Přízraky v Benátkách

Fakt se mi líbí, že Branagh přistupuje k Poirotovi jinak, ostatně, je to jedna z mála nových cest, ostatní už jsou dost prošlapané. Hrátky s kamerou, hororové prvky a vynikající hudba film dost zachraňují, konečné rozuzlení je lehce za hranou uvěřitelnosti (se kterou Agatha Christie vždy bojovala), velmi sympatický je étos snímku směrem k naději. 70%. (14.11.2023)

Není to tak stylozovaně vypravný jak předchozí dvě dílka majstra Kennetha a myslím si, že vypravění občas přešlapuje na místě, na druhou stranu pozornost příběh udrží až do konce. I když pokud jde o žánr tak nám do sekce "musím tomu přijít na klobout" leze větší napětí až strašidelnost, ale spíš než bu bu bu čekej občasné baf. (13.09.2023)

Byl jsem skeptický a nakvašeně předpojatý, protože od Branagha jsem viděl už dvě popkulturně a multirasově zprzněné mé oblíbené Agáty (Nil a Orient Express), nazval toho pána v komentářích tuším prasopsem, dobytkem či čubčím synem, jízlivě se vysmál jeho trapné kreaci Poirota a hodil ony dva sračkofilmy po použití ihned do koše. Ale teď jsem spokojený, protože tuhle knižní předlohu jsem neznal a nemohu tedy posoudit míru jejího případného Branaghova zprasení. Takže jsem si po čase zase dobře užil nějaký Agátin klasický detektivní příběh s úzkým okruhem podezřelých z vraždy, s několika dalšími vraždami v průběhu vyšetřování, se stále prudce charmantní Michelle, s nádhernými kulisami italských Benátek (ach, ten závěrečný dronový záběr!) a s příjemným nádechem mysteriózna. A neprozradím snad příliš když prozradím, že pachatel/pachatelka je opět ta nejméně pravděpodobná osoba, jak už je u lady Mallowanové obvyklé. (03.11.2023)

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot. (03.11.2023)

Branaghův Hercule Poirot potřetí, tentokrát bez hvězd zato s hororovou atmosférou. Ze současné trojice jednoznačně nejkomornější, z větší části odehrávající se v jediném domě, kde straší a nebo je vše jinak. Ne tak skvělé jako Orient expres ale usedlejší a svižnější než Smrt na Nilu. I přes ne úplně uspokojující rozuzlení, stále skvělá detektivní i režijní práce a v dnešní době taková menší filmová anomálie. (18.09.2023)