D.Moore

Spousta situací vtipných k zbláznění stejně jako v prvním dílu, ale na rozdíl od něj párkrát také závan humoru za každou cenu. Snad jsem čekal, že bude hlavní hrdina o trochu dospělejší a že bude zápletka o něco vážnější - osudovější (mnohem více než ten hlavní mě zajímal příběh Hanka a Janet), ale to se nestalo a v závěru filmu mi došlo, že něco takového by Ant-Manovi vlastně možná ani neslušelo. Možná.

"Brát si draka v luftě, to je horší než kupovat zajíce v pytli!" Nádherně střelená pohádková parodie, Měl jsem ji moc rád jako dítě a zdá se mi, že jako dospělý ji mám ještě o něco raději.

O lásce a vášni a o tom, že každý člověk i nečlověk ji prožívá jinak. Povedlo se a po předloze možná také sáhnu, Karla Dobrého ovšem při čtení z hlavy jistojistě nevyženu, protože jeho výkon je spolu s krásnými záběry krajiny tím, co drží Hastrmana, ehm, nad vodou.

Mrzí mě to, ale kouzlo předchozího dílu (o Spielbergově originálu nemluvě) se tentokrát neopakuje. Co naplat, že dinosauři jsou skvělí a mnohdy přicházejí na scénu stoprocentně hororovým způsobem, když podivný scénář z některých z nich dělá nefalšované akční hrdiny a film má kvůli tomu například rozhodně nejhorší (nejtrapnější) finále z celé série. Chris Pratt je sice fajn, ovšem tentokrát je spíše za supermuže než za toho drzého sympaťáka Owena z Jurského světa, postava Bryce Dallas Howard zase nemá skoro vůbec co říct, na záporáky si (snad s výjimkou Teda Levina) brzy nejspíš ani nevzpomenu... A za největší zradu považuji štěk Jeffa Goldbluma. Škoda toho všeho, protože druhý Jurský svět fakt skvěle vypadá, má několik opravdu dobrých scén (třeba ta s brachiosaurem stojícím na zadních je stoprocentně dojemná) a díky bombastické hudbě Michaela Giacchina také skvěle zní, ale ve výsledku je to s ním dost podobné jako s Jurským parkem 3.

Jízdu jsem zažil kdysi dávno před zaregistrováním se na ČSFD v televizi a nechtěl jsem ji hodnotit znovu jen tak zpaměti. Dobře jsem udělal. Včera jsem ji totiž viděl na velkém plátně, navíc z (místy fakt půvabně poškrábaného) 35mm filmu a z promítačky, která si v půli snímku řekla o nový kotouč a vyžádala minutovou přestávku. To všechno dalo dohromady milionovou atmosféru, která se k tomu bezstarostnému příběhu lidí jedoucích na jih prostě skvěle hodila. Lehounká Svěrákova režie, hezky barevná Brabcova kamera, hudba od Buty, svoboda, léto, přátelství, dobrá nálada... Tak co řešit?

Zlatá éra Banjo Bandu, "Hic" hodnotím stejně jako o dva roky mladší pořad Přineste si židli a patrně nejvíce budu vzpomínat na rozhovor(y) s Ivo Pešákem, který otázku nečekal a kterému se nejvíce líbil parník (ve skutečnosti vor).

Hodina a půl dobré nálady a čiré radosti ze sledování skvělých mladých (a mladších) herců a jejich prosluněného, jednoduchého a přitom tak opravdově působícího příběhu. "Je třeba vidět celý obraz, ne jen jeho část."

Napodruhé (a hlavně se sluchátky, která umí prostorový zvuk) nemám Tichému místu co vytknout. Strhující nápaditá podívaná s perfektní Emily Blunt, které najednou neškodí ani to akční finále, jež se mi v kině příliš nepozdávalo, ani zlověstná hudba, která ty tiché napínavé scény vůbec nijak nenarušuje, naopak z nich dělá boj o život. John Krasinski - režisér má očividně rád Stevena Spielberga a já proti tomu nic nemám.

"Nesnáším tě." - "Já vím." Solo je velké potěšení především pro obeznámené fanoušky, ale myslím, že i úplný Star Wars laik si z něj dokáže leccos odnést. Je to především zábavný dobrodružný film (místy je humoru MOŽNÁ trochu moc, ale nikdy nepřekročí zdravou míru) s výborným Aldenem Ehrenreichem, který se takřka nemožného úkolu zhostil skvěle - hraje víceméně po svém, od Harrisona Forda si vypůjčil jen nějaká ta gesta a úšklebky, nijak zvlášť ho neimituje a přesto je to Solo. Režie Rona Howarda je fajn, příběh není hloupý a má v rukávu spoustu překvapení včetně návratu jedné velmi známé postavy (ovšem právě s jejím návratem si možná bude leckdo lámat hlavu a říkat si: Cože? Jak? Proč?), no a doslova úžasnou práci odvedl John Powell. S pomocí Johna Williamse (dodal i nový hlavní motiv) složil skvělý soundtrack, který si budu pouštět stejně rád jako všechna Williamsova Star Wars alba nebo Giacchinův Rogue One.

Náhodnému divákovi to tak možná nemusí připadat, ale na mě Rick a Morty kromě neuvěřitelné nápaditosti křížené s drzostí a stoprocentní vulgaritou zapůsobili hlavně tím, že jim nešlo jen o všechno tohle. Seriál totiž řešil vcelku vážné problémy, řada dílů měla až nečekaně drsné vyznění (které samozřejmě pointa či potitulková scéna hned shodila, ale to nic nemění), postavy se nějak vyvíjely a děj na sebe navazoval, což bylo přímo obdivuhodné. Z mého pohledu byl asi nejlepší poslední díl druhé série a první díl té třetí, nicméně nerad bych zapomněl třeba na Okurku Ricka.... A mnohé další.