HERGImanCZ

Událost, která není v kinech každý rok. Tady není moc o čem psát (respektive co kritizovat). Druhá Duna je po všech stránkách precizně zvládnuté dílo, které naprosto splnilo očekávání, a to jak příběhově, tak hudebně a vizuálně. Stejně jako u jedničky se jedná o jedno z nejlších sci-fi poslední doby. Generace vyrůstající v 70. letech měla Star Wars, my máme Dunu. Kdo můžete, jeďte do IMAXu, tady je to zkrátka nutnost.

Precizně natočený historický počin. Výjimečně začnu menším upozorněním. Zatímco trailer je jeden z těch nejlépe střižených a nejdynamičtějších, co jsem měl za poslední dobu čest vidět, film je pravý opak. Jedná se o pomalý snímek, kde se vzhledem k monstrózní stopáži nikam nespěchá, zároveň ale ani s ničím bezdůvodně nezdržuje. Každý dialog má opodstatnění, většinou hlavně v rozvinutí některé z postav. To by samozřejmě nefungovalo bez trefného castingu a hereckých výkonů. A právě výkony jsou tu na naprosto špičkové úrovni, a to ve všech větších či menších rolích. Nenajde se tu postava, které by to člověk nevěřil. To je doplněno o skvělý hudební doprovod a parádní práci s kamerou. Mou jedinou výtkou je asi závěr, který se sice snaží vymanit z klasického odvyprávění životů postav pomocí textu, na druhou stranu působí dost artově. A já většinou nemám nic proti artovým scénám, ba naopak. Ve filmu je jich ale vzhledem ke stopáži v podstatě minimum, a v závěru to tak může působit trochu nepatřičně. To je ale spíš zbytečné hledání mušek, navíc velmi subjektivní. Killers of the Flower Moon je zkrátka neskutečně poctivé řemeslo. A vzhledem k tomu, že mi vždy více šla kritika než chvála, nemám co dál dodat.

Moderní, podmanivý a silný film. Poslední roky jsou pro mě velmi zvláštním obdobím. Není to tak dávno, kdy mě v kině podle traileru skoro žádný český film nezaujal. To se však poslední dobou změnilo o 180°. Jenom za letošek tu máme #annaismissing (kterou jsem tedy ještě neviděl), Bod obnovy, Úsvit a nadcházející Bratry. No a právě Úsvit je ze zmíněných asi největším překvapením, a to hlavně kvůli tomu, že o filmu není tolik slyšet. Přitom vizuál, casting i myšlenka jsou tu zvládnuty na jedničku. Film správně dělí stopáž na úvodní řešení záhady, emotivní (a z pohledu zasazení nadčasový) příběh a do jistý míry až edukativní formu poznání, kde jasně ukazuje rozdíl mezi fakty a pocity. Práce s tajemnem i reprezentace povrchních lidských názorů bez sebemenší snahy o porozumění je zkrátka trefa do černého. A tím vším nás provází hlavní ženská hrdinka v podání Elišky Křenkové, od níž by si mohli mnozí hollywoodští tvůrci vzít příklad, jak má působit silná ženská postava. Témata otevřená na závěr pak člověka donutí sedět až do konce titulků přibitého na sedačkách (ze sálu před skončením titulků při mé projekci nikdo neodešel) a zkrátka přemýšlet. A asi to teď bude trochu hot take, ale myslím si, že Úsvit je promarněná šance poslat na Oscary něco víc. Možná za necelé dva týdny připustím, že jsem se mýlil, a ani teď si vůbec nemyslím, že Bratři budou špatný film. Ale budou silnější pro nás než pro svět, budou se zase hrabat v minulosti (což není špatně, jen je to v česká produkci poměrně časté) a mezi ostatními filmy tam pravděpodobně zapadnou. Úsvit je oproti tomu film dnešní doby, který není okoukaný, tematicky je potřebný a zároveň splňuje pro mnohé kontroverzní kvóty a požadavky. Ale i když nejde Úsvit na Oscary, stejně jsem neskutečně šťastný, že vzniknul, že se stále více probouzí mladá generace režisérů a že se peníze sypou do něčeho, co má smysl.

Příjemné i naučné! Většinou nemám od podobných kraťasů veliká očekávání. Často totiž dostaneme (pod)průměrný obsah, který neurazí, nenadchne a za chvíli zmizí z hlavy. Proto mě velmi mile překvapí, když se někam podaří vecpat víc. Tvůrci zde předkládají až edukativní obsah na (bohužel) stále tak trochu tabu téma. Vše je navíc obaleno trefným humorem. A pokud si epizodu někdo nemůže užít z důvodu, že mu vadí progresivní smýšlení tvůrců a ničí mu to jeho světonázor, je to jeho věc.

Neskutečně příjemná podívaná, která zahřeje u srdíčka. Řeknu to narovinu, Srdcerváče jsem si ze seriálů, které jsem v poslední dobu viděl, užil z nějakého důvodu definitivně nejvíc. Je to obyčejné všední svědectví (nejen) dvou ústředních postav, jež se v období dospívání snaží najít sami sebe a cestu k tomu druhému. Nejsou tu žádné překomplikované zvraty ani druhotné osudové dějové linky. Je to zkrátka jen láska dvou teenagerů, a to zkrátka občas bohatě stačí. Jedná se o jeden z těch seriálů, kde se hodně těžko vysvětluje, proč to funguje. Srdcerváče zkrátka musíte vidět.

Nádherná pohádka, která paradoxně okouzlí spíše ty starší. Jakožto někoho, kdo Pinocchia (jak od Disneyho, tak v jakékoliv jiné verzi) nikdy moc nemusel, mě verze od Guillerma del Tora naprosto okouzlila. Jedná se o dospělejší verzi, kde Pinocchio i Geppetto dostávají více vrstev a jsou tak funkčnějšími postavami, než tomu bylo kdekoliv jinde. Líbí se mi ze kritika války, která nepůsobí na sílu a jde ruku v ruce s příběhem, který je divákovi servírován. Jedná se zkrátka o dojemnou jízdu o otci a synovi, kde problém mezi nimi není černobílý a oba dva si k sobě musí najít cestu.

Avatar: The Way of Water je přesně taková filmová událost, kterou všichni čekali. Trvalo to 13 let, než jsme se prostřednictvím Jamese Camerona dočkali pokračování příběhu z měsíce Pandora. Diváci se dávno před vydáním rozdělili na několik táborů. Jedni čekali mistrovské dílo, druzí předem předpovídali katastrofu, jiní opatrně vyčkávali. Je tedy druhý Avatar tak velkolepou podívanou, jako to před 13 lety dokázal první díl? To vám vzhledem k tomu, jak byly místy rozporuplné reakce u jedničky, nemohu říct. Místo toho se ale pokusím shrnout, co můžete čekat a jak se k tomu stavím já. Co mohu prohlásit s klidným srcem, je, že jste v životě v žádném filmu ani seriálu neviděli nic tak nádherného. Když film začal, měl jsem z audiovizuálu, který mě ihned pohltil, neskutečnou radost. Byl to nefalšovaný hřejivý pocit, že po (z pohledu CGI) odbytých filmů od Marvelu vidím něco, co demonstruje tu neskutečnou sílu digitálních efektů. Musím vás ale upozornit na to, abyste si promysleli, na jakou verzi půjdete. 3D je tu podle mě povinností, volba vás však čeká mezi verzí klasickou a HFR (verze s vyšší snímkovou frekvencí). HFR verze totiž rozhodně není pro každého a trvalo mi dobrou půl hodinu, než si na to oči zvykly. Abyste rozuměli, ta vyšší snímková frekvence je tam jen místy a často se mění s tou nižší klidně na jednu scénu. Akci to sice spíše pomáhá a dělá jí to přehlednější, místy však kvůli tomu celý dojem může působit trochu sekavě. V rámci příběhu Cesty vody prozkoumáváme zcela nová prostředí, tvory a zvyky. Cameron tu znatelně více prosazuje svůj postoj k přírodě a kritiku k lidem. Přestože to podle mě perfektně sedí do příběhu filmu, na někoho to možná bude působit místy až příliš okatě. Když už jsme u příběhu, řeknu to narovinu. Pokud u vás byl příběh v roce 2009 tak velký problém, že jste si film nedokázali užít, narazíte tady úplně stejně. Postavy opět čerpají z běžných archetypů, které jsou ale funkční a tak rozsáhlý film s tolika postavami zkrátka není jiným způsobem udržitelný. Mileneckou lásku tu vystřídala rodina a vztahy čerpají z klasických problémů mezi rodiči, vrstevníky nebo nevlastními sourozenci. Vše je to zabaleno do fantasy/sci-fi kabátku, každému divákovi v kině je to ale zkrátka blízké. A to je záměr, protože Avatar má vydělat 10cifrové částky a na experimentování tu zkrátka není místo. Některé věci jsou tu zvládnuté o trochu lépe než v jedničce, jiné naopak. Můj největší problém asi vychází ze struktury, kde se jednotlivé pasáže až příliš podobají kostře jedničky, jen v jiném pořadí. Některé linky jsou tu až příliš otevřené a jsou očividnou přípravou pro další díly. A nakonec pár konkrétních postav, které mají na konci hodně silný emocionální efekt, by si zasloužilo o trochu více čas. Na druhou stranu je zde více charakterů zapamatovatelných a už teď se těším, až se jejich linky více rozvinou v dalším díle. Tempo mi navíc sedlo o něco více, protože se Cameron nebál na chvíli zastavit, což byl můj problém někde v prostředku prvního filmu. Některé motivy a myšlenky byly také zajímavější a dokonale do sebe ve finále zapadly. I tak ale doufám, že příběh trojky bude trochu více svěží, protože se bojím, že tahle kostra zkrátka není udržitelná přes více než dva filmy, přestože tady to stále funguje. Doufám tedy, že se mi v tomto odstavci podařilo shrnout co nejlépe ty nejdůležitější myšlenky. Na závěr musím jen dodat, že druhý Avatar je ten film na který jít do kina. Protože pokud nepůjdete na něj, tak už nevím, kde byste dostali lepší zážitek.

Bonding je hodně specifickým seriálem. Někomu to bude připadat praštěné, někomu bizarní. Ve výsledku je ale první řada perfektním využitím zvoleného tématu. Je to primárně komedie a tak to musíte brát. Zatímco ale takových Padesát odstínů šedi je v podstatě pouze vlhkou představou autorky předlohy, zde v podstatě vše vychází z často paradoxně poměrně reálných situací. Příběh je tu poměrně jednoduchý, dokonale tak ale pasuje k malému počtu epizod navíc s krátkou stopáží. Obě ústřední postavy si tu projdou svou cestou a předposlední epizoda je v podstatě perfektním uzavřením. Jedinou vadou na kráse je asi závěrečný díl, který je poměrně zbytečný a jehož funkce má být snad jen lákáním na pokračování. Jinak jsem si ale první řadu Bonding užil jako v poslední době málo co. Rozhodně mohu doporučit každému, kdo hledá něco s touto tématikou, ale ve výsledku i těm, kteří by chtěli v odlehčené variantě nakouknout pod pokličku těchto netradičních praktik.

Je Avatar vážně tak dobrý? Avatar... Film, o kterém jste v roce 2009 nemohli neslyšet. Upoutávky běžely v televizi, rozebírali ho v rádiích, mluvili o tom vaši kamarádi. Pro mnohé to byl technický zázrak, pro jiné silně nadhodnocení Šmoulové či sci-fi kopie Pocahontas. Mně bylo tehdy 13 a už to, že mou nejoblíbenější částí byla tehdy hláška „chčijou nám všem na hlavu a ani se to nesnaží vydávat za déšť“ z úst Sigourney Weaver, poměrně vypovídá, že jsem nebyl náročným divákem. Takže jsem dodnes žil v podstatě bez jasného názoru, čím Avatar tehdy byl. A když se po třinácti letech znovu vrátil do kin, nedalo mi to a šel jsem to bez předsudků s myslí čistou jako vyprané ponožky zjistit. Podle samotného Camerona je totiž právě návštěva kina tím správným způsobem, jak si snímek vychutnat. A jsem neskutečně rád, že jsem to udělal. Divil jsem se, jak to během úvodního přistání na Pandoře postupně v hlavě všechno naskočilo. Všechny postavy, ač vychází z běžných archetypů, se mi v tu chvíli vybavily, což jen ukazuje, jak silným filmem Avatar je. Když už jsme u toho, je to zároveň dokonalá ukázka, jak James Cameron dokáže s jednotlivými šablonami charakterů pracovat. Už jen samotný Jake Sully, jehož příběh o lásce k Neytiri, která je v podstatě nepřítelem, je v základu v podobné variaci postavou tolika dalších filmů, že byste to na prstech rukou nespočítali. Ale Cameron mu přidal jeden detail, který příběh obohatí hned o několika vrstev. Jake nemůže chodit. Tato vlastnost nejenže přidá Jakovi nadšení, že může pomocí svého avatara stát na nohou, zároveň ale posílí i druhou stranu vah, kde za shromáždění informací může získat schopnost chodit i ve svém reálném těle. A je to detail, ale Jakovo rozhodnutí a postavení se proti Quaritchovi, který mu ty nohy slíbil, je o to odvážnější a emočně silnější. A i právě zmíněný Quaritch je vybudován tak, že je vám už předem jasné, aniž byste ho před samotným finále viděli v jakékoliv akci, že zabít ho bude pekelně těžké. Mohl bych povídat o všech postavách, ale myslím, že jsem už dostatečně naznačil, že si Cameron zkrátka dal záležet, a tak vypíchnu už jen tu nejlepší. Mou nejoblíbenější postavou je samotná Neytiri a Zoe Saldana si svým výkonem bere většinu scén pro sebe. Dokáže totiž dokonale skloubit půvab a krásu s její divokostí, kdy místy působí opravdu až jako zvíře. To si jde samozřejmě ruku v ruce s vizuálem a CGI. A u této kapitoly musím říct, že je mi špatně z toho, když vidím, co chrlí ven třeba Marvel v posledním roce. U Avatara je vidět ten čas, ta práce, ta snaha a ta chuť vytvořit něco unikátního. Práce s kamerou, close upy, správně využitý slow motion, dokonale padnoucí hudba, všude je taková pečlivost, která prospívá nejen akci, ale hlavně emocím. Z těch postav je cítit, co prožívají, a máte zkrátka pocit, že jste tam s nimi. To vše je zasazeno do prostředí, které působí neskutečně živě a funkčně. Příkladem ať je opět úvodní scéna při přistání, kde chodí roboti a přesouvá se náklad. Už tady můžete totiž vidět v kole jednoho z vozidel obrovské šípy, což nádherně ukazuje, že se to RDA nejde s domorodými Na’vi úplně snadno. V pandorské přírodě pak můžete vidět nejen zvířata, ale i zajímavé rostliny, které zdejšímu propojenému ekosystému dodávají zase další vrstvu. Slyšel jsem argument, že žádní ti tvorové vlastně nejsou tak unikátní a jsou vesměs odvození od našich reálných tvorů. A ano, to uznávám. Ale řekněte mi, když pominu geniální design Vetřelce, kde najdete tvory, které nejsou našim zvířatům podobní? To bychom pak museli odsoudit drtivou většinu i těch nejkultovnějších sci-fi, na něž nikdo nedá dopustit. Avatar je zkrátka jedním z Cameronových klenotů. Pokud vám příběh přijde slabší či příliš 90kový, ač je dle mého zabalen do unikátního zasazení s novými nápady, budiž. Nikdo ale Avatarovi nemůže upřít tu práci, kreativitu a preciznost, se kterou je nám naservírován, a já jsem neskutečně zvědavý, co nám přinesou kolik vydělají pokračování.

V podstatě filmu nemám moc co vytknout. Snímek The Woman King mě nedávno nalákal svým trailerem a já si řekl, proč to nezkusit? Čekal jsem lehce nadprůměrný akčňák inspirovaný historičkou tématikou. Ve výsledku se z toho ale vyklubalo něco lepšího. Film funguje jak po emocionální stránce, tak po dějové. Některé postavy se sice více drží zavedených archetypů, samy jsou ale zároveň důkazem, že při správném uchopení a našroubování na děj to vůbec nevadí. Hudba je tematická a občas doplněna o tanec domorodců, což filmu dodává o něco artovější nádech. Nakonec nechybí ani poselství, jež ale nejpůsobí nijak nuceně. Kdybych si měl nějak rejpnout, mohl bych zmínit asi samotné souboje, které jsou místy trochu chaotičtější. Jedná se ale spíše o standard současné akce, takže to ani neberu v rámci hodnocení v potaz. Raději si tedy rejpnu do některých zdejších uživatelů, protože dát filmu odpad a jako jediný argument uvést, že tam není žádný běloch, je fakt směšné. A navíc to ani není pravda, takže takoví lidé film asi ani neviděli. Pak se tu také objevuje kritika odchýlení od skutečné historie, což je rozhodně validní argument. A vzhledem k tomu, že tuto dobu nemám plně zmapovanou, nemohu proti tomu nic namítat. Jen by mě zajímalo, jestli to všichni tihle lidé vyčítali i opěvovanému Gladiátorovi a taky ho odměnili nula hvězdami. Vím, tohle je asi trochu zvláštní styl recenze, myslím si však, že u snímku, který dostává nízká hodnocení v podstatě za nic, je občas potřeba na podobné výlevy reagovat. A vy ostatní, šup do kina a sypejte sem nějaká relevantní čísla, ať Češi a Slováci nepůsobí jako kulturní barbaři.