš rozhodnout.' - 'No jo,' zamyslel se Honza, 'tak v tom případě ne.' Oba jsme věděli, že jako režisér by mi ho klidně půjčil. Jako producent si ale uvědomil, že negativ je vzácná věc, kterou nesmí pustit z ruky."

Jeden z osmi vrtulníků, použitých při natáčení, pilotoval specialista na letecké záběry Frederic North, který měl za sebou i práci pro Stevena Spielberga. Jan Svěrák vzpomínal na jednu památnou scénu: "Francouzský vrtulník nesl kameru přímo pod čenichem a v kabině měl zabudované hned dva monitory - jeden pro Frederica a druhý pro kameramana, aby mohli záběry během letu společně komponovat. Když se natáčel subjektivní pohled pilota, který startuje proti lesu s přetíženou stíhačkou a skoro při tom lízne vrcholky stromů, Frederic letěl tak nízko, že kamerou jednu špičku smrku urazil. Objektiv byl osleplý od smůly a bylo nutné někde rychle přistát. Frederic našel v lese úzký průsek a v něm starou asfaltovou silnici. Na ni taky s vrtulníkem dosedl - běžící rotor se do průseku vsunul asi tak těsně jako topinka do opékače. Kameraman vyběhl pod svištící vrtuli, aby sklo kamery očistil, a najednou, kde se vzala, tu se vzala, na konci asfaltky se objevila červená Fiesta. Paní za volantem vypadala dost překvapeně: vrtulník na lesní cestě asi nečekala. Kupodivu ale nezastavila a jela dál. Jen se v autě opatrně přikrčila, a když podjížděla roztočenou vrtuli, zavřela oči. Frederik nad tím kaskadérským kouskem jenom zakroutil hlavou a s francouzským přízvukem ucedil: 'People are crazy!'"

Podle střihače Aloise Fišárka režisér Jan Svěrák původně vůbec nechtěl, aby střižnu navštěvoval scenárista Zdeněk Svěrák: "Argumentoval, že on tátovi taky nekoukal do počítače, když měl text ještě v hrubé verzi a byl plný pochybností. Nakonec tátu pozval a hned po vstupu ho uvítal slovy: 'Tady si sedni a mlč!' Zdeněk Svěrák se ale choval skvěle. Při projekci vůbec nemluvil, byl dojatý a pak jen chválil."

Určité nebezpečí hrozilo i při relativně poklidných scénách, například při té, v níž v záběru jedou obě stíhačky za tou v popředí. Ta byla tažený laminátový model, v němž seděl Ondřej Vetchý (František Sláma). Jan Svěrák: "Z kabiny Spitfiru nevidí pilot přes motor vůbec dopředu. Při jízdě na zemi musí dělat takové malé obloučky, aby se podíval, kam vlastně jede. Jenže Spitfire, co si to po ranveji takhle šněruje, vypadá jako opilá užovka. Oba anglické piloty jsem proto poprosil, aby to střihli rovně. Udělali to, přestože museli jet jen podle našich pokynů do vysílaček, čili vlastně naslepo. Navigovali jsme je pak velmi pozorně, protože kdyby do sebe nebo do Ondřeje ťukli, dopadlo by to špatně."

Jan Svěrák komentoval práci pilota jednoho ze dvou skutečných Spitfirů, tehdy zhruba padesátiletého Nigela Lamba: "Pilot, který bojoval v opravdové válce v Zimbabwe, ovládal Spitfire naprosto bravurně a hned tak něčeho se nelekl. Přesto jsem byl trochu v rozpacích, když za ním měla přijet na natáčení jeho těhotná manželka, která čekala jejich už třetí dítě. Říkal jsem si, že asi nebude nadšená, až uvidí Nigela sekat vrtulí pampelišky a kličkovat mezi telegrafními sloupy před rozjetou lokomotivou. Paní Lambová, bývalá letecká akrobatka, mě pak ale dokonce prosila, jestli si smí sednout až úplně k monitoru, že by prý ráda viděla manželovy kousky zblízka. Prosil jsem Nigela, aby se mi nebál říct, až mu některý můj požadavek bude připadat příliš nebezpečný. Že chci mít ten film hezký, ale ne za každou cenu. 'Všechno, co tu dělám, je bezpečné,' odpověděl mi. 'Vždyť po mě nikdo nestřílí!'"

Když bylo v ranější fázi vývoje nutné brát více ohledů na zahraniční partnery, na chvíli se zdálo, že bude z příběhu muset být vypuštěno jeho vyprávění z věznice Mírov. Zdeněk Svěrák: "Bože, říkali jsme si s Honzou, copak necítí, jak je nespravedlivé, že ty statečné vojáky zavřeli? Brzy nám ale došlo, že právě tohle naši bývalí spojenci pochopit nemohou, protože mají o komunistickém režimu velmi černobílou představu. Jeden z oslovených koproducentů nám třeba řekl: A co je na tom paradoxního, že se západní letci ocitli po válce ve vězení? Vždyť všichni hodní lidé byli za komunismu zavření!"

Jan Svěrák rekapituloval, proč film oproti původnímu plánu nakonec nevznikl v angličtině: "Při psaní scénáře jsem tátovi úmyslně nedával žádná omezení, aby mohl psát svobodně a nesnažil se vejít do nějakého zadání. Věděli jsme jen to, že film bude o československých stíhačích a bude asi částečně situovaný v Anglii. Když pak scénář vznikl, bylo zřejmé, že vypráví o setkání českých vojáků s jinou zemí a jinou kulturou. A proto ty vojáky museli hrát Češi. Protože kdybychom do nich obsadili anglické nebo americké herce a nutili je předstírat, že se svoji rodnou řeč teprve učí v kurzech angličtiny, tak by to vypadalo směšně. Na tatínkově uchopení příběhu a na jeho nepřeložitelných slovních hříčkách tak nakonec naše plány o anglicky mluveném filmu ztroskotaly. A tím začaly problémy s penězi."

Shánění zahraničního koproducenta nebyla právě procházka růžovou zahradou. Jan Svěrák to komentoval: "Nejdřív jsme oslovili Američany a Angličany. Přečetli si scénář a řekli, že do takového projektu nemusejí investovat, protože si ho pak mohou - když se povede - klidně koupit. Což byla z jejich hlediska čistá pravda. Jediní, kdo byli ochotní do Tmavomodrého světa vstoupit, byli Němci. Pouze naše bývalé protivníky film o Češích v Anglii doopravdy zajímal. Možná je zaujala i figura esesáckého doktora v mírovské věznici, kterou chtěli Angličané vyškrtnout."