Greg25

Nevyužitý potenciál. Tvůrcům se tam občas podařila dostat lehce melancholická atmosféra, posmutněle táhnoucí se dny, ale rozhodně ne po celou stopáž. Přesto oceňuji tu snahu natočit něco více reálného, méně vypočítavého vůči divákovi. Příjemná civilnost, byť místy trošičku švihlá. A taky jedna z mála romantických komedií, kde mají oba hrdinové 99% sólo a potkají se v minimálním počtu scén - což je taková milá netradičnost daného žánru. 60%

Předzvěst pozdějších skečů Rowana Atkinsona - vtipné, ale ještě ne tolik vybroušené (možná tomu prostě chyběl Richard Curtis jako scénarista) a tudíž pár hlušších míst, které by jednomu asi tolik nevadily, kdyby neznal pozdější Atkinsonovu tvorbu. Takhle určité zábavné a vtipné, ale ještě zdaleka ne tak precizní. 65%

Celkově nevyrovnané, ale některé příběhy vám utkví v paměti - třeba ten o vraždícím pánském příčesku. 65%

Nebezpečná metoda je jeden z těcch filmů, který sice naťukne téma, které je zajímavé, ale zůstane jen u toho naťuknutí. Což v případě příběhu Spielrein, Freuda a Junga je stěží odpustitelné. Celé vyprávění vyžaduje apoň základní povědomí o problematice - paradoxně ne ale o samotné psychoanalýze jako spíš o historii vzájemného vztahu a útržků ze životních osudů tří psychoanalytiků. Film se psychoanalýzy sice sem tam dotkne ale činí tak buď příliš účelově, jednoduše (vykreslení počátečního vztahu mezi Jungem a Spielrein) anebo příliš násilně a prvoplánově (některé dialogy Freuda s Jungem a Spielrein). Režisérovi se navíc nepodařilo "oprostit" od divadla (řada scén má vyloženě divadelní postupy), přitom ale nedokázal využít jeho potenciál, takže většina emotivních scén vyznívá silně mimo. Ze scén, ze kterých mohl film oproti divadlu těžit, se nevytěžilo nic. Výsledkem je jakási mozaika, která je vztahově plochá. Je paradoxní, že film o legendách psychiatrie a psychologie nemá vlastně moc prokreslené chraktery, má těžko uvěřitelné emoce i odtažitost. Výtka se přitom netýká herců (i když u Keiry, byť se snaží, si nejsem jistá vhodností obsazení - zvládá polohu mladé vzdělané klidné ženy, své psychické problémy a vášně už o poznání méně; spíš je to ale chyba castingu, protože Keira se sem typově moc nehodí), ale spíš celkového uchopení filmu - přes scénář, režii až ke kameře (podivnější snímání jednotlivých záběrů jsem už dlouho neviděla). 45%

Přes dvě hodiny proslovů o všem - o vítězství, zodpovědnosti, srdci, penězích o všem a o ničem. Že film dospěje přesně tam, kam čekáte nikoho nepřekvapí. Rádoby poučení o životě říkané typicky americkou patosovitou formou, která leze na nervy. 40%

Tam, kde jednička měla nedostatky, jsem byla ochotna přimhouřit oči, protože to mělo šmrnc, hravost i srdce. Nový Kapitán Amerika nemá nic z toho. Těžkopádnost, přepálená stopáž, množství rušivých fakeů (záhadné objevování předmětů v návazné scéně, přičemž v té předchozí nebyli – štít, křídla). Ve výsledku uvědoměle hrdinské než kterýkoliv jiný marvelovský film, a zejména i než jednička, u které bych to čekala mnohem víc. Žádné odlehčení, jen akce (ano, lepší než v jedničce, ale to samo o sobě nezajistí dobrý film ani hrdinsky komiksového střihu) a hutná omáčka bez chuti. Pravděpodobně „spojovák“ s budoucími marvelovskými snímky (důraz na tři postavy – Kapitána, Black Widow a Nicka Furyho je kladen prakticky rovnoměrně; zvláštní natěsnání VanCamp, které ve výsledku směřuje jen k tomu, aby si ji člověk zapamatoval do budoucna). Co se týče odlehčení, kočkování mezi Kapitánem a Widow nefunguje (ve srovnání s dvojicemi Thor x Loki, Tony Stark x Pepper až žalostně ne), pokusy o hlášky nefungují, buď nejsou trefné, nebo jsou vyřčeny ve špatný moment a ve výsledku se utápí v těžkopádně vážné atmosféře. Jestli tohle měla být snaha napodobit Iron Mana 3 (který ale měl skvěle zvládnuté dialogy i celkovou koncepci), pak je to snaha, která ani omylem nevyšla. Bohužel. Špatné to ne. Jen zoufale jiné (sklony napodobit politické thrillery 70. let tomu úplně nesvědčí), jako kdyby tohle byl hlavní záměr tvůrců. 60%

Sonda do současného velkoměstského způsobu života v typicky mcqueenovském stylu dlouhých záběrů a vyobrazení, která na vás dlouho působí, aby se pak spojila v myšlenkový rámec, před kterým se neschováte a který vás bude ještě pár dnů pronásledovat. Osobitý rukopis řadí Stevea McQueena k nejzajímavějším režisérům současnosti. 80%

Paralelní světy není sci-fi je fantaskní snovou pohádkou se zřetelnou inspirací v dějinách. S kulisami které jsou buď černé nebo bílé, nic mezi tím. Je snovou vizuální fantaskní hrou, která má potenciál na to vtáhnout vás do obou světů s atmosférou. Na co ale nemá potenciál je sci-fi. A nutno podotknout, že by divák zřejmě Paralelní světy ani tak nevnímal, kdyby ze začátku byla vynechána úvodní dvoj-minutovka, kde se mluví o gravitaci a o tom, jak to v obou světech funguje. Z nějakého důvodu to v divákovi evokuje pocit sci-fi a vědeckosti, což v případě tohoto snímku je na obtíž – má-li v něčem totiž mezery, je to právě přesnost a vědecké parametry. Což by nevadilo, nebýt té prezentace jako sci-fi. Těžko říct byl-li to záměr tvůrce, aby Paralelní světy lépe ukotvil, nebo byl-li k tomu přinucen producenty kvůli lepší škatulce a čitelnosti v distribuci. Každopádně nefunguje to a film to pouze zatěžuje. Pokud se však dokážete odpoutat od toho, jak se film na začátku tak nějak sám nastaví a budete ho vnímat jako snovou pohádku plnou fantazie, která nemá hranice fyzikálních parametrů, pak si Paralelní světy užijete – vizuálně , atmosférou i obyčejností příběhu s něžným vyprávěním. 75%

Důkaz toho, že pokud máte co sdělit, stačí vám málo – minimalismus, detaily a poctivě budovaná atmosféra. Protože si na začátku říkáte, tohle mě má bavit? A po ani ne dvaceti minutách koukáte fascinovaně na film, kde se zase tak moc neděje, ale kde je řečeno všechno a ještě něco navíc.. Jarmuschovy filmy mají neobyčejnou sílu připoutat si vás k sobě a nepustit. 80%

Nelze čekat, že by Blízko od sebe mohlo naplnit kvality své divadelní předlohy česky uváděné donedávna ve Stavovském divadle pod mnohem přesnějším názvem Srpen v zemi indiánů (z originálního názvu August: Osage County), který mnohem lépe vystihoval samotnou podstatu hry a její přesah. Český název Blízko od sebe odkazuje na konverzační vztahovku, což je natolik zevšeobecňující, že to není ke hře samotné vůbec spravedlivé. Srpen v zemi Indiánů Tracyho Lettse je americká tragédie moderního střihu, o současnosti s neskrývaným cynickým sarkastickým humorem, je výpovědí tří generací a brilantní sondou a reflexí USA. Svým sžíravým krutým tónem Letts odkrývá veškerá zákoutí třinácti představitelů celé hry. Je to zároveň hra, která ale od neamerického diváka vyžaduje vnímání v kontextech, protože v mnoha svých přesazích je právě napojena na americkou kulturu a historii, k jejím samotným základům. Mnohé jdou pochopit přímo ze hry, ale vyžaduje to mnohem větší soustředění než u her nám kulturně bližších (nejde přitom o západní myšlení, spíš o rány v mentalitě, které si specificky nese každý národ) . Už z principu je velmi těžké přenést takovouto hru na plátno, její veškerý příběh je tvořen skrze dialogy, hra nevyžaduje pohyblivost a je z principu nefilmová. Září nejvíce na divadle, kde vyniká její syrovost, kdy není rozmělněna podstata a dusná horká atmosféra mezi jednotlivé záběry, ale je vnímána divákem v kompaktním celku, který na něj dopadá s o to větší silou. Je to nahost divadla, která umožňuje hře vyniknout. Ale film ji v tomto ohledu dusí, jakýkoliv filmový exteriér (pole Oklahomy, atd.) hře neprospívá, protože rozmělňuje onen pocit stísněnosti a bezvýchodnosti. V tomto směru je film kompromisem, který kvůli větší filmovosti přišel o některé dusnější vyústění některých dialogů. Srpen v zemi indiánů je skvělá divadelní hra, filmu Blízko od sebe se ale jen velmi těžko odpouští, že prostě není stejně dobrý jako hra. Což ovšem neznamená, že je to špatný film, je to dobrý nadprůměrný film. Jen ve výsledku není ani divadelní, ani filmový. 80%