Toy Story 2: Příběh hraček

Když se dívám v podstatě na jakýkoli díl "Toy Story", mám pocit, že bych se vracel do stejného světa. Ono je to logické, protože ty postavy jsou stejné, ale spíš jde o to, že se vracím i do stejně kvalitního světa. Všechny díly jsou něčím výjimečné, něčím zajímavé. U všech jsem se neskutečně bavil, stejně jako jsem byl silně dojatý. (09.04.2014)

Jeden z animáků keré mali deti velice v oblibě mě se osobně omoho více líbila jednička. Dvojka je více nadupaná moderními věcmi a není tak rodinná a vtipná více se podobá akčnímu zaměření a to na tom sem velice ztrádal. Bohužel mne nenaplnil očekáváním i scénář který byla velice předvídatelný a málo originální. Takže v celku zklamání. Zlatý John Lasseter, kdyby to vzal do rukou on bylo by to jistě lepší. (17.12.2006)

Jistě realističtější, akčnější, inteligentnější a bližší dospělému publiku než první díl. A také dojemnější. Ale lepší? Pro mě o kapku ano. Pokračování disponuje řadou drobných „vtípků“, které dětský divák neodhalí, každá postava má (na rozdíl od jedničky) své postavení a užitek pro plynutí děje, Tom Hanks (respektive jeho hlas) opět vévodí v roli kovboje Woodyho celému světu hraček (kterých je pochopitelně více než naposledy) a nápady nejsou tak okoukané. Casting byl snadný, žádná z hvězd jedničky účast neodřekla:-). Pixar měl už tehdy roku 1999 slušně našlápnuto. A úžasné je i cameo „restaurátora“ hraček z oscarového filmu našeho Jana Pinkavy Geriho hra. Triumfální jízda digitální animace!! (13.02.2006)

Toy Story 2 je velká pecka a mě strašně mrzí, že jsem to v době kinoprodukce vynechal. Dvojka pokračuje ve stejném duchu a nepřišlo mi, že by to bylo horší než jednička. Moc jsem se bavil; všechny postavy jsou zábavné, děj příjemně odsejpá, co víc si přát. Snad jen, aby už byla ta čtverka...100% (24.03.2013)

Během mého dětství se každý večer odehrával rituál ukládání všech panenek a medvídků do postýlek, podkládání hlaviček a přikrývání. V noci si totiž moje hračky povídaly jak se o ně starám a já tak pokaždé usínala s lehkou obavou, jestli v jejich hodnocení obstojím. Během filmu jsem se zastyděla se a zazpytovala svědomí. Po závěrečných titulkách jsem šla do sklepa, dvě hodiny přemisťovala krabice, ruce jsem měla špinavé od prachu, ale...moje Petruška z roku 1978 ve žlutých šatičkách háčkovaných mou babičkou sedí zase blízko mne. (22.11.2015)