Lavran

Anihilace všech myslitelných kvalit. Kdo má upřímně rád jedničku a náhodou do toho půjde, ať si raději předem vypálí oči a uši zapečetí voskem. Taková looserovina to je! Tu milosrdnou 1* naděluji, protože mám alespoň smysl pro bídnost.

Neuchopitelnost plynoucí z obdobného zřídla jako věčně tajemné číslo (cca) 1,618.

Jako pět filmů v jednom. Edward Zwick (a ostatně i Leo a JNH) nám zraje jako prvotřídní archivní vínko, co do barvy, čirosti a aroma. Našlapaností svého posledního kasaštyku vysmívá trucovité výhonky ráže Slz slunce do pozice spráskaného psa, co komicky poulí zraky a vozí se po vlastní zablešené oháňce. Krvavý diamant je zacílená a precizní stylová kombinatorika se záměrně populistickou fabulí, nedostižná ve své (politické) gramotnosti a (audio)vizuální ódě na radost. Představa dalších možných Zwickových angažmá u mě vyvolává blaženou rezonanci!

Meč je duší samuraje. Pokud je duše bojovníka zlá, je zlý i jeho meč.

Temné poselství rozmašírováno pod digitálními tlapami rozporuplných triků a podívané stvořené čistě pro efekt. Den nezávislosti už nepřemočíš, Rolande.

Bezstarostná jízda 2.

Wes Anderson mi splnil sen, protože natočil film, který jsem si vždy přál vidět a zároveň mi jím prodloužil život minimálně o 150 let. 100%

„Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím, než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu, vstříc nesobecké oběti za životy druhých. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo. <> <> Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující. Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie. <> <> Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“ <> <> Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?") Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?") Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde? Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který i přes všechny hrůzy války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme, nalézáme i ztrácíme ráj mezi melanéskými domorodci, společně s ním dosahujeme vnitřního klidu: předsmrtného usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. (“Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh.) Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny věci zářit božskou slávou. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také. A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru. (celou moji úvahu najdete zde)

Hallmark plodí hovadiny ostošest, ale tentokrát se mu podařilo stvořit alespoň něco, co zdánlivě připomíná netelevizní produkci.

A o jedničce už nechci slyšet ani zbla.