Planeta opic

Astronaut Taylor přistál na podivné planetě. O přítomnosti existence života se přesvědčil poměrně záhy, ale místo slavnostního výkřiku "Hurá, nejsme na světě sami" mu na hlavě přistála síť a stal se předmětem bádání opičích vědců. Němí lidé, kteří zde pouze slouží upovídaným opičákům, mu v boji za svobodu určitě nepomohou a proto se o sebe musí badatel postarat sám dřív, než nějakou gorilku napadne pitevním rozborem prozkoumat funkčnost jeho těla. Filmové zpracování Boilleova románu muselo zákonitě skončit jinak než kniha, ale vize toho, k čemu spěje lidská společnost, je zde ukázána velmi přesvědčivě. (06.01.2010)

Některým filmům věk neprospívá. Já, člověk počátku 21. století, éry bouřlivě se rozvíjejících technologií, jsem viděl archeologický nález na poli filmů, dokládající dřívější poměrně slušnou úroveň kultury s barevnou filmovou keramikou. Jenže - úžas se nedostavil. Viděl jsem roztomilý film, plný převrácených odkazů na lidstvo a asi i na hodně nepovedenou karikaturu církve (?), fanatismu (hodně přepáleného), nic víc. Ten drtivý dopad mě minul. Napětí nula voltů. Že by snímku opravdu uškodila úplně jiná doba a společenská situace? Možná. Taky mi vadí jisté drobnosti - opičky mluví anglicky? Nesmrtelný to jazyk, když lidé tu nemluví vůbec. A kde se vzali koně? A pušky? Zbrojařský průmysl kvete, a přitom se neumí vyrobit ani zubní protézu? Přesto stálo za to obětovat mu 2 hodiny svého pozemského času. Jen nevím, komu bych v budoucnosti fandil, pokud by evoluce došla tak daleko, že by nám tu běhal Kocour z Červeného trpaslíka nebo Dr. Zeius. (16.07.2017)

Narozdíl od příjemně vzrušujícího počteníčka knihy Pierra Boullea, mě film zhusta vyděsil. Aby taky ne, viděla jsem ho ještě jako dítě, a ze strachu o kosmonauty, Novu i Ziru dlouho nevyšla, dokonce jsem nějakou chvilku trpěla fobií, že jsem buď na špatném místě ve správnou dobu nebo na správném ve špatnou dobu, nebo jsem prostě bez ohledu na místo a čas ta nesprávná osoba ................. :-)). (01.10.2005)

Rozhodl jsem se napsat k tomuto filmu komentář...a jak tak nad tím přemýšlím, nemám snad co k této esenci dokonalosti a mému 2. nejoblíbenějšímu sci-fi co říct. Má dost možná vůbec nejsympatičtější a nejoblíbenější podkresová hudba od arcimága Jerryho Goldsmithe rozjíždí jeden z nejzajímavějších příběhů kinematografie, mrazivou, dechberoucí podívanou, která NIKDY neztratí své kouzlo. Masky v Planetě opic budou navždy vypadat skvěle, protože jsou zkrátka pravé, ručně dělané. Digitální efekty stárnou rychle a časem jsou k smíchu. Planetě opic se však směje jen blbec. Lovecraftovské pravidlo přikazující závěr, který má překonat vše, co jsme dosud v příběhu zaznamenali, je zde předvedeno učebnicově. Není problém takový závěr vytvořit v prázdném filmu, ale ve snímku, který nás dusí neustálými nápady a neuvěřitelnou propracovaností a bezchybností, je to teprve oříšek. V Planetě opic je však závěr, který v této kategorii v mém osobním žebříčku nese jednoznačné 1. místo a jediná škoda je, že je tak neuvěřitelně známý a provařený, že málokdo dokáže před zkouknutím odolat jeho prozrazení. Jelikož jsem ale Planetu opic viděl poprvé snad v šesti letech, nikdo to nestihl a já byl v šoku, v šoku přesně takovém, v jakém jsem měl být. (18.04.2006)

Absolútna klasika. Naozaj krásny film, ktorý ukazuje, ako by to na Zemi raz možno mohlo vyzerať. Dej je nádherný, ani kúsok filmu nenudí a hudba je parádne temná. Strhujúce sci-fi podľa slávnej knihy Pierra Boulleho patrí medzi klasiky, ktoré sa oplatí opakovane preberať aj štyridsať rokov od premiéry. Tento film je naozaj veeeľmi podarený. Krásny príbeh, herci predviedli naozaj skvelé výkony a nie sú vôbec nudní. Na tú dobu sú tu naozaj skvelé masky a do poslednej minúty sa človek neprestane baviť. Je tu neskutočná akcia a zábava. Záver vyrazí dych. (09.12.2012)