Othello

Celý to zase pohřbívá pod zem ta nablblá potřeba vlastního vkladu, která je tady zjevně již deset let podmínkou realizace autorského dokumentu. Opět sledujeme jak velmi zajímavého, protřelého hosta, který by mohl několik hodin mluvit o svých životních zkušenostech a já bych ani nedutal, přerušuje dokumentaristka s otázkama proč jsou některá jablíčka zelená a jiná zas červená. A přitom zprvu to osobní rámování zde nevypadalo zas tak špatně - mladá filmařka ztrácí v turbulentní době všudypřítomných konfliktů a eskalací naději, že existují nějaké zákulisní procesy o které je stále možné se opřít a tak se rozhodne vyzpovídat jednoho z mnoha mezinárodních "úředníků", který by jí snad mohl vrátit naději, že v pozadí věcí stále pracuje mnoho přesvědčených profesionálů, kteří drží hráz pádu do naprostého chaosu. Zároveň doufá, že k současné celosvětové situaci nalezne paralely z nedávné historie. Nicméně tady nastává ten obvyklý generační rozpor, kdy starý pán už je unavený vysvětlovat znovu a znovu jak fungují diplomatické procesy, zatímco Greta Stocklassa naplňuje stereotyp delulu své generace (klid, patřim do ní taky), že všechno by se mělo dát vyřešit přes noc, protože jsme přece všichni lidi. Tenhle komunikační blok se tu zhmotní ve frustrujícím "každý si mele svoje" dialogu, ve kterých není režisérka schopna pochopit, že pokud by se Blix před zahájením války v Iráku rozhodl postavit na aktivistický odpor, tak tím zdiskredituje svoji pozici vyjednavače, ovšem samotný Blix jí to zase není schopný takto vysvětlit. Není pak divu, že Stocklassa opouští dokument prakticky ve stejném stavu jako se do něj pouštěla a pro ostatní tady alespoň zanechala opravdu velmi zajímavé povídání o pozadí jednoho ze zásadních historických fakapů 21. století, které je tím lepší, čím méně do něj vstupuje s otázkami, ke kterému ptáčkovi by Hans Blix přirovnal George Bushe.

Klopotně vyprávěný příběh, který působí, jako by někdo na tabuli vepsal několik vizuálních a tematických motivů, načež následně měl jen hodinu na to je nějak horko těžko propojit dohromady do jednoho vyprávění. Díky tomu některé pasáže působí jako šíleně vynucená snaha o lyričnost a osudovost (tančení v umělém sněhu, "Hold me.",...), některé oproti tomu zase vypadají jakoby scénáristicky a dramaturgicky pozapomenutě. To filmu daruje některé podivné uncanny momenty, v jejichž čele stojí otec Alana Arkina, který polovinu času nevnímá co se kolem něj děje nebo opakuje archetypální věty předměstského fotra a vy do konce nevíte, jak a vůči komu se do poslední chvíle v zápletce projeví.

Fušerská zlodějina, ke který psal scénář ten pes a jejíž produkční kvality demonstruje scéna porodu asi ročního dítěte, kterému u zadku drží herečka vinnou klobásu jako pupeční šňůru. Škoda, že takhle napsaný to vypadá zábavnějc.

Hele to fakt nemůžu mít pro jednou voboje? Proč si musím vybírat mezi tím, jestli se budu opájet prvotřídní scénou a překrásnou, promyšlenou kamerou, přičemž budu muset ignorovat, že to napsala prdel, nebo naopak budu moci obdivovat výstižnost, poučenost a ambici scénáře, ovšem zase budu muset ignorovat, že to natočila prdel. Mám s tím stejný problém jako s všeobecně přijímanými Vlastníky - tady se někde za mými zády domluvilo, že už nemusí záležet na tom, aby na sebe navazoval střih, že záběr má mít nějaký horní a spodní rám, že to kurva práce nemá vypadat jak krátký filmy Miloše Kameníka! Na druhou stranu stranu v období mezí mým úvodním frfláním ("Nesvadbová neumí hrát, Rendlova postava nikdy neprokáže důvod, aby ji někdo miloval,...") a koncem filmu proběhl proces, během kterého mě ten příběh naprosto pohltil jenom tím, jak dokáže scénáristicky (a s bezchybnou Pekovou v zádech) podchytit tu ideální hororovou konjunkci bezmocnosti, hrůzy a povědomosti, a to na základě zápletky, která je originální, ale vlastně natolik nabíledni. Poslal bych na to svojí matku, která by v tom definitivně viděla svojí matku, ale zároveň by si uvědomila, kdo jí na ten film poslal. Přelom v poslední třetině jsem na rozdíl od většiny přivítal, protože mi přišlo, že postavám, které doposud fungovaly pouze v rámci zápletky, dodal nějakou osobnost a tichou hloubku. A příchod nové postavy a s ní nového tématu v závěru, mi z důsledku toho, že jsem vyrůstal v tomhle alko-disidentskym prostředí, přišel též velmi výstižný. Crocsy a hořčice.

Burtonovi to imo sluší nejlépe, když si může pidlikat ty svoje modýlky a mrtvolky v hranicích nějakého cizího kánonu. Jeho Batman je šíleně rozkošná travestie filmové výpravy, kdy máte při sledování nutkavou potřebu si na všechno sáhnout a i přesto, že všude vidíte ta malovaná pozadí, umělá průčelí domů a mlhomety za každým rohem, tak i když dávno nejste v tom věku, přistihujete svůj mozek, jak se sám sebe snaží přesvědčit o tom, že takové místo někde na světě opravdu je a lidé v něm opravdu žijí. Klaustrofobická stísněnost, ve které neustále lezou do cesty záběru různé stíny, pára a statisté ve skutečnosti pak perfektně maskuje neohrabanost a statičnost samotné postavy Batmana.

Burtonova morbidní rozpustilost zanechala na popkultuře docela dost zásadní stopu a myslím, že není zase tak odvážné tvrdit, že, podobně jako koncem 90. let Wachowští, i on může za vytažení některých subkultur do mainstreamu a z dlouhodobého hlediska je pak holt odpovědný za věci jako Evanescence, Emily the Strange a pořezaný předloktí vaší náctileté dcery. Beetlejuice je na první pohled jeho klasická komedie nevšedních kontrastů, kde barevný divoký svět mrtvých stojí oproti mondénně nudnému světu dospělých živých. V zásadě se jedná ale o hodnotově typicky raeganovsky konzervativní historku o tom, jak heterosexuální pár, který nemá děti jenom proto, že se to ještě nepodařilo, dovolenou nejraději tráví doma a ve volném čase si kutí detailní model města, ve kterém žijí, se musí postavit zpovykaným snobským umělcům z New Yorku a jejich představám o umění a designu. Winona Raider, která zde zastupuje manic pixie girl pro zastydlé mileniály, co vyrostli na Sisters of Mercy, si pak svoji polohu truchlivé gotičky nese akorát do doby, než se o ní začnou náhradní rodiče pořádně starat, což z ní zase udělá poslušnou školačku. Přesně dle dědkovského úzu, že mladý lidi mají vyhraněný styl jenom kvůli tomu, že jsou doma opomíjeni a dají se přes noc fixnout. No a ta rebelie skrze padesátkový jamajský calypso... mno jak říkávala moje nevycválaná prababička: "No nevim."

Kompilace epizod rozprostírajících se po celé škále rozpustilé debility, která je ovšem pospojovaná bezmála hororovým protagonistou, o jehož existenci jsem doposud neměl ponětí a který by se měl dle mě izolovat někam do stejného akvária jako Buffalo Bill z Mlčení jehňátek. Jeho neurotické uchechtávání na konci každé věty si hádám pak propůjčili tvůrci South Parku pro postavu Mickey Mouse.

Starý pán objevil písničku Měla babka, čtyři jabka, na jejímž základě zpracoval vědeckou teorii o tom, že - teď pozor - kdyby každá těžební společnost na světě odváděla nějakou velkou daň do nějakého celosvětového fondu a z toho by následně odcházel stejný podíl peněz každému člověku na planetě, je to zásadní krok k řešení klimatické krize. A teď nechápe proč se tak neděje, takže se to rozhodne propagovat kde jen může. Takovýhle donkichotský souboj od reality odtrženého pána je vlastně skvělým námětem na existenciální herzogovský dokument o ztraceném idealistickém jedinci v kolech velké hry. Ale bohužel to celé má v rukou protagonistova afektovaná, stejně od reality odtržená dcera, která polovinu scén inscenuje k nějakému vlastnímu příběhovému oblouku, u kterého ví už od začátku, že musí končit rozhovorem v slzách, do kterých se očividně nutí víc než Šíleně smutná princezna při královské audienci. Díky ní to bohužel není tragikomický portrét skřítků, kteří o ničem nevědí nic, akorát mají spousty nadšení a s tím jdou tak daleko, dokud z nich úplně nevyteče, nýbrž spíš blbý potvrzení pro spoustu lidí o tom, jak vykolejený z reality jsou ekologičtí aktivisté. Nejvtipnější moment dokumentu je beze sporu ten, kdy se ústřední dvojice zamýšlí, proč nemají na svoji teorii žádnou odezvu a mladý dojde, že to může být kvůli tomu, že ještě o ní nesložili žádnou písničku.

Další Blumovský příklad toho, jak vypadá film, u kterého je každému všechno úplně jedno, jenom už aby to bylo hotový a mohlo se kasírovat za značku. Opět tu je přítomen ten legrační scénáristický fenomén ze současných špatných amerických filmů, kdy nikdo není schopný vybudovat vztah mezi postavami nad rámec rodiny. "Zmizel mi brácha, tohle je moje ségra, chce jí moje teta, on je ve skutečnosti můj táta..." Strašná Alabama tohle.

Podmínkou umožnění natočení této biografie ze strany její protagonistky bylo velmi pravděpodobně zdokumentování jejích aktuálních snah na poli boje proti předpisovým opiátům, podobně jako Viviane Westwood umožnila dokument o sobě pouze za podmínek, že se bude zaobírat také jejími současnými ekologickými postoji (a taky pak byla pěkně nasraná z výsledku). Scény rekapitulující Goldin život a vývoj však s aktuálními aktivistickými pasážemi těžce tonálně nesouzní. V jedné scéně nadšená mladá demonstrantka popisuje jak silný a důležitý moment pro ni bylo sledovat padající protestní letáky z horních pater galerie a k tomu hraje do pozadí epický orchestr z nějaké hudební banky. V dalších scénách unaveným, smutným hlasem mluví Nan Goldin do ticha o sebevraždě své čtrnáctileté sestry, práci v undergroundovym sex businessu, takřka genocidě, která její komunitě přinesla pandemie AIDS a jak musela vykouřit taxikáři, aby vůbec dojela do nějaké galerie udat svoje první fotky. Podoba oněch současných protestů, plných krásných mladých nadšených lidí, bouřících se v bezpečném prostředí gentrifikovaných metropolí, kde nejhorší co se vám může stát je hodina na policejní stanici v kontrastu s vyprávěním o době, kdy vám prakticky co tři vteřiny šlo o život a ze značné části přímo z vaší strany, trochu působí jakoby se vlastně chca nechca tomu současnému aktivismu trochu vysmíval.