J.Lajner

Pod blyštivým nánosem revolučních počítačových triků a okázalou hudební, potažmo zvukovou složkou se nachází i jednoduché poselství, o jehož platnosti nelze příliš polemizovat. Evoluce musí zůstat přirozeným procesem, protože záměrná manipulace s přírodou nás dovede jedině ke katastrofě. Je v důsledku větším padouchem oživený predátor z dávných časů, nebo rozmařilý miliardář hrající si na boha? Postava Iana Malcolma několikrát zmiňuje teorii chaosu a film není ničím jiným než demonstrací této teorie v praxi. Arogance a zaslepenost vlastní dokonalostí spustí sled událostí, které spějí k jedinému možnému konci. Trosky a poslední zbytky zábavního parku pohltí příroda, která nad ostrovem opět převezme nadvládu. Hrdinové odlétají helikoptérou a skrze okénka sledují hejno ptáků, jež je doprovází. Přímé pojítko s dinosaury brázdí oblohu a těší se ze své svobody. Jurský park nás už téměř třicet let okouzluje svou krásou a zároveň poukazuje na nespoutanou sílu přírody. I proto neuškodí, když si čas od času toto přelomové dílo kinematografie připomeneme. Více.

Hřebíkem do oka, nožem do hlavy, nožem do pupku, kebule rozmačkaná lisem, kebule přepůlená pilou. Zkrátka běžná noční směna v jednom supermarketu. Chvilku trvá než se figurky definitivně rozmístí na šachovnici smrti a než osazenstvo dostatečně poznáme. Však to znáte - ten paří s tou, tohle je komická figurka, támhle je blbeček, tohle podivín... klasika. Po téhle povinné prezentaci se ale rozjede ta pravá krvavá zábava made in 80'. Zcela jednoznačně nejlepší film Scotta Spiegela a mimo jiné i oblíbený slasher Quentina Tarantina, což myslím jako doporučení bohatě stačí ne?

Neprávem opomíjený horor Garyho Shermana s prvotřídní atmosférou a šokující pointou na konci. V době, kdy za sebou jistý pan M. Night Shyamalan ještě tahal dřevěného kačera, vznikl film, který si rafinovaně pohrává s diváckým očekáváním a nebojí se překvapit nečekaným vyústěním. Atypický horor s nemalou dávkou mystéria. Milovníci Lovecrafta, si přijdou na své.

Dotek Medúzy je více než reprezentativním výtvorem své doby, v níž snímky zabývající se satanismem a katastrofickými scénáři kulminovaly. Ve filmech jako Přichází Satan! (1976) nebo Vymítač ďábla (1973) se mísí důraz kladený na psychologii postav, okultní tématiku a četné vize apokalypsy. Avšak na rozdíl od planých výhrůžek, o něž se rohatý ve zmiňovaných dílech opírá, Morlar (Richard Burton) skutečně koná a rozsévá kolem sebe nefalšovanou zkázu. Nemůžeme jej sice titulovat jako ďábla v pravém slova smyslu, ale jeho činy jsou bezpochyby ďábelské. Jak vlastně titulovat člověka s telekinetickými schopnostmi, který silou myšlenky zboří katedrálu, v jejíž útrobách se nacházejí desítky lidí? Děsivou atmosféru filmu přiživuje neutuchající pocit blížící se zkázy. Tento element drží diváka ve stavu permanentní nervozity a je znepokojivým způsobem poplatný i naší době. Jakoby Morlar stále číhal někde venku a vrhal na nás jednu katastrofu za druhou. Globální virové epidemie, Černobyl, Fukušima, 11. září. Burton vytvořil do sebe staženého a značně nevrlého anti-hrdinu, jehož zlovolná energie neustále vyvěrá i ze záhrobí. Více.

Werner Herzog studuje téma posedlosti s extrémním smyslem pro surrealitu, což v zásadě podporuje myšlenku, že ti, kteří propadnou zuřivé posedlosti, jsou odkázáni existovat ve snovém stavu šílenství. Různé formy posedlosti jsou nedílnou součástí mnoha filmů Herzoga, a je úplně jedno, zda jde o nesmyslné hledání bájného zlatého města nebo spalující touhu dopravit do srdce peruánské džungle operní árie Enrica Carusa. Nečekané události a tvrdé podmínky obklopují Herzogovy postavy a rozdmýchávají jejich vnitřní fanatismus, ale nikdy předtím ani potom už režisér nedokázal vytvořit tak éterickou atmosféru, jakou předvádí jeho první skutečné mistrovské dílo. Aguirre, hněv Boží nám ukazuje přívětivou i drsnou moc přírody, která tímto ambivalentním postojem často trestá naše maniakální ambice, kdy si skrze pomýlenou perspektivu myslíme, že přírodu můžeme kdykoliv pokořit. Více.

Mrazivý thriller Svatý pavouk chytře využívá skutečných událostí k tomu, aby nám předložil sociálně kulturní komentář o poměrech v Íránu. V důsledku film funkčně balancuje mezi dvěmi rovinami. Portrét sériového vraha prostitutek, který své zrůdné činy koná ve jménu „svaté války proti dekadenci“ se prolíná s počínáním ateisticky založené novinářky, jež kromě pátrání po bezohledném monstru musí čelit i archaickým předsudkům ryze mužského světa. Režisér Ali Abbasi se ve svém třetím celovečerním příspěvku záměrně vyhýbá tradičním žánrovým stereotypům. Senzacechtivé tónování některých filmů o sériových vrazích, zde nahrazuje sázka na realismus, podtržená zkoumáním palčivých sociálních témat. Ali Abbasi nabízí nejen mrazivou sondu do života vraha, ale zároveň trefně poukazuje na řadu překážek a výzev, kterým íránské ženy čelí. Výsledný obraz je stejnou měrou uhrančivý, jako znepokojivý.

Snímek Lost Highway je dnes po právu vnímán jako postmodernistická černá perla a ukázka geniálního filmového řemesla. David Lynch na vrcholu svých sil, se vším, co k tomu patří. Pokud tedy někdo prahne po jasně dané pointě na konci tunelu a lineárně odvyprávěném příběhu, bude patrně zklamán. Ovšem těm, kteří zatouží po nevšedním filmovém zážitku, mohu tento výlet do hlubin pomatené a zlomené lidské mysli jen doporučit. Lost Highway je zkrátka snímkem z jiného světa, jemuž pevnou rukou vládne podivínský vizionář. Atmosférický horor, halucinační gangsterka, zasněná koláž bizarních výjevů i výpověď o nenaplněných touhách. Já osobně mám po každé projekci chuť sednout do auta, zapnout Bowieho a vysokou rychlostí se projet půlnoční krajinou. Více.

Film Výstřel při prvotní konfrontaci s divákem působí jako čirý thriller obsahující záhadu, velkou míru napětí a několik mrtvol na pozadí důmyslně vystavěného politického spiknutí. Pokud na Výstřel budeme nahlížet pouze touto optikou, užijeme si určitě kvalitní žánrovou podívanou podtrženou výborným scénářem. Je tu však i druhá rovina. Režisér Brian De Palma za pomoci precizní režie a osobitého stylu stvořil dílo, ve kterém se technika a děj slučují do jedinečného celku. Výstřel je poctou filmovému umění, oslavou mechanik a postupů nezbytných pro tvorbu filmového díla. De Palma zevrubně až posedle zkoumá film jakožto samostatné médium a prostřednictvím kriminální zápletky se nám úspěšně snaží ukázat, co může zvuk a obraz odhalit, nebo naopak skrýt, pokud obě veličiny sestříháme a spojíme dohromady. Formální stránka věci se tu stává skutečným obsahem důležitým pro vývoj děje a právě v tomto ohledu je Výstřel jedinečný. Brian De Palma stvořil brilantní a vzrušující kriminální drama, které svým neskrývaným obdivem k filmařským postupům překračuje hranice žánru. Brilantní kousek od milovníka filmu pro milovníky filmů. Více.

Býval vždy průměrným hercem, ale spáchal ten nejhorší hřích když si naivně myslel, že pozvedne svět televizní tvorby na novou úroveň. Sebeúcta ho měla včas varovat. Místo toho zarazil poslední hřebík do své skomírající kariéry. Obviněn z urážky kinematografie, nyní sedí na zadku ve svém čalouněném sofa zcela zapomenut. Lovec Zlatých malin a sběratel plastických operací - Lorenzo Lamas. Reno Raines je tak drsný, že i do té nejdivočejší akce nabíhá vždy s odhalenou hrudí a skrytým větrákem puštěným na plné kule, který bez přestání čechrá jeho divokou kštici. Je tak drsný, že má za parťáka Indianského elegána v sáčku s jágrovským mulletem na hlavě a tím nejdrsnějším příjmením na světě. Bobby Sixkiller - to má prostě grády! Je tak drsný, že odvahu reprízovat Odpadlíka dnes nemá ani Prima Love. Za doprovodu táhlé harmoniky a kvílivých tónů Stratocasteru, projíždí na své motorové hapině tamějším krajem a rozdává své smrtící otočky ve stylových zpomalovačkách. Svůj sexy úsměv si drží i při frajerské palbě od boku doběla rozpáleným kuláskem, který na jeho anticky tvarovaném břiše rozehrává nespoutané mexické vlny. Jeho dravý pohled dokáže přivést do varu i fyziologický roztok uvnitř silikonových výplní blonďaté žáby, co se kolem něj dychtivě natřásá celých pět seriálových sezón. Svorně přiznávám, že i já jsem byl v dětství infikován mužným šarmem Lorenza Lamase a s kbelíkem pod televizí se snažil zachytit odkapávající testosteron v naději, že ze mě po aplikaci bude stejný "badass".

Snímek Moucha operuje se dvěma rovinami, které se postupně prolínají a vzájemně ovlivňují. Tou první je klasický milostný trojúhelník. Ten je tvořen samotářským vědeckým géniem Sethem Brundlem (Jeff Goldblum), k němuž si najde cestu svobodomyslná novinářka Veronica (Geena Davis). Trojici uzavírá Stathis Borans (John Getz), zaměstnavatel a bývalý milenec hlavní hrdinky. Ve druhé rovině sledujeme sci-fi linku o teleportaci, která se později zlomí a předloží nám jeden ze stěžejních motivů příběhu, čímž je uvědomění si svého těla a strach ze smrti. Cronenberg nám sděluje, že mysl a tělo žijí ve společné symbióze a ani jedna z těchto veličin nemůže koexistovat bez té druhé. Tělo bez mozku je přeci k ničemu. Mysl si žije po svém a často ignoruje biologickou podstatu člověka, neboť svá těla bere většina lidí jako naprostou samozřejmost. Pochopitelně do té doby, než začneme rapidně stárnout nebo dokud nás nepostihne smrtelná choroba. Ani sebečilejší mysl nedokáže vzdorovat hroutícímu se tělu. V ten okamžik si každý uvědomí svou smrtelnost, což je osudová zkouška, jíž je podroben i hlavní protagonista Seth Brundle. Více.