Šťastný smolař

Tak takhle tedy ne! Kam klesla česká filmová tvorba pro děti? Na panu režisérovi je hezké, že se prohlašuje být katolíkem, ale o víře a katolické věrouce neslyšel zřejmě ani z rychlíku! To, co jsem právě zhlédla, je doslova a do písmene ubohé! Bylo by také od věci, kdyby si tvůrci ujasnili, komu je pohádka vlastně určena, jaké věkové kategorii. Vtípky - velmi často trapné a nepovedené - střílí pro jistotu do všech stran! Zdá se, že tak chatrný, mizerný scénář neoslovil ani herce a neposkytl jim potřebnou jiskru! Už dlouho jsem neviděla tak slabé výkony! (23.10.2018)

Do téhle pohádky jsem vkládal nemalá očekávání a ta přetrvávala i poté, co musela filmové plátno vyměnit za televizní obrazovku. Bohužel, žádný zázrak se nekoná. Přesto Strachova pohádka nabízí něco, co není pro vánoční původní televizní tvorbu samozřejmé - osobitý humor, snahu o určitou poetiku, uzavřený svět s vlastními pravidly, neotřelý vizuál. Toto vše tady je, i když nedostatečně dotaženo. Humor se nebojí ironie i morbidity, ale postupně se mění v mišmaš, který nedokáže najít uspokojivou polohu mezi dětským a dospělým divákem, což by se u kvalitní pohádky stávat nemělo. Poetika dodána již zajímavým vypravěčem a neotřelým míšením různých dob a neslučitelných motivů působí dosti uměle, ale přesto občas nabídne nápady, které osvěží jednoduchý děj. Uzavřený svět a zvláštní pravidla dodává řada vděčných motivů jako setkání smolaře s chorobným lhářem, štěstěna jako protipól - prolínání těchto atributů postav dává zadělat na velmi vděčné situace, jež by měly pohánět děj, většinou však vedou jen k neoriginálním průpovídkám, samoúčelným gagům a místo, aby se splétalo něco překvapivého a neotřelého, hlavní dějový pohyb se děje na základě velmi jednoduchých berliček, jež prostě neuspokojí. Nejvíce se podařilo opět vytěžit z vizuální stránky, která navozuje správnou atmosféru, dovedně pracuje s animací a nezabíjí ji okaté triky. Výhodou je také nekomplikovaný děj bez zbytečných odboček, svižně mířící ke svému cíli, jenž však, jak jsem zmínil zcela nedotahuje nakousnuté motivy a volí spíše jednodušší cesty řešení. Pro každou pohádku je důležité, aby jednoduchou dějovou linii ozvlášťňovaly a přitom nerozmělňovaly drobné detaily, nápady a především dobře načrtnuté, výrazné postavy. Bohužel, skutečných nápadů je pomálu a s postav zaujme pouze chorobný lhář Ivana Trojana, jinak jsou postavy nezajímavé a neživotné navzdory dobrým hereckým výkonům (Filip Cíl) - tedy až na hodně unylé ztvárnění dcery Štěstěny. Jiří Strach tedy nepřekročil standard řemeslně solidní pohádky, která neurazí a přinese pár svěžích prvků. Zde je hlavní překážkou promarněný potenciál, který je z námětu a dějového východiska cítit. Snad se mu někdy podaří dostat na plátna skutečně dotažené dílo, jež by navázalo na nejlepší tradice tohoto žánru. Otázkou je, jestli je to dnes ještě možné, každými dalšími Vánocemi o tom musím stále více pochybovat... (25.12.2012)

Láska je štěstí. A Jiří Strach to ví... Konečně po čase zase silná televizní autorská pohádka vymezující se (ale v něčem i rozvíjející) proti klasické české pohádce. Podle námětu (pohádkové knížky) slovenského režiséra Mateje Mináče napsal Marek Epstein povedený scénář, který po hodně dlouhém čase připomněl originalitu pohádkových scénářů Zdeňka Svěráka, tolik scenáristických fórků by divák jinde pohledal. Tři veteráni to sice nejsou, ale alespoň je vzdáleně připomínají, což u ostatních novodobých českých pohádek nehrozí ani náznakem. Pohádka coby projev ryzí modernosti (respektive postmodernosti) jde někdy na hranu toho, co ještě v pohádce snesu (pokus o sebevraždu), každopádně většinou se drží v mantinelech očekávaného. A Jiří Strach se zase drží svých osvědčených hereckých koní (Ivan Trojan, Jiří Dvořák, vlastně už i Jiřina Bohdalová...) a ti jsou největším tahounem diváckého prožitku, bez Trojana by byl celý snímek poloviční. Jeho postava pohádkového ,,barona Prášila" s pábitelským přesahem je opravdu dobře napsaná i zahraná, a hlavně nosná. Nejsilnější momenty pak přicházejí v místech, kdy se Jiří Strach snaží svou televizní pohádku nějak ozvláštnit, punc modernity ji pak paradoxně dává především retro animovanými pasážemi, které jakoby odkazovaly k zemanovskému pojetí dětského filmu, animovaná zkratka cesty motocyklem po Evropě je tím nejlepším a nejvtipnějším, co bylo v této pohádce k vidění. Škoda toho, že většina věcí není dotažených k úplné dokonalosti, nechybělo mnoho a Šťastný smolař se mohl stát kultem, stejně jako jsou kultem počiny výše zmíněného Zdeňka Svěráka. Takhle je Šťastný smolař velmi povedenou televizní pohádkou, v níž se mísí a realizuje mnohé, vtipně se tu třeba potkává veřejně proklamovaná víra pana režiséra s humorně pohádkovými motivy (Nejvyšší knihovník), každopádně je vidět, že Jiří Strach má cit pro ty správné náměty... (24.05.2013)

Pohádkové novinky roku 2012 na ČT ukazují, jaký filmový vkus má který zdejší uživatel. Těm, kterým se líbila bezduchá Janákova pohádka "12 mĕs.", ti odsuzují "Smolaře" a naopak. Můj vkus je zřejmý z hodnocení, ale neodsuzuju nikoho. Janák už jiný nebude - budiž, ale já musím říct díky bohu za Stracha :) (26.12.2012)

Tentokrát mě Jiří Strach docela zklamal. Čekala jsem od něho něco úplně jiného. Obsazení bylo skvostné, ale promarněné. Hodně jsem se těšila na Dagmar Havlovou. Ta se v celém příběhu jako Štěstěna obejvila párkrát. Samozřejmě působila jako blesk z čistého nebe. Ivan Trojan byl výborný. Filip Cíl byl sympaťák. Chybělo mě něco víc. (27.12.2012)