Snorlax

Hubač asi nikdy nic špatného nenapsal. Moskalyk byl již v té době zkušený televizní režisér, katastrofu, v niž se Petru Kostkovi proměnila Konvalinková v Hegerlíkovou, teprve připravoval. A tak sáhl pro kvalitní dospělé herce, které doplnil tehdy výborným Michalem Suchánkem. V téhle inscenaci je zkrátka všechno dobře.

Zatraceně dobře natočený film o síle přátelství.

Tohle nepochopí ti, na něž národní hrdost přijde na 5 minut poté, co sportovci získají titul mistrů světa. Tohle nic neřekne těm, pro které je divadlo jen zbytečnou budovou, která zabírá místo nějakému hypermarketu. Tohle neocení ti, kteří si neváží stáří, kteří jím pohrdají a opájí se pocitem, že právě oni nikdy nezestárnou. Jen nechápu, proč se na tenhle epos vzdávající hold umělcům, kteří nezaměňovali umění se způsobem snadného obohacení, dívají lidé, kteří patří byť jen do jedné z výše uvedených kategorií.

No dobře, nechovala jsem se jako dáma, řvala jsem jako tur. Bránice mi začala již v polovině filmu signalizovat, že se mnou nevydrží v kompaktní formě sledování této crazy komedie. Ale já jsem nedbala o své zdraví a dodívala jsem se až do samého konce. A při plném vědomí prohlašuji, že si tato inscenace ničím nezadá se seriálem Taková normální rodinka.

Tato komedie není komedií, herci se trapně potácí před kamerou a zoufale se snaží alespoň něco hrát. Ale kde nic není... Vše se tupě škobrtá až k samému diváky toužebně očekávanému konci. Dav skanduje: "Máma, máma, máma." A to stále ještě nenastala největší krize tohoto Ozonova dílka. Deneuve se chápe mikrofonu a začíná pět. Ozon se postupně propracoval ke svému vrcholu zoufalství, z dříve zajímavých sond do ženských duší se přehoupl k sondám do tuposti scénáře.

Velmi jednoduché krimi zápletky, břitký humor ironického glosátora, pana Nerada v podání Jiřího Valy a mile ambiciózní paní doktorka Neradová v podání Libuše Švormové.

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk.

Počin to je jistě chválihodný, Michalu Horáčkovi, jednomu z posledních žijících českých básníků, uspořádat k narozeninám koncert. Kdyby na tom koncertě zpívali zpěváci, byl by to určitě i zajímavý umělecký zážitek. Ani 50% vystupujících však zpívat neumí ani náhodou. Celkem bych ocenila, kdyby u té zpěvácké šmíry byly jmenovky, abych se jejich trapným výkonům pro příště vyhnula. Nebohý Michal Horáček, co komu udělal, že mu zpíval takový póvl?

Kterak jedna zamilovaná pubescentka k rozumu přišla a s pionýrským kolektivem se sžila.

Tento skvost jsem objevila jen díky tomu, že v něm hrál Jiří Vala. Chlupaté myšlenky stranou, po padesátce už z něj vyrostl fotřík. Což vůbec neublížilo jeho charismatu a možná spíše přidalo na hloubce herectví. Jeho osamělý Petr je naprosto dokonalý. Popravdě, hned bych si ho vzala domů a snažila se mu pofoukat všechny bolístky na duši. Což by si zasloužili i Martin s Čendou. Jenže pro ty by už nebylo místo.