Othello

Scorsese ve svých kriminálních opusech detailně popisuje inherentní zkorumpovanost prakticky libovolného článku společnosti, která si je schopna sama vládnout jen v limitech svých pohnutých, sobeckých, pokryteckých a zvířeckých nastavení, přičemž vykoupení přichází vždy se slavnostním vstupem FBI na scénu mávající kolem sebe search warranty a nejjednodušším způsobem uzavírající pokroucený cirkus přehrocených osobních ambic hrdinů. Killers of the Flower Moon původně měl být filmem o vzniku FBI jako nutné reakci na zkorumpovanost a nefunkčnost regionálních správních orgánů než se z něj stal více osobní příběh odehrávající se přímo v komunitě Osedžů a proradných bělošských klanů. Na jednom historickém příkladě se snaží opět dokázat důležitost státní instituce, nezávislých vymahačů práva a centralizovaného systému vůči zdánlivě ideálním samosprávným komunitám, kde na povrchu všechno zůstává jakoby v pořádku, ale pod touto maskou se obvykle skrývá organizovaná ambice někoho jiného, často skrz naskrz protkaná absolutním zlem. Ve světě, kde se chlapi plácaj po zadku plácačkami v zednářských lóžích, pochodují s kuklama zabíjet černochy a berou spravedlnost do vlastních rukou, rozuměj páchají pogromy, jsou náhle prasečí očička Jesseho Plemonse stojícího za dveřmi a držícího ještě teplou placku Federal Berau of Investigation srovnatelné s příchodem mesiáše. A v tomhle rámci jsou Killers of the Flower Moon v současné době, kdy se do státní instituce kope zleva i zprava, chce se rušit, odfinancovávat a sami si vládnout, další Scorseseho důležitá připomínka, že si vládnout nedokážeme a ty zastřešující instituce potřebujeme, jinak se prostě sežerem. Nikdo z nás není lepší.

Potřebuji víc než jen dobře hrající herce v adekvátním scénáři. Ten každopádně také není nikterak zázračný, protože celý je vlastně obtočený kolem nedůvěryhodně napsané postavy zázračného slepého (ach jo) cca desetiletého mladíka, který je ve zvyku obvyklých klišé nepozornější, nejvnímavější a nejartikulovanější z celé zdejší menažerie. Pokud se mi prokáže teorie o tom, že film je vlastně metafikcí na Shining, která se věnuje tomu, co by dnes následovalo poté, kdyby se Wendy s Dannym rozhodli zbavit Jacka dříve než to úplně rozpoutá, budu smířlivější, nyní se mi nechce. Mimo jiné i proto, že dle současného francouzského trendu substance over style, je film poměrně ošklivě natočený. Kamera působí roboticky, místy se zvláštně trhá, jindy je zase nepřirozeně plynulá. Ve filmu jsou dohromady tři strašně agesivní "jakoby omylem" švenky, ale působí, že se tam ocitly z ničeho nic, protože film jinak nějakou ostrou paradokumentární formu nenásleduje. Scénář a herce můžete obdivovat v divadle. Tohle je film a já chcu víc.

Feminisploitation. Antifeministická klišé, jak si je představují feministky a feministé versus feministická klišé, jak si je představují nefeministky a nefeministé. Ve výsledku překvapivě velká legrace, kde vítězem není ani jedna ze stran (už jen proto, že se tu s muži a ženami pracuje jako se "stranami"), nýbrž Mattel, který pochopil, že hrozbou pro něj není Prezidentka Barbie, Divná Barbie nebo Nobelova laureátka Barbie, nýbrž Vyvlastňovací Barbie, takže se stačí snést na aktuálních progresivních trendech, udělat si srandu ze svého korporátního pokrytectví a na konci fiskálního roku máte účetní uzávěrku jako nikdy předtím i zajištěnou existenci ve stále se proměňujícím světě entertainmentu. Barbie je film, který chce komentovat, revidovat, reformovat, usmiřovat, terapeutizovat, pochopit, nesoudit a bavit, takže ve výsledku šíleně rozmělní všechna svoje témata a já jsem nakonec vlastně vůbec nepochopil o čem vypráví, pričemž jsem se ale většinu času výborně bavil. Což je pocit, který je mi povědomý přes sledování filmů od Tromy. Každopádně vzhledem k tomu, že Oscary jsou dneska už úplně jedno, tak bych ho Goslingovi za tohle regulérně dal. On obecně ten casting tady působí, jakobych ho dělal já (Rob Brydon? Michael Cera?!).

Cítím z toho takový ten vibe státem dotovaných videí pro základní a střední školy, kterým se nám svého času pokoušeli, domněle naším jazykem a obvykle dost s křížkem po funuse, vysvětlit kontexty, úskalí a rizika nezodpovědného prcání. Akorát to nezodopovědné prcání tady zastupuje audiovize v internetovém prostředí. Komické je to pak v tom nakolik je to, po vzoru světa, který komentuje, nesoustředěné, odsekávací a neúplné. Jako kompilace videobizárů, které jsem ve valné většině případů neznal, to ale bylo celkem zábavné a klidně bych tuhle hrozbu na mrak zvládnul sledovat i o hodinu delší.

Já tuším, že bych si asi měl stěžovat víc na to, že tohle anime nevyužívá svojí formu k nějaké zajímavé stylizaci, ale pouze fotorealisticky dokumentuje reálné prostředí a v tom nereálném se zase uchyluje do nesnesytelného kýče. Nicméně mně Suzumi přišla právě nejzajímavější v tom detailním vykreslování podoby současného Japonska, kde součástí všednosti jsou neustálá zemětřesení a dědictví katastrofální tsunami z roku 2011. Všechno ostatní je iritující komprimát tématických a vizuálních anime klišé, který svou usilovností působí jako by za ním stál spíše nějaký vypočítavý běloch nebo rovnou AI.

No vida, muzikál o Islámském státě v mém letošním bingu nebyl. Rebel je pro mě elusivní kombinací fakt špatných tvůrčích rozhodnutí, které jsou ale zpracovány s obdivuhodným úsilím a s nemalými, viditelnými produkčními kvalitami. Bollywoodská metoda "co tě tísní, řekni písní" aplikovaná na traumatickou story rozpadající se rodiny v důsledku vábení zákonně zlých teroristů z ISIS je originální do takové míry až je spíš komická. Nicméně samotné choreografie videoklipových sekvencí jsou na druhou stranu naprosto prvotřídní a s hromadou divokých vizuálních nápadů. Přitom pokud jsem se při nich cítil místy jak u Climaxu, tak špinavé scény válečného chaosu s minimum střihy zase dávaly vzpomenout na intenzitu Children of Men. Dohromady to imo nefunguje vůbec, ale přitom to působí natolik bizarně, že jeden musí obdivovat, jak se to podařilo dotáhnout, zdánlivě s minimálními kompromisy, až do konce. Upřímně by mě zajímalo, zdali jedna z motivací k tomuto zpracování byla snaha přiblížit se jazyku západoevropské etnické muslimské mládeže, kterou se snaží odradit od radikalizace a zdali to na tu mládež působí pak stejně srandovně jako když Vanilla Ice propagoval svého času hlášku "b kool stay n skool".

Cornfield scene child trauma revisited. ("He's still breathing." Brrr) Další Scorseseho připomínka toho, že americký kapitalismus ve 20. století v zásadě řídily koksem a chlastem nafutrovaný děcka s bouchačkama, přimčež zároveň dodržuje svoji vzácnou roli režiséra v jehož mafiánských filmech příchod FBI do baráku poskytuje divákovi úlevu a zadostiučinění. Zároveň je Casino kabinetní ukázkou diletace času. Viděl jsem pětiminutové kraťasy, které byly delší než tříhodinové Casino.

The Age of Innocence se odehrává v 70. letech 19. století a je jedno, zdali je to v roce 1872 nebo 1878, koneckonců vně svět neustálých bálů, recepcí a soukromých audiencí se dostaneme zřídkakdy. Důležité je zde ono prostředí americké smetánky sestavené z přísné a komplikované sady etických a morálních pravidel zaštítěných fetišistickou obsesí po rituálech, odznacích a drobných individuálních výstřelcích v rámci obecné uniformní svázanosti. Scorsese pak stejně jako ve svých mafiánských opusech není schopen zapřít obdiv vůči tomuto světu, jakkoli samozřejmě vidí jeho pokrytectví, absurditu a inferentní zlo v něm obsažené (koneckonců film popsal jako to nejnásilnější, co kdy natočil, jakkoli zde není ani jeden náznak fyzické konfrontace). [SPOILER] Vyvrcholením této duality je to, jak svázaný morální řád dané společenské vrstvy protagonistovi znemožní získat to, po čem nejvíce touží (Ellen), ale zároveň ho donutí k tomu, aby splnil svoji pozici, tedy našel štěstí v tom být dobrým manželem a hrdým otcem. V obou případech by si vybral stejně špatně jako dobře a litoval by, že nenásledoval ten onen druhý cíl. Pravidla vyšší společnosti mu tuto možnost výběru prakticky znemožnila a on si ji tak nemusí vyčítat. Jen si tak fatalisticky melancholičtit. Koneckonců možnosti výběru toho, co chce následovat, se vyhl již dříve ve scéně, kdy nechal za sebe rozhodnout náhodu, tedy to, že se k Ellen na břehu moře vydá pouze pokud se k němu otočí dříve než propluje loď kolem majáku. PS: pochopitelná spojitost mezi intrikařením rodinných klanů v 19. stoletím a různými upířími ságami pak ve filmu nabízí vtipné povědomé momenty. Za mě zejména ten, kdy po debaklu s pořádáním uvítacího bálu pro Ellen se vydá její hostitelský rod orodovat k dvojici, svojí funkcí nápadně připomínající Inkvizici v upírské sérii Noční hlídka.

"That's the strange part. She doesn't actually care about the money. She'd rather sell her screenplay. She's a screenwriter. Or, well, a wannabe screenwriter. She was living in LA. She couldn't make a living so she moved to North Carolina to teach screenwriting." "I don't understand. How can you teach screenwriting if you can't sell a script?" [indistinct chatter] SPOILER alert, pokud jste stejně debilní jako já a místo toho, abyste si za celý život přečetli jednu jednoduchou větu, tak jste si po celou dobu z myriády popkulturních narážek vzali informaci, že OJ Simpson byl seznán vinným. Na druhou stranu jsem si zařídil překvapivý twist, který mi mohou ostatní jen závidět. Famózně idiotský americký soudní systém postavený na show pro masy, postavený před zločin, který čím dál méně někoho zajímá, protože se řeší jen kontext. Policejní šikana, společenské předsudky, institucionalizovaný sexismus, segragace. Jen sledovat ty proměňující a kroutící se pozice všech zúčastněných mě drželo v druhé polovině tak přikovaného u obrazovky, že jsem kompletně rezignoval na spánek, což je asi nejlepší vizitka, kterou seriál může dostat. Na vině je asi také ta jeho nevyhýbavost, která asi neopouští žádné z tehdy přednesených témat a proto stejně jako u samotného případu mohou vaše sympatie vůči postavám vycházet z vaší politické pozice. Ačkoli (a to je právě ono) mám pocit, že se zde straní výrazně pro vinu Simpsona, zejména kvůli expresivnějšímu až přehnanému herectví těch, kteří zde stojí na jeho straně oproti faktografické uměřenosti obžaloby. Každopádně z formální hlediska se nejedná o žádný seriálový zázrak. Natočené je to ošklivě, lacině a bez nějaké zastřešující vizuální vize, ale ten případ je prostě nadčasový. "Nobody understands DNA! But everybody recognize if glove doesn't fit!"

Šesté dření toho nejnudnějšího hororového loru, jehož jedinou přidanou hodnotou je, že Ty Simpkis, patrně nevědomky, vypadá místy jako Brandon Lee.