Blow-Up
Blow-Up
Blow-Up
Zväčšenina
Blow-Up
Blow-Up
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHudba:
Herbie HancockHrají:
David Hemmings, Vanessa Redgrave, Sarah Miles, John Castle, Peter Bowles, Jane Birkin, Veruschka von Lehndorff, Jimmy Page, Jeff Beck, Chris Dreja (více)Obsahy(2)
Filmová esej o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Jedno z nejslavnějších děl světové kinematografie. Je mladý, pohledný, úspěšný a bohatý, svět – zejména jeho ženská část – mu leží u nohou. Módní fotograf Thomas, ochotný pro získání nevšedních snímků přenocovat v noclehárně mezi nuzáky, aby ovšem vzápětí přesedl do svého rolls-roycu a odjel do svého ateliéru fotit atraktivní modelku. Dravý, arogantní, sebevědomý – a přece vnitřně, skrytě zranitelný. Do londýnského Maryon parku jej zavedla vlastně náhoda. Ale správný fotograf neudělá krok bez svého aparátu a vzdálená dvojice milenců, skotačící na pozadí nádherné, majestátní zeleně je příliš zajímavým objektem, než aby ji jen tak přehlédl. Jenomže náladové fotografie v sobě, jak má Thomas brzy zjistit, skrývají znepokojivé tajemství…
Zvětšeninu natočil Michelangelo Antonioni podle povídky argentinského spisovatele Julia Cortázara Babí léto (česky vyšlo ve Světové literatuře v r. 1968 již pod názvem Zvětšenina). Se spoluscenáristou Toninem Guerrou přesadil její příběh z Paříže do Londýna, který byl v polovině šedesátých let minulého století avantgardní metropolí, centrem hippies, boomu všech druhů umění – pop-artu, fotografie, divadla, módy i hudby. Antonioni se na svůj první zahraniční film důkladně připravoval. Žil v Londýně osm měsíců, vyzpovídal desítky příslušníků nejrůznějších profesí, chodil po klubech, vstřebával onu specifickou, nepopsatelnou atmosféru. A pak jej za půl roku natočil. Navázal jím přímo na svou „tetralogii citů“ z let 1959–1964 (Dobrodružství, Noc, Zatmění, Červená pustina). Opět nabídl divákovi mnohovrstevnaté metaforické dílo se záměrně neuzavřenými motivy, provokující k mnoha interpretacím. Zvětšenina je detektivním příběhem s hádankou, psychologickou studií, filmovou úvahou o hranicích výtvarných a narativních umění i filozofickou esejí o nemožnosti uchopit objektivní pravdu. Antonioni jí vzdal i hold intuici, jedné ze svých stěžejních tvůrčích metod. Přihlásil se k ní zejména výroky „Dělám filmy spíše žaludkem než mozkem“ nebo „Zkušenost mě naučila, že pokud je intuice krásná, pak je správná.“
(Česká televize)
Recenze (461)
Zcela fascinující zážitek. Sledujeme 24 hodin ze života jednoho fotografa téměř bez dechu i ve scénách kde se téměř nic neděje. Něco takového jen tak někdo natočit nedokáže. Ale myslím, že seznam filmařů ovlivněných tímto dílem by byl celkem dlouhý. ()
Když jsem viděl film jako dítě, tak jsem spoluprožíval vidění dění s fotografem, a líbilo se mi, že netřeba mnoha slov, že je fascinován něčím, co nalezl na fotce, a zvětšoval si to, až uviděl konečně co to taky vyfotil. a taky se mi líbilo, to jeho puzení, se kterým šel po stopách zločinu. A nic jiného nebylo pro něho důležitější, jen to jak ho to táhlo k dovědění se, co a proč se to vlastně stalo. Že kolem hlavní postavy probíhají různé chraktery žen, střípky tehdejšího Londýna, to mi přišlo podružné, a právě tak mi to přišlo i pro hlavního hrdinu. ()
Mezi filmovými znalci velice oceňované a obdivované umělecké dílo, které však můj prostý a jednoduchý mozek nedokáže vstřebat natolik abych ho jako mnozí jiní mohl nazvat geniálním. I přes atmosféru jsem se dost nudil. ()
První zážitek ze Zvětšeniny je uhrančivá vizualita. Geniální kamera a střih. Až pak, možná až při druhém nebo třetím shlédnutí se začnou v hlavě rojit otázky. Taky možné odpovědi, které však vzápětí spolehlivě vyvrátí odpovědi jiné... Ne, není to lehký a bezstarostný film, přestože bezstarostnost s takovou lehkostí zobrazuje. Co má skutečně cenu? Uražený krk od kytary? Lidský život? Umění? Zdánlivě jenom jakoby mimochodem a bezstarostně se na plátně či ve zvukové stopě mihnou ty nejzávažnější otázky, jimiž si filosofové lámou hlavu dlouhá staletí. Bez odpovědi, jak jinak... jenom s malou nápovědou, která je možná mylná a možná taky ne... Není to bezstarostný film... Těžko se o něm mluví a těžko píše... Takže, asi tak... ()
Od prvního spatření mě tenhle film fascinuje. Přitom tam vlastně o nic nejde - jeden všední den v životě módního fotografa lišící se od jiných jeho dnů pravděpodobně jen tím, že se fotograf náhodou dostane v (ne)správnou dobu na (ne)správné místo. Hrdina vyřizuje věci tak, jak přicházejí, některé navazují na něco, co se odehrálo dříve a s čím divák není seznámen (nedozvíme se třeba, proč chce fotograf koupit starožitnictví na rohu). Zrovna tak některé události přerušují jiné, tak jak třeba někdo zazvoní u dveří (ty dvě pipiny, co se chtěly fotit, zrovna když se zvětšovalo, bych s chutí zakousla). Asi jako každému, komu se film líbil, mi nejvíc běhá mráz při scénách v parku a právě při zmíněném zvětšování. Duch Londýna 60. let možná už trochu vyčpěl a tehdejší móda dnes působí přinejmenším jako z jiné planety, ale jako dobová výpověď o životním stylu dobré. Závěrem si nemůžu odpustit dvě drobné výtky na konto logiky: Jak je možné, že při maximálním zvětšení se fotografie nerozplizne na rozmazané skvrny, naopak se vyloupne detail? Jak je možné, že pokud dojde ráno k vraždě ve veřejném parku, večer je mrtvola ještě stále na místě činu? ()
Nebudu hodnotit Zvětšeninu jako nějaký filmový kritik, ale pouze tak, jak na mě působí, a sice jako pitoreskní přehlídka té doby. Rozhodně jak píše Bloody13, není to film pro každého. Mně se na Zvětšenině líbilo hodně pár momentů, točících se kolem práce s fotografií, kdy ten namyšlený sebestředný fotograf dochází k děsivému poznání.. Tady se totiž maximálně povedlo to, že fotografie a jejich zvětšené části mluví k divákovi a není třeba žádného vysvětlování. Pro tyto scény musím dát 4*, i když chápu lidi, kteří dají jen hvězdu dvě. ()
Dokonalá výpoveď o dobe, v ktorej vznikla táto dráma. Film, trochu rozhádzaný viacerými scénami, drží pohromade vynikajúci David Hemmings v úlohe úspešného bohémskeho fotografa Thomasa, ktorý odfotil niečo, čo nemal. Scény so zväčšovaním fotografie patria k tomu lepšiemu v kinematografii. ()
Zmocňuje se mě pocit, že slavný, rovná se špatný. Zvětšenina je dalším filmem, ve kterém mnoho lidí vidí mnoho, zatímco já v něm nevidím nic. Smysl, pointu, poselství, natož pak filozofii. 4/10 ()
Londýn, 60. léta. Mladý a úspěšný fotograf modelek se při relaxační procházce v parku nachomýtne s fotoaparátem náhodné výměně názorů mezi mileneckým párem. Sám je fascinován starší ženou, ale teprve když fotografie z parku zvětší, objeví možný zločin. Dnes již klasické dílo Michelangela Antonioniho z roku 1966 jistě i dnes najde řadu příznivců, mnohým však přijde pomalé a přesymbolizované. Třeba mně. ----- Italský režisér Michelangelo Antonioni natočil hodně sociálně-kritických filmů, které se staly výpověďmi své doby a mapují vývoj lidské společnosti od prvních poválečných let, přes léta šedesátá až k dnešku. V roce 1966 natočil snímek Zvětšenina (Blow-Up) podle povídky lio Cortázar (short story Las babas del diablo), v němž zobrazuje svým stylem prostředí anglické bohémy právě 60. let na příběhu uměleckého a módního fotografa, který v parku nafotí jistý pár při hádce, a do starší ženy se sám zamiluje. Na fotografiích při vyvolávání však najde možnou stopu, vedoucí k vraždě. Když se však jednou vrátí do svého ateliéru, najde jej vykradený – zmizely právě fotografie z parku. Snaží se ženu kontaktovat, ani ne tak proto, aby našel vraha, ale aby pochopil pohnutky a motivace. V závěrečné symbolické scéně, kdy mimové hrají tenis s neviditelným míčkem, nakonec pochopí, že svět je jen snůškou neviditelných iluzí... Jak se dá usoudit, film je určen hlavně pro fanoušky art filmů. Dnes už nám jeho tempo vyprávění může přijít pomalé, některé scény nudné, dlouhé a zbytečné, nesouznící s celkovým námětem filmu. Možná i přílišné střídaní psychedelických barev již dnes může vyznít směšně. Pro běžného diváka. Film najdete na disku v širokoúhlém obrazovém formátu 1,85:1 se zvukem v Dolby Digital Mono (1.0), k dispozici jsou i české titulky. Obraz přece jen nezapře svůj původ v konci 60. let, stejně tak původní mono zvuk občas potřebuje přidat na zvuku a trpí jistou nevyvážeností. Jako bonusy zde najdeme komentář historika, který se soustředí na pozadí natáčení filmu a okolnosti vzniku, stejně jako na popis prostředí té doby, bohužel ony nejdramatičtější a nejklíčovější momenty nejsou z filmového pohledu vysvětleny. Navíc tento komentář nemá české titulky. Pak zde máme možnost vybrat si jen hudební stopu (tedy bez dialogů), a ještě si pustit jakousi preview upoutávku a trailer. ()
Art film v tom nejhorším slova smyslu. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy z nějakého vychvalovaného filmu cítil takové zklamání. Beru jako ok, že film popisuje moderní Londýn, atmosféru, hudbu, uvolněné sexuální chování. Ale základní příběh je slabý, po chvilce začne nudit a pak už (až na krátké záblesky) nudí až do konce. Ve zkratce: Zvětšenina je přeceňovaná pseudoumělecká manýra, jakých je postmoderní umění plné. Škoda peněz za lístek. Původně jsem dal nízké hodnocení, ale kašlu na to, nechávám bez hvězd. Prostě to asi není film pro mne. // Update - viděl jsem kousek a zase jsem sem hodnocení vrátil. ()
Formálně geniální, obsahově však trochu kulhající mistrovské dílo. ()
To je tak, když máte slabost pro všechno, co pochází z Británie (ouky, skoro pro všechno), navíc z Británie let šedesátých. Potom se vám musí líbit i film, který je jedním slovem- divný. Ale divný tím správným způsobem, řekl bych, že lidi, kteří šli tehdá na jeho premiéru, museli být hrozně khůl, asi jako když jdete dneska na filmy Davida Lynche a všem vyprávíte, že jsou vám naprosto jasný a chápete jejich sysel :-) To třeba já jsem Zvětšeninu nepochopil, resp. její úplný konec, ale přesto musím říct, že to bylo víceméně to nejoriginálnější, co jsem ve svém letošním filmovém roce viděl. ()
(Lumiere - 30.12.2017) ()
Mysteriózní velkolepá neurčitost, která mě (úplně bez přemrštěných výrazů) dostala. A usadila. Na první sledování zajímavé, excentrické a záhadou opředené. Na sledování druhé velký zážitek umocněný svou gradující atmosférou ne nepodobnou např. Eyes Wide Shut. Především v důsledku dějové linie, které schází racionální vyústění, ale věci běží přesto dál. Naprosto fantastické momenty v parku s lehkým šuměním listí, širokánské záběry, kompozice obrazu, konečná scéna s mimy a jejich ve větru se ztrácejícím tenisem. A mimojiné působivé vyobrazení Británie konce 60. let. I´m in Paris... │100% ()
For Me 88% ()
Tempo a rytmus. Pokud je od začátku správně nastavíte, můžete si ve filmu (s filmem) dělat, co chcete. Například se vykašlat na "začátek, střed a konec" a pouze vrstvit čas, během kterého se mimochodem i něco stane. Nebo nestane. Vyprávět příběh bez příběhu nebo bez příběhu vyprávět příběh. A tím se také dostat hlouběji, nebo spíš úplně jinam. Po tetralogii citů je Zvětšenina v Antonioniho tvorbě něčím zcela novým, jakýsi začátek od nuly, který o devět let později vyvrcholí syntézou obojího v Reportérovi. ()
blow-up je prototyp filmu, ktery neda spat – zcela vazne. nezapomenutelny, neuchopitelny a nepochopitelny – jak pro koho. vyborni herci, genialni prace s barvou a obrazem a nemene genialni detektivni zapletka, nicmene blow-up je opravdu artovy film se vsim vsudy, milovnice agathy christie se patrne budou s palici na maso v ruce dozadovat hodinoveho dokoncujiciho pokracovani na pristi patek. ja bych se na nej taky podival… ()
Zvětšeninu jsem prvně viděl jako ca dvacetiletý lama (ne láma), no a moc jsem nechápal, proč se kolem ní vznáší nějaká aureola něčeho prý výjimečného a geniálního a kultovního a jánevímčehoještě. Detektivní zápletka byla zajímavá, ale ten balast okolo, o nějakém divném a otravně hyperaktivním hejskovi, který fotí nějaké duchoprázdné pipiny, mi přišel jako velká nuda. Dneska už jsem samozřejmě vyzrálý a zmoudřelý, takže můžu zodpovědně prohlásit, že... Blowup je tedy opravdu velká nuda! Ba ne, si dělám samozřejmě srandu, tenhle film má setsakramentsky něco do sebe. Na šestašedesátý klobouk dolů - skvělá kamera, skvělé scény, extrémně pohledný vizuál, výborná hudba, vynikající David Hemmings, který celý film táhne svým fantastickým výkonem a díky kterému z filmu srší obrovská energie. A samozřejmě nesmím zapomenout na jeho výrazný existenciální ocas... tedy myslím ocas toho filmu... tedy myslím jako jeho ten... přesah.... Jedna nezřetelná a zrnitá černobílá fotografie, jakožto vratký a pochybný důkaz naší nejisté a neprůkazné skutečnosti... A úžasná závěrečná scéna s pantomimickými tenisty, trpce úsměvným házením neviditelného míčku a následným zmizením, mě nutí vysolit ze svého měšce pět zlaťáků. ()
[100%] ()
Související novinky
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)
Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni
Před několika dny média informovala o úmrtí obou filmových velikánů. Oba byli nepřehlédnutelnými persónami světového filmu a jejich stopa, kterou zanechali dalším generacím, je až příliš hluboká,… (více)
„Michelangelovo vrcholné opus magnum podobne, ako povedzme Michelangelova fresková výzdoba Sixtínskej kaplnky?” • Britský herec David Hemmings v akejsi cynickej úlohe módneho fotografa Thomasa, ktorý počas jednej návštevy v zelenastom londýnskom maryonskom parku, vzápätí nafotil konkrétne až toľko zaujímavých fotografií, koľko mu vskutku jeho »fotografické filmy« k tomu plne vystačili; zachytávajúc naprosto rýchly sled momentiek zamilovaného páru, ktorý zrejme ani nemal žiadneho tušenia o tom, že poslúžil ako nejaký «vhodný objekt» práve tomuto profesionálnemu fotografovi bez akýchkoľvek bližších zábran, prostredníctvom hľadáčika väčšinou hľadajúceho iba čo najlepší fotografický moment, a zakaždým pripraveného vari hneď stlačiť spúšť, keď to avšak daná situácia napokon povolí, resp. „tentoraz fotil iba naslepo,” keďže až po následnom a hlbšom skúmaní vyvolaného filmu, [ne]vedomky zisťuje, že tu asi niečo nie je ihneď s kostolným poriadkom; presne tak, nielenže sa stal akýmsi [nepriamym] svedkom vraždy, ale zároveň [nepriamo] na daný objektív zachytil i túto vraždu, a tak sa snáď automaticky natískala otázka v tom prozaickom zmysle, že čo vlastne podnikol odteraz, keď už totižto disponoval zrovna takýmito zásadnými a užitočnými informáciami/fotografiami? • Nemôžem si nijako pomôcť, ale v celom rozsahu sledovania daného titulu - som si nevybudoval žiadny vzťah [akékoľvek sympatie] k ústrednému predstaviteľovi, ba dokonca ani k ostatným, vedľajším postavám, nakoľko takmer ani nemali žiadny herecký priestor sa naplno predviesť, ak aspoňže tiež nepočítam i tie bláznivé, a obzvláštnym spôsobom rozkokošené dievčatá, ktoré boli pomaly ochotné urobiť asi čokoľvek, len aby si ich dal Thomas na veky vekov zvečniť; kedy vôbec najzaujímavejšie momenty nastávali najmä iba vtedy, keď hlavná postava buď držala v ruke klasický fotoaparát a so svojimi nadštandardne zvolenými postupmi si postupne získavala i priazeň diváka, alebo rovnako aj vtedy, keď sa zase naplno realizovala vo svojom laboratóriu; v inakšom prípade bývala skoro úplne bezmocnou v rámci celkového rozprávania; skrátka okrem spomínaných vlastností - nemala čím iným extra osloviť. • Tým pádom asi celkom právom považujem titulnú Zväčšeninu, predsa za mierne nadhodnotenou, než aká teda i v skutočnosti je, pretože sa mi javila byť, ako máličko nedotiahnutá v pozícii podobnej konštelácii z predchádzajúceho titulu v podobe Dobrodružstva, kde autor-Antonioni, nechal na "drzovku" zmiznúť sprvoti hlavnú postavu Annu v podaní Ley Massariovej, zatiaľ čo v tejto chvíli sa zachoval obdobne, kedy sa zasa pomaličky vytrácala Jane v podaní Vanessy Redgraveovej, no musím podotknúť, že titul s Monicou Vittiovou v hlavnej role fungoval oveľa lepšie ako celok, než akurátne tento recenzovaný počin, na ktorom mi asi najviac prekážal predovšetkým ten mimoriadne chladný odstup, ktorý bol síce aj predtým úspešne zaznamenaný, čo sa týkalo ústrednej postavy, no narozdiel od ženskej predstaviteľky, nemal mužský proťajšok toľkoto charizmy na rozdávanie = nemastné-neslané, herecké stvárnenie. • Forma mala miernejšiu prevahu nad obsahom. () (méně) (více)