Mamma Mia!

Mohl by mi někdo bystřejší než já prosím vysvětlit, proč tu tolik lidi tvrdí, že je to kravina, a jedním dechem sypou 4, ne-li 5*? Já se spokojím s konstatováním, že podle mě to kravina opravdu je, protože tak odpudivou splácaninu teenagerské komedie (ovšem určené ročníkům výrazně starším, hybrid dosud vídaný jen u některých tuzemských "tvůrců") s letním povyražením a vykalkulovaným tahem na nostalgickou branku jsem při vší lásce k ABBĚ a muzikálům a při vším respektu k tomu, že to, že už vám není dvacet, neznamená, že jste dobří leda k nacvičování nejpohodlnější polohy do rakve, v životě neviděla a pevně doufám, že už neuvidím. Po půl hodině jsem myslela, že se z toho vypiskování, křepčení a infantility zajišťované telecíma očima Amandy Seyfried a jejích melody boys and girls zblázním, po hodině už jsem si byla jistá. Herecké výkony bych s nepříliš čestnou výjimkou Meryl a jejích tří mušketýrů po dvaceti letech bez váhání označila za ochotnické, kdyby nehrozilo, že mi za to nějaký ochotník v návalu spravedlivého hněvu rozbije hlavu maketou strašidelného hradu, a ne, nevěřím, že Bondův recitál je to nejhorší z celého filmu (resp. uznám to ve chvíli, kdy si vyslechnu ranní koncertování v koupelně od všech, kteří ho kritizují, a budu nucena uznat, že šéf náborového oddělení Metropolitní opery musí být slepý a hluchý, když po nich ještě nedrapl). I to, že se kvarteto herců, kterých si stále ještě vážím, snaží ustát slalom mezi vtípky retardovanými a fórky vhodnými pro zapomenutelné šašky z amerického moučníku, by se ještě dalo vydržet. Jenže děj a základní inteligence tu absentují víc než prababiččiny pravé zuby, a s předpokladem tvůrců, že nad tím zavřu oči, neb je to přece letní záležitost, kráčí ruku v ruce očekávání, že na jaře dám plné hodnocení záběru na dvojici laškující mezi petrklíči a v zimě akčnímu nemehlu kosícímu protivníky mezi vločkami. Je mi líto, za povzneseného inťáka se sice nepokládám, ale nemusím jím být, aby mi primitivnost vadila v každé roční době. P.S. V průběhu filmu jsem se nemohla zbavit pocitu, že neustálý výraz Colina Firtha "kde to ksakru jsem, kam jsem se to ksakru zase dostal" není ztracený klid Angličana v řeckém blázinci. Věřte mi, ten chudák to vůbec nehrál. (24.10.2008)

V normální filmové produkci je Mamma Mia! tak trochu zjevením. Vypráví o ztrátě a hledání otce, ale nedisponuje žádnými dějovými zvraty nebo hlubší zápletkou. Téměř pořád se v ní zpívá, přesto hlavně mužská část obsazení zrovna bezchybným hlasem nevládne. Je natočena v 21. století, ale při sledování se cítíte jako vrženi do let osmdesátých. Hlavní postavou je matka, která ještě jako mladá otěhotněla a chce provdat svou ani ne dvacetiletou dceru, přesto ji hraje herečka, které je přibližně šedesát. Ale proč to obcházet. Řekněme si to narovinu. Mamma Mia! je kýč. Ta nejbarevnější nejsladší pohádka, jakou si kdo mohl vymyslet. Jenže já si stejně podupávala nohou do rytmu (na zpívání jsem neměla odvahu) a po celou dobu se naprosto pitomě usmívala. A, ač to zní neuvěřitelně, dokázala jsem i naprosto pochopit těch několik diváků, kteří se dali do nadšeného potlesku, i to, že tenhle film už šest týdnů kraluje žebříčkům návštěvnosti českých kin. (20.09.2008)

Mladí se milují, starší se milují, všichni tancují, ti starší dokonce skáčí po postelích a všichni zpívají Abbu, Abbu a zase Abbu. A mně po prvních deseti minutách opouští lehce opovržlivý výraz a nahrazuje ho úsměv. A ani za nic nechce zmizet. Pozitivnější film už tu drahnou dobu nebyl, navíc Amanda Seyfried je zlatíčko léta 2008 a všichni tři "otcové" jsou částečně páprdové a částečně tatíci k pohledání. Navíc Merylino The Winner Takes It All je natolik famózní číslo, že už jsem až do (lehce protaženého) konce nedokázal hledat chyby. Až to místo stříbrného plátna uvidím znovu na obrazovce, možná se kouzlo začne vytrácet. V tuhle chvíli ale doufám, že ne. (17.09.2008)

Živě si vzpomínám na parodické hudební číslo, které zahájilo film Smrt jí sluší. Meryl Streepová, zohavená na padesát let a oděná v negližé, jež odhalovalo víc, než by si člověk přál spatřit, představuje mumifikovanou naivku, špulí rty do zrcadla a zpívá o své neodolatelnosti. Smečka křenících se liftboyů jí dává zapravdu synchronizovaným vrtěním boků. Vsadím se, že Barbra Streisandová, Cher, Madonna a ostatní panoptikální exponáty se z té facky dodnes nevzpamatovaly. ;-) Uběhlo 16 let a Meryl v lacláčích oslavuje vstup do šesté dekády věku hlasitými výkřiky, že je „dancing queen, young and sweet, only seventeen“. A víte co? Není to ani trochu trapné. Měl jsem z ní radost, jak to na stará kolena roztočila a je-li to vůbec možné, budu si jí po této mesalianci s lehkou múzou vážit ještě víc než dosud. Mohl bych jistě zmínit i jiné přednosti filmu. Například mě příjemně překvapilo senzační aranžmá písní. Už nikdy neřeknu, že kdo slyšel jednu píseň Abby, slyšel všechny. :-) Ale marná lásky snaha, ani to, ba ani přidaná hodnota krásných řeckých exteriérů by mě s jinou protagonistkou nepřimělo plesat nadšením nad tímto jinak vyloženě holčičím filmem. :) 80% (19.11.2008)

Slunce, seno, erotika po řecku meets Stařenky na chmelu. Vítejte ve světě, kde jsou všichni věčně mladí a permanentně sjetí. Telenovelový příběh I am your father, choreografie jak ze zombieparodie (ploutve wth), hororový zpěv (už chápu, proč měl Pierce Brosnan povolení zabíjet- jen na svůj hlas potřebuje zbrojní pas ), děsivé namlouvací rituály a smrtící dávky Abby v gerontofilním či transexuálním aranžmá. Jediný song, se kterým jsem zoufale souzněla, bylo SOS. Po filmové stránce ovšem totální Waterloo. P.S. Nezůstávejte na titulky, nebo si navždy zhnusíte Bonda i Darcyho. 35%- za Brosnanovo bezradné přehrávání, Firthovo anglické sucharství a Skarsgardovo vikingské charisma. V kinosálu plném zvonáčů a lidí, co těžce pařili na Sladké mámení, jsme byli nejmladší, a výbuchy hysterického smíchu a škodolibých poznámek nám oprávněně vynesly výhrůžné pohledy nadšeného publika. Omlouvám se. Až příště zabloudíme na představení pro důchodce, stáhneme se hned, jak začnou postavy ve věku našich babiček laškovně roztahovat nohy. (10.08.2008)