troufalka

Tady celý prostor okupuje Antonie Nedošinská, pro kterou mám velikou slabost. Ano, takovou maminku bych si moc přála - sice ubrblanou, ale se srdcem na správným místě.

Čekanky jsou spíše divadelním kusem, v současnosti zajímavé spíš z historického hlediska, velkou diváckou oblibu neočekávám.

Mám ráda starší dětské filmy. Tenhle byl sice poetický, ale té morality a výchovného aspektu tam bylo až moc.

HaDivadlo bylo a je moje oblíbená malá scéna, kterou znám ještě z dob působení v Prostějově. Uvítala bych více ukázek z představění, ale možná neexistuje tolik záznamů ...?

Jeden klenot z pokladnice českého němého filmu natočený na Kavalírce. Stejně jako Marthos i mému srdci je bližší zvuková verze z roku 1937. Ale byla jsem moc zvědavá, jestli se mě dotkne i tato starší němá verze. První pokus moc nedopadl, na druhý pokus jsem si našla nějaké skladby od Kryštofa Mařatky, k tomu nějaký dramatický klavír a pustila si to do podkresu. To už bylo mnohem stravitelnější. Kamera je opravdu dobrá, jen mě mrzí, že nemám takové srovnání s dalšími dobovými snímky, viděla jsem jich poměrně málo. Srovnávat se švédským Vozkou smrti mi přijde trochu nefér vůči Batalionu. Ale srovnání se stejně neubráním ... Tenhle kousek je mnohem zrnitější, jeho bídáci a žebráci ze zapadlé putyky jsou mnohem špinavější a otrhanější, reálie jsou drsnější než ve zvukové verzi. Vedení příběhu je odlišné, více se zaměřuje na vedlejší postavy než na advokáta Uhra. Každopádně je dobré zjištění, že ani náš němý film se neměl za co stydět a směle konkuroval tehdejší světové kinematografii.

Víc psychologické drama nežli krimi. Něco jako přimět někoho k doznání pomocí výčitek svědomí by dnes asi neuslělo. Bohužel chyběl nějaký moment překvapení nebo zlomový okamžik v příběhu.

Mám tu smůlu, že jsem si jako první přečetla od Westlaka jeho nejlepší knihu. Všechno ostatní se tomu už nemůže vyrovnat. Přesto je filmům podle jeho předlohy nebo scénáře nevyhýbám. Švindlíři mě neoslnili, ale vidět se dají.

Docela mě mrzí, že jsem nechodila na Bergmanovy filmy, když byly takříkajíc čerstvé. Na druhou stranu bych je tehdy asi nedocenila co je vnich obsaženo. V současnosti frčí spíš odlehčené žánry, které pobaví nebo odreagují a o kterých se nemusí moc přemýšlet. Bergman klade otázky, ale nedává odpovědi, znepokojuje, odhaluje skryté. Po jeho filmech není člověk odpočatý s vyprázděnou hlavou, ale začíná mu vní šrotovat. Tváří v tváři komplikovanosti života si kladu otázky, které nejsou moc příjemné. Ale jsou potřebné.

Film, který mě překvapil. Mile překvapil. Kromě poetiky jsem si všimla hudby, která podkresluje celý příběh, jak tomu bylo zvykem u němých filmů. Okem kamery kloužeme po nevydrancované krajině se spoustou úzkých pásků políček, dřevěných chalup a majestátných smrků. Takhle svět v roce 1936 vypadal a už nikdy vypadat nebude. Lidé si vydí navzájem do talíře, trošku klevetí, trošku závidí, ale kdy jde do tuhého, drží při sobě. Heroické typy Janů dřevrubců a Cimburů se v dnešních světě nenosí, ani cudné a věrné Marije by nenašli moc obdivovatelů, ale mě se tenhle svět líbí, právě proto, že zechycuje dobu a vnímání světa, které je nám už vzdálené. Podobně jako u Marijky nevěrnice, i zde mě potěšilo obsazení z lidu a vhled do života horalů v reáliích, které žádná virtuální realita nepřetrufne. Název Ave Maria by vystihoval mnohem víc podstatu příběhu. Jsem vděná Národnímu filmovému archivui cs filmu, že nám dopřál tento kousek do našeho bláznivého světa.

Konečně krimiseriál, který nejede po epizodách, ale má ucelený příběh. Je temný a akční, prozrazuje tak akorát, aby udržoval napětí.