Životy těch druhých

Celovečerní debutant Florian Henckel von Donnersmarck si pro začátek nevybral zrovna úsměvnou látku. Vrací se totiž do osmdesátých let k praktikám německé tajné policie STASI. Ta je schopná čtyřiadvacet hodin denně špiclovat nebo následně zastrašovat kohokoliv, na koho strana prstem ukáže. Té se tak jednoho krásného dne znelíbí autor divadelních her Georg Dreyman, jehož partnerka, uznávaná divadelní herečka Christa-Maria Sieland se zapletla v nejvyšších místech. Na starost si je vezme robotický poskok a samotář Gerd Wiesler, jemuž tenhle kšeft obrátí život naruby. Režisér dokonale zvládá zachytit atmosféru všudypřítomného strachu, vše okolo je stylizováno do vybledlých odstínů a nejistota je z plátna cítit. Dal si záležet s autenticitou, propracovanými dialogy i výběrem herců, které podávají kompaktní a soustředěné výkony. Škoda jen, že přerod Wieslera v pochybovače je trošku zamlžený. Jeho motivy mi po projekci zůstaly tak trochu nečitelnými. (18.07.2010)

Životy těch druhých pro mě znamenaly silný emoční zážitek a představují pro mě dosavadní vrchol v oblasti reflektování komunistické minulosti střední Evropy. Pokud to srovnám s tématicky shodným českým snímkem Kawasakiho růže, pak Hřebejkův film, pokud jde o pochopení tématu a kvalitu zpracování i přístup k realitě, výrazně pokulhává. Jeho film nepřekročí české hranice a účast na několika festivalech, kdežto Donnersmarckův majstrštyk je dostatečně mezinárodně a mezikulturně srozumitelný do té míry, že zprostředkuje poznání o komunistické diktatuře v celosvětovém měřítku. A to skutečně nemám u Životů těch druhých ani v nejmenších pocit, že byl natáčen s oscarovými ambicemi. V případě tohoto dramatu není podstatné, jestli se takový příběh opravdu odehrál, protože příběh důstojníka Stasi slouží režisérovi k odhalení mechanismů státního dozoru a manipulace s občany a zároveň v obecné rovině pojednává o morálce, což je nadčasové a univerzální téma. Je spousta skvělých scén, kde se v detailech jasně střetává pokušení moci a svár mezi morálními hodnotami a realitou režimu. Např. scéna ve výtahu, kde se vyšetřovatel setká s malým chlapečkem. "Ty děláš u Stasi, strýčku?" - "Vždyť ani nevíš, co to je." - "Tatínek říká, že tam zločinci zavírají slušné lidi." - "A jak se jmenuje?" - "Kdo?" - "No přece ten balón, co držíš v ruce." Film je svým způsobem geniální tím, jak je minimalistický, a umožňuje tak divákovi rozdílné interpretace motivů a jednání filmových postav. Jeden z četných mýtů ve vztahu k té době rozděluje populaci na my a oni a démonizuje příslušníky tajné policie a represivních složek. Potíž je v tom, že se ve skutečnosti od ostatní populace nijak podstatně nelišili. Znal jsem jednoho estébáka a nutno přiznat, že bych s ním dovolenou trávit nechtěl, jenže ve svých povoláních a v běžném životě jsem se poznal s lidmi, kteří měli hodnotový řebříček podstatně deformovanější, jen se naštěstí nikdy k podobnému povolání nedostali. On ten důstojník Stasi měl už před oním filmovým zlomem nějaký hodnotový žebříček, který sice neodpovídal tomu, s čím bychom se ztotožnili, ale určitě sám sebe nepovažoval za nemorální zrůdu. Jen se jednou dopustil něčeho, co nebylo v souladu s jeho služebními povinnostmi, a pak už vlastně z nastoupené cesty nebylo úniku. A jeho povaha se tím zlomem v jeho životě nijak zásadně nezměnila. Celkový dojem za výborně zrežírovaný a bezchybně zahraný emotivní film: 100 %. (19.11.2010)

Výborný film, ktorý ma však napriek téme nepohltil natoľko, aby som prepadol takzvanému citovému "vydieraniu". Niet pochýb o tom, že to vo vtedajšej dobe, nikto z odporcov režimu, nemal ľahké. No nato aby som išiel s hodnotením vyššie, by mi muselo byť ponúknuté viac z dramatu, ako bolo prezentované. Je mi ľúto, no zrejme má snímok nezasiahol tak, ako iného užívateľa. (12.03.2015)

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~ (13.09.2017)

V komentároch sa obdivuje nemecká dôslednosť v konaní východonemeckej tajnej služby a častá je i výhrada o. nedôveryhodne ukázanom obrátení Šavla v Pavla (z biblického obratu pôvodného lovcu kresťanov Saula na oddaného kresťana Pavla vplyvom videnia). Ani jedna z téz úplne nesedí. Prvú vyvracia renomovaný celosvetový magazín, ktorý desaťročia pravidelne hodnotí výkonnosť tajných služieb. Komunistická ŠtB v ČSSR obsadzovala pravidelne v špionážnom rebríčku celosvetovo druhé miesto (za sovietskou KGB). Takže nemecká dôslednosť bledne a pravidelne bledla v porovnaní s česko-slovenským špicľovaním. Tézu o nevierohodnosti obrátenia vyvracia prvá - STASI zrejme mala, vzhľadom k jej mamutiemu rozsahu v sebe viac čiernych oviec, než bolo zdravé. A aj preto nebola top. Kvantita totiž automaticky nezaručuje kvalitu. A obrat nemusí zapríčiniť len zamilovanie sa do sledovaného objektu. Všeobecne film poskytuje pomerne presný a príbehom divácky pútavý obraz boľševického špicľovania. Na koho si tajní zasadli, mal po chlebe. Napriek zádrhom v systéme. Presne toto je ukázané: dramatik mal síce "strážneho anjela", no šťastie nepriniesol. (12.12.2020)