Slavíci v kleci

Ano, toto téma tu už bylo několikrát. Dobrosrdečný člověk snažící se porozumět složitým duším dětských výtržníků..... Slavíci v kleci nepřinášejí nic převratného, nicmécně několik moc pěkných momentů ano. Papírové vlaštovky se vzkazy "sbohem" dopadající na plešatou hlavu učitele, dětstké ručičky mávající z okna pevnosti a poslední scéna s odjezdem autobusu... Jsem ráda, že snaha o plačtivý konec byla tentokrát potlačena. (30.12.2006)

Strašně moc jsem chtěla uvěřit, že ten nový učitel dokáže ty kluky změnit a pomoct jim. Přála jsem si to ze všeho nejvíc na světě a moje přání bylo vyslyšeno. Originality tenhle příběh opravdu moc nepobral a možná,že ji ani pobrat nechtěl, ale trefil se mi do noty naprosto přesně. Když kluci zpívali v bílých košilích před obecenstvem, tak jsem před obrazovkou seděla jako přimražená. Vlaštovky byly hodně dojemné. Přiznám se, že i já jsem se nechala dojmout tak, že mi po tvářích stékaly slzy. (15.12.2016)

Juj, to byl pěkný film, optimistický a romantický, neboť optimismus může být jen v romantice. Nic mi tu nescházelo, a co přesahovalo byl klid, rozvaha, důvěra, píle a vytrvalost, a víra v to, že lidi jsou přece jen lidi - tedy ve své většině. Pozn. 1: Hlavně neplést s námětově podobným filmem "La cage aux rossignols - Slavící v kleci" (1945). Nějaký zabedněnec dal tento název i české distribuci filmu SBORISTÉ, sboroví zpěváčci. Pozn. 2: Bakulovi zpěváčci (Bakulův ústavu pro výchovu životem a prací). Soubor "vznikl ve 20. letech 20. století při Ústavu pro výchovu životem a prací v Praze, jehož byl Bakule zakladatelem a ředitelem. Těleso se skládalo z tělesně handicapovaných dětí a dětí bez domova či ze sociálně znevýhodněného prostředí. Při práci s těmito svěřenci Bakule uplatňoval na svou dobu velmi netradiční a údajně často kritizované metodické postupy při nácviku a interpretaci skladeb, kdy se zaměřoval především na esteticko–výchovnou funkci zpěvu". (Diplomová práce Postup při nácviku dvojhlasu a vícehlasu v dětském pěveckém sboru na ZŠB, Vladimír Trhal, 2017) - jak to všechno vzájemně ladí... Pozn. 3: Internat Fond d'etang, Dno rybníka, ale dneska je přece sobota... (19.10.2017)

Další zcela evidentně vykalkulovaný film, a dotáhl to až k nominaci na Oscara. Žáci internátní školy jsou sice prohlašováni za raubíře a nebezpečné živly, ale ve filmu jim nad hlavami skoro pořád vidím svatozáře. O klišovatých postavách vychovatele či ředitele je škoda mluvit. Dotáhnout to s takhle slabým scénářem tak daleko, to zasluhuje poklonu. (25.12.2011)

Clément Mathieu (Gérard Jugnot) dostáva miesto v internátnej chlapčenskej škole, ktorá je skôr niečo ako polepšovňa kde sú tí menej zvládnuteľní chlapci. Clément sa chce s chlapcami viac spriateliť a spraviť z nich chlapčenský spievajúci zbor. Či sa mu to podarilo tak to nechám na každého uvážení. V každom prípade neskôr vo filme deti spievajú naozaj nádherne a je to med na uši (či ako sa to hovorí hehe). Kratší, milý "filmík", ktorý ukazuje to, že niekedy rebelantské správanie je krikom o pomoc, ktorú niekomu niekto nevedel poskytnúť a s väčšinou pubertálnych detí sa dá pracovať. V tomto filme je nepochopiteľné správanie riaditeľa školy, ktorý sa správa stále inak a to pripisujem aj kratšej dĺžke tohto filmu, kedže nedokázal dobre rozvinúť osobnosť riaditeľa, ktorý mal byť tým zlým elementom. Koniec nie je veľmi podarený a čakal by som od neho niečo viac buď niečo dojímavé, alebo zaujímavejšie, ale čo sa dá robiť. Napriek nejakým výčitkám je to vskutku veľmi zaujímavý podnetný film, ktorý môže čo to napovedať o správaní detí a ako k nim lepšie pristupovať. Princíp zlého a dobrého musí byť vždy zachovaný (zlý dobrý policajt), aj v rodine by to tak malo fungovať. Toho zlého deti nenávidia, ale neskôr o pár rokov si ho oveľa viac vážia. (11.12.2015)