Niktorius

Nenechme si namluvit, že indické publikum bollywoodské filmy nekriticky miluje a obdivuje. Některé segmenty společnosti je naopak naprosto ostentativně nenávidí a opovrhují jimi jako druhořadou zábavou, jakou mohou docenit možná tak nevědoucí negramotné masy. Ty, které dobře neznají ten pravý etalon kvalitní kinematografie - "English movies" čili Hollywood. Je poněkud ironické, že Laal Singh Chaddha, ohromně snaživý pokus se ve všech směrech vyrovnat všeobecně milovanému hollywoodskému hitu, se nakonec dostal do kin právě v době, kdy o sobě indičtí hateři Bollywoodu, tentokrát často politicky motivováni, dávají nejvíc vědět. ________ Už z traileru je patrné, že Laal Singh Chaddha v žádném případě není nějakým laciným rip-offem, který se chce přiživit na úspěšném snímku a u diváků budí spíše posměch. Tvůrci se nejen snažili napodobit Forresta Gumpa co možná nejvěrněji, ale zároveň se postarali, aby na plátně byl vidět dostatečně tučný rozpočet i řemeslné kvality. Pečlivě vybrané exteriéry jsou působivé, efekty omlazování postav (herci v hlavních rolích jsou na plátně většinu času mladší tak o 20 až 30 let a pak je vidíme přirozeně stárnout) jsou zdařilé i na světové poměry a válečná sekvence v Kašmíru (který zde supluje Vietnam) je zejména na velkém plátně náležitě adrenalinová.  ________ Jenže to jsou všemožné drobnosti, které činí indický remake oproti své předloze slabším. Třeba přetažené herectví Aamira Khana, ne vždy dokonalé přenesení étosu americké historie do Indie (byť se kulturní adaptace v tomto případě povedla lépe než například v Bharatovi), nebo méně vypointované dialogy.  ________ Zajímavou novinkou je zde náboženská linie, která je však pro mne ne zcela srozumitelná: Laal dlouho odmítá náboženství, protože vede k násilným konfliktům, ale nakonec se k němu přikloní...z úcty k tradici?  ________ Laal Singh Chaddha je solidní a řemeslně vyspělý film. Zároveň však potvrzuje, že Bollywood je nejlepší tehdy, když je sám sebou a nezkouší se poměřovat s filmem americkým.

Začněme tím slonem v pokoji: V obecné rovině souhlasím s kritikou toho, jak seriál přistupuje k milostným vztahům mezi pedagogy a studentkami (úplně asi nejvíc s komentářem Táni Zabloudilové, který vyšel jako první). A ne, nevyvozuji z toho žádné závěry o tvůrcích a jejich názorech. Stejně tak necítím žádnou předpojatou nenávist k žádnému z nich a nejsem zhrzený kvůli tomu, že se seriál odehrává na "mé" univerzitě (jakkoli mi jistý nevyžádaný, reverzní product placement přijde stále kuriózní).  _______  Vzhledem k tomu, že jsem narazil na mnoho diváků, kteří těmto "feministickým" výhradám nerozumí, doplňuji, že rozhodně po seriálu nevyžaduji, aby ukazoval i nějaké nemorální, zneužívající vztahy tohoto typu. Rád bych ale viděl dílo, které se k jakémukoli podobně závažnému společenskému tématu vyjadřuje způsobem, který není tak neuvěřitelně mimoňský.  _______ Karikatury pracují s nadsázkou a zveličením, ale pokud jsou dobré, dokáží tepat do podstaty věci. V Pozadí událostí se to nedaří tak zoufale, že jsme podobnou hrůzu neviděli snad od Ulovit miliardáře. Postava děkanky (a jejího ovčáčkovského poskoka) nám možná může přijít výstižná jako obecný archetyp protivné, pokrytecké rašple, ale jednak vůbec nezapadá mezi spíše uměřené a realistické herectví ostatních (neherectví Katarzie ponechme stranou) a jednak střílí úplně mimo terč jakožto karikatura přehnaně snaživé feministky.  _______ Pozadí událostí je zhmotněním boomerovského bludu, že aktivismus vůči sexuálnímu obtěžování nějakým způsobem souvisí s prudérností, takže děkanka samozřejmě opovrhuje "pornografickou" knihou (ačkoli jsou zároveň diváci opakovaně upozorňováni, že ve skutečnosti je dotyčná kniha chytrou parodií na pornografii; snad aby náhodou publikum nikým nezpochybňované porno přece jen nepovažovalo za něco nepřípustného a akademické půdy nehodného) a vůbec nepřipouští možnost, že vztah pedagog a studentka může být i nevykořisťující. Když probírá zcela relevantní věci, které jsou v takovém vztahu problematické (všichni snad pochopí, že není košér, minimálně ne vůči ostatním studentům, pokud rozhodujete o stipendiu vaší životní partnerky), dělá to tak jedovatým a telenovelovitě protivným způsobem, že s ní stejně nikdo soudný nemůže souhlasit. Minisérie prostě jen zuřivě mlátí do slaměného panáka - záměrně oslabené a snadno vyvratitelné verze tezí, vůči nimž se chce vymezovat. _______ Hřebejk se hájí tím, že první díl nastavuje nějaká divácká očekávání, které další díly podvrací. Ale pokud jde o vyznění "staří muži křičí na mraky", to zůstává napříč všemi epizodami konzistentní. Ano, pedagogové žijící / souložící se studentkami za to dostávají v dalších dílech čočku, ale dostávají ji od postav, které jim vyloženě křivdí (nadto z milostné či profesní žárlivosti) a mají o nich falešné představy. Když třeba děkanka v slzách teatrálně popisuje policistům, jak snadno může pedagog zneužít naivitu křehkého, nevinného děvčete a my jako diváci víme, že reálně po Bohdanovském studentka skočila sama, máme se po stopadesáté ušklíbnout nad její fanatickou zabedněností a ne přehodnocovat nějaké dosavadní názory. _______ Hřebejk opakovaně označuje minisérii za komediální, ale humor se v ní objevuje podobným způsobem, jako se sprostá slova objevují v řeči člověka, co trpí Touretteovým syndromem s koprolálií - série je většinu času seriózní a uměřená dějem i stylem, ale najednou z ničeho nic přijde překvapivý záchvat, ve kterém na nás tvůrci vychrstnou groteskní fraškovité výjevy jako z nějaké italské buranské komedie. Bitka s děkankou a Mrkvičkova exhibice přitom vyloženě patří do zlatého fondu televizního WTF. _______ Je to škoda, protože Hřebejk je skutečně slušný řemeslník a ve vedení herců vyniká. Seznam všech podivností a dramatických kiksů, jimiž je Pozadí událostí prorostlé, by byl ovšem ještě dlouhý.

Režisér S. S. Rajamouli udržel laťku nasazenou Baahubalim, ale jeho nejpromyšlenějším a kompozičně nejsevřenějším filmem pro mě, aspoň v tuto chvíli, zůstává Eega. _______________ Z celé Rajamouliho tvorby se RRR nejvíc odchyluje od konvence, že první cca třetina až polovina filmu je vlastně prolog, kde se divák seznamuje s postavami, dělají se humory a romantika, přičemž zápletka se začne pořádně rozjíždět až později. V Baahubali: The Beginning docela dlouho trvá, než hlavní hrdina (spolu s diváky) vůbec zjistí, že existuje království Mahishmati. V Eeze se od začátku dozvídáme spoustu informací, které vyprávění posléze zužitkuje, ale cca prvních 30 - 40 minut ještě Naani není moucha a místo netypické revenge story sledujeme de facto romantickou komedii. RRR naopak vyloží karty na stůl hned v prvních minutách a od začátku je jasné, co musí hrdinové udělat. Jejich backgroundu se film v dlouhém flashbacku věnuje až v druhé polovině, a to proto, aby změnil dosavadní pohled na motivaci a cíl jednoho z nich.  _______________  Rom-comové sekvence jsou zde poměrně úsporné a jasně podřízené hlavnímu cíli - Bheem se seznamuje s Jenny především proto, že ji chce využít k proniknutí do guvernérova sídla. Stejně tak jediná hudební scéna s tancem (nepočítáme-li titulkovou) je vlastně symbolickým (kulturním) soubojem Britů a Indů.  _______________ Když se film zaměřuje na oba "odlišné a přece stejné" hrdiny a kreativně je propojuje s živly vody a ohně, je super. Problémy nastávají u dalších postav, kterým je věnováno méně péče a pozornosti. Evidentní je to u záporáků. Eega se záporákovi věnuje stejně jako hrdinům. V Baahubalim jde stále o výrazné postavy, s nimiž se poměrně rozsáhle seznamujeme. Suroví Britové v RRR jsou na tom ale podobně jako v Baahubalim "vedlejší zlouni" v podobě Kalakejů - ty nebylo třeba nijak představovat, protože to prostě byli agresivní barbaři ohrožující království a basta. Britové jsou v RRR sadističtí rasisti a basta. _______________ U guvernéra a jeho ženy by asi až tak nevadilo - jsou to jednorozměrné karikatury, hlubší charakteristiku nepotřebují. Ale třeba v případě Jenny by divák docela chtěl vědět, jak se vyrovnává s napětím mezi příslušností a loajalitou k Britům na jedné straně a s odporem vůči britské krutosti a rasismu na straně druhé. To se nedozvíme a Jenny tak prostě jednou (se znepokojeným obličejem) sleduje bičování zajatce a jindy pomáhá protibritským rebelům. Navíc bych řekl, že většina holek by se rozešla i s partnery, kteří by u nich doma předvedli řádově menší rotyku než tu, kterou v půlce filmu rozpoutá Bheem. Film to opět nijak neřeší. _______________ Jistým zklamáním je i finální zúčtování, které nepůsobí jako logický důsledek předchozího dění (když se bude divák snažit, v rámci logiky filmu s nějakým vysvětlením asi přijde, ale film sám mu v tom nejde naproti). Tak jako se během závěrečné honičky v nočním lese náhle rozední a náhle se (s přispěním tradiční indické medicíny) uzdraví Rajuova noha, tak náhle hrdinové přestanou prchat a naopak mohou záporáky celkem snadno vyřídit._______________P.S: Na rozdíl od některých indických komentátorů si nemyslím, že by se RRR vezl na vlně "Hindu supremacist" filmů poplatných současné vládě. Sice se z Rajua na konci stane doslova ztělesnění Rámy, cituje (myslím) Bhagavadgítu a řídí se jejími etickými principy, ale Rajamouli hinduistické motivy do vyprávění zapojuje přirozeně - bez snahy o patolízalské deklamace zjevně odkazující k současné politické situaci. Nakonec RRR jasně ukazuje historické centrum Dillí jako muslimské, což by se v 'modiwoodském' blockbusteru těžko stalo. Rajamouliho filmy (a ty telugské obecně) ostatně s hinduistickými motivy kontinuálně pracují po celou svou historii, zatímco osobnosti typu Kangany Ranaut, Anupama Khera, nebo Akshaye Kumara v sobě okázalý nábožensko-vlastenecký zápal objevily teprve před pár lety. _______________ Většina neeindických komentářů k RRR nějak blíže popisuje jeho excesivnost, což se mi nedělá snadno, protože jsem na ni už zkrátka zvyklý. Není to pro mě nová zkušenost budící nadšení či naopak divácký diskomfort - prostě to automaticky beru tak, že takhle (některé) filmy vypadají a takové věci se v nich dějí.

The Battle at Lake Changjin patří k dlouhé řadě propagandistických válečných filmů, které vznikají doslova na státní objednávku a jejíž produkci má na starosti Studio 1. srpna provozované Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou. Zatímco v 50. letech se v těchto filmech především mocně tlachalo, dnes se sází na akční spektákl plný efektní brutality. _______ Co je však na filmu překvapivého, je skutečnost, že velké vlastenecké vítězství dělá z bitvy, v níž čínští vojáci výrazně přečíslili americké, nedosáhli svých taktických cílů a především utrpěli naprosto katastrofální ztráty. Ze skutečnosti, že čínští vojáci masově umírali nejen kvůli americké palbě, ale také kvůli mrazu, slabé výstroji a nedostatku jídla, se zde dělá součást hrdinství. Otřesné zásobování je samozřejmě jen ranou osudu, nikoli příznakem nekompetence čínské armády. Filmoví Američané jsou naproti tomu mrazuvzdorní a zásobení lépe než pětihvězdičková restaurace, takže s počasím na rozdíl od trpících hrdinů nezápasí a pouze si mezi sebou vyměňují namachrované a přezíravé hlášky.  _______ Smutné samozřejmě je, že se této hloupé komunistické propagandě překrucující minulost a připravující současné Číňany na možnou konfrontaci s Amerikou propůjčili (tedy spíše prodali) tři kdysi obdivovaní a schopní tvůrci. Kaige Chen byl klíčovým představitelem 5. generace, která byla ceněna i za rozchod s estetikou socialistického realismu. Hark Tsui byl samozřejmě jedním z hlavních hybatelů moderní hongkongské kinematografie (nyní již - alespoň v její komerční, žánrové podobě - prakticky mrtvé) a Dante Lam byl kdysi brán za zdatného pokračovatele hongkongské akční školy. Vidět tyto lidi posluhovat Pekingu je bolestivé. _______ Nejhorší však je, že The Battle at Lake Changjin vůbec nevypadá jako dílo trojice kdysi vynikající filmařů. A navzdory rekordnímu rozpočtu neohromí ani jako velkolepá podívaná. Film si příliš neláme hlavu s osobními liniemi postav, takže emoční investice diváka je minimální a umírání postav za tklivé hudby je spíše nechtěně legrační než dojímavé. Bitvy jsou víceméně generickým chaosem plným druhořadého CGI, v nichž chybí prakticky jediný zapamatovatelný moment (tedy zapamatovatelný něčím jiným než absurdní nerealističností toho, co se na plátně odehrává). _______ The Battle at Lake Changjin je tak dalším dokladem toho, že zprávy o novém šovinistickém čínském blockbusteru, který se zařadil mezi nejvýdělečnější filmy roku / všech dob, jsou sice hezké jako kuriozita (vypovídající hlavně o tom, jak Čína stále navyšuje počet kin a jak do nich umí lidí nahnat), ale rozhodně je nelze číst tak, že dotyčné filmy samy o sobě stojí za pozornost.

Že je Shang-chi do velké míry sbírkou snadno rozpoznatelných stereotypů o Asiatech a klišé odkoukaných z čínskojazyčných filmů, nemusí být vůbec problém. V první polovině to rozhodně nevadí, protože tam film pokoukává hlavně po hongkongské tradici městských akčních filmů a dokáže ji přenést do západního prostředí podobně sebejistě jako se to ve své době povedlo Kurýrovi. Servíruje tedy choreograficky zdařilou, přehlednou a úctyhodnými kaskadérskými výkony opepřenou akci (bitka v autobusu a na lešení patří k tomu nejlepšímu, co Marvel fanouškům filmové akce nabídnul). Jenže jakmile se v druhé polovině film přesune do fantasy světa zabydleného draky, devítiocasými liškami a jinými mytologickými pišišvory, najednou už výsledek nepřipomíná hongkongské akčňáky 80. let, ale spíše současné pevninské blockbustery, které pro všudypřítomné digitální efekty zapomínají na umění vyprávět. Navíc i kvalita CGI odpovídá spíše čínským filmům, než standardu, kterým nás rozmazlují velkofilmy z Hollywoodu.

Jestli Power On něco nejde upřít, tak je to odsýpající temporytmus a efektní práce s ilustračními záběry, které vnáší osvěžení do toho, co by jinak mohla být jen přehlídka mluvících hlav (byť purista by vytknul, že u záběrů ze samotných videoher tvůrci upřednostnili obrazovou kvalitu před autenticitou a nezachytili je přímo na originálním hardwaru, pro nějž jsou určené). Hodně pochyb však budí (ne)kritičnost tohoto díla, které nemá daleko daleko k nadšeneckému projektu fanoušků Xboxu nebo dokonce součásti marketingové komunikace samotného Microsoftu. ________Dokument samozřejmě otevřeně připomíná a rozebírá celou řadu chyb, které tým Xboxu udělal, nicméně všechny problémy jsou představeny jako překážky a výzvy, které nakonec musely být oddanými a pracovitými lidmi od Billa Gatese vítězoslavně překonány (přičemž dramatické i vítězné momenty jsou náležitě ilustrovány odpovídajícím hudebním podkresem). Seriál tak třeba vůbec nereflektuje skutečnost, že první Xbox nakonec zůstal prodejně za očekáváními a díky masivní dotovanosti přivedl společnosti výraznou finanční ztrátu. O konkurenčním boji se příznačně mluví jen v souvislosti s Xboxem One, kde to právě lze prodat jako prvotní neúspěch následovaný blyštivou érou Phila Spencera. Stejně se tvůrci nezabývají například otázkou, zda Microsoft zpočátku férově komunikoval o problémech s červeným kolečkem smrti u Xboxu 360. ________Ale schopnost diváka strhnout a nabídnou mu spoustu zábavných i zajímavých historek o vývoji jedné z nejvýznamnějších herních konzolí moderní doby Power On prostě má. Dávám tři a půl zelených Xkek z pěti.

Z Indie jsme na naivní filmy vyzdvihující oficiální státní hodnoty zvyklí, ale přeci jen je rozdíl, pokud jsou takto pojaty očividně nadsazená smyšlená vyprávění a nebo životopis reálného válečného hrdiny, který ve svých čtyřiadvaceti letech padl v Kargilské válce. Filmový kapitán Vikram Batra ztělesňuje Indii a indickou armádu takovou, jaká by se chtěla vidět - přátelskou, sekulární, odvážnou a velmi schopnou. Co na tom, že kašmírskému konfliktu pak úplně chybí jakýkoli politický kontext (za všechno tady prostě můžou Pákistánci, kteří se zviditelňují ostentativním vyvěšováním národních vlajek na každém kroku) a že bojové scény nedávají žádný smysl z taktického hlediska. Režisér Vishnuvardhan, který v minulosti točil působivé filmy inspirované hongkongskou akční školou, tentokrát odvedl pouze rutinní práci a Shershaah příliš nezaujme ani jako akční podívaná.

Vyděsit Barbaru k smrti patří ke klasickým látkám filipínské audiovize (tato verze od významného režiséra Chita S. Roña je prvním filmovým remakem originálu z roku 1974, kromě něj existuje ještě seriál a remake pro VOD), a tak může být trochu překvapivé, že jde v zásadě o standardní duchařinu z jihovýchodní Asie, v níž asi zkušení hororoví harcovníci nenajdou nic, co by klasické schéma ozvláštňovalo. Mstivý duch zkrátka dělá duchařské věci - hýbe nábytkem, produkuje znepokojivé zvuky a je schopen posednout panenky i lidi. Což je samozřejmě třeba řešit pomocí faráře i spirituální seance. Byť film není inovativní ani překvapivý, nejde o něm zároveň říct, že by nebyl kvalitně natočený - práce se zvukovými ruchy a svícením se stará o solidní atmosféru, kterou podporují solidní triky (na poměry nízkého rozpočtu) a naopak občas trochu sráží prkenné výkony některých herců. Dávám 3 a 1/2 pentagramů z pěti.

Dark Waters je v zásadě taková temnější, morálně méně černobílá variace na Pod žhnoucím nebem. Ostatně, v arabštině se oba filmy i podobně jmenují. Hlavního hrdinu snadno poznáte podle toho, že jej hraje Omar Šaríf a oproti svému sokovi je to chudý zástupce dělnického lidu, ale zatímco v přechozím Šahínově filmu byly s "lidovými" hrdiny spjaté především cnosti, zde je Šarífův Ragab zároveň ztělesněním všech problematických rysů stereotypního arabského mladíka - impulzivnosti, panovačnosti, podrážděnosti, sebelítosti, patologické žárlivosti a mačismu. Až mě zamrzelo, že film nepojal Ragabovu cestu k rozumu (a vytoužené slečně) nijak zvlášť sofistikovaně. Ale pořád tu máme chytlavé melodrama s neokázalou, leč bravurní inscenací každičkého záběru, spoustou vypjatých emocí a dokonce i jednou choreograficky zdařilou pěstní bitkou. Šahín byl velký talent a skoro je mi až líto, že se čistě žánrovým filmům nevěnoval více.

Aby bylo možné Návrat marnotratného syna (název zde samozřejmě odkazuje na známé Ježíšovo podobenství o Boží lásce a slitovnosti) docenit, je třeba se oprostit od realistického a psychologizujícího čtení, které by jej chápalo jako rodinné drama, kde mají postavy reprezentovat autentické, uvěřitelné osoby. Jde totiž především o vrstevnatou alegorii, která odkazuje nejen na Bibli (a obecně abrahámovské náboženské tradice), ale především na deziluzi z neúspěchu násirovského pan-arabského projektu - ostatně viz scény z Násirova pohřbu a zasazení děje mezi (pro Egypt potupnou) Šestidenní a Jomkipurskou válku. Vezmeme-li v úvahu tuto politickou optiku, pak je (dle mého velmi působivý) závěr zároveň tvrdě kritický k cestě, kterou se porevoluční Egypt vydal a zároveň optimistický, neboť vkládá naději do mladší generace.