Generace X

Napadajú ma 3 nepotlačiteľné klady, ktoré rozhodne stoja za zmienku. Od presného-správne zničeného hlavného hrdinu (Jamie Bell), cez duchovno-afektovano-úskočné etudy kvázi štastných rodičov, až po nečakane bystrý zápal pre úsmevné vsuvky (oko, pilulky) a…koniec. "Generácia X" sa usiluje o totožnú satiru ako "Americká krása", len si na to vyberá totálne vyšinutý, dosť neukotvený model sprostredkovania informácií. Čo by nevadilo keby nevytŕčali 2 podstatné (pre niekoho možno zanedbateľné) vady-prvoplánovosť a nerozhodnosť. Slovom, nabúravať konzumné rituály a pofidérnu behaviorálnu vedu západnej pologule cez nezmyselné, sardonicky podané defilé duší satelitného mestečka mi jednoducho nešmakuje-je príliš tvárne/márne. K tomu ta nadbytočná žánrová hra na slepú babu, kedy sa Arie Posin schováva za rôzne štýly a nedokáže jasne stanoviť svoj úmysel. Ak ním ale bolo vystavať zbytočne predramatizovanú, teenegersky nevyzretú a akože symbolickú podobizeň tzv. "americkej individuálnosti", tak sa to jednoznačne podarilo. Ja si však kritiku ľudského faktoru predstavujem inak a keby "Chumpscrubber" upustil od (tu) nemiestnej vážnosti, naopak ostal prevažne v tej ledabolej čierňave-jeho použitelnosť či platnosť by bola isto väčšia. (11.12.2011)

Postmoderně lehce stravitelně koncipovaný satirický film o těch skutečně závažných a bolestných věcech a stavech, ke kterým mílovými kroky spěje i naše společnost. Režisér Arie Posin ve svém celovečerním debutu pregnantně popisuje to, kam až může zajít západní individualismus v kombinaci s hedonisticky konzumním způsobem života a materialismem coby náhražkou duchovna. Absolutní dysfunkce mezilidské komunikace, slova pozbývající svého významu, apatie a letargie jakožto společensky jedině akceptovaný stav, útěky do virtuálních a halucinačních světů... Všimněte si, jak podezřele často generace rodičů ve filmu svírá v ruce sklenku vína, nahrazuje ji totiž to, čeho se tak panicky bojí u svých dětí - drogy. V absolutním dostatku věcí totiž všichni těžce hledají absentující pocit štěstí a naplnění. Jestli někdo varovně zvedá prst proti bezbřehému přijetí amerického životního stylu, zbožštění individualistickému způsobu života či třeba vůči absolutnímu zákazu tělesných trestů rodinných potomků, pak je to právě tenhle film... Podobné filmy: Americká krása, Pan Rosnička, Elementární částice, Ledová bouře, Volání o pomoc, Tichá dohoda (13.05.2008)

Příšerná haluzácká nuda, která je vyprávěna tak děsně sterilně a pitomě, že jsem to snad ještě neviděl. Zápletka byla zajímavá, ale ten styl, kterým se všechno podávalo byl na zabití! Chvílemi jsem se neorientoval kdo je prostě jen úplný idiot a kdo je na absťáku, jediný kdo mě pokaždé zaručeně pobavil byl Ralph Fiennes. Ten podal svůj klasický (skvělý) výkon a obohatil tak neuvěřitelně nudný film. Díky němu je to alespoň 20%. (02.08.2011)

Ja by som tento biedny pokus o sociálnu satiru nazval AMERICKOU KRÁSOU pre chudobných duchom. A naozaj tým nechcem uraziť nikoho z tunajších vysoko hodnotiacich užívateľov. Mne osobne nič na tomto filme neprišlo ani úchylné, ani kontroverzné či inak rozrušujúce alebo nedajbože originálne. Tie dve hviezdičky sú len za to "buňuelovské oko" a decentne vulgárnu CARRIE - ANNE MOSS (až tu som si totiž všimol, že tá ženská má "dudy" :-)). TECHNICKO - OSOBNÁ POZNÁMKA: Distribútor túto snímku v náhlom pomätení zmyslov nazval GENERACE X. Nuž tak týmto termínom sa v polovici 90 - rokov zvykli pomenovávať mladí američania, zobrazení napríklad v STILLERovej REALITY BITES alebo CROWEových SINGLES. Neskôr ju dodefinoval FINCHER vo FIGHT CLUBe. Možno ma tu nejaký teoretik zahamuje, ale bolo to tak. Generáciu tohto filmu by som ja nazval GENERACE D. To D je ako dementi, keby to niekomu nedocvaklo. :-) (7.8.2007) (07.08.2007)

Skutočne žánrovo veľmi ťažko zaraditeľné. Čím to nazvať? Najviac mi sedí "Psychologicko-satirická dráma s prvkami ľahkej absurdity". Práve spomínaná absurdita je vlastne ťažiskom celého filmu, avšak zatiaľ čo zo začiatku to môže pôsobiť rušivým dojmom, postupne si na zvláštne/šialené/mrazivé/znepokojujúce správanie postáv zvyknete a ponoríte sa do ich osudov, ktoré možno postrádajú väčšiu hĺbku, ale je ich toľko, že by film musel trvať prinajmenšom 3 hodiny. Dostali ma všetky "rodičovské" herecké výkony, najmä excelentné dámy Allison Janney a Glenn Close, za zmienku stojí aj fešák Ralph Fiennes (prednedávnom som videla finále Harryho Pottera a ktože by to bol povedal že z Voldemorta sa nám vykľuje takýto neškodný delfín s bezbranným úsmevom? ). Jammie Bell svoje kvality len potvrdil a Hornerova hudba do filmu pasovala ako riť na šerbeľ, celkovo pochmúrny soundtrack a Placebo na úvod je zvládnutý. U mňa to na 100% nie je, ale jednoznačne stojí za povšimnutie a prípadnú diskusiu o tom, do akej miery sa tu dajú hľadať skutočné paralely s vývojom konzumnej a individualistickej spoločnosti a sociálnej letargie. (07.08.2011)