novoten

Viktoriánská Anglie roztahuje svá andělská křídla, v sídle rodu Phantomhive panuje tajemná atmosféra a Ciel s věrným Sebastianem vyráží v sherlockovském duchu vyšetřit nějakou podlou nekalost. Po pár minutách jsem byl přikován, po prvním díle nadšen. Kuroshitsuji spojuje nenápadnou mystiku s mytologickými postavami roztodivného původu a atmosféra sešněrované a přitom zkažené Británie je už jen dokonale padnoucím prostředím. Když se přidá nejrůznější styl humoru vedlejších postav (u mě vede jednoznačně Tanaka), stává se ze seriálu nenápadný klenot anime.

Tracyho znám z dob 30 Rock, pozapomenutého, ale zároveň nestárnoucího a chytrého sitcomu. Patřil v něm k těm slabším postavám i hercům, ale byl součástí sympatického kolektivu a svou parodií na sebe sama dokázal občas přijít se skečem, který potrhal bránici. Jeho osobní skandály i eskapády jsem zaznamenal, ale pořád jsem si myslel a i nadále myslet chci, že šlo o pózu, nadsázku, zkrátka a dobře, že není takový dacan, jakým se občas zdá. Protože ale ve svém kratším speciálu z této podoby zastydlého čuněte vystoupí jen při přivítání a rozloučení, dokonale mě otrávil. Gagy jsou nevtipné, pointy upocené a hloupé a svým chováním opilého teenagera, který sebeprázdnější pointu třikrát zopakuje a natáhne pro toho jednoho diváka, který se zrovna nesměle a ze zdvořilosti uchechtává, mě docela často jako diváka uráží. Jedna hvězda pro soukromou vzpomínku na Tracyho Jordana, jako celek ale jednoznačně nejhorší pokus o stand-up, co jsem kdy viděl.

Smyslně natočené sexuální napětí i dění, vizuální stránka a soulad zvuku s obrazem na tak vysoké úrovni, že nedokážu odtrhnout zrak, ať se zrovna odehrává cokoli. Bohužel se přibližně od třetí epizody dějí věci nevěrohodné, směšné a v samém finále i naprosto hloupé a diváka urážející. Je úplně jedno, kdo si hrál, hraje a bude hrát a s kým, ale na konci nezůstane v centru dění jediná sympatická postava. Lily-Rose Depp je fascinující daleko za první signální, zato The Weeknd prohrál na celé herecké čáře. Zákulisní koncovku HBO se zrušenou epizodou, mohutným přepisováním směřování příběhu a vší okolní kontroverzí nejsem schopný prokouknout, ale jednou o ní snad vznikne seriál lepší než ten právě skončený.

Jako střípek zrcadlící antologie nepasuje od začátku do konce vůbec nikam. Když ale retro démonovi půjdu naproti a budu výslednou směsku brát buď jako alternativní vesmír nebo jako příběh, který si v seriálu někdo pustil na Streamberry, nezbývá než smeknout. Protože takhle se dělá pocta, takhle se vyzobávají dobové drobečky a takhle se poslouchají Boney M.

Překvapuje mě, pro kolik diváků právě Loch Henry příliš vybočuje z konceptu. Pro mě do něj totiž zapadá, ale ne tak okatě a nápadně, jak se tomu často děje jindy. Vidím nutnost jít s davem, aby se jedinec dostal dostatečně daleko, a to je právě to, za čím se cyklus vždy rád otáčel. Navíc vyostřená škodolibost udržela hranici hraní si s konkrétním žánrem tak vysoko, že nikdy nedojde k prázdnému trápení diváka či protagonistů.

Je tradicí, že každá třetí série začíná ženou, která narazí, pak narazí znovu a pak se to s ní veze takovým způsobem, že mi jí musí být líto, ať by provedla cokoliv. Nosedive byl nekompromisní natolik, že mě frustroval, Joan je nápaditější, praštěnější a v rovině meta tak nadnesená, že ji stavím o schod výš. Zároveň je ale natolik závislá na aktuálních tématech v čele se streamovacími službami, že jí hrozí, že snad z celého cyklu zestárne nejrychleji. O to víc jsem si ji ale užil právě teď.

Cirkus Bartošek uvádí: Šašek a královna. Baví mě, že to Kazmovi vyšlo, že zlákal davy lidí bez rozdílu věku na událost, aniž by bylo jasné, o co v kině půjde. Jasné bylo nepřekvapivě snad jen to, že nic nebude tak, jak se zdá. Což je asi ten důvod, proč se ve všech veřejných sférách diváci předhánějí v tom, kdo je nejvíc rozpálený doběla za to, že The Movie vlastně nebyl moc movie. Tenhle sedmilhář, poťouchlík, narcis, provokatér i doslovný komediant totiž zaútočil na různé lidské signální v čele s mamonem a vyhrál. A udělal to v celovečerní epizodě pořadu ze streamu, kterou měl tu drzost poslat do kin. Je v ní samozřejmě hra, je v ní hromada kliček, spousta hlášek i spousta neduhů, které se sem z tuzemské kinematografie přece jen procpaly. Jen mi to nedá, zase mu sedám na lep a říkám, že to je od srdce. Alespoň tak moc od srdce, jak to Kamil Nekamil ještě dokáže. A ano, zase to vypadá, že dělá dlouhý nos na všechno a všechny. Ale nejspíš ne na všechno. A určitě ne na všechny.

K prasknutí napínavý a k neudýchání gradující nesplnitelná mise, kterou se možná neredefinuje celý žánr, ale série určitě ano. Nechápu, jak to McQuarrie dělá, že je díl od dílu intenzivnější, nepředvídatelnější a i přes množství lokalit a postav sevřenější. Všechno, co vidíme, je známé z jiných filmů či značek a stejně to snad nikdy nevypadalo a neznělo takhle dobře. Pasáž na letišti mi přišla jako něco tak rafinovaného a tempem k dokonalosti vyladěného, až jsem se bál, že zbytek filmu se podobné lahůdce bude snažit jen přiblížit, ale díky Benátkám, motorce i vlaku byl pravdou přesný opak. Jedna z návštěv kina, kdy bych i po pěti hodinách chtěl přídavek.

"I bet we were fun." - "You wouldn't believe it..." Esence nejen parádní Marvelovky, ale i dobrodružného filmu, nezapomenutelné trilogie, nezaměnitelných hrdinů, zkrátka všeho, co si jen tvůrce může přát. James Gunn je opět za krále, protože i tentokrát udělal z nesourodé party tvorů, protivů a nešťastníků tým hvězd, kterým v žánru není a nebude rovno, protože ve své nadsazenosti, praštěnosti a jedinečnosti nikam jinam nepasují. Nechápu, jak dobře může fungovat kombinace pubertálních, dětinských a extra jednoduchých vtípků s nejlepší akcí celé značky a s do dna čerpanou dojímavostí, která mě nutí dorvat slzné kanálky nadoraz pokaždé, kdy jde někdo někoho zachránit, někdo vzpomíná nebo si někdo uvědomí něco, co divák věděl o nějakou chvíli před ním. Nikdo nezůstane zkrátka a já jen můžu úlevně oddychnout a žasnout, že i přes průvodní komplikace něco vyšlo takhle pohádkově.

Každý je unikát a filmová Barbie ten největší. Nějakou dobu jsem netušil, jestli do sebe všechny složky zvládnou zaklapnout a ruku na srdce, váhal jsem, jestli do sebe zaklapnou alespoň nějaké. Jenže plán vyšel a kombinace satiry, muzikálu, rodinného dramatu, komentáře i nejbláznivější komedie může fungovat jako letní podívaná i jako téma do nekonečné konverzace. A je úplně jedno, že je zalitá třemi vrstvami růžového absurdna.