Jeoffrey

Někdy čekáte na úžasný anime seriál celé roky, jindy dostanete hned dva v jedné anime sezóně. Lékárnice je skvělá, už podle trailerů jsem viděl, že tu máme po stránce animace něco krásného, živelného, detailního. Práce s barvami je v tomto seriálu něčím, co je třeba neustále chválit a ten kdo to vytvářel měl zkrátka cit pro estetiku. Další věc, co mě tu úplně uhranula, byla hudba, první opening je naprosto perfektní, a i doprovodná hudba se Kevinovi a spol. povedla na výbornou, a to nejen ty krásné tradiční procítěné čínské motivy. Je tu však jeden důvod, proč jsem si tenhle seriál doslova zamiloval, jedna tak neskutečně zajímavá a úžasná osůbka, kterou považuji za jeden z nejlepších ženských charakterů v anime vůbec. Řeč je samozřejmě o Maomao. Ta dívčina je osobnost - neskutečně sympatická, kterou si oblíbíte nejen kvůli jejím kladným povahovým rysům, ale doslova jí budete žrát kvůli jejím nedostatkům a divným koníčkům. Okouzlující, inteligentní (zná i odpověď na Snapovu otázku: „Co to je a kde byste hledali bezoár?“), zábavná, sarkastická, energická… A jak skvělou má chemií s Džinšim a to to celé vlastně ani zatím není tak úplně romantika, i když Džinši by rád věřil, že ano. Jejich neskutečně zábavné interakce mě vždycky dokázali spolehlivě rozesmát. Nejde se nezamilovat do téhle Lékárnice s hlasem Aoi Júki, která mi zde opět potvrzuje, že je v současnosti jednou z nejlepších japonských hlasových hereček vůbec a že dokáže dát kreslené postavě tak moc charakteru, že tím doslova táhne celý seriál, stejně jako kdysi s pavoučicí Kumoko. Není to však jen o hlavní hrdince, hrdinovi a jejich vzájemné chemii, mě zde bavily i všechny ty záhady, palácové intriky, prostě jak ta detektivka, tak i ta telenovela pro mě fungovaly na výbornou. Zajímali mě osudy vedlejších postav, fandil jsem jednomu z vojáků, aby si vydělal na svou vysněnou kurtizánu, přál jsem šťastný konec i těm charakterům, o kterých jsem z počátku pochyboval, co jsou vlastně zač, ale které mi dokázali autoři tak moc prodat, že mi i na nich nakonec začalo záležet. Zkrátka Lékarnice nejen že je nádherným dílem na pohled, ale má i mnohé co nabídnout v rámci příběhu a jsem moc rád, že hned oznámili druhou řadu, kterou si nenechám ujít. 9,9/10.

Jak to dopadne, když se chlapci (možná - maybe) dostane mezi hromadu generických ečči komiksů i Tolkienův Pán Prstenů? No dost možná ho to inspiruje k sepsání poměrně průměrného, generického ečči, kde bude hlavním úkolem posbírat prsteny k nim i nějaké ty manželky, ale protože to je jen ečči, tak na svatební noc stejně nikdy nedojde, minimálně ne v první řadě. Největším nepřítelem hlavního hrdiny není temný král, ale jeho vlastní stydlivost a k tomu spousta "kazišuků", kteří se objeví kdykoli, když jich je nejméně potřeba. Vzpomněl jsem si, proč mě klasické ečči vždycky tak moc nebavilo, protože erotiku a nahotu, která nakonec nikam nevede, považuji vlastně tak nějak za zbytečnou. Naštěstí tu aspoň netečou potoky krve, není tu žádná cenzura formou božího světla, hlavní hrdina není až takový trouba, a i ty holčiny nejsou úplně tragické. Příběh je sice docela marný, je to z části repetitivní, jak když Ash sbírá pokémony, ale nedokázalo mě to úplně otrávit. Jestli se však pustím do druhé řady v tuhle chvíli nemám tušení, ta první ode mě dostane mírně podprůměrných 4,7/10.

Nejlepším anime o hendikepované dívčině stále zůstává Koe no Katači a nejlepší romantikou téhle anime sezóny je druhá řada Dangers in my Heart, přesto však je Jubisaki to renren velmi zdařilým romantickým anime s velmi hezkou animací, hudbou a naprosto skvělou a roztomilou hlavní hrdinkou. On i ten hlavní hrdina je velmi zajímavý, na poměry japonského anime absolutně neobvyklý až divný, ovšem vzhledem k jeho příběhu je to vlastně docela logické. O čem mluvím? Japonci obecně jsou hodně rezervovaní a velice si cení svého osobního prostoru. Ale Icuomi je přesně takový ten extrovert, co na nějaký osobní prostor příliš nehledí a je klidně schopný na ulici chytit kolem ramen v podstatě cizího člověka, nebo dívku kterou právě poznal chlácholivě pohladit po vlasech. Pro Japonce, ale i průměrného českého introverta je tohle skoro až creepy. Jak jsem však psal, dává to smysl, protože Icuomi byl od malička vychovávaný v Německu, a tak má ohledně chování i díky své vyloženě extrovertní povaze úplně jiné standardy. Projevuje se to i v tom, jak je zde Icuomi iniciativní ohledně něžností a polibků. Z části je toto celé vyobrazení hlavního hrdiny i odrazem toho, jak si japonský autor představuje průměrného energického Němce (nebo Evropana obecně), občas přitažené za vlasy, že i nám to může připadat zvláštní. Mě byl však Icuomi velmi sympatický, mám rád otevřené a upřímně lidi, co říkají, co si myslí, stejně tak je mi milá jeho snaha poznávat svět a vlastně i rozšířit svět naší hrdinky a stát se jeho součástí. Vůbec celý ten protikladný pohled dvou romantických rivalů (a i celé společnosti) na hendikepované děvče, kdy jeden by jí nejraději držel zavřenou někde v bezpečí, zatímco druhý by jí chtěl ukázat krásy světa, byl hodně zajímavý, škoda že se s tím zatím trošku víc nepracovalo. Povedené tu je i téma neopětované lásky a co s tím, jak to zdejší postavy řeší. Zde však musím přidat jednu drobnou výtku, v celé sérii není snad žádné drama – jakoby láska a romantika byla jen procházkou růžovým sadem s růžovými brýlemi a v padesáti odstínech růžové a veškerá rivalita a problémy se daly vyřešit klidnou chlapskou domluvou nebo pár slzami. Zkrátka na můj vkus to bylo až moc sladké, což sice hezky ladilo k povaze naší hrdinky a všemu tomu červenání, ale nezaznamenal jsem nějaký silný moment, díky kterému bych si byl na 100% jistý, že na seriál nezapomenu, což by byla škoda. Ještě jednu připomínku bych asi našel, než tohle celé uzavřu. Už z traileru se lze všimnout, jak zde mají mužské postavy výrazné rty. Počítal jsem, že s tím bude seriál pracovat, že to je kvůli lepšímu vyobrazení odezírání ze rtů a ano, je to tak, ale opravdu využité je to za celou dobu jen jednou, mnohem větší důraz je tu na ruce a znakování. Každopádně Jubisaki no renren mě nezklamal, byl to velmi milý romantický seriál, který si těch 8/10 ode mě zaslouží, plný počet nedám, protože mohl být v některých ohledech lepší, silnější a zajímavější, ovšem i tak to byla velmi dobrá podívaná.

Undead Unluck pro mě byla hodně unikátní, zajímavá a zábavná podívaná. Nemůžu si totiž stěžovat na seriál, který má tak originální superschopnosti, zkrátka pokud mě někdy zajímalo, jak by také mohli vypadat X-meni, kdyby je psal Japonec, tak tohle je za mě z velké části odpověď. Stejně tak "používání všech částí těla v souboji" tu pro mě dostalo nový význam. Postavy jsou velmi dobře zapamatovatelné, zajímavě prokreslené a mnohé z nich (především hlavní duo) jsou mi velmi sympatické + funguje vzájemná chemie. Příběh je důmyslný – promyšlený do mnohých drobných detailů, takže třeba fakt, že je se zdejším světem něco hodně špatně (kam se poděly hvězdy…) postřehnete sami ještě dřív, než vám to někdo vysvětlí. Baví mě i ta určitá komiksovost a i to, jak je seriál od určité části v závěru sám sobě meta (aneb kdo že je tu ten vypravěč...). K tomu si přidám velmi slušnou animaci, ucházející hudbu a mám minimálně silné 4*. Na nejvyšší hodnocení to nakonec těsně není, protože mě Undead Unluck nedokázal naplno strhnout jako některé jiné seriály z posledních dvou anime sezón, s kterými musím chtě nechtě srovnávat. 8,4/10

Velice si vážím práce všech složek integrovaného záchranného systému, a tak dokážu náležitě ocenit jakékoli dílo, které má být poctou jejich práci. Do dneška mám třeba ve velké oblibě film Skleněné peklo, který je také věnován jako pocta všem hasičům. Tohle byl hlavní důvod, proč jsem chtěl dát seriálu šanci, další byl třeba ten, že vypravěče zde dělá Kendžiró Cuda, jehož hlas bych mohl poslouchat klidně od rána do večera. A vydržel jsem dlouho, do devatenáctého dílu, ale dál už to nešlo. Firefighter Daigo! Rescuer in Orange má totiž jednu obrovskou a pro mě fatální vadu. Snad každá epizoda formou flashbacků recykluje tak 30 % materiálu, takže vám po odečtení openingu a endingu zbývá v každém díle tak 12 minut nového příběhu a nových záběrů (proložených těmi starými). Nic proti natahování, nebo fillerům, pokud se to umí, ale tady se někdo ani nesnažil. Neustále opakování těch stejných rádoby dramatických záběrů, připomínání toho, co se událo v minulém díle, ideálně hned během prvních tří minut každého dílu, pravidelně tak 2-3 flashbacky za díl na to, co už jsme někde někdy viděli (třeba tu samou scénu, kde si Daigo vyhodí rameno, aby mohl vlézt pod sutiny, uvidíte v rámci seriálu asi 4x) a aby toho nebylo málo, tak je vysílání proložené hned dvěma recap epizodami. Buď je tvůrčí tým neschopný budovat atmosféru jinak, než neustálými flashbacky, nebo si myslí, že je divák retardovaný, nebo netuším, ale zabíjí to tempo, zabíjí to i tu atmosféru, co tím chtějí budovat a při pravidelném sledování to pak až působí směšně a člověk si až říká „zlaté Naruto fillery, zlatý roztahaný anime One Piece a souboje v Dragon Ballu, kde jeden má klidně i tři díly“, protože u toho všeho jsem měl aspoň pocit, že seriál natahují něčím novým, originálním a ne jen kousky sebe sama, jako tady. Ale nebyly to jen flashbacky, z čeho jsem nebyl odvařený, oni ani ty samotné postavy za moc nestály. Nebo spíš měli hluboké a dramatické motivace, u kterých jsem si říkal, jestli by je s nimi psycholog reálně pustil do sboru. Vždyť hlavní hrdinka má normální syndrom přeživšího a hlavní hrdina zase trpí chronickou zodpovědností za činy svého otce a nějak mu i chybí pud sebezáchovy. Zkrátka jasně, hasič musí být připravený riskovat svůj vlastní život, ale tady jsou situace, kde by s trochou smůly zařval jak hlavní hrdina díky své nerozvážnosti, tak i lidé, které chce zachránit (viz. třeba linka se zatopeným sklepem). Ve výsledku pro mě tenhle seriál příliš jako pocta práci hasičům nefunguje, i když mu musím přičíst k dobru, jak zajímavě a kvalitně ukazuje hasičský výcvik. Ovšem i tak Firefighter Daigo! Recap in Orange ode mě po devatenácti dílech dostane maximálně 3,5/10.

Přestože o madžongu nic nevím, rozhodl jsem se seriálu dát šanci, kdo ví, třeba se ho naučím hrát, říkal jsem si… Bohužel mě seriál ztratil už v prvním díle, a to přesně v momentě, kdy mi představil zdejšího žlutého ptačího maskota, něco mi říká, že pokud bych Čonba sledoval dál, tak by to negativně ovlivnilo mé soustředění na madžong i na celý seriál a bohužel tu ani nebyla žádná jiná postava, která by mi ten neblahý dojem dokázala nějak vykompenzovat. Po zralé úvaze, rozebrání všech možných herních strategií tak přišel drop po prvním díle a nehodnoceno.

Největší problém, co s tímhle seriálem mám, je, že znám lepší, zkrátka že se podle mě ani zdaleka neblíží kvalitám děl jako je Kami-sama Hadžimemašita nebo Fruits Basket, i když je jasné, že jde o podobný koncept mladé dívky, která se setkala s nadpřirozenem (které i zde však reprezentují různí hezcí chlapci). Problémem pro mě byla jak hlavní hrdinka, která mi přišla poměrně tuctová a nezajímavá, ale také to, že obdobně tuctoví a nezajímaví pro mě byli i všichni zdejší hrdinové. A zase, proč bych měl sledovat romantické snažení někoho, kdo mě nezaujal. Co je horší, ani v příběhu jsem nenašel nějaké hlubší tajemno, nebo alespoň drobný háček (něco originálního), kvůli kterému bych chtěl vědět co bude dál. Nefungovala mi ani chemie u hlavního páru, což je taky velký problém. Animačně je to taky průměrné… Přesto nechci seriál úplně odsoudit, není to ten případ, že by mě tu něco vysloveně štvalo, spíš mě tu jen vůbec nic nechytlo, ale to může být i tím, že seriál není primárně mířený na mě, i když i já si dokážu užít solidní šódžo, což tohle ale za mě nesplňuje. Drop po 3 dílech a 3,5/10.

Sósó no Frieren je podle mnohých to nejlepší anime, které k dnešnímu dni vyšlo, moderní masterpiece, který má k dokonalosti tak blízko, jak jen to jde. A ti, kteří se se skoro nesmrtelnou elfkou ještě sami nepotkali, se nejspíš budou ptát „A je to opravdu tak dobré?“. Z pohledu někoho, kdo sleduje anime pravidelně 14 let, viděl kolem 1700 anime sérií a filmů musím potvrdit, že Sóso no Frieren rozhodně je jedním z nejlepších anime, které jsem kdy viděl, seriálem, který mě dokopal k tomu změnit svojí zdejší TOPku, něčím kouzelným a jedinečným a jediný důvod, proč zatím na plnou hubu neřeknu, jestli je to opravdu ten můj TOP, je fakt, že ještě neznám celý příběh. Ovšem už jen to, že mě seriál dokázal dojmout k slzám už v první epizodě, dokazuje, jak tu moc pro mě vše fungovalo, a i každý další díl byl pro mě něčím silným, nezapomenutelným, a to až do samotného konce. Neexistují tu pro mě žádné slabé epizody, to, co někdo mylně označuje za filler díly (filler znamená, že jde o části příběhu, které nejsou v originální předloze = výplň, dějová vata, ale také originální anime only dějové linky), jsou zcela záměrné pasáže sloužící k budování charakterů a celého světa + většina těch pasáží je i v manze = tohle není filler! Celková atmosféra je úžasná, je to takový ten hloubavý seriál o tom, že cesta je důležitější cíle, proložená hromadou geniálně vyobrazených (a nejen řečených, jako u jiných anime) mouder, z kterých si můžete mnohé odnést a které se mnou rezonovala ještě dlouho po konci každého dílu. K tomu tu máte neskutečně animované souboje, a to jak fyzické, tak i magické a obojí je úžasné. Dynamika, síla, důraz, rychlost – to vše je zde v nejlepším animovaném souboji člověka s drakem, jaký jsem kdy viděl. Ladnost, estetika, síla, barvy – opět nejpůsobivější magická střetnutí, jaká si dokážete vymyslet. Zkrátka představte si seriál jako Kino no Tabi, nebo Girls Last Tour k tomu dejte worldbuilding a charakterbuilding jako má Mušoku Tensei (mínus jakákoli kontroverze ohledně postav) a souboje jak z Chainsaw Mana (protože na bojových scénách dělal z velké části stejný tým) a zajímavý magický systém, který má svá komplikovaná pravidla a máte Frieren – seriál který září ve všem co dělá. Zajímavějším tématem, než jak moc je Sóso no Frieren dobrý seriál pro mě ale je to, proč je to tak dobré dílo. Sósó no Frieren je pro mě totiž velkým připomenutím, že studio Madhouse nejen stále existuje, ale pořád patří k úplné špičce japonské anime produkce. Pamatuji doby, kdy jsem na každý nový seriál tohoto studia s napětím čekal a věděl, že nebudu zklamaný, i když možná vlastně ano, protože jedním z memů tehdy byla věta „Madhouse nikdy nedělá druhé sezóny“. Tím chci říct, že prvním kamenem úspěchu jakéhokoli anime je kvalitní animační studio se zkušenými zaměstnanci, což zde máme splněné. Je však ještě jedna věc, možná ještě důležitější než celé studio, a to je samotný režisér, člověk, který tomu všemu dá směr, bude vše pevně třímat v otěžích a dělat všechna ta důležitá rozhodnutí. A Keiičiró Saitó zde potvrzuje, že Bočči the Rock! nebyla náhoda, zkrátka že tenhle pán je někým, kdo dokáže ze solidní mangy o dívčí kapele udělat kultovní záležitost a z nadprůměrné fantasy mangy vytvořit legendu. Je to navíc i někdo, kdo má skvělé kontakty v branži, je oblíbený mezi ostatními animátory, takže dokázal složit velmi kvalitní tým, a to především proto, že jim dává velkou kreativní svobodu (takže pod ním mnozí sami doslova chtěli pracovat) a sám má neskutečný cit pro látku s kterou pracuje a pro různé drobné detaily. Co víc, pan režisér se tu mnohým schopným animátorům odvděčil i tím, že je nechal režírovat některé epizody seriálu. Když se podíváte na jednotlivé epizodní režiséry, tak uvidíte krásně vyvážený mix zkušených tvůrců (včetně jednoho ze zakladatelů Madhousu), ale i úplných nováčků. Vůbec celá ta produkce vypadala velmi zdravě a že vše fungovalo na výbornou potvrzuje nejen to, že seriál neměl jediný odklad, vše vyšlo přesně v termínech, ale samotný Evan Call v jednom z rozhovorů uvedl, že měl při tvorbě doprovodné hudby k jednotlivým dílů často už k dispozici vizuální materiál, někdy i celý díl, a tak neskládal naslepo dle zadání, ale přímo s jednotlivými scénami před očima. A když už jsme u hudby, kvalitní soundtrack je dalším důležitým aspektem, který si můžeme odškrtnout, co víc, i ten je něčím nadpozemským. Máme zde skvělý první opening od Yaosobi, který opět potvrzuje, že cokoli, na co tohle hudební duo sáhne je hitem, navíc mít takhle zvučné jméno v týmu (obzvlášť po tom co Idol z Oshi no Ko dobyl hudební svět) je skvělý marketingový tah. Sice se hudebně ne vždy tenhle hit sešel s laděním epizody, ale je to skvělý track o tom žádná. Co však ladilo k Frieren perfektně je ending od Milet, v rámci seriálu chytře rozdělený napůl, takže nás mohl provázet celou sérií, tu píseň jsem si doslova zamiloval a jsem schopný si pustit hodinovou verzi při práci a doposlouchat jí, aniž by se mi ohrála. Není to však ani opening ani ending, co je pro mě nejlepší písní z celého seriálu, protože i doprovodná hudba je zde perfektní, donutila mě si pořídit OST na Spotify a když náhodou neposlouchám Milet, tak sjíždím na Youtube třeba hodinovou verzi skladby Zoltraak, která je definitivně mým nejoblíbenějším hudebním motivem z celé série a Evan Call mi připomněl, že je dalším skladatelem, kterého musím bedlivě sledovat a že hudba k Violet Evergarden nakonec nebude vrcholem jeho tvorby, jak jsem si donedávna myslel. Pojeďme si to shrnout. Proč je Frieren tak skvělá? Protože tu byla velmi zdravá produkce, která všechno stíhala, šikovný a oblíbený režisér, který sehnal spoustu talentovaných animátorů, velká část dostala tvůrčí svobodu (i nějakou tu zodpovědnost) včetně autora hudby, který navíc i viděl pro co tu hudbu dělá. Vznikla perfektní animace, geniální soundtrack – vznikl opravdový klenot. Mohl bych pokračovat dál, ještě jsem nerozebral samotný příběh, nezmínil to jak, elegantně a chytře seriál pracuje s časem, jak tempo příběhu odráží zájem a vnímání samotné hlavní hrdinky (a tak tempo postupně zpomaluje). Jak vykresluje samotnou hlavní hrdinku, která působí tak nějak bez emocí, ovšem zároveň je to jedna z nejcitlivějších postav. O tom, jak skvěle tu fungují flashbacky a že i když je hrdina Himmel po smrti, stále je to on, kdo je hlavním hrdinou příběhu. Nebo zmínit, jak skvělá je tu romantika! Ale je to třeba? Koukněte na to celé sami, nebudete litovat. Pro některá díla je 5* a 10/10 asi i málo…

Od příběhů Pana Otroka jsem čekal o dost víc než jen průměrnou zápletku, jakou v minulosti dokázalo vymyslet každé druhé anime o speciálních akademiích, skombinovanou s Arancar arcem z Bleache… K tomu tu jak bolavý palec trčí ta ne moc povedená 3DCG animace, u které se ani studio příliš nesnažilo jí maskovat jako 2D, aby lépe ladila s prostředím (jako to letos docela zvládala třeba Išura) a tak to vůbec není pěkná podívaná, hlavně když se na obrazovce odehrávají jakékoli souboje. Co je horší, Chained Soldier prohrává i tam, kde by měl dominovat, tedy na poli S-M a ečči s Utenou lačnící po magických dívkách, protože ta je v té anime erotice celkově nápaditější, šílenější, odvážnější, zábavnější... Takže erotika je tu docela MID, souboje jsou MID (vizuálně podprůměr, akcí max. průměr, choreografie průměr, efekty průměr), příběh je MID… Je tu něco povedeného? Postavy jsou docela fajn, včetně našeho Pana Otroka. Ale ani tak si seriál ode mě víc jak 5,1/10 nezaslouží.

Příběh o Renttu Fainovi je za mě nakonec „jen“ fajn, a to i přes to, že dokážu ocenit styl, jakým je vyprávěný, jak hezky se pozvolně rozvíjí a ukazuje mi nejen postupný vývoj hlavní postavy, ale i třeba vysvětluje evoluční stupně nemrtvých a fungování zdejší hrdinské asociace. Vše tu působí docela přirozeně, logicky, hlavní hrdina se mění pozvolna, jeho motivace jsou pochopitelné a podložené. Zkrátka nemůžu říct, že by šlo o špatné anime a asi jediné, co se mi tu vysloveně nelíbilo, byl openning, ale ten se dá kdykoli přeskočit. Na druhou stranu mě ale seriál neuchvátil, nezaujal mě víc než jen povrchně, a i když ukazoval spoustu relativně zajímavých linek, neprodal mi je tak, abych nad nimi chtěl nějak déle přemýšlet, nebo vidět víc. Stejně tak k hlavnímu hrdinovi i většině vedlejších postav jsem si udělal jen takový zběžný víceméně pozitivní vztah, zkrátka jak už jsem napsal, byly pro mě „jen fajn“.  Přemýšlím, co seriálu chybělo, možná víc akce, možná emocionálně hlubší dějové linky, abych něco cítil i jindy, než jen u samotného finále… Prostě to tam pro mě tentokrát nebylo (dost možná za to může i jistý fantasy seriál, který také tuhle sezónu vycházel v pátek a s kterým jsem si ho chtě nechtě trošku srovnával) a tak dávám „jen“  6/10.