Kalamita

No vida, že to jde...Věra Chytilová a její první normální film. Sice je to zase taková moralita (ona to jinak nedovede), ale nadmíru snesitelná, hlavně díky Bolku Polívkovi, kterej je jakožto věčný idealista Hurvínek úplně dokonalý :)))) celej film tak jako mimoděk vypouští neskutečný hlášky a mě bavil jedním slovem furt. To že je to samozřejmě satira a každý druhý žblept se dá vyložit dvojsmyslně, to je zase druhá věc, ale do toho já se nořit nehodlám (beru to pouze jako bonus). "Co je podle Vás tohle.." "Jako barevně?" "Ano." "No, né no..to je podobný, protože tady je karmín, je tam i bordó a objevuje se tam cihlová..." :))) tak takhle se dá popsat červený podsedák. Dobrej filmek. (07.01.2011)

Možno najsympatickejšia Polívkova postava, možno najzáživnejší Chytilovej film (pokiaľ nerátame Dedictví). Prelnutie artu a komercie, vtipu a trpkosti, českej hřejivosti (to ale iba tým vtipom) a chladu nielen okolitej zimy, ale aj ľudských vzťahov. Kalamita kulminuje v závere, avšak divák sa nedočká tradičného konca, kde hlavný hrdina nájde, čo hľadá a my to sním spoločne budeme rovnako hľadať neúspešne. V Kalamite cítiť ozveny novej vlny, ale nevnímam ju ako retro, skôr film, ktorý presne zapadá do obdobia svojho vzniku. Bohvie prečo som mal film z detstva zafixovaný ako ten, ktorý sa celý odohráva v snehu zasypanom vlaku. Pokiaľ márne hľadáte stále neúspešne k Chytilovej cestu, tu sa môžete úspešne chytiť. (10.02.2014)

Vznikl celý film jen kvůli poslední sekvenci ve vlaku? Nedivil bych se tomu, protože doposud poměrně chaotickému a neučesanému ději dává zakončení poměrně silnou pointu, což se mi docela zamlouvá - zvlášť u Chytilové, kde mám leckdy pocit zvláštní roztříštěnosti. Vidět tentokrát, jak její film směřuje k něčemu konkrétnímu, je změna. Příjemná. (22.03.2014)

Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. (07.08.2009)

Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije. (14.11.2003)