Omnibus

Kouzlení nebavilo. Jako kriminálka mě to nezaujalo, jako love story iritovalo. Pokud vůbec chcete s tímhle filmovým podfukem ztrácet čas, doporučuji zhlédnout v 5D (za každého z 5 scénáristů je jedno D). A jak funguje 5D? U prvního triku těch čtyř žokejů (pardon, jezdců), budou lítat rozhazované bankovky kinosálem přímo nad vašimi hlavami a vy si nějaké můžete nasbírat, místo žádání vrácení vstupného. Protože brzy po tom vcelku slušném prvním představení následuje druhé, již zmršené. Uzamčení logiky děje (a uvěřitelnosti jednání postav) do trezoru a vhození do řeky, před zraky několika tisíců hystericky tleskajících zpovykaných komparzistů, ječících jak při volbě amerického prezidenta. Podaří se trik? Osvobodí se logika z trezoru? Vyplave? Nevyplave? Okamžik napětí... A nic. Nevyplavala...       Asi byl ten trezor z ošizeného materiálu, na dně řeky se zdeformoval a logika měla po žížalkách. A my diváci taky. Vesměs nesympatické postavy příběhu se dělily na blbé, navedené a povykující komparz. Občas si to prohodily. Osvětlení scén dostatečné. Spotřeba elektřiny značná. Nakonec se četník a zloději společně projeli na kolotoči, čímž mě dorazili (já radši houpačky, houpat mě můžou klidně celý film, ale na kolotoči blinkám). A z toho vysvětlování v závěru jsem dostal tik do OKA.      Shrnuto: z celého filmu zaujal jen ten hypnotizér. Samozřejmě příšerná karikatura (a skuteční hypnotizéři určitě zoufale luskali prsty, aby se z toho zlého snu probudili), ale Woody Harrelson je holt takovej šoumen, že může něco i naprosto zkurvit, ale pořád je to zábavné.

Bonus: pár hlášek z filmu. Samec je nepřítel žen! Stále svěží polská komedie, s hláškami a dobovými politickými narážkami, které tenkrát rychle zlidověly i u nás. „Vy mne svlékáte? Co to děláte, vždyť jsem funkcionářka!“ nebo dramatickým: „Vzdejte se! Kchh, kchhrrr...“ „Ááá, děvence došel kyslík.“ Stáří této komedie se sice nebezpečně začíná blížit počtu let, které oba naši samci prospali v hibernaci, ale přesto stále pobaví. I díky vhodně zvolené nesourodé dvojici hlavních hrdinů, úspěšně prezentujících ty špatné mužské vlastnosti, bez kterých by na světě bylo tak smutno a prázdno. A já spolu s těmito „falokraty“ odhodlaně volám: „No jasně, zbláznily jste se, protože jste už dlouho neměly chlapa! Potřebujete chlapa! Pryč s partenogenezí! Ať žijou chlapi! “ ... „Au! Nechte mě! Ne, tam ne! Au!“ „Pomoc! Ženský mě bijou!“

„Čí meč krví zbrocený? Boží či jen svěcený?“ Královnu Margot musí Bůh milovat! Její krvavý příběh je totiž o něm. O braní jeho jména nadarmo a masovém vraždění ve jménu víry. I já jsem se do Margot zamiloval. Do sestry krále a dvou bratrů, slinících při pohledu na trůn. Tajemná kráska, svými bratry vycvičená k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Skláněl jsem se i před jako kámen tvrdou Kateřinou Medicejskou a její horoucí mateřskou láskou, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte.“ Oslovily mě i spousty vedlejších postav, které se příběhem jen mihly, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže, onoho dusného srpnového večera roku 1572. Podobně jako Marketa Lazarová, ani Královna Margot pro mne není jen film. Spíš svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Tenkrát před staletími, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost.

Zdá se vám, že v životě nemáte štěstí? A jiní ho mají až zbytečně moc? Zapátrejte v paměti! Třeba se vás podezřele často dotýkali, někdy i nečekaně důvěrně objali. Max von Sydow, sám velice podezřelý muž tím neuvěřitelným štěstím na desítky nádherných a silných filmových rolí, vás očekává ve sklepení svého kasina. Ukáže vám, že není o co stát. On je totiž zatracený Bůh štěstěny. Má ten DAR. Stačí letmý dotyk a vaše štěstí přejde na něj. A s každým dalším člověkem, kterého zabije při ruské ruletě, je jeho štěstí ještě větší. Je nejšťastnějším člověkem na celém světě. A je sám. Vždycky byl. Už čeká v životě jen na jedno. Při každém dalším pohledu do hlavně revolveru doufá, že tentokrát už...  Intacto je trochu mysteriózní, hodně smutné a pro mne i velmi osobní.  [starý komentář zde]       

To se musí vidět! A taky vyzkoušet...           Vždy, když si po svých kutilských pokusech myslím, že už jsem opravdu vyzkoušel všechny myslitelné způsoby, jak si pořádně zdevastovat domácnost a utrpět všeliká zranění (o ztrátě otcovské autority ani nemluvě), tihle dva šikulové mě dokážou inspirovat a otevřít mi další a další obzory. A já se radostně chopím třeba kladiva a šroubováku a rukou v chňapce od vařiče pevně sevřu kokosový ořech... A rodinní příslušníci, zbaběle ukrytí za barikádou z nábytku, čekají, odkud a co na ně přiletí... Konkrétně tohle ovšem není ze seriálu, to je ze života ;-)

Po řemeslné stránce nepovedený film? Krčím rameny. Já nevím. Já jsem jím totiž jen procházel. Nebo spíš spolu s nimi před něčím utíkal. „Bolí umírání? Když tě operují, tak tě uspí. Ale při umírání? ... Já bych chtěla umrznout. Při tom slyšíš znít zvony...“ Stejně není kam utéct. Ne před životem. Ale znamení, že Bůh je přece jen s ní, ta malá rudá kapka na dopise, to znamení nakonec přece jen přichází. Jedno nepatrné říznutí při holení, jen jediná krůpěj krve... a tolik víry zaseté do dětské duše!

Poznámka v žákovské knížce:                                      Vážení rodiče.                                                                          Bohužel to není poprvé, co Váš syn Tomáš něco takového provedl. Kvůli takovým, jako je on, změnilo ministerstvo školství hodnocení chování. Z hodnocení známkou na hodnocení slovní. U Vašeho syna jsem bohužel nucena na závěrečném vysvědčení ohodnotit jeho chování takto: dementní bastard. Kromě toho mu na konci školního roku reálně hrozí i tři nedostatečné! A to z režie-dramaturgie, ze zdravovědy a z tělocviku.      Zjednejte prosím nápravu. Zoufalá třídní učitelka.                 P.S. Jeho slibům, že už to nikdy neudělá, nevěřím. To totiž sliboval už několikrát.

Trpělivost růže přináší... A to nejen divákovi při sledování Těla, ale i aktérům tohoto příběhu. Ovšem, když mi jedinou jakž takž sympatickou postavu, hlídače v márnici, hned v úvodu přejedou autem, je to o nervy... No dobře, tak se ještě dalo koukat na tu milenku, ale ta byla stejně „na odstřel“. Policejní vyšetřovatel byl ošklivej, blbej a v uvažování jednoduchej (správnej policajt) a navíc vypadal jak dědeček vraha Antony Chiqurha těsně po návratu z léčebny pro notoriky. Manžel byl otrávený soužitím se srandistkou, podnikatelkou jako řemen (tu bych otrávil i já), ale fandit mu nešlo, takové morální hyeně.  No, hrůza. Furt jsem si jen říkal kurVAKYanid, proč na to vlastně koukám... A byl jsem čím dál zvědavější, jestli se můj oblíbenec, ten hlídač, probere z kómatu. Takže teď v márnici rozepínám černý pytel, zalovím uvnitř a zpod mrtvoly vytahuji ... čtyři hvězdy! Pátá už byla dávno v rozkladu, tak z té jenom půlku. 90%.  P.S. Sorry, přihodila se mi nehoda a já v komentáři spoileroval. Ovšem inspirován duchem filmu, proto mě nekamenujte předčasně, dokud film nezhlédnete. NIC TOTIŽ NENÍ, JAK SE ZPRVU ZDÁ! Ani ty spoilery :-)

Ono by to mohlo být i zajímavé, nechat se bez zábran unášet na vlně maximálního hnusu a jen ho nechat s čvachtáním proplouvat skrz hlavu, jenže to nešlo. Pracně budovanou atmosféru rozkladu a zmaru systematicky narušovaly pseudofilosofické kecy (měl jsem to radši zhlédnout v němčině, kterou téměř nemluvím. Ne, já debil jsem si k tomu musel stáhnout anglické titulky). TOHLE OPRAVDU NATOČIL MAGOR! Mám na mysli to nudné a otravné pindání. Navíc nepatřím k lidem, které i padesátý sedmý záběr na lezoucího šneka dostane do extáze, ani nejsem „hororový fajnšmekr“ typu „Násilí na lidech mi nevadí, ale ať mi nikdo nesahá na zvířata“. Sebepomaleji rozšlápnutá ještěrka je pořád jen rozšlápnutá ještěrka, žádné drama. A protože jsem původem z vesnice, tak i u detailních záběrů zabíjačky prasete se mi akorát začnou sbíhat sliny na jitrnice. Zvrhlíci byli sice zajímaví týpci, vykreslení plasticky, za ty jsou body navíc, ale ty oběti... Jak mě mají pocitově rozbourat na nich páchané zvrácenosti (a že jich tam nakonec bylo), když o nich dohromady nic nevím (u dvou a půl hodinového filmu na to snad času bylo dost). Jen to, že se do „příběhu“ dostaly jaksi podivně a ne příliš uvěřitelně, furt se tam jen mrcasí (popojíždějí na kolečkovém křesle) jak tělo bez duše, od kobylek k pavoukům a zpět a občas si zahulí nebo si šlehnou, dokud je někdo konečně nevykuchá. Pardon, ale s tak flegmatickými a nudnými obětmi prostě soucítit nejde. Čili: odporné a zvrácené? To ano. Působivé? Moc ne.

Nejen, že Belmondo je Pan herec, zde navíc hraje s takovým gustem a s takovou živočišnou radostí, že místo oslavných ód se zmůžu jen na lakonické:   JE TO ZVÍŘE!   Ovšem taky mizerný otrapa.   „Okamžitě odvolej, co jsi řekla!“ - „Co? Toho mizeru?“ - „Otrapu! Mizeru dokážu spolknout, ale OTRAPA... Michel Gaucher! To tedy ne. To je urážka! Za tohle musíš dostat pár... “    ...    ...     A žbluňk!