Režie:
Věra ChytilováKamera:
František VlčekHudba:
Miroslav KořínekHrají:
Dagmar Bláhová, Jiří Menzel, Jiří Kodet, Evelyna Steimarová, Nina Popelíková, Bohuš Záhorský, Jiří Lábus, Jana Synková, Kateřina Burianová, Jitka Nováková (více)VOD (5)
Obsahy(1)
Film Hra o jablko režisérky Věry Chytilové se pokouší komediální formou zachytit podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou a zároveň najít odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s lidskými city a kdy a jak přestává být hrou. Hrdiny příběhu jsou porodník dr. John, svobodný muž po třicítce, v soukromém životě značně sobecký, a mladá zdravotní sestra Anna Šímová, která vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup. John k dívce naváže, jako před tím k tolika jiným, povrchní vztah. Jeho hra na lásku se však tentokrát obrátí proti němu. Když se pokusí napravit svou chybu, je už pozdě. Lze si totiž hrát v životě, ale nelze si hrát na život. Proto na Johnovo: "Ale já už si nechci hrát" Anna odpoví: "To je škoda, my právě hledáme někoho, kdo to umí". Motiv jablka, provázející příběh, je symbolem poznání charakteru lidí, symbolem ovoce lidského konání i symbolem plodu lidské lásky - dítěte... (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (124)
Vzpomínám si, že když měl tento film premiéru, vzbudil velkou pozornost, často však zejména díky odvážným záběrům. I ty, domnívám se, jsou součástí moralizujícího konceptu režisérky. --- Věra Chytilová moralizovala často, ne výlučně svými filmy, vyjadřovala se i jako významná kulturní osobnost. Někdo se mnou souhlasit bude, mnozí určitě ne, ale můj názor je takový, že její postoje jsou skoro vždycky populární a skoro vždycky falešné. --- Tento film budiž příkladem. Jak zde uvedený oficiální text distributora, tak komentáře uživatelů potvrzují zřetelně, že film je obecně vnímaný jako moralistní. A v tomto ohledu se stále opakuje právě to, co nám - jsem o tom přesvědčen - Chytilová chtěla naočkovat: Doktor John je neodpovědný proutník, sestra Šímová „vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup“. --- Takový závěr může přijmout jen ten, kdo nekriticky přijímá morální kontext doby, která (i přičiněním Chytilové) v sedmesátých letech nastupovala a dnes přináší bohaté plody. Ten lze shrnout takto: Za žití či nežití dítěte nese výlučnou odpovědnost žena (která rodí, však se podívejte!), ale žena nenese žádnou odpovědnost za své sexuální chování. --- Šímová není žádná naivní pionýrka, velmi rychle se zorientovala v novém prostředí a do postele nebyla Johnem vlákána, nýbrž si ho tam opilého přinesla. Johnův vlažný a lehkovážný poměr k ní jí byl jasný, a právě proto s ním hrála manipulativní hry. Ženy jejího druhu je s muži Johnova druhu hrají odjakživa a vědomě nesou riziko, že to nevyjde. Tak dlouho Johnovi lhala, až v okamžiku, kdy zjistila své těhotenství, jí John pochopitelně nevěřil už ani slovo. --- A teď, prosím, pozor, teď přijde na řadu ta její údajná odpovědnost: Když John se zpožděním pochopil, že tentokrát Šímová nelže a že končí legrace, Šímová už vyloučila jakoukoli komunikaci a rozhodla se být svobodnou matkou. Chytilové poselství je jasné: muži jsou sobečtí trubci, ženy jsou hrdinky sedmibolestné a poradí si nejlépe bez mužů. --- Navrhuji v této morální při následující rozsudek: Neodpovědná byla matka, neodpovědný byl otec, a neodpovědná byla režisérka. --- Kromě toho, film mi připadá nepodařený i umělecky. Scénář je nedbale načrtnutý a postavy nemají žádnou skutečnou hloubku. I to signalizuje prvoplánovou agitku. Podezřelá výprava a produkce mohly být postiženy „půvaby“ tehdejší doby, ale ani taková omluva filmu na hodnotě nepřidá. --- Celkem vzato Chytilové její záměr vyšel. Umělecky je to zmetek, ale propagandisticky uspěla „na věčné časy a nikdy jinak“. ()
Režisérský rukopis Věry Chytilové mě nepřestane fascinovat, takovej ostrej střih se v naší kinemtografii snad nevidí. Na rok 1976 naprosto nadpozemské dílo i dneska to má v sobě neuvěřitelnou energii a výpovědní potenciál. Jiří Menzel asi v životní herecké role a Dagmar Bláhová sexy fatalka jak víno. ()
Ve Hře o jablko Chytilová – podobně jako v některých svých jiných filmech – syntetizuje celou soudobou společnost. Soustřeďuje se především na problém toho, jak se jednotlivec vztahuje ke svému bližnímu, a ke svému prostředí a na protikladu ústředních hrdinů – lékaře Josefa a zdravotní sestry Anny – tuto situaci nahlíží jako genderově podmíněnou. Nepřítomnost pozitivních mužských příkladů a relativizace ženských prohřešků a zločinů (důsledně nahlížených poměrně k jejich závislosti na mužích – partnerech) tento soud sice odhaluje jako ideologizovaný, ale v maskulinně založené společnosti do značné míry oprávněný. K dokonalosti snímku by přispěla právě další dějová rovina, která by režisérčino rozhodné svědectví problematizovala. Přesto – v daný čas na daném místě – musel film zákonitě otřást základy socialistické společnosti, která se dnes zvláště v levicově založených platformách pokládá za přinejmenším latentně feministickou, nebo alespoň „pro-žensky“ založenou. Tento úsudek, který mě pokaždé spolehlivě otráví, ovšem prozrazuje právě onu trvalou hlubinnou maskulinitu české společnosti, která již od dob RKZ volí před skutečností a pravdou instrumentalizovaný obraz: takovou přetvářku, která úspěšněji a rychleji dosahuje ušlechtilých (nebo zdánlivě ušlechtilých) cílů, než vzájemně porozumivý dialog. Toto téma ve filmu zpřítomňuje úžasně citlivě rozprostřená divadelnost. Divadlo zde prorůstá – implicitně a (návodně) i výslovně – dialogy i stylizací dějišť, a režisérka je ještě zdůraznila obsazením některých herců z tehdy nekonvenční Ypsilonky. Klíčovým pojmem filmu je zodpovědnost – a nepřekvapivě o ní má povědomost právě jen ta jediná – žena. Zodpovědnost totiž spočívá v porozumění i sobě samému, ve vědomí vlastní síly a váhy, té tíhy, s níž se klademe na bližní tělo – blízkého člověka i mateřské planety. Doktor Josef je nezodpovědný a žvaní – a svou žvanivostí a svou nemateřskostí dokonale paroduje evangelijního svatého Josefa. Svým podivným přístupem k vlastní profesi také paroduje světcovo řemeslnictví – a tato analogie ozařuje další z deficitů filmu: je extrémně alegorický – a tedy (a paradoxně) silně maskulinní. Chytilová své vyprávění obdivuhodně konstruuje – tedy: spíše soustruží, než vypráví – a prokládá ho jinotajnými obrazy, zvláště s vizuální hrou s odkazy biblickými, čímž svůj soud nad mužstvím posvěcuje jako odvěký a bytostně vstřebaný kulturou. Tím se zároveň poněkud znevažují naturalistické záznamy porodů apod. – nevyznívají jako zázrak života ani svým chladným podáním (a kontextem) jako ponížení porodu v socialistickém (ale jistě i kapitalistickém) státním porodním průmyslu na pouhou produkci občánků (občanů), ale jako vyprázdněný a teprve dodatečně zvýznamněný zjev – právě ponížené ženy. Maskulinní jazyk se tak ve filmu s ženským poselstvím střetá, nespojuje se, a tedy ani nic neplodí. Androgyn se z něho nerodí, nic se nemění. Chytilová, vnímající svět v mylných binárních opozicích, si neuvědomuje, že budoucnost nespočívá v genderové výměně, ale v prolnutí rodů, ve vůli jednotlivce posílit rovinu, jen zdánlivě protikladnou jejich tělesnému pohlaví, a přijmout takto proměněného i svého partnera. – Přesto i ten dávno sňatý klobouk opět snímám… () (méně) (více)
Paní režisérku Věru Chytilovou chovám ve velké úctě i přesto, že v pozdním věku točila filmy téměř nehodnotitelné (Zvláštní, jak tento syndrom postihne většinu geniálních tvůrců - Menzel, Coppola aj.). Hra o jablko je inteligentní feministickou sondou do společnosti a zároveň neskutečně nařachanou komedií. Dagmar Bláhová je komický úkaz! Škoda, že se v pozdějších letech vytratila ze světel filmu. ()
Vztahy mezi lidmi, muži a ženami, kamarády, rodiči, dětmi, emoce, životní příběhy, psychologie různých typů postav..., to všechno se dá nejlépe zobrazit právě v nemocničním prostředí. Vzniká ovšem tolik filmů a seriálů právě z nemocnice, ale v žádném nejsou tyhle věci ukázány tak dokonale, jako právě ve Hře o jablko. Tolik režisérů se pokouší ozvláštnit své filmy i po střihové stránce, přitáhnout divákovu pozornost co nejzajímavější obrazovou i zvukovou střihovou skladbou, tak dobře jako Chytilové (zejména úvodní scéna na porodním scéně je vážně dokonalá) už v sedmdesátých letech se to podaří málokomu. Každý režisér se snaží o zajímavé nápady, chytlavé vyprávění, přirozené vedení herců - prostě o co nejlepší film, tahle režisérka má tohle všechno v sobě jaksi přirozeně. Takový cit pro režii, jako má ona, se jen tak nevidí. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (21)
- Natáčení probíhalo na Liberecku a v Loděnicích. (M.B)
-
Roli Marty, kterou ztvárnila Evelyna Steimarová, původně měla hrát zpěvačka Marie Rottrová. Dle svých slov ji odmítla z puritánských důvodů: "Měla jsem děti a nechtěla jsem, aby se jejich spolužáci na mě chodili dívat v postelových scénách. Kdybych byla herečka, tak mi to nevadí, ale jako zpěvačce mi to přišlo příliš drsné." (Zdroj: jedinak.cz, kultura.idnes.cz)
(ČSFD)
- Natáčení probíhalo také v Praze a scéna, kdy Andula (Dáša Bláhová) odhazuje u ohně svoje oblečení, se natáčela za obcí Vráž na místě Na Hůrce. (SONY_)
Reklama