Pád Třetí říše

Strhující a do jisté míry až dokumentárně autentické drama o posledních dnech říšského Führera Adolfa Hitlera a jeho kolosální říše. Rys dokumentárnosti je tak silný, že tento hraný film svou rámcovou strukturou doplněnou autentickým záznamem vzpomínek jedné z hlavních hrdinek (Hitlerovy osobní sekretářky Traudl Jungeové, na motivy jejíchž memoárů film vznikl) připomíná jakýsi hraný dokument, jimiž proslula třeba produkce televize HBO. Velmi zajímavé je také skloubení dvou dualitních světů - podzemního Führerova bunkru, naprosto izolovaného od dění venku (dotvářeného klaustrofobními záběry úzkých betonových chodeb a pokojů), a frontové linie neúprosně se blížící k berlínské vládní čtvrti (silné jsou především naturalistické scény, ať už přímo z frontové linie či z lazaretu). Ta izolovanost myšlení a atmosféry v bunkru je dokonalou metaforou faktu, proč sami Němci netušili nic o hrůzách, které se okolo nich děly a které mašinerie zrůdného režimu rozpoutala. To úžasné zjištění, že Hitler byl v osobním kontaktu galantní a téměř milý muž (ač zjevně psychicky a osobnostně narušený a vyšinutý), v podstatě nesouvisející s obecně známou tváří Vůdce, to vysvětluje i onu podivnou schizofrenii příslušníků SS, ale i obecně jakéhokoliv sociopata zneužívající své vysoké místo v systému. Vždyť všichni ti dozorci z koncentračních táborů, jakož i pohlaváři Třetí říše měli svou fungující rodinu, která je znala jako vzorné otce a manžely... Kapitolou samou o sobě je herecký výkon Bruna Ganze. Jestliže se různými televizními cenami ověnčený herecký výkon Roberta Carlyleho z televizního dokumentu Hitler: Vzestup zla blíží tomu, jak lze rekonstruovat mediální obraz Adolfa Hitlera, pak při pohledu na Bruno Ganze se díváte do tváře skutečnému Adolfu Hitlerovi. Úžasná herecká metamorfóza. Podobné filmy: Valkýra (12.06.2008)

Film je velmi dlouhý a docela repetitivní, ale tím právě dokonale vystihuje bezmoc a beznaděj, která se dala ve führerbunkru v posledních deseti dnech evropské války krájet nožem. Hirschbiegelovi se podařilo propojit osudy všech důležitých a i několika anonymních postav tak, aby to stále ještě působilo jako ucelený příběh a ne jen slepenec jednotlivých osudů, ale zároveň má film i značnou dokumentární výpovědní hodnotu. Po druhém zhlédnutí zvyšuji hodnocení. (Poprvé 2004 v Bio Illusion, podruhé 11.7.2013) (12.07.2013)

Před shlédnutím filmu jsem se ani já nevyhnula velkému množství novinových článků a informací tvrdících, že zobrazuje Hitlera jako hodného, milého a přívětivého člověka. Doopravdy je tu ukázán jako vyšinutý a fanatický vůdce s charizmatem, které dokáže strhnout lidi k naprosté oddanosti, který ale přes to přese všechno byl člověk (to mu nikdo nemůže vzít, schopný se i usmát, být milý na svoje nejbližší a říct i pěkné slovo. To ho však v žádném případě neospravedlňuje a rozhodně tak nečiní ani Pád třetí říše. Ostatně Hitler zde je sice ústřední postavou, ale rozhodně ne jedinou. Všichni herci, samozřejmě v čele s Bruno Ganzem jsou perfektní (mě osobně uchvátil třeba Goebbles), kameře, hudbě ani výpravě nemůžu vytknout jedinou věc. Navíc trochu netradiční pohled na 2.sv.v. mě dost zaujal a některé scény mi budou běhat před očima ještě hodně dlouho... Některé pasáže ve mě zanechaly opravdu hluboký dojem a místy šla z plátna opravdu hrůza nad tím, čeho je člověk (například matka 6-ti dětí) v loajálnosti jednomu "Führerovi" schopen. (16.02.2006)

Jasný důkaz toho, že ani při téměř tříhodinové stopáži, se nemusíte vůbec nudit a také toho, že Adolf Hitler nebyl jen fanatik a masový vrah, ale i nejnaivnější člověk Třetí říše. Film dokonale vykresluje poslední dny a hodiny Německa, před neodvratnou kapitulací, ovšem sám velký vůdce si až do samotného konce svých dnů nepřipouštěl možnost, že válka je prohraná. Přesouvá po mapě své již neexistující jednotky anebo plánuje napadení Rusů armádou, která už by sotva vystačila na partu skautů. Bohužel pro něho a bohudík pro dnešní Evropu, byl jeho osud zpečetěn (přesněji řečeno - byl v rukou postupující Rudé armády). Pád Třetí říše, je mistrně natočený snímek, plný ultra silných scén (tvůrci si však mohli odpustit tu s trávením dětí) a famózních hereckých výkonů, v čele s nedostižným Bruno Ganzem, který podává nadživotní výkon. On zde muže s vyzáží Antonína Panenky nehraje, on jím prostě je. Zkrátka a dobře - vynikající podívaná, která vám poodhalí hrůzostrašné zákulisí druhé světové války a asi nejzajímavější německý film, který jsem doposud na toto téma viděl. Jen mě hodně mrzí, že jsem ztratil DVD s Ponorkou (1981), komu já ji půjčil? (09.11.2013)

Jediným negativem filmu "Der Untergang" je jeho formální stránka. Nejedná se o negativum klíčové a fatální, jak se někteří "vždycky musim psát něco jiného než druzí" recenzenti snaží ve svých rozborech doložit (že, pane Šafránku...). Režisér i scénáristé zvolili pro jako hlavní vypravěčskou perspektivu "dokumentární odstup" od děje a naopak velice expresivní přístup k atmosféře. Výsledkem je, že dialogy působí strohým a nestylizovaným dojmem, zatímco dusivá atmosféra bunkru je hojně a působivě dokreslováno zvukovými efekty (ticho vs. dunění), kamerou (která se hodně lepí na postavy a podporuje klaustrofobický a bezvýchodný dojem) i střihem (spojování iluze interiérů s naturalismem v exteriérech). Zatímco expresivní složka filmu funguje na výbornou, ona dokumentárnost má tendence sklouzávat do přílišné polopatičnosti, mnohoslovnosti a nudně větvených dialogů, které určitou repetitivností berou filmu spád. Nijak fatálně, ovšem. Velice se osvědčilo i zavedení "druhotného" vypravěče v podobě Traudl Jungové, která zprostředkovává civilní pohled na ikony Třetí říše – onen civilní pohled, který je ve své naivitě a zaslepenosti snad nejtragičtějším rysem filmu. A dokumentaristický dovětek Jungové ho jen pointuje ve vší nahotě "... měla jsem se víc zajímat..." Mrazivé završení jedné z linií. Jenže "Der Untergang" má linií více a nutno přiznat, že všechny dokázal režisér Oliver Hirschbiegel ztvárnit s jistotou a přesvědčivostí. Výsledkem je snímek syrový atmosférou, dráždící otázkami (které si divák musí zodpovědět sám) a deptající tím, že nic nezastírá ubohými vějičkami heroického patosu. Německá kinematografie úspěšně složila státnici z poválečné dospělosti... (21.01.2006)