Lavran

Dle mého skromného a nepodstatného názoru je Albert Finney mnohem lepší a charizmatičtější Poirot než-li David Suchet, kterého tato postava de facto proslavila. Nejen díky Finneymu, ale i zbytku hereckého ansáblu, který by mohl lecjaký snímek závidět, mysteriózní atmosféře, scénáři a hudbě jde též o nejlepší adaptaci detektivek Aghaty Christie jakou znám. KlasA. Howg.

Zajímavá byla disciplína (myslím, že jedna z finálních), kde soutěžící probíhali stěnami, na kterých bylo namalováno pět dveřních zárubní, ale jen jedna se dala projít bez úhony... Jako příklad to svědčí za všechno. 9 z 10 škodolibců doporučuje!

Jsou případy, kdy prudérní znamení být... hulvát.

Jeden velký a geniální vtip zabiják a zároveň aspirant na cenu pro nejvtipnější létavici všech dimenzí a vesmírů!

Nejlepší série animáků, která spatřila světlo světa. To byly časy...:)

Z ničeho je nebolela hlava tak jako z filmové Hlavy XXII, která je bez diskuse precizním řemeslem, ale pouze ilustrativního charakteru bez přidané hodnoty.

Už nebezpečně dlouhou dobu jsem si tolik neužil nějaký film po scénáristické stránce. Všechno to, co miluji na Woodyho povídkách je v tomto dílku nemrtelně mumifikováno do propracovaného sledu vtipů zabijáků. Teď jen zbývá, abych si vzpomněl, co jsem chtěl napsat původně...

Frank mi několika nezapomenutelnými mrazivými momenty vynahradil i trochu násilně vyhrocený konec, kde Mark Isham kapánek přestřelil s hudbou. Rozhodně velmi milé překvapení!

Upřímně tuctové.

Za ta léta nám naše milované monstrum lehce vyčpělo. Varování ohledně zneužití atomových zbraní je možno brát stále aktuálně, ale na druhou stranu může být monstrozita Godzilliných proporcí pro určitý druh diváků dost ubíjející (můj spolubydlící). A to z jediného důvodu: sledovat "jeden dávný monster-movie velkofilm", který není ani tak monster, ale spíše nefalšovaně alegorickým dramatem odrážejícím stíny historie, který postrádá napětí a vlastně i zápletku (odputovala na úkor poselství) a zamrazí jen při postapokalyptických obrazech, co připomenou Hirošimu a Nagasaki, se ukazuje jako tvrdý oříšek k rozlousknutí. Pokud ale odhlédneme od reflexí na atomovou hrozbu (a již zmíněného nebezpečí plynoucí ze zneužití nových smrtících vynálezů obecně), můžeme se nechat unášet na vlně euforie z dnes již velmi zábavného řádění chlápka v latexovém kostýmu neforemného monstra. Především scéna s útokem letectva za použití prskavek a rachejtlí je božská!