sportovec

Norská vláda se vrací k staré osvojovací politice: kdo chce v té které zemi trvale žít a požívat všech občanských lidských práv, která zaručuje její ústava, musí o ní něco vědět a kromě toho ovládat její státní jazyk. Špicberky jsou z tohoto hlediska přechodné stádium, protože pojem stálosti je pro tamější sešlost obtížně použitelný. Z druhé strany je to nesporně norské území. Zůstává otázkou, proč mezi dotazovanými nebyl alespoň jeden ruský obyvatel Špicberků; chápu, že odpověď na tuto otázku je nesnadná. Dokument je velmi dobře natočen, ale postrádá obecnější závěry. Spíš ho cítím jako časosběrnou novinářskou reportáž.

Torzovitost pramenů předchází mlhavosti zobecňujících závěrů. I tak bylo o kněžně Kunhutě řečeno mnohé mj. io jejích vazbách na polské Piastovce.

Ne nadarmo patří režisér Mario Monicelli k předním představitelům italského neorealismu. Nápaditý příběh je faktickou ilustrací vnitřní rozrůzněnosti tehdejšího EHS a současně vhodným podnětem k rozvíjení řady nápaditých humorných situací, v nichž dostává na pamětnou dožívající pozdně feudální mravnost tak trochu ještě dřevní sicilské společnosti. Z druhé strany je prolínání ženské emancipace a křehkosti geniálním nápadem, z něhož vzniká nevšední trochu humorný, trochu komediální příběh korunovaný nápaditým závěrem. Zběsilá bláznivost, do které je to všechno zabaleno, kouzlo DÍVKY jen umocňuje. Monica Vittiová je k zulíbání přesvědčivá a své odvádějí i další herci. Bylo to nečekané a obohacující setkání s vrcholem italské kinematografie hraného filmu.

Snaha zdůraznit Mariinu osobnostní velikost je přes soustředěné úsilí ženského tria značně nepřesvědčivá; alžbětinská jízlivost má evidentně půdu pod nohama a má se oč opírat. Na druhou stranu platí, že i tma své světlé momenty světlo naopak nemusí být vždy výhrou. V každém případě vláda potomků druhého tudorovského Jindřicha přinesla Spojenému království méně krve než války růží i anglická revoluce XVII. století.

Gagů je  tu na rozdávání. Souznění dvou malých zlodějíčků, hvězdy světového zločinu i přízemního sicilského mafiána bojujícího se svou neumořitelnou sestrou opravdu stojí za to. Jean Paul ve své špičkové formě až překvapivě dobře souzní s Bourvilem a NATO tu prokazuje příkladnou vstřícnost, protože v tomto vodopádu ztřeštěností nevyznívá ani zdaleka nejlíp. Přitroublá francouzská policie není v tomto humorném zlehčování ani zdaleka na posledním místě stejně jako tehdejší - již končící italský kult tzv. čistoty. Scénář zejména ke konci filmu počet gagů stupňuje až neúnosně, ale všechno přebíjí suverénní kamera a jistá režie. I po takřka šedesáti letech je stále se na co dívat.

Česká televize bývá i právem zatracována a sílí hlasy požadující její zrušení. Jednostranné zrušení této veřejné služby by ovšem značně ztížilo, ne-li zcela znemožnilo práce právě na takových dokumentech. Při vší úctě k Davidu Slabému a jeho svrchované profesionalitě je nutné vyzvednout Kalivodova příbuzného historika Martina Kučeru, bez jehož knihy a mravenčí píle by tento film nemohl vzniknout. Záběr do vnitrokomunistického prostředí a střetů VB a StB jen ukazuje, jak škodí schematismus a profesionální neschopnost, tyto bohužel nadčasové neduhy, věci veřejné. Kvalita tohoto svébytného druhu terciéru má zásadní význam pro občanskou jistotu a ta je zase v demokratické společnosti zpětnou vazbou a současně indikátorem její kvality. Vícerozměrovost Kalivodovy osobnosti i její mezinárodní dobová proslulost zahrnující i hraný film jsou výrazným obohacením odkazu i komunistické éry.

Je to vrcholné dílo školy české filmové pohádky. Lima její přednosti popsal takřka vyčerpávajícím způsobem. Je dobré si uvědomit vrchol; jen tak je možné náležitě docenit kvalitu polistopadové tvorby i skutečnost, že až na výjimky naši filmovou pohádku místy až dost improvizovaně zachraňuje Česká televize. A není to jen ve špičkovém hereckém obsazení.

Tato forma křísení nehmotného kulturního dědictví je působivá a strhující sama o sobě. Paměť krajiny je i pamětí lidí a událostí. A zpřítomňování této minulosti má záslužný i životně významný aspekt. Jinou cestou než písemnými prameny vnikáme do myslí a cítění lidí, ze kterých v lepším případě zbývají kosterní pozůstatky. Pomníky a památníky, pokud se uchovaly, se stávají průzory, které činí z našich současníků tak trochu společníky událostí nenávratně minulých.

Musím souhlasit s Paitym. Barva ty minulé děje zživotňuje a zpřítomňuje. Zrůdnost podsvětního nacistického režimu vyniká o to víc. Všednodennost života na pomezí míru a války je místy až bolestná. Tvrzení, že západní boje byly procházkou, je v lepším případě založené na neinformovanosti. Silné jsou i momenty záběrů amerických vojáků u monumentu přibližujících jejich oběti během první světové války.

Je jen logické, že jsme nešli do krvavého, nesmyslného boje. I tak jsme v druhém odboji ztratili 90 000 lidí a vzhledem k silám a možnostem, kterými jsme vládli po 1. září 1939, jsme patřili ke špičce v protifašistické koalici Spojených národů. Má-li kdo zpytovat svědomí, jsou to světové demokracie. Pro Hitlera dokázaly vykonat svou hloupostí a zbabělostí takřka nemožné.