jatamansi

Až tak mne to neupoutalo, čekala jsem víc. Větší drama, více lásky, více Afriky. Všechno tam bylo, ale ne strhujícím způsobem. Domorodci nic moc autentičtí a hudba taková uměle africká. Po Vzpomínkách na Afriku by si každý měl rozmyslet příběh s touto tématikou a z tohoto prostředí. Chorál Jerusalem mi střídavě připomněl Ohnivé vozy a Holky z kalendáře. Craig nepřesvědčivý a Basinger plochá, nezajímavá, nevýrazná. Už jen ty myšlenky stále film s něčím srovnávat znamenalo, že mne to nevtáhlo, neměla jsem tu nutkavou touhu sedět a neodpíchnout se z křesla. I ten let letadlem nad krajinou a posléze pohřební řeč jako by si vypůjčili z Out of Africa, plagiát na druhou. Jen tam srdceryvně přidali děti a o jednu tragédii více, ach jo.

Už to chystání nástrojů, pečlivé mytí rukou, klid, chlad, soustředění, éter. Tmavý hustý kouř z domu, zápach. „Toho nového nájemníka nám byl čert dlužen.“ Od Landrua dobrá rekognoskace terénu. Kavárna plná osamělých žen, vdov, snoubenek i svobodných. Mistrný dabing Viktora Preisse, jemné nuance hlasu, vemlouvavost, pochopení, vychytralost. Pečlivé třídění inzerátů – hned, příležitostně, nemajetné. Mimochodem, při jezení poháru hned několik chyb, více či méně plný, více či méně jahod, zbytečné nedotažené detaily. Landruova rodina, zvláště starší syn, kapitola sama pro sebe, výborný výkon. Landru měl nepředstavitelný fofr, nekonečně žen, adeptek ještě více a ještě více výmluv. Jen slabá podobnost s Čikatelem, ale děj a spád a napětí to nepostrádá. Snad mne jen iritoval ten příliš hustý filmový vous a knír a možná až příliš mohutné obočí. Naivita žen ovšem neznala a zřejmě nezná hranic a jen kombinace upovídané a všude nos strkající domovnice napomohly. Vzít brož mrtvé a dát jako dárek další živé je možné jen s notnou dávkou cynismu. Cukrářka Rollanda nikdy nepřestala Landrua milovat.

Takový vykradený kompilát z Doyla. Ale Holme i Watson dobře zvolené typy, takové klasické, knižní. Slušně nadabovaní. Debata o shodě náhod, ale skoro každý na ni věří. Kromě Holmese, pochopitelně. Ten zná jen exaktní vysvětlení. Změní jeho názor mrtvý mnich? Holme věří v lidskou ruku, kněz v ďáblovo dílo. A krev a netopýry, či chcete-li upíry. „Jako pan Voltaire v upíry nevěřím, ale bojím se jich,“ říká výstižně Watson. Tvůrci alespoň dodrželi studené zimomřivé anglické barvy, šedobéžové a nahnědlé tóny, vlhké zdi. Lezavý chlad byl skutečně cítit.

1944, Bavorsko. „Na Vánoce jsem zpátky.“ Ovšem to by nesměl dostat 25 let nucených prací na Sibiři. 13.7.1945 se dcera Líza dojemně modlí k panně Marii. Hrůzná mapa na zledovatělé stěně vagonu. Zima kam se podíváš. I doma v křesle člověku mrznou ruce a nohy a jde mu pára od úst. „naděje umírá poslední.“ Ovšem platí to i tady? Kde je dobro a kde je zlo? Na straně Němců v pracovním lágru či vítězných Rusů? Která zvěrstva jsou z pohledu dějin horší? A všudypřítomný Stalin a všudypřítomná vodka. 47, 49. Tři roky za tři vteřiny. První krátký pokus o útěk završí ulička hanby mezi vlastními vyhladovělými kolegy. „Odtud se nedostaneš, tady budeš mít hrob“. Fanatický zástupce velitele tábora pro pořádek. Doktor, silná postava na malém rozměru. Je lepší zemřít v únoru nebo v květnu? V květnu, není to tak beznadějné. A pak začne opravdová zima a opravdové peklo, děsivá vidina při útěku, děsivá chůze v kruhu. K modlitbě za chléb náš vezdejší: „Ale pane Bože, dej mi ten chléb hned!“ Lidé by si měli pomáhat, dosvědčují to i dva lovci, pokud se do toho ovšem nezaplete zlato, ale tahle epizoda je tak mimochodem. Ovšem i zde platí zákon džungle, zákon Sibiře. Je to drsné a strhující. I když místy malinko přeplácané a malinko utopistické. Putování pokračuje až k Laponcům, s podivnou hudbou, podivnými rituály. Sovětský nadporučík se ale stále nevzdává, jde o osobní mstu, boj ne idejí, ale o boj muže proti muži. „Jdi domů a zapomeň na moje jméno.“ Krásná, smutná, chápající Irina. Nadporučík nebezpečně blízko. Další člověk ochotný pomáhat, další člověk ochotný udávat. Dilema povinnosti. „Máte špatné svědomí, že jste nepomohl žádnému Židovi?“ Zase Stalin. Nadporučík na mostě, tváří v tvář. „Porazil jsem tě.“ A nechá Forella projít. Jen dvě míjející se postavy. V kostele se opět Líza modlí k panně Marii a ta tentokrát její prosby vyslyší. Ač je Forell nacista, nepřestáváme mu celou dobu fandit, držet palce, máme chuť mu dýchat na prokřehlé prsty. Film o síle ducha, která posiluje tělo.

Herecko-kuchařský koncert nezaměnitelného hectora Elizonda s dabingem jana Přeučila už jen to stačí ke kulinářsko-diváckému zážitku, kdy se většinu filmu člověku sbíhají sliny na patře. Grilovaná opuncie, ryba, smažené banány, skvělá salsa (omáčka, ne tanec!). Také bych si dala. Jen těch dcer je na jednoho muže až až. A ještě sousedka,a její dcera a její matka… Scéna s rozbíjením talířů báječná, uvolňující – a nejen pro ženy. Když do děje vstoupí časovaná výbušná sexbomba Rachel Welch, zábava zaručena. A´T si kdokoli myslí o plastikách cokoli, Welch je stálé krásná a žádoucí žena. Radost z jídla a vaření prostupuje film na každém kroku. Tři dcery, tři temperamenty, 100 minut vtipné podívané, a navíc s pointou. Bravo. A s krásným vysvětlením, proč si ťukáme při přípitku skleničkou.

Byť jej zaštiťují jména jako Coppola a Lucas a jsou v něm tak mladinké dvě pozdější hvězdy Dreyfuss a Ford, stejně jako Bo Hoskins, není to film na moje gusto. Ani to hudební období nepatří k mým nejoblíbenějším. Stejně jako mi pije krev zvyk amerických vymydlených studentek nosit do bot bílé ponožky či podkolenky a ježdění autem sem tam od ničeho k ničemu. Prostě mám ráda jiné americké filmy..

„Ta studená válka začíná být horká.“ Klasická klišé záchrany v poslední vteřině. Proč jen někdy nezbude alespoň pět vteřin. Robinsonovi – hrdinové budoucnosti. Zaneprázdněný otec vědec, který nemá čas na syna – další klišé. A tak to jde dál a dál. Podle dcery je mise vopruz a z celého filmu byla nejvtipnější její hláška: „Za poslední tři roky mi uteklo úplně všechno kvůli tomu, aby mi dalších deset let uniklo to ostatní…jdu ven, abych se rozloučila se svým životem“ . A ta vesmírná příšerka byla ze všeho nejvíc jen ubohá a směšná.

Výsostná francouzská klasika. S vynikající muzikou Francisca lai. Aiméé i Trintignant ve svých snad nejlepších rolích. Trintignant mi vždycky připadal jako takový francouzský tříska. Krásná Aimée s mandlovýma očima, kterým ani tehdejší móda širokých linek nemohla ublížit. „Vy jste vdaná?“ „A vy?“ Mistrné střídání barevných a černobílých sekvencí. Film, kde je na všechno dost času, ne projížďku na koních, mytí vlasů, zpěv. Děj pomalu plyne a není nutná akce každou vteřinu, máme čas si vše užít, neskáče se od A k Y a od B k X. Kdy i ženina tragédie je podána s citem, tak mimochodem, nečekaně. Doba, kdy muž obejde auto a otevře ženě dveře. Je to jako pohlazení dívat se, jak se dva lidé na sebe dívají, sbližují se, jemně se dotýkají, prostě nehupsnou hned do postele. Romantika, která však není ani levná, ani podbízivá. Těžko říct, zda pomalé tempo filmu ještě udrží pozornost dnešních akcemilovných diváků, ale labužníci si jej jistě vychutnají se vším všudy.

nejvíc mne naštvalo, že jsem to zjistila náhodou a neviděla od začátku, sestava byla hvězdná, slavné HBO to ale buď dostatečně neavizovalo nebo jsem měla smůlu, kombinace Springsteena a Wondera byla ďábelská. Stejně jako koncentrace černých umělců, nositelů Oscara, i diváků na metr čtvereční, a to myslím v nejlepším slova smyslu.

Jsou více či méně vyvedení Robinové, dramata, parodie, seriály. Tento patří k těm nejvyvedenějším a zásluhu na tom nesou pochopitelně oba hlavní představitelé. Pro mne především připsaná postava Azeema, Morgana Freemana. Charismatický černoch si mne podmanil už před léty a filmy s ním můžu i opakovaně. Kromě toho mu turban mimořádně sluší. Navíc zde je kromě klasického Hoodovského příběhu i vtip, humor, nadsázka, vzácné koření. K tomu podmanivá hudba, excelentně vybrané exteriéry a ještě excelentnější typy padouchů v čele s Alanem Rickmanem a Michaelem Wincottem. Jako obvykle se tvůrcům skvěle podařilo zamaskovat Costnerův podměrečný vzrůst. A Čechům velmi slušně nadabovat zejména představitele hlavních rolí. Co vlastně může ještě filmový fanoušek chtít? Zbojníci vyvedená banda, usměvavá, plná jízlivých postřehů, laskavá. U tohohle Robina se bavím fakt královsky.